ZE ŠPIČEK JDEM KE KELČI

svěží chůzí křepelčí 

ekušpacír číslo jedna

První ekušpacír tohoho roku zamíří do tak zvaného Moravského Záhoří. Pod vedením  chrabré náčelnice Jany se na meziříčském nádraží do vlaku nalodí něco přes patnáct natěšených chůzemilovných duší, což tvoří naprostou většinu soupravy. Ve Lhotce je díky nedávné hustopečské havárii nutno přestoupit na autobus, který nás poté vyplivne na kraji rušné silnice, asi kilometr od posledních chalup  náhorní vesnice Špičky. Dáma ve výdejně jízdenek při jejich nákupu prohlásí, že tolik lístků do této stanice ještě nikdy v životě neprodala.

Za křižovatkou se srotíme do nepravidelného tvaru a zamíříme ke dvěma mostům. Ten první překonává osiřelou štreku, druhý řeku Bečvu. Až tady nás dobíhá udýchaná dvojice sličných hranických reprezentantek v podobě maminky Simony a poslušné dcerušky Stázinky. Čekaly nás totiž na nádraží, aniž by si, chudinky, uvědomily, že tu teď žádné pacifiky nejezdí.

Zmíněná řeka se jen kousek odtud vlévá do neregulovaného koryta, jehož okolí údajně tvoří jednu z nejvýznamnějších tuzemských etmologických lokalit. První náznaky zaplaveného lužního lesa vidíme už při překonávání lehce se pohupující visuté lávky, po níž vede známá cyklostezka Bečva.

 

Na obzoru se objevují pozůstatky někdejší osady Kamenec. Až do 16. století zde stávala opevněná tvrz. Později zde vznikl rozsáhlý hospodářský dvorec. Majitelé se postupně měnili a ti poslední blahosklonně svolili, aby kdysi významná zemědělská základna začala nezadržitelně chátrat. Nedá se tvrdit, že by nedýchala romantikou, až na to, že ne každý má pro tento druh krásy dostatek pochopení.

 

Úzkou silničkou se po dokonalé rovince blížíme k první vesnici. Obklopují nás pečlivě obdělávané lány polí a z pravé strany nám na pozdrav mávají už vzpomínané Špičky. Usadily se na poměrně špičatém návrší, z něhož teď spatra pozorují své níže položené okolí.

Za studeného severovýchodního větru vstupujeme do Skaličky. Obec ležící ve výšce nějakých 280 metrů obývá necelých sedm stovek obyvatel. Kromě toho také slušný počet psů a nejrůznější drůbeže. Mezi cenné exempláře pohledné obce nepochybně patří i nejméně jeden zahraniční vůz populární značky Trabant, vypínající se za jedním nepřekonatelným drátěným plotem.

Ozdobou nevelké dědiny je bezpochyby i zdejší pečlivě opravený zámek. Až do roku 1925 jej obývalo nejrůznější zazobané panstvo, které pak vystřídali převážně mladí lidé trpící epilepsií či jiným podobným onemocněním. Vzorný servis jim zde zajišťovaly řádové sestry, které tu kupodivu vydržely až do roku 1998, kdy poslední z nich odešla na věčnost.  Sociální využití budovy přetrvává  do dnešních dnů. Současné zařízení se nazývá Domov Větrný mlýn.

Ještě dříve než se posuneme k vlastnímu mlýnu, neodpustíme si procházku přilehlým parkem se zastavením u tak zvané Lesní kaple Teodora. Pseudogotická stavba tady stojí od roku 1842. Poté, co ji v osmačtyřicátém komunisté zabavili, pečlivě vše zabednili a věřícím přísně zakázali vstup. Dnes je svatostánek citlivě opraven a nějaký ten pátek už zase slouží svému původnímu účelu.

Konečně jsme u hlavního lákadla dnešního špacíru, kde nás překvapivě vyhlíží i občasný účastník výšlapů, bystřický všeuměl Luboš. Celkový počet účastníků ekušpacíru se tak blíží úctyhodné dvacítce. Zdaleka viditelný Červekův větrný mlýn, u něhož se právě nacházíme, zde vyčnívá od začátku 19. století. Byl sem prostřednictvím dvanácti koňských povozů přemístěn z Dřevohostic. Mlelo se tu údajně až do roku 1966. Celou historií nás na místě provází jeden z přímých potomků, jež patří do rodiny naší náčelnice Jany. Postupně odtajňuje i veškeré technické detaily celodřevěné stavby. A tak nám nezbývá, než nad důvtipem dávných předků nejenom tiše přemýšlet, ale v duchu jim udělit i nesporně zaslouženou hlubokou poklonu.

Tak jako vždycky, i tentokrát dochází ke všeobecnému rozdávání nejrůznějšího občerstvení. V kurzu jsou především pekařské výtvory v podobě všelijakých lákavých, až nebezpečně jedlých buchet. Nezapomíná se ani na vzpruhu všeobecného zdraví. Lékárnička respektované Jany dnes obsahuje příjemně pálivé dávky macerovaného zázvoru servírované v miniaturních pohárcích. Nesporné léčivé účinky na místě dosvědčuje i jeho nejnadšenější aktuální konzumentka, přítomná zdravotní sestřička Simona.

Pečivo a nápoj vezdejší později vystřídá lehce stravitelná porce stravy duchovní. Převažující vzorní katolíci, hrstka jakých takých reprezentantů adventismu, jakož i nejméně jeden vyznavač českobratrského protestantismu při naslouchání předčítaným novozákonním textům souhlasně přikyvují, čímž dávají najevo, že autentické Boží slovo dokáže elegantně přemostit i ty nejhlubší teologické překážky.

Svižně ubíhající čas velí k dalšímu posunu. Jenom kousek od mlýna se přesvědčujeme, že navzdory krutému severnímu proudění už i na prahu Moravské brány začíná nefalšované jaro. Růžové květy okrasných keřů beze slov odkazují na neviditelného Tvůrce zázraků, který pomocí slunce a vláhy dokáže nevábnou hlínu přetvořit v jemnou vůni a nedostižnou barevnou nádheru.

 

Zatímco většina pěšáků pochoduje ke Kelči po asfaltové silnici, přibližně sedm statečných zamíří přes louky ke Skále, podle níž dostala navštívená vesnice svůj název. Do cesty se tu ale staví klikatý potok s docela prudkými břehy. Nadprůměrně mrštný andílek Michael jej překonává ladným skokem, jeho známí, a hlavně věhlasný grafický mistr Jindřich se však bez cizí pomoci neobejdou.

Jsme tedy u avizované Skály. V minulosti tu pravděpodobně něco podobného skutečně vyčnívalo. Dnes po ní zůstal jen lesem porostlý pozůstatek lomu, v němž domorodci kutali bílý vápenec. A občas prý při tom narazili i na docela vzácné fosilie v podobě lastur či zkamenělých korálů.

Zvlněnou krajinou se blížíme do cíle. Nízké slunce, které povážlivě padá k západnímu horizontu, věští blížící se konec dne i celého výletu. Míjíme pohlednou osamělou kapličku a z uctivé vzdálenosti pozorujeme neobvykle velké srocení srnek okupujících protilehlé zorané pole. Je jich tam nejméně třicet, možná ještě o něco víc. Zdejší myslivci se už těší na nejbližší candrbál a s ním spojené porce neodolatelného zvěřinového guláše.

Na obzoru se už rýsuje konečná. Kelč, nepsané centrum Moravského Záhoří, zde údajně ční už dobrých devět stovek let. Přestože má jen nějakých dva a půl tisíce obyvatel, byl tomuto prastarému lidskému sídlu v roce 1994 navrácen status města. Vévodí mu náměstí s pohledným zámkem, nejméně dva kostely a celá řada dalších historických budov. V jedné z nich se nachází i Dýmkařské muzeum odkazující na dávnou tradici výroby tohoto kdysi populárního artefaktu všech náruživých  kuřáků. Zdejší dřevěné fajfky se prý vyvážely do celého tehdejšího civilizovaného světa.

Kelč má co do činění i se světem kultury. Zasloužili se o to bratří Křičkové a v neposlední řadě i populární režisér světového významu Vojtěch Jasný. Trezorový snímek „Všichni dobří rodáci“ našel svoji inspiraci právě v místech, kam jsme po zhruba devítikilometrovém klopýtání konečně dorazili. Nastoupíme do přistaveného žlutého kočáru a také tentokrát představujeme drtivou většinu přepravovaného nákladu. Potemnělou zvlněnou krajinou se přehoupneme přes několik návrší a v dokonalé temnotě přistáváme v povědomém městě mezi dvěma Bečvami. Živí, zdraví a vrchovatě spokojení...

 ((((((((((-: ahoj, ahoj, ahoj :-))))))))))