Pěšky i na kole

– opět pod značkou Adra -

jaro, léto 1997

ČTVRTSTOLETÍ ADRY VALMEZ, ČÁST OSMÁ

1995 - 2020

Pochod (ne)šílených krav

„Jednou za rok snese se v lese trochu recese“, pod tímto sloganem startuje 25. května Léta Páně 1997 druhý ročník pěšího pochodu na známé trase z Hovězího do Držkové. Protože se loňský název setkal s kritikou útlocitnějších jedinců, a někteří z účastníků se navíc necítili patřičně šílení, rozhodujeme se tentokrát pro nepatrnou inovaci. Letošní akce tedy ponese název Pochod (ne)šílených krav. Nakonec se ale ukáže, že každý stejně používá původní variantu. Podtextem této aktivity se stává propagace zdravějšího životního stylu, jehož nedílnou součástí je samozřejmě také nějaká ta špetka smyslu pro humor.

V Hovězím před Obecním úřadem je po roce opět rušno. Hemží se tu okolo sto padesáti individuí, kterým teta Qěta nabízí adrácká trička a vybírá startovné. Co kilometr, to korunka. Celkový výtěžek, činící něco přes dva tisíce korun, je později rovným dílem rozdělen mezi meziříčský Kojenecký ústav a českou Adrou pořádaný Den dětí v bosenském Sarajevu.

Na startu ani v letošním roce nechybí televizní štáb. Zlínská WIDE TV tu natáčí záběry pro krátký pořad, který je čtrnáct dní poté odvysílán v rámci tzv. Snídaně s Novou. Také tentokrát v tom má prsty Jura Dlabaja. Právě začíná u zmíněné celostátní televize svoji hvězdnou reportérskou kariéru, jenž ale po létech skončí nečekaným strmým pádem. Inspirován našim humorným přístupem k neúměrně medializovaným epidemiím si dovolí při pozdějším vypuknutí Prasečí chřipky několikrát na svém veřejném profilu zachrochtat, což namíchne tehdejšího šéfa Novy natolik, že dává Jurovi na hodinu padáka.

Olomoucká Marta Lipusová před startem krátce popovídá o aktuální situaci sarajevských dětí, hovězský starosta Jaroslav Ország přednese uvítací řeč a průvod se dává do pohybu. V čele je opět velký transparent se strakatou krávou Adruškou, zatímco za ním se už houfují hesla v duchu zadaného tématu. Objevují se tu nejrůznější výtvory valašských mudrlantů. Například „Se sójú a květákem na věčné časy!“, Kdo sa masem dlabe, ten má nohy slabé“, Stravujem sa zdravě, rvem od huby krávě“ a tak podobně. Některé i tentokrát míří do politické oblasti, jako například následující rýmovačka: „Strašně bysme rád - Šly do nové vlády – Místo platu trochu trávy – S pozdravem, Šílené krávy“. Přítomná lektorka společnosti Život a zdraví, MUDr Jana Krynská za pomoci Pavla Pimka zase mává rozměrným transparentem „ Máme dnes – Lék na stres: Pochod z Hovězí do Držkové“. Tento lék už teď blahodárně působí na čelnou čelistku Zdenu, které stéká pot z čela a smíchem jí vibrují čelisti, když kráčí bez čela v čele průvodu.

Dav se přesune o pár stovek metrů dál na školní hřiště, kde se pod heslem „Kdo zvítězí na Hovězí?“ vzápětí uskuteční slibované „kraviny“. Jedná se o tak zvaný Kravský sedmiboj, mezi kterými například nechybí soutěž Žravá kráva, kdy dvojice závodí v pojídání na provázku zavěšeného salátu nebo Opilá kráva, při níž se musí borci po zavázání očí a několikerém otočení kolem vlastní osy trefit tyčí do nachystaného terče. Zatímco v prvém případě exceluje už vzpomínaná medicínsky vzdělaná primářka zlínské nemocnice, druhou disciplínu s přehledem ovládá jistá Auramaría Castro, jejíž domovinou je až velice vzdálený Ekvádor. Klání pokračuje Slepou, Bojovou, Žvýkající či Tržní krávou a vrcholí soutěží o Miss šílená kráva, při níž je adeptkám na tento hrdý titul navlečena přes obličej punčocha, která dokáže posunout jakýkoliv obličej do přímo neodolatelné krásy. Vítězem sedmiboje se však nestává nejlepší ze soutěžících, ale vylosovaná trojice zúčastněných, z níž každý obdrží po jednom tričku se známým logem pořádající organizace.

Konečně dochází i na vlastní pochodování. Trasa vede údolím Hovízek a pak přes Sušku stoupá na hřeben. Míjíme tady zachovalé valašské dřevěnice a louky s rozkvetlými kopretinami, zvonky i zákonem chráněnými vstavači. V bujaré jarní zeleni se obzvlášť výrazně vyjímají růžová adrácká trička nerozlučné dvojice Květy a Zdenky. Cestou už asi chystají jídelníček na blížící se třetí ročník populární cyklistické Rallye Adra.

Úvodní jedenáctikilometrová etapa končí u vsetínské knihovny. Pokorná Maruška nám tu i letos zajistila možnost mezipřistání, které využíváme k nezbytnému doplnění kalorií. O ty se sponzorsky postarala firma VETO Petráček, která vlastnoručně vyrobené sójové párky dovezla až z dalekého Kladna. Kladnému hodnocení většiny hladových krků se nevyhnula, a to i přesto, že řada z vášnivě se nacpávajících strávníků náleží k zapřísáhlým, nenapravitelným masožroutům.

Slabším kouskům postačilo první dějství, zbytek světa pokračuje přes Žambošku na hřeben mířící ke Lhotě a Liptálu. I druhý jedenáctikilometrový díl se odehrává za svitu slunce a příjemné májové teploty. Přestože příštím dílčím cílem jsou Chléviska, valašská krajina oplývá čerstvým vzduchem se stovkami nejrůznějších přírodních vůní. Možná i díky jablkům a pomerančům, které účastníkům na tuto etapu věnovala malenovická Zelenina.

Zatímco bylo na samotném startu už vzpomínaných sto padesát chůze milovných účastníků, do poslední etapy jich startuje pouze kolem pětadvaceti. Z Chlévisek jde dál žlutá značka nádherně zelenými lesy mezi Hošťálkovou a Trnavou. Později se objevují paseky, které poskytují přímo parádní výhledy, především k nedalekým Vizovickým vrchům. S klesajícím sluncem, teplotou i náladou začínáme klesat do cílové Držkové. Třiatřicet ušlých kilometrů sice není kdovíjak heroický výkon, ale většina toho má tak akorát.

Cíl je i letos u známé hospody. Klasická držková by neladila s tématem a sójovou zatím Petráčkovi nevyrábí. Firmě Veto ale budiž přičteno ke cti, že všem, kteří dosáhnou závěrečné mety, nachystali tučné svačiny. Samozřejmě, výhradně z rostlinných zdrojů. Obětavě je sem za asistence poloviny Kubičíkovic rodiny dopravil sám velký Bedřich Jetelina. Nepochybně jej šlechtí skutečnost, že zatímco vloni se k akci stavěl zdrženlivě, tohoto roku už absolvoval celou první třetinu, dokonce i za doprovodu své milované familie.

Přichází samotný závěr a s ním i slibované udílení cen. Nejmladší, nejzchátralejší a nejstarší účastník dostává na památku tričko Adry. Děda Stolařík, guru jablůneckých Vlků, se při závěrečném zvěčňování hrdě pyšní svým heslem „Bude dlouho žif a zdráf – Kdo přežil dnešní Pochod šílených krav“. Je ironií osudu, že kraví pochod sice přežil, ale dlouhého života se nedočkal. Tento věčný optimista o pár let později prohraje nerovný boj se známou zákeřnou chorobou. V tuto chvíli to zdaleka nikdo netuší, takže držkovské loučení je rozverné a náramně pohodové. Samozřejmě s nadějí, že za rok si nějakou formu kravího pochodu opět zopakujeme.

Rallye Adra napotřetí

Třetí ročník Rallye Adra plánuje trasu z Harrachova do Karlových Varů. Podél německo-českých hranic by se měly ujet necelé čtyři stovky kilometrů. Jak je u této akce zvykem, málokdy po slušných cestách. Všechno bude nakonec úplně jinak. Ale, to bychom zbytečně předbíhali.

Letošní cyklistické klání doznává řadu personálních změn. Z původní sestavy je na startu pouze Áda, Michal, Jindra a moje maličkost. Naopak přibývá celá pětice zelenáčů. Vašek, Ota a Milda přijeli ze Zlína, šestnáctiletá Zuzka ze Vsetína a Leoš z Valmezu. Překvapivě chybí i kuchařka Zdenka, kterou tentokrát nahradí neuvěřitelně akční náčelnice zlínské Adry Alena, známá pod krycím jménem Rusalka.

Šestého července nad ránem vyrážíme do Harrachova. Někteří vlakem, někteří auty. Ota si k převozu bicyklů připravil speciální krytý vůz, který si hned v úvodu vysluhuje přezdívku konibus. Bude jej tahat za svým peugeotem, zatímco Antonín disponuje červenou škodovkou a běžným přívěsným vozíkem. Celý dlouhý přesun se odehrává ve znamení neutuchajícího monzunu, který se až v Podkrkonoší mění na docela snesitelný deštík. Déšť nedéšť, nezbývá než se postavit na startovní čáru.

Hned první sjezd míří přes oblé balvany k řece Jizeře. Poněkud namachrovaný Milda popouští svému oři uzdu víc než je zdrávo, a tak hned v úvodu předvádí na trati docela ukázkové dynamické salto. Nekonečné stoupání nás potom dovede až ke známé osadě Jizerka. Sotva se z lesa vynoříme na otevřené pláně, ucítíme více než zřetelné severozápadní proudění. Naneštěstí namířené přímo proti nám. Studený vítr navíc stále nabývá na síle. Aby toho nebylo málo, na Jizerce už to není o dešti, ale o vydatném lijáku. Mrznou nám prsty a jízda se začíná měnit v galeje.

Navzdory krajní nepohodě musíme pokračovat stále dál. Krajina Jizerských hor je sice náramně půvabná, ale když vás ve výškách kolem tisíce metrů sráží protivítr a krutou zimou drkotají všecky zbylé zuby, pak je vnímání krásy poněkud problematické. Přestože jsme mokří doslova do niti, nemáme před sebou jinou alternativu, než se nějak dostat do Liberce. S krajním sebezapřením se nám daří překonávat nejen nástrahy počasí, ale i náročný, většinou slušně podmáčený terén. Ve chvíli, kdy přes hluboká rašeliniště kopírujeme pravý břeh bedřichovické přehrady Černá Nisa, zničehonic mě přepadnou dokonale černé myšlenky. Zadní duši mého těžce zkoušeného bicyklu ušel veškerý vzduch. Nedá se nic dělat, mám jednu náhradní, musím ji za každou cenu vyměnit! Bořím se do černého bláta a zmrzlými prsty se pokouším vymontovat kolo, vytáhnout píchlou vzdušnici a nahradit ji novou. Společnost mi dělají jen vlající cáry bílých mlh, které se divoce honí nad zčeřenou hladinou. Konečně je nezáviděníhodná operace hotova! Nasednu na kolo a znovu zápasím s vyčnívajícími kořeny a bezednými močály. Neujedu ani stovku metrů a situace se opakuje. Zadní kolo je opět prázdné! A žádnou další duši už v rezervě nemám. Příštích dvanáct kilometrů do cílového Liberce proto jedu ve stoje, nalepený na řídítkách. Bicykl na kamenitých cestách vytrvale drkotá a občas to vypadá, že se každou chvíli rozpadne. Je to prapodivné, ale nakonec tuto anabázi přežije nejen plášť a náročně testovaný ráfek, ale i moje značně roztřesená maličkost.

Jak se po podvečerním dojezdu dovídám, problémy jsem neměl jenom já. Greenhorn Leoš sice všecky jizerské terény překonal, ale osudnými se mu staly liberecké ulice. Některé z nich totiž oplývají tramvajovými kolejemi, na která náš borec samozřejmě není zvyklý. Když do jedné z nich ve velké rychlosti najel pod nesprávným úhlem, nedobrovolný výlet s kola ven byl na světě. Polibek severočeské dlažby sice nebyl zrovna sladký, na zdraví líbajícího se však k velkému štěstí příliš nepodepsal.

Situace ukazuje, že jmenování zlínské Aleny do funkce náčelnice ubytování bylo jednoznačně skvělým tahem. Netušíme, jak to dělá, ale dokázala pro nás zajistit celou školní tělocvičnu i s příslušenstvím! Ve společnosti tety Qěty teď připravuje vonící večeři, zatímco cyklisté suší promáčené odění a opravují své více či méně poničené bicykly. Znovuzrození se samozřejmě dočká i můj invalidní kostitřas. Zalepená duše pak na kole vydrží nejméně dvě další sezóny!

Déšť sice bubnuje celou noc do oken, my ale po drsném začátku spíme jako zabití. V absolutní slasti se tak dočkáme rána příštího památného dne. Je pondělí sedmého sedmý roku devadesát sedm. Tolik sedmiček pohromadě nemůže věstit nic jiného, než chvíle pohody a nevýslovného štěstí. S velkou vírou v obrat k lepšímu vyrážíme k Lužickým horám. Samozřejmě, opět za vytrvalého padání nebeské vláhy.

Vystoupáme k Ještědu, ale věhlasnou věž nemáme šanci v té mlze zahlédnout. Pokračujeme zalesněným hřebenem k západu. Déšť stále neustává. Opět jsme promočeni až na kůži. Kamenité či rozblácené lesní cesty a pěšiny míří buď nahoru nebo dolů, žádné pořádné rovinky se tady samozřejmě nedočkáme. Všude je plno vody a tak Lužické hory pohotově přejmenováváme na hory Kalužické…

Po nekonečných průjezdech bahnem a kalužemi už máme brzdové špalíky totálně odrovnané. Takže, kola nebrzdí. Nezbývá, než gumové součástky neprodleně vyměnit. A jak je v kraji už druhý den zvykem, děje se tak v docela výživném lijáku. Začíná nám to připadat jako víceméně normální.

Občas nás v té slotě potká nějaké terénní zpestření. Některé skalní úseky jsou absolutně nesjízdné, takže si s bicyklem vyměňujeme pozice. Kolo pak nenese nás, nýbrž přesně naopak. Ve většině sjezdů zase bojujeme s poněkud nedostatečnou adhezí. Je jen otázkou času, kdy někoho z nás ten ošemetný terén dostane. Na řadu přichází Jindra. Po nezvládnutí svého oře se na značně nakloněné rovině jeho pěstěné tělo dočkává předlouhého skluzu, završeného několika přímo ukázkovými kotrmelci. Vlastnoručně zafačovaná levá zadní končetina tak bude až do večera jeho zdaleka viditelnou bílou ozdobou.

Po čtyřiceti kilometrech v dešti či lijavci konečně pršet přestává. Údolím parádních skalních měst se blížíme k Petrovicím. Ve staré chalupě u Wagnerů nás už čekají nejen nové pneumatiky, ale hlavně teplý oběd z polní kuchyně Aleny a tety Qěty. Z oblohy občas dokonce vykoukne sluníčko, a tak není divu, že začínáme snít o ráji. Trojice dnešních sedmiček se proměnila ve skutečnost.

Čeká nás odpoledních pětadvacet kilometrů do Varnsdorfu. Značka takřka věrně kopíruje česko-německou hranici. A také docela složitý terén, po kterém je vedena. Lesní cesty a hlavně chodníky jsou plné balvanů. Místy překonáváme i více než půlmetrové kousky. Pochopitelně v sedle. Zlínský svůdník Milda, který má evidentně políčeno na šestnáctiletou Zuzku, svádí v těchto místech na scestí ještě další dvojici. Ilegálně si pak zkracují trasu německým územím, což je v dané době ještě docela závažným trestným činem. Naštěstí je tam žádný Germán nepolapí, takže se k večeru všichni sjíždíme ve cílovém Varnsdorfu. Šťastné setkání je však zakaleno Toníkovým odřeným loktem, ale hlavně zíráním na večerní zprávy v místním kempu. K našemu nemalému překvapení vidíme na obrazovce záběry z našeho kraje. Konkrétně benzinku v Poličné, která je skoro celá zatopená.

Talentovaná náčelnice pro ubytování postupně objela veškeré varnsdorfské farní úřady, aby nakonec zakotvila u starokatolíků. „ Klidně se tu ubytujte i se svými psíky“, říká náramně sympatický správce, „ nějaké to hovínko se s koberců potom lehko uklidí“. Tak, to bychom na severu Čech opravdu nečekali! Jak se zdá, z některých křesťanů Kristův duch naštěstí ještě nevyprchal. Milé večerní setkání s tímto příjemným kostelníkem však kontrastuje s mimořádnými televizními zvěstmi. Podle nejčerstvějších zpráv je Bruntálsko a Valašskomeziříčsko pod vodou. Vypadá to, že tato noc nebude krátká. Přestože je sedmého sedmý devadesát sedm...

Ráno kupujeme ještě teplou Mladou frontu Dnes. Na titulní stránce je vodou zaplavená Zašovská ulice ve Valmezu. Aktuální zpravodajství naznačuje, že katastrofa nabývá rozměrů apokalypsy. Pokračovat dál v Rallye Adra by bylo za dané situace nemorální. Alena se pokouší dovolat do pražské centrály. Ředitel Ruda Reitz je i se svým kamionem na humanitární misi v cizině. Do akce se spontánně zapojuje tehdejší tajemník Moravskoslezského sdružení Adventistické církve, Slávek Vurst. S Alenou hned přes celou republiku promýšlejí první kroky. Pro nás je daná situace jasná. Část výpravy se okamžitě vrátí na východ a začne organizovat pomoc. A protože nejedou vlaky, zbytek počká v kempu v Jetřichovicích na návrat auta. Ota zapřahá konibus a kolem poledne startujeme. V Uherském Hradišti stačíme večer přejet jediný sjízdný most přes řeku Moravu. Ráno je už uzavřený. Přespím ve zlínském Pečováku a ráno mě Ota i s kolem vyhodí pod Trojákem. Velkou oklikou se pak vrací do Čech, zatímco já šlapu přes Hošťálkovou k údolí Bečvy. Uzavřená silnice k Valmezu mi nevadí. Naproti Jarcové přebrodím půl metru hlubokou lagunu a za čtvrt hodiny jsem doma. Zatímco tady už voda opadla, níže položené oblasti jsou stále více zaplavovány. Ale to už je úplně jiná kapitola.

--------------------------(((-:  :-)))-------------------------