ADRARALLYE MEZIŘÍČÍ 

2004

Valašské Meziříčí – České Meziříčí

přes Meziříčko

----------------------------------------------------------------------------------------------------

 

HISTORIE ADRY VALMEZ

část dvaačtyřicátá

 

Věhlasná Rallye Adra po devíti ročnících vloni skončila u Devíti skal. Některým to přišlo líto, a tak vymýšlíme pokračování. Po obkroužení celé republiky se ji tentokrát pokusíme protnout napříč. Nejdříve z Valašského do Českého Meziříčí a o rok později do Meziříčí u západočeské Kadaně. Takže se už potřetí v desetileté historii srocujeme na stejném místě. Na Hřbitovní ulici před domem číslo 1. V daném případě se jedná o deset bicyklistů, čtyři členy doprovodu a jednoho psa.

Když už Adrarallye Meziříčí, tak musíme odstartovat mezi řekami. Tím místem je soutok Vsetínské a Rožnovské Bečvy. Podél jejich společného proudu se dnes pokusíme doputovat do Hranic a později až ke hradu Helfštýn. Hrady či jejich zříceniny se letos budou objevovati v cíli každé další etapy.

Už první kilometry, kdy se po levém břehu protahujeme od Poličné k Juřince avizují, že kopírování toku nebude zrovna jednoduché. Alespoň v některých úsecích. Střídání různé obtížnosti posunu pokračuje až ke známým Hustopečským rybníkům.

Sotva po slušné cestě mineme pětici rozlehlých vodních ploch, jakákoliv sjízdná komunikace nadobro končí. Po neznatelných pěšinách, které vyšlapala lesní zvěř či vodomilní rybáři se mezi lopuchy, bodláky a vysokými kopřivami prodíráme ke Skaličce. Někdy po samé hraně prudkého břehu, takže nechtěné sklouznutí dolů na sebe nenechává dlouho čekat. Pavlík, nejmladší člen družstva, který se účastní už třetího ročníku, může vyprávět. Naskýtá se mu totiž možnost ochutnávky potěšení z půvabné havárie končící jen několik decimetrů od proudící vodní hladiny.

Obědová přestávka, kde se setkáváme s doprovodem v podobě zlínské Rusalky, hranické Simony a Radka z rodiny Smrčků, probíhá u nádherného Opatovického lomu. Přichází nás tu pozdravit i dlouhodobý řidič zeleného berlinga, který si letos dopřává zasloužený odpočinek. Zatímco se ostatní čvachtají ve zdejších průhledných vodách, šedivý nestor i se svým synem Lukášem v okolí pátrají po parádních kouscích oranžových křemenáčů.

Jedeme dál! Nemůžeme samozřejmě vynechat teplické lázně ani nedalekou nejhlubší světovou propast. Pochopitelně ani město Hranice, v němž už nějaký ten pátek přebývá Petr Kimler se svou krásnou Simonou, která, jak už bylo naznačeno, bude i letos vrchní náčelnicí polního vyvařování.

V Hranicích opouštíme údolí řeky Bečvy a mírně stoupající cestou mezi lesy a občasnými průseky postupně vystoupáme k cíli dnešní etapy, k nádherně opravené zřícenině hradu Helfštýna. Veškeré vstupní brány jsou však dokonale zabedněné, protože návštěvní doba už pro dnešek dávno skončila.

 

Hradní průvodce a lidový komediant Roman, který se zná s početnou rodinou Kimlerů, využívá svých konexí a zajišťuje našemu putujícímu cirkusu místo k prvnímu přespání. Bude to vzdušný ovocný sad přímo pod hradem. Vztyčujeme stany, masírujeme povadlé svalstvo a pomalu se přesouváme k nedalekému ohništi.

Zapalujeme táborák, baštíme houbovou smaženici a vítáme další reprezentanty Kimlerovic rodu. Kromě už zmíněného Petra, také jeho bráchu Roberta, jež s sebou přibral i svou novomanželku Elenku, kterou před léty ulovil na podobné cyklistické avantýře. U plápolající vatry vydržíme až do půlnoci. A to díky kulturnímu programu, který spontánně zajišťuje  nejnepřehlédnutější člen týmu, nepostradatelný Laďa Škrla.

 

Po temné noci přichází slunečné ráno. Osedláme své oře a velice slušnou rychlostí sklouzneme silnicí do údolí. Odtud se posuneme k pohádkově krásnému centru Lipníku nad Bečvou a pak už mírnou pahorkatinou míříme k severozápadu. Míjíme vesničky, pole, lesíky, zrestaurované torzo větrného mlýna a tisíc dalších zajímavostí. Silniční specialista, žluťásek Pavel II, to v jednom klesání přežene a v nepřehledná zatáčce vymete hned několik hlubokých děr. Přichází tak o drahocenný vzduch jedné z duší, naopak získává mírnou časovou ztrátu způsobenou jejím lepením.

Dodrkotali jsme do půvabného údolí řeky Bystřičky. U podjezdu pod břidlicovým lomem trávíme chvíle odpočinku a o něco později i lehkou polévku.  Prudká bouřka  s ještě prudším lijákem nám to jaksepatří zpříjemňuje. Ti, kteří se nevejdou do aut, přečkávají monzun pod železničním mostem. Což je útočiště více než pochybné. Po půlhodině klidu přichází bouřka znovu. Tentokrát ještě silnější.

Díky nebeským sprchám a časovému skluzu se většina cyklistů vzdává překrásného průjezdu zalesněným hlubokým údolím vzpomínané Bystřičky a dává přivydělat chudobným Českým drahám. Vůbec o tom nevím, protože jsem do odpolední části vyrazil s mírným předstihem sám. Jedu krokem, pořád se ohlížím, kdy mě zbytek dožene, ale pořád nic. Mohu si tak v poklidu vychutnat nádheru, které mě tu na každém druhém kroku velice mile oblažuje.

 

Pokračuji proti proudu dál až dojedu k ceduli s názvem Konec světa. Ani toto varování mě však v mé pouti nedokáže zastavit. Začíná se ozývat hlad. A tak se živím lesními jahodami, dokonce i zelenými. A zapíjím to naprosto skvělou kyselkou, která vyvěrá jen kousek od kořeny vyzdobeného chodníku.

 

Ta etapa je nekonečná! Drkotám pustinami  Nízkého Jeseníku. Hlad se stupňuje a světla ubývá. Zvláště ve chvíli, kdy se na mne od západu řítí další bouřka. K úkrytu mi tu mohou posloužit nanejvýš pichlavé keře šípků a planých trnek. Stává se zázrak, temná mračna se stáčejí na sever. Díky Bohu mohu pokračovat k Sovinci. Dojíždím tu za tmy, totálně hladový a suverénně poslední.

Nedostižná náčelnice pro ubytování, Alena Rusová, zajišťuje nocování v těsné blízkosti jmenovaného hradu, hned vedle hlavní brány. Zatímco zde stavíme své plátěné přístřešky, pendluje kolem nás přiopilý kovboj a v těsné blízkosti se popásá jeho kůň. Každé léto s ním někam vyráží a domů se vrací až na podzim,“ Víte, co je na toulání nejkrásnější?“, ptá se nás, aniž by čekal odpověď. „Vědomí, že se máte kam vrátit.“ Sedíme s ním pak dlouho u ohně a nasloucháme dalším a dalším moudrostem.

 

Ráno nás překvapuje hustý, vytrvalý déšť. Snídaně je proto servírována pod nataženým igelitem. Pozdější přeháňky také nevěští žádné pohodové putování, takže většina bicyklistů průjezd nedalekými Rešovskými vodopády raději vzdává a do obědové Lipinky zamíří sjízdnějšími komunikacemi. Já si však dramatickou rokli nemohu nechat ujít a déšť nedéšť se po chodnících, žebřících a skalách prodírám výš a výš. Pode mnou hučí divoká bystřina a nad hlavou se větrem kymácejí mohutné buky, z jejich větví dolů stékají proudy velikých kapek.

Po zdolání Rešovských vodopádů mě čeká kamenitý sjezd do Oskavy. Natřásám se tu jak kovboj na divokém koni a ani si nevšimnu, že při tom ztrácím své oblíbené náramkové hodinky. Nedá se nic dělat, dál se budu řídit jen časomírou na mém bicyklovém computeru. Do Lipinky mi ještě v cestě stojí skalnatý vrch Bradlo. Drápu se na něj v neustávajícím dešti. Romantickou scenérii, kterou  vlastní vrchol vytváří, si tím pádem nemohu pořádně vychutnat a díky neustále padající vláze raději co nejrychleji drkotám k připravenému obědu.

Odpolední putování Horním Pomoravím  už zpříjemňuje sluneční svit, modrá obloha a občasné zastávky v třešňových alejích. Společníka mi tentokrát dělá doprovodný řidič Radek, jehož za volantem vystřídala letošní kuchařka Simona. Projíždíme pohledným Úsovem, z něhož pochází významný adrapapaláš Slávek Vurst, abychom přes půvabné smíšené lesy zamířili k Lošticím. Tady se potkáváme z vyznavači asfaltu a dlážděných cest v podobě manželské dvojky Ády a Pepy Vaňkových, na které bedlivě dohlíží jejich rodinná nadřízená, trojctihodná matka Ellen.

A jsme v cíli třetího dne a tím i u dalšího hradu. Je jím všeobecně známý Bouzov. Svůj tábor rozbíjíme hned vedle domu paní kastelánky, na parkovišti před hlavní budovou zdejšího JZD. K dispozici je nám tu sociální zařízení včetně sprch s teplou vodou. Kdo za to může? Kdo jiný, než nepřekonatelná náčelnice pro ubytování, Alena Rusová!

Po ránu a po snídani se opět s Radkem  posouváme dál. Nádherně kopcovitou krajinou dojedeme až ke vchodu do Javoříčských jeskyní. Vítá nás tu překvapivě krásné okolí se strmými vápencovými stěnami, převisy a dokonce i skalním oknem , jímž prochází naše dnešní značená cesta.

Míříme k Jevíčku. Tady se jeví, že poněkud bloudíme. Jak se později ukáže, nejsme zdaleka sami. Ola a Jana, nedostižné Stíhačky, si za Javoříčkem pletou směr a nevědomky míří zvlněnou krajinou zpátky k rovinaté Hané. Když se starousedlíka svou zažitou valašštinou ptají na cestu, odpovídá jim plynnou hanáčtinou. Valašky mu nerozumí ani slovo. Chtě nechtě se musí otočit a tak si k dobru přidávají dvacet nedobrovolných kilometrů. Moje maličkost naopak při bloudění prosekává na ostrých balvanech jednu z duší, což je v porovnání se smůlou Stíhaček naprosto zanedbatelná záležitost.

Protáhneme se fotogenickým centrem Jevíčka s typickou osamělou věží a podél  alejí se zralými třešněmi, u nichž, samozřejmě, nedokážeme nezastavit, svištíme vesele k západu. Čeká nás ještě rychlý a náročný slalom mezi vzrostlými smrky a už jsme u nehybné hladiny rozlehlého rybníka, na jehož  břehu nás už stepuje náš věrný doprovod i s vonícím obědem.

Přehoupneme se přes vedlejší kopec a přijíždíme do Opatovic. Oplývají nádherným zámkem, který obklopuje půvabný park. Dlouho se však nezdržíme, protože před námi strmí další nevyhnutelné převýšení. Kamenitým chodníkem se i s koly vyšplháme na jeho vrchol, kde nás nevítá nikdo jiný než sám velký mistr Petr Bezruč. Nějaký kumštýř je tu vytesal do pískovcové skály.

Mezi poli s koberci kvetoucích modrých chrp  doputujeme k dlouhému sjezdu do údolních Letovic. Zamáváme jim na pozdrav a začínáme stoupat do protějšího návrší. Trasa tudy vede naprosto záměrně. Cestou z Meziříčí do Meziříčí totiž nemůže minout Meziříčko, kterým právě projíždíme.

Vlevo pod námi se třpytí modrá hladina Křetínské přehrady. Působí přímo hypnoticky, ale na lákavé vykoupání vůbec nemáme čas. Tak dlouhý krpál, do kterého se vzrostlým lesem za chvíli plazíme, tu letos určitě ještě nebyl. Výstup čím dál prudším stoupáním končí až ve vesničce Ústup. Na jakýkoliv ústup však není ani pomyšlení, protože Rusalčino telefonické  avízo zajištěného ubytování v areálu parádního hradu Svojanov nás pobízí k dalšímu zrychlenému posunu.

Netrvá dlouho a přijíždíme do malebné podhradní vesnice. Kulturně laděným členům výpravy okamžitě na mysl vytanou populární Svojanovské slavnosti. Ty nás dnes, pochopitelně, nečekají, zato nás očekává milovaný doprovod i s nachystanou večeří. Jenom o nějakou tu stovku metrů výš, na impozantně se tyčícím kamenném hradě.

Vydrápeme se k panskému sídlu a vjíždíme do nádvoří. Alena tedy opět zabodovala! Pomocí adráckého trička, Medové kuchařky a medových řečí nám umožňuje si během jedné noci zahrát na aristokraty uvelebené přímo v přilehlých hradních komnatách. Za vším stojí ochotná paní kastelánka, která se od tohoto dne bude chlubit zelenobílým trikotem naší humanitární organizace. Společnost nám ještě bude dělat skupina potulných kovbojů a jejich neustájených čtyřnohých společníků.

 

Před námi je slunečný den a putování bájnou Vysočinou. Míjíme rybníky, pole i remízky a cesta se jeví jako naprosto bezproblémová. Pohodové posunování voňavým krajem nás dovede až do půvabné, historií poznamenané Poličky.

Projíždíme malebným centrem se zachovalými domy i kamennými věžemi. Až narazíme na uličku, jejíž název něco napovídá. Pod cedulí „Na bídě“ se okamžitě nechávám vyfotografovat. Moje postava s uvedeným názvem totiž souzní více než dokonale.

Fotogenické město ovšem obývají neobyčejně vtipní značkaři. Ti, co sem přijeli po žluté, by mohli vyprávět. Především benjamínek Pavlík a jeho kolega. Značka je totiž dovede na úplně jiný konec než měli původně zamířeno. Nebloudí ovšem jenom Pavel, ale tentokrát úplně všichni. Kupodivu však smluvený cíl nakonec nikdo nemine. Do Budislavi k obědu přijíždíme roztroušeně, každý z úplně jiného konce a se značnými časovými rozestupy. Kromě jídla tu čeká ještě další milé překvapení. Babičku Ellen a tetu Adélku sem přijeli osobně povzbudit malý Juráš a Ondráš včetně jejich ctěných rodičů. Také tato rodinka vděčí za svůj vznik jedné z minulých Adrarallye.

 

Hned za Budislaví začínají slavné „Toulovcovy maštale“, jimiž jsme vloni taktéž projížděli. Cestovat skalním městem na kole, to je opravdová cyklistická lahůdka! Borovicový les, impozantní pískovcové stěny, plno borůvek a náročné sjezdy značně nerovnými chodníky.

Na jedno z klesání si bude Radek určitě dlouho pamatovat. Divoký kotrmelec v lesním úvozu má za následek nejen odřeniny na kořenech borovic a Radkově těle, ale i vykloubené rameno a posunuté přední vidlice na bicyklu. Ono kolo je naneštěstí vypůjčené.

Jakkoli vše vyhlíží beznadějně, smolař Radek do cíle tohoto dne nakonec přece jenom dorazí. Na hradě Košumberk se naší ubytovací náčelnici dostává velice milého překvapení. Místní kastelánka nám sice nemůže nabídnout nocleh, zato nabízí čerstvý zápis v kronice, zachycující chvályhodné aktivity zdejších adráků. S jejich vojevůdcem, legendárním pastorem Vaškem Vondráškem, pak můžeme strávit noc pod jednou společnou střechou.

Jsme tedy v Luži, v místní adventistické modlitebně. Máme opět nevýslovné štěstí. Sotva se stačíme jakž takž v jejich útrobách ubytovat, na kraj se snese černá, neobyčejně prudká bouřka. A noční přívalové lijáky vydrží až do bílého rána.

Poslední den tedy začíná neslavně. Z Luže startujeme za vytrvalého hustého deště. Nic jiného nám totiž nezbývá. Do cíle v Českém Meziříčí to máme ještě dobrých 70 kilometrů.

Zatímco ostatní dál putují asfaltovými zkratkami, původní navrženou trasu absolvuji zase sám. Před Vysokým Mýtem naštěstí monzun konečně ustává. Pomalu se vyjasňuje, cesty i oděv osychají a tak se v poklidu projíždím sympatickým centrem tohoto východočeského města. Fascinují mě tu udržované barevné domy podtržené podobně barevným kamenným dlážděním.

Z Vysokého Mýta je to jen kousek do Chocně. Tady už začíná putování povodím Tiché Orlice. Rovinatý terén s dosahem jmenované řeky překonávám po úzkých i širších pěšinách, po polních i lesních cestách a občas i po docela slušných okresních silničkách. Právě tady mě zastihuje nečekaná zpráva od Rusalky. Nenahraditelná náčelnice pro ubytování, která se letos vypjala k heroickému výkonu, musí předčasně karavanu opustit. Škoda! Chtěli jsme jí v cíli za její zásluhy co nejsrdečněji poděkovat.

Úplně poslední obědová přestávka připadá na Bělohrádek. Náš skvělý doprovodný řidič, který se po cyklistickém karambolu opět vrátil za volant, se navzdory vykloubenému ramenu vrhá k lavoru s nádobím. Což je poněkud podezřelé. Blízká budoucnost vše objasní. Důvodem je neodolatelná ženská přitažlivost doprovodné asistentky Marty. Adrarallye se tak už potřetí staví do role úspěšné seznamovací agentury.

Do cíle je to už jen směšných třicet kilometrů. Značka i nadále kopíruje tichý tok Orlice. Z Týniště pak pokračuje do Třebechovic pod Orebem. Biblickou horu i věhlasný betlém tentokrát pomineme a rovinatým terénem různými cestami neúprosně míříme k vysněnému zakončení. Teď už v mém případě zbývá překonat jenom pár neobyčejně blátivých terénních úseků a pak po asfaltu pohodově doputovat do Českého Meziříčí.

Po šesti dnech jsme tedy opět v Meziříčí. Absolvovanou trasou je to sem z toho našeho rovných 429 kilometrů. Žádné spojení dvou řek tu kupodivu nevidíme a tak končíme v blízkosti místního kostela. Na plynových vařičích se chystá poslední společný oběd a na stole přistává hromádka keramických medailí. Všechno vyhlíží slavnostně, až na mé kolo a dolní končetiny. Poctivá česká prsť na nich sice dlouho nevydrží, ale aspoň na chvíli představuje zcela originální cestovní suvenýr.

 

Teď už je na řadě jen pořízení poslední cílové fotografie a pak nakládání kol na přistavená přibližovadla. V domovském Meziříčí Valašském jsme sice za tmy, ale celí a docela zdraví. Takže, jako vždy, díky, Pane Bože! Díky, díky, díky!!!

(((((((((((((((-: adra :-)))))))))))))))