STOLETÁ VODA

- léto 1997 -

Čtvrtstoletí Adry Valmez, část devátá

1995 – 2020

Noc na sedmého sedmý devadesát sedm se na horních tocích obou Bečev zapíše do historie nesmazatelným písmem. Krajem prosviští povodeň, na jakou nikdo z pamětníků nevzpomíná. Média se předhánějí v popisování hrůzných story, které má stoletá voda na svědomí. Stačí na kole objet okolí Valašského Meziříčí. Na území města, na Bystřičce, v Jarcové a především u Hustopečí lze vidět obrovské jizvy, které po řádění živlu v krajině zůstaly. S nimi i více či méně pobořené domy, chaty, mosty a také podemleté silnice. Co neponičil vodní proud, o to se postaraly obrovské půdní sesuvy. Nezůstalo jen u materiálních škod. Díky povodni vyhaslo na Valašsku také několik lidských životů. Je naprosto jasné, že jako respektovaná humanitárka nemůžeme zůstat stranou. Dost dobře však nevíme, odkud vlastně začít.

Do hry se, tak jako už mnohokrát, vlomí nepolepšitelný iniciátor Bedřich Jetelina. Při telefonickém rozhovoru doporučuje začít v totálně vyplaveném Domově důchodců v Podlesí. Na všechny možné strany proto ihned rozesíláme poplašné avízo. Další den se už houfujeme na místě samotném.

Sociální zařízení pro více než dvě stovky seniorů leží hned u břehů Bečvy. Oné osudové noci voda během chvilky zaplavila veškeré přízemní prostory. Obyvatelé museli být urychleně evakuováni do vyšších pater. Ve spojovacích chodbách řádily kalné proudy a tak se mezi jednotlivými pavilony chodilo výhradně po střechách. Veškeré vnitřní zařízení, počítačovou techniku nevyjímaje, bylo zničené. Postele, noční stolky, skříně a všecko ostatní se teď se postupně vrší na hromady v těsné blízkosti jednotlivých budov.

Pastor Bedřich nazouvá gumáky, bere do ruky široké koště a spolu s Liborem Hurtou, Janem Daňou a polovinou rodiny Řádkových či Obadalových začínají zbavovat podlahy blátivých nánosů. Přidávají se tak k jiným dobrovolníkům, kteří tu nezištně pomáhají od samého začátku katastrofy. Na obloze konečně začíná vykukovat sluníčko. Rozdává naději, že navzdory nečekané krizi, se všecko zase v dobré obrátí. Samozřejmě, nikoliv samo od sebe. Jako blesk z čistého nebe mi hlavou probleskne šílená myšlenka. Aniž bych se nad ní zamyslel, spontánně ji překlopím na přítomného vedoucího Domova, pana Pavla Tyralíka. Plácneme si na příslib, že meziříčská Adra zorganizuje provedení maleb a nátěrů v celém zasaženém přízemí. Samozřejmě, zdarma. Až o něco později si uvědomím, že je to prakticky nemožné. Tedy, pokud nedojde k zázraku. Předávám záležitost Nejvyšší podatelně a než stěny proschnou, budu se s ostatními věnovat aktuálním záležitostem.

Sklepní prostory sborového domu na Hřbitovní ulici, ve kterých ještě nedávno stálo sto sedmdesát centimetrů vody, se okamžitě mění na skladiště. Kolem půlnoci sem dorazí plná dodávka humanitárních darů až z daleké Plzně. Přibývají svíčky z Rožnova, čistící prostředky od evangelíků z Benešova a samozřejmě také dary místních firem i jednotlivých občanů. Nosí je či svážejí do sběrného místa v prodejně Dekora na Svěrákově ulici. Veškerá regionální média rovněž seznamují případné dárce s číslem účtu, na který je možno posílat finanční prostředky.

Okamžitě se pouštíme do rozvážení darovaných věcí. Laďa Smílek nastartuje svého nesmrtelného peugeota a míří ke vzpomínanému Domovu důchodců v Podlesí, kde vyklopí obsah velkého kufru v podobě čistících a hygienických prostředků. O den později to potáhne o pár kilometrů dál, k těžce poničené Bystřičce. V Obecním úřadu mizí další várka čistících prostředků obohacená o rukavice a nejrůznější nářadí. Starosta nám ukazuje místo, kde ještě před týdnem stála jeho chata. Voda ji odnesla i s betonovým sklepem. Do této obce se vracíme ještě jednou, a to s nákladem dalších hygienických náležitostí, doplněných o 63 patnáctikilových kbelíků Primalexu.

Zdaleka nezahálí ani Michalův bílý trabant a moje modrá dvanáctsettrojka. Do Jarcové vezeme malířské barvy, na Juřinku kromě barev také hygienické potřeby, dětské hračky, dokonce i darované krabice se sunarem. Pozadu nezůstává ani Poličná, kterou jsme onoho osudného dne zahlédli při večerních zprávách v dalekém Varnsdorfu. Při několikerých návštěvách tu zanecháváme obvyklý sortiment v podobě prostředků k čištění zatopených prostor a jejich pozdějšímu vymalování.

Zvláštní pozornost věnujeme také poličenské Základní škole. Ve třídách tu naměřili metr dvacet, před pavilony metr sedmdesát a využívaný suterén s kotelnou a sklady proviantu pro školní jídelnu zavalila voda úplně. Teď tu leží metrová vrstva zapáchajícího mazlavého bláta. Kromě hygienických potřeb tomuto vzdělávacímu zařízení věnujeme gumové rukavice a také od různých dárců posbírané potraviny.

Nemyslíme ovšem jenom na náš region. Část materiálních darů vezeme do čerstvě otevřené adventistické modlitebny ve zlínských Malenovicích. Ta se hned po startu převtělila v centrum humanitární pomoci. V nedalekých Žlutavách přibrzdíme u rodinného domku našeho rodáka Jury Wagnera. Jeho barák se zase proměnil v non stop výdejnu chleba a balené pitné vody. V nedalekých Otrokovicích bude voda stát skoro celý další měsíc. Naše mise končí v Kroměříži. V zaplaveném sídlišti u řeky Moravy dosud nejde elektřina. Vezeme jim svíčky v celkové hodnotě deseti tisíc českých korun.

Centrálním bodem našeho hledáčku se ale na pár příštích měsíců stane několikrát jmenovaný Domov důchodců. Poté, co k darovaným věcem přidáme ošacení a potravinářské výrobky, začneme s malováním totálně vyklizeného přízemí. Pod heslem “Zde řádí Adra“ nejdříve škrábeme a dezinfikujeme nejvíce poškozené stěny. Pokračujeme s nezbytnou penetrací a následným tmelením spár a nejrůznějších nerovností. Pak už přichází na řadu nanášení barevných krycích nátěrů v několika světlých odstínech. Renovační anabáze je završena tehdy módním válečkováním a také provedením nezbytného hrubého úklidu. V polovině srpna, kdy musíme na dva týdny odjet dobrovolničit do Bosny, ohlašujeme konec první, tedy nejnáročnější etapy.

Začátkem září dojde i na renovaci totálně poškozených omývatelných soklů. Vvyhlíží naprosto zoufale. Aniž by došlo k doporučovanému okopání provlhlé omítky a následnému nanesení nové vrstvy, s jistou dávko rizika provedeme prozatímní, dokonale prodyšný nátěr. Ten konečný, omývatelný, přijde na řadu až po důkladném proschnutí. Díky tomu je celé přízemí obyvatelné už koncem září, tady dva měsíce po katastrofě.

Sluší se nepochybně poděkovat všem, kteří se o to zasloužili. Kromě skupiny mladých brněnských evangelíků to byli především místní dobrovolníci. Letitější generaci zastupovala Jarka Pražanová s Pepou Lipusem, střední vrstvu Laďa Smílek s Jurou Žwakem, tehdejší mládež Milan Kubičík s Danem Obadalem, Tomancová Bára se svojí sestrou Adélou, Jindra a Laďa Škrlovi a také můj skvělý spolupracovník Pepa Vogt. Je dobré připomenout, že tady makali v době svého osobního volna. Při nahlédnutí do darovací smlouvy vychází najevo, že při aktuálních cenách služeb by za uvedené práce Domov zaplatil nějakých 250 000 českých korun. Vedoucí zařízení, pan Pavel Tyralík, stejně jako vrchní sestra, paní Olga Vrátníková, oplývají blahem a při každém budoucím setkání nepřestávají Adře donekonečna děkovat. My ty díky ale přeposíláme nahoru, protože, to, co se zdálo zprvu jako zhola nemožné, je nyní skutečností. Zázraky se dějí, nikoliv však naší zásluhou!

V souvislosti s povodní si na podzim odskočíme i do Městské knihovny. Nikoliv proto, abychom nasávali moudra v její čítárně, ale aby naší zásluhou došlo k renovaci nátěrů vnitřního zařízení hudebního oddělení. Příslušná darovací smlouva je v tomto případě vystavena na rovných 8 000 korun.

Začátkem podzimu rovněž končíme se sbírkou finančních prostředků, která vynesla nějakých 25 tisícovek. Na doporučení radnice jsou tyto prostředky rozděleny mezi dvě povodní poškozené rodiny. Manželům Janošovým z Juřinky se díky sesuvu zbortil celý dům a pětičlenná rodina Málkových, která bydlela v hasičské zbrojnici, přišla během velké vody o veškeré vnitřní zařízení. Zdevastovaný byt se navíc už opravovat nebude, takže si musí pořídit nový.

S dobrovolnickými brigádami se letos roztrhl pytel. Až v listopadu můžeme konečně realizovat slíbené práce v Kojeneckém ústavu. Toto sociální zařízení stojí daleko od vody, takže se do jeho interiérů nevlomila. Zato dřevěná okna jsou v žalostném stavu a hrozí postupným rozpadem. Než k tomu dojde, naběhneme na věc a ještě před Mikulášem odvádíme práci v hodnotě 25 000 korun. Do této budovy se pak bude Adra vracet celé příští čtvrtstoletí. Tak, jak je jejím zvykem, výhradně se svými ochotnými dobrovolníky.