BOSNA 

adopce v balíčku

2004

----------------------------------------------------------------------------------------------------------- 

HISTORIE ADRY VALMEZ

část třiačtyřicátá

 

Pražská Adra už nějaký ten pátek realizuje tak zvanou Adopci v balíčku. Spočívá v tom, že si dárce vybere konkrétní dítě z Bosny, kterému na jaře a na podzim nachystá balík s oblečením, obutím, školními potřebami a jinými užitečnými věcmi, které pak adráci dopraví na místo a konkrétnímu příjemci osobně předají. Projekt je realizován v součinnosti se sociálními úřady v Tešjani, Doboji a Tesliči, tedy na obou stranách pomyslné národnostní hranice. Vybírány jsou výhradně děti z ekonomicky slabších rodin, případně tak či onak hendikepované.

V celé řadě případů se do projektu zapojují také nejrůznější organizace, nejčastěji školy. Patří mezi ně i ZŠ v Poličné. Tuto aktivitu zda koordinuje nadprůměrně ochotná učitelka, Mgr Pavla Žilinská. A tak není divu, že se jednoho krásného říjnového dne ve škole objeví adrováním posedlý lektor Ruda Koukol, v jehož režii ve zmíněné škole proběhne celá série vzdělávacích besed. Školákům je přiblížena činnost nejen světové, ale především české Adry s důrazem na nezastupitelnost takových aktivit v globálnějším měřítku.

Poličenská základka si vybrala dva bosenské chlapce. Jedním je třináctiletý Eldin z Tešanje, druhým devítiletý Željko z Tesliče. Prvního si adoptovali šesťáci, druhého malí třeťáci. Právě jim připravují balíky pro předvánoční zásilku. Je v nich především teplé zimní oblečení, obuv, školní a hygienické potřeby, ale také krásný fotbalový míč. Samozřejmě nechybí ani hračky či nějaké sladkosti. Pečlivě zabalené dary jsou v předstihu poslány do pražské centrály, která se pak postará o to, aby byly předány konkrétním adresátům.

V polovině prosince už ve společnosti ředitele Adry Jana Bárty, vzpomenutého Rudy Koukola, vedoucí projektu Marie Rackové a jedné pražské spolupracovnice mířím v adráckém mikrobusu přes Slovensko, Maďarsko a Srbsko do zmíněné Bosny. Je už devět let po válce, ale cestou stále míjíme trosky někdejších rodinných domů. Životní podmínky zdejších obyvatel se také příliš nezlepšily. Je tu až šedesátiprocentní nezaměstnanost a pokud se někdo dostane k sociálním dávkám od státu, pak jsou naprosto zanedbatelné. Celá řada lidí živoří na hranici přežití.

Náklad asi 170 balíků v celkové hodnotě převyšující 600 tisíc korun sem přiváží soukromý autodopravce, osvědčený nestor humanitárních výprav do těch nejnemožnějších destinací, Jenda Lauterbach. Jsou mezi nimi i vzpomínané dary ze Základní školy v Poličné. V Tešanji je jeden z nich předán Eldinu Turkešovi, druhý, určený pro mladšího Željku Simeunoviče přebírají jeho rodiče, kteří sem dorazili i s dalšími pěti ratolestmi, které vychovávají v malém domku nedaleko bosneskosrbského Tesliče.

Vlastní předávání darů probíhá pod přímým dohledem toho či onoho sociálního úřadu. Proti podpisu jej přebírá buď samotný obdarovaný nebo jeho zákonný zástupce. Všechno pečlivě eviduje adrácká náčelnice projektu, zatímco každý příjemce je i se svým balíkem vyfotografován. Snímky jsou pak i s poděkováním rozesílány jednotlivým adoptivním rodičům.

Část nákladu je předána i v sousedním Doboji, který od sousedního muslimského Tešjanje během války dělila nepropustná, ostře hlídaná hranice. Zátarasy i ploty z ostnatých drátů už sice byly odstraněny, ale válkou vybuzená nenávist obyvatel na obou stranách je stále všudypřítomná. Navzdory tomu zde Adra už dlouhodobě pomáhá nejchudším bez ohledu na jejich národnostní či náboženskou příslušnost.

V Tešanji, kde jsme se jako dobrovolníci už mnohokrát angažovali, dochází k milému překvapení. Jeden z balíků přebírá pohledná Amra Krušková, jíž válka vzala maminku, brášku i mladší sestřičku. Jejich poničený dům jsme s partou nadšenců před šesti lety opravovali. Tenkrát byla Amra malým nesmělým děvčetem, teď se už nezadržitelně proměňuje v atraktivní slečnu. Možná i díky balíkům, které dostává od jisté rodiny Svobodových z Prusinovic.

Kromě balíků od dárců z celé republiky máme tu čest předat i zásilku devíti nových panenek, které zdejším předškoláků darovala jedna ze zlínských mateřských škol. Zářící očí zdejších dětí prozrazují, že si s něčím podobným zatím snad ještě vůbec nehrály.

Pochopitelně nemůžeme odmítnout pozvání na tešanjskou radnici, kde jsme v minulosti bývali pravidelnými hosty. Vítají nás tu nejen nové, ale především staré známé tváře. Chirurgický sál místní nemocnice, domy či domky pro repatrianty, dlouhodobá potravinová a materiální pomoc, jakož i tisíc dalších dobročinných záležitostí, do kterých se česká Adra v této oblasti namočila, jsou mementem, který se jen tak rychle z paměti nevytratí.

Ještě zajímavější je návštěva jednotlivých obydlí. Můžeme se na vlastní oči přesvědčit, jak zdejší domorodci žijí či spíše přežívají. Přestože většina z nich má až příliš hluboko do kapsy, nešetří spontánní pohostinností. Servírují na stůl to nejlepší, co doma našli. Host do domu, Bůh do domu, to tady naštěstí stále ještě přežívá.

Venku se šeří a my vyrážíme na zpáteční cestu. A opět míjíme pobořené, dávno opuštěné vesnice. Ten pohled nás nemůže nechat chladnými. Určitě se sem někdy příště vrátíme.

(((((((((((((((((-: adra :-)))))))))))))))))