UKRAJINA
2005
- dobrovolnická
brigáda -
----------------------------------------------------------------------
HISTORIE ADRY
VALMEZ
část šestačtyřicátá
Za všechno může Hynek Dona. V květnu roku 2005 mě přibírá na
monitorovací misi mířící na Zakarpatskou Ukrajinu. Zná ji jako staré boty,
protože sem už nějaký ten pátek jezdí s naddenominační neziskovou organizací
Pomoc Těšínského Slezska. Slušnou rychlostí přepálíme Slovensko a pak se už
podél Užhorodu a Mukačeva protáhneme do cílové vesnice s názvem Rodnikova Huta.
Dědina s více než pěti stovkami obyvatel vděčí za svůj vznik
českým podnikatelům. Ti tam před nějakými čtyřmi stovkami let založili
sklářskou huť. Pracovní příležitost zde přilákala nejen dělníky z Českých zemí
a Slovenska, ale i přistěhovalce maďarské či německé národnosti. Díky tomu zde
vzniklo zvláštní multietnické společenství, které se od domácích Rusínů liší
nářečím, písněmi, tanci, kroji a dokonce i úpravou jídel. Nikde jinde na
Ukrajině prý neumí připravit typicky české buchty a knedlíky či slovenské
halušky. Ještě dodnes obě národnosti místním obyvatelům víceméně splývají.
Spolehlivým partnerem pro možnou budoucí spolupráci se stává
místní křesťanské společenství baptistů vedené charismatickým šéfem Ivanem .
Tuto službu vykonává při svém zaměstnání lesního správce. Zmíněná církev se
kromě péče o několik silně hendikepovaných občanů zapojuje také do pomoci
klientům nedalekého domova pro mentálně postižené a každoročně organizuje letní
pobyty sirotků a polosirotků z černobylské a kyjevské oblasti. Slouží k tomu
dřevěná budova někdejší školy postavené
za bývalého Československa, kdy zdejší Podkarpatská Rus byla jeho součástí. Na
uvedené aktivity svým dílem přispívá už vzpomenutá Pomoc Těšínského Slezska a
poslední době i česká Adra.
Se zmíněným Hynkem zajíždíme rovněž do romského ghetta v
nedalekém Mukačevu. Také sem už v
minulosti zamířila pomoc jmenovaných organizací. Uzavřená osada pochopitelně
žije svým způsobem života. Na rozdíl od svých českých soukmenovců nepobírají
zdejší snědí obyvatelé prakticky žádné sociální dávky. Živí se nárazovou prací,
v horším případě i žebráním. Pokud je zde něco opravdu zajímavé, pak je to
budova křesťanské modlitebny. Potkáváme jednoho z jejich stálých návštěvníků,
který kdysi přišel o jedno oko. Hrdě nám ukazuje fotografii, potvrzující jeho
křest ponořením. Svěřuje se, že se jde o vůbec nejdůležitější okamžik jeho
dosavadního života.
Později se setkáváme s předsedou místní pobočky Evropského
centra Romů a poradcem vlády pro sociální otázky, Vasilem. Přestože je rovněž
romského původu, jeho dům připomíná královský palác. Kromě toho, že velice
úspěšně podniká, zajímá se o své soukmenovce
v blízkém okolí. Přibírá nás do svého naleštěného žigulíka, abychom se
sami přesvědčili o tom, v jakých podmínkách aktuálně přežívají.
Čekali jsme ledacos, ale realita nám doslova vyráží dech.
Osada Vrbovce leží asi půl kilometru od dědiny, na kraji malého lesa. Romové si
ji zde vybudovali poté, co jejich původní čtvrť během několika hodin srovnaly
buldozery se zemí. Na místo měla údajně dorazit nějaká významná návštěva. O
nějaké náhradní bydlení se však vůbec nikdo nepostaral. A tak si nešťastníci
vyrobili z hlíny nepálené cihly, v lese sebrali nějaké kmeny či větve a slepili
jednoduché příbytky. Ten nejjednodušší představuje pouze starou dřevěnou postel
překrytou igelitem. I tady se domorodci živí, jak se dá. Přítomný poradce pro
sociální otázky připomíná osud ovdovělého otce dvou dětí, který se vzdával
skromné stravy ve prospěch svých sirotků do té míry, že sám na následky
podvýživy zemřel hlady. Což prý není na současné Zakarpatské Ukrajině žádným
ojedinělým jevem. Přímo na místě domlouváme rychlou potravinovou pomoc české
Adry v celkové výši dvou stovek amerických dolarů.
Je načase vrátit se k domovu. Cestou míjíme chudé příbytky
běžných lidí i nadrozměrné paláce mafiánů. A také postávající školačky
nabízející houby či čerstvě nasbírané lesní jahody. Majálesový průvod zdejších
studentů oplývá nadšením. Je otázkou, jak dlouho jim tento optimismus vydrží.
Jakkoliv bychom jej všem Ukrajincům přáli, nejbližší budoucnost nevyhlíží ani
trochu růžově. Vypadá to, že se sem co nevidět zase vrátíme.
Uplynou dva měsíce a míříme na východ znovu. Tentokrát ještě
s desítkou mladých dobrovolníků. Po celonoční cestě přibrzdíme před známou
Rodnikovou Hutou, kde se nachází pár romských chalup a manufaktura na výrobu nepálených cihel.
Nadobro zastavíme až v samém centru obce. S otevřenou náručí nás vítá starý
známý náčelník Ivan i se svou rozšafnou chotí Marikou. Později se seznamujeme
také s věčně usměvavou Ivanovou maminkou, která díky svému šátku představuje
typickou babičku starých časů a rovněž jeho otce, jehož paměť sahá až do dob
bývalého Československa. Ulicí se vracejí krávy z ranní pastvy a na okolních
stráních suší domorodci ručně pokosené seno. Kraj voní lesem a rozkvetlou
mateřídouškou.
Jakkoli se ocitáme v pohádkově romantickém prostředí, na
nějaký bohapustý relax můžeme zapomenout. Přijeli jsme především pracovat. Což
přináší zcela nečekané problémy. S tím, že k sehnání nátěrových hmot určených
ke zkrášlení exteriéru někdejší dřevěné školy budeme muset objet polovinu
Zakarpatska, jsme víceméně počítali. Co nás však nepříjemně překvapuje, to jsou
neskutečné problémy při vyslovení požadavku o vystavení nějakého účetního dokladu
s patřičným razítkem. V Česku vyrobený luxol zde například pořizujeme v
prodejně náhradních dílů na ruská auta. Výsledkem jiného složitého vyjednávání
je zase „dokument“ o nákupu potravin vyvedený velkými písmeny na rubu krabice
od bot. Transakce se většinou odehrávají na některém z rozlehlých městských
tržišť, kde je možno pořídit skoro všechno možné i nemožné. Od rezavého hřebíku
až po vedle se pasoucího vraníka.
Pokud se opravdu míníme pustit do venkovních nátěrů zmíněné
školy, budeme muset pořádně improvizovat. Jediná zakoupená piksle luxolu na
celou chalupu zdaleka nestačí, takže nezbývá, než navštívit náčelníkovu garáž,
slít dohromady obsah všech nazrzlých plechovek lazurovacích laků všech možných
odstínů a výsledný tón doladit přidáním zapomenuté práškové barvy z pradávných
dob báťušky Brežněva.
Zcela neřešitelným problém se ovšem ukazuje přichycení skel
osmdesát let starých oken, naposled zatmelených v dobách tatíčka Masaryka.
Pojem sklenářský tmel totiž Ukrajina vůbec nezná. Skla se zde přichycují
výhradně dřevěnými lištami. Několikadenní pátrání v široširém okolí však
přináší úspěch v podobě vykoupení úplně všech běžných vyrovnávacích tmelů na
celém Zakarpatí. Tento produkt je však bez dalších úprav pro požadovaný účel
naprosto nevyhovující. Po mnoha pokusech a omylech je nakonec vyvinuta
překvapivě funkční receptura na sklenářský tmel „Made in Ukraine“. Tady je
návod: Smícháme jeden díl čerstvého a stejný díl prošlého venkovního tmelu,
přidáme trochu jedlého slunečnicového oleje a tuto značně lepkavou hmotu
zahustíme suchou prstí z nejbližšího pole. Vše pořádně prohněteme a úspěch je
zaručen!
Okna jsou tedy zatmelena i natřena, mahagonově hnědou novotou
svítí i dlouho neošetřené trámy školní budovy. Teď už jen zbývá barevné
okrášlení kovových plotů a provedení okolních parkových úprav. Dobrodruh Dan se
dokonce pouští do rizikového kácení. Že je opravdu rizikové, o tom se
přesvědčují všichni napjatě přihlížející kolegové. Stékající pramínky červené
krve z jeho kolene jsou toho zcela neklamným důkazem.
Samostatnou kapitolou pobytu je nadprůměrně luxusní
ubytování. K dispozici máme celý rodinný domek včetně koupelny i krásně
vyzdobeného suchého WC. Z otevřených oken voní čerstvé seno a z předsíňky
sušící se houby. Okolní lesy teď jimi přímo oplývají. Z nedalekých úlů
přilétají bzučící včely, aby je po setmění vystřídali neodbytní komáři. Od
jídelního stolu, kolem něhož se pravidelně shromažďujeme, zaznívají salvy
hlasitého smíchu. Tolik bohulibé legrace se dá zažít jen v kruhu zadarmo
makajících dobrovolníků!
Jakkoli jsou bytelné starověké postele pohodlné, dost často
je měníme za okolní zelené trávníky. Probudit se do třpytivé ranní rosy je
nesrovnatelně romantičtější než dlouhé vylehávání v nadýchaných peřinách.
Spolehlivým venkovním budíčkem je hlasitý zpěv kosů a broušení kos pilně kosících sekáčů. Trapné motorové náhražky sem
naštěstí ještě nedorazily.
A protože nejen prací živ jest člověk, oba náčelníci, tedy
Ivan a náš Hynek nám dopřávají motorizovaný výjezd do nedalekých hor. Cesta,
jež se časem mění v obtížně sjízdnou necestu, nás dovede až na samý vrchol
kdysi nepřístupné Poloniny Runa. Důvod je jednoduchý. Na plochém temeni poměrně
vysoké hory se během sovětské nadvlády údajně usídlily rakety s jadernými
hlavicemi. Temnou minulost dodnes připomínají stejně temné siluety pomalu
chátrajících budov a betonových hangárů.
Nicméně, ani zdaleka to tu není jen o temné minulosti. Na
otevřených stráních se prohánějí stáda nádherných, volně se pasoucích koní.
Dozrávají borůvky i brusinky a houby lze někde sbírat přímo z auta. Kam se
hrabou hlučná velkoměsta i s jejich namachrovanými bulváry?
Neméně zajímavá je i procházka nejbližším okolím naší
domovské Huty. Až příliš mi připomíná mé rané dětství, kdy ještě Valašsko
nehyzdily zcelené družstevní lány. Políčka s bramborami, dýněmi i kvetoucími
máky, kupy sena a jednoduché dřevěné ploty, to už je v tuzemsku pradávno zapomenutou minulostí.
Je zcela pochopitelné, že v sobotu, tedy ve sváteční den
zdejších baptistů, se účastníme i bohoslužby v jejich modlitebně. Kromě
místních kazatelů zde s krátkou úvahou vystupuje i náš Hynek, kterého pak s
kytarou a písničkou v češtině vystřídá nejméně polovina naší dobrovolnické
pospolitosti. A protože ve vedlejší školní budově právě sídlí kyjevští sirotci,
nemohou za stupínkem se svým příspěvkem chybět ani oni.
Letní den je dlouhý, a tak odpoledne jedeme s Ivanem do jedné
z okolních vesnic. Právě tam probíhá slavnostní křest nových Kristových
učedníků. Probíhá v režii zdejších charismatiků, pro které je rovněž sobota
dnem svátečním. Do akce se aktivně zapojuje i náš vzpomínaný Ivan, přestože
náleží do zcela jiné, tedy konkurenční církevní ohrádky.
Protože, jak tvrdí Písmo, v sobotu se sluší dobře činiti,
odskakujeme s humanitární pomocí do domova pro mentálně postižené, kde se
Ivanův sbor dlouhodobě angažuje. Dojem z prostředí domova i z vizáže klientů je
poněkud smutný. Ale těch pár věcí, které jim na místě rozdáme, aspoň u
některých na chvilku vyvolá větší či menší úsměv na tváři. Udělat pro ně víc,
na to v tuto chvíli opravdu nemáme.
Když už jsme zabrousili do spirituální oblasti, nesmíme
zapomenout ani na tradiční pravoslaví. Jejich nápadné kostely bývají
architektonickou ozdobou krajiny a nejinak je tomu i v samotné Rodnikově Hutě.
V případě jejich svatostánku zaujme především ručně malovaný interiér, s
nádherně vyvedenou, optimisticky působící čelní stěnou.
Víkend je za námi, takže zase rychle do práce! Čeká nás ještě
budování vodovodu! Traktor vyhloubí asi kilometr dlouhou rýhu, kterou je po
položení potrubí potřeba zasypat. Pomocí motyk, lopat, rýčů a především
dobrovolnických svalů se tak děje poměrně rychle a velice elegantně.
Zvláštní kapitolou je samotný zdroj vody. Ten představuje
malý, z lesa vytékající potůček. Jeho vody se budou soustřeďovat ve zcela
originálním vodojemu. Vlastní dotvarování nádrže je rovněž dílem českých
brigádníků. Používají k tomu velké i malé balvany, které utěsňují místní
mazlavou šedočernou hlínou. Životadárná tekutina pro školu i nejbližší okolí je
tím pádem zajištěna! Vodovodní finále, tedy zhotovení přípojky korunuje
nečekaně milé překvapení. Eva, pětadvacetiletá meziříčská vysokoškolačka
zjišťuje, že na místním tržišti
zakoupená plastová hadice byla vyrobena přímo v jejím rodném městě!
Rodnikova Huta je nesporně rájem pro milovníky starých
zašlých časů. Slastné pachy mateřídoušky a sušeného sena se zde mísí s poněkud
hutnějšími vůněmi všudypřítomného kravského trusu. Nejméně jedna kráva je tu v
každé chalupě a tak není divné, že pozůstatek krávou přepasírované biomasy,
odložené na místní hrbolaté silnici je zdrojem neskutečně vynalézavé zábavy
zdejších předškoláků. Skok přes kravinec snožmo, roznožmo, skok o jedné noze,
kraví trus jako terč při házení kamínků a další a další podobné sportovní
disciplíny. Co ví naši malí počítačoví maniaci o autentickém dětství?
Zdejší romantika však má i svou odvrácenou tvář. Mariana,
současná ředitelka Základní školy a školky, jejíž měsíční plat nepřesáhne naše
tři tisíce korun, dostává na údržbu celé budovy sotva třináct stovek korun
ročně. Adra uvažuje o darování nátěrových hmot, podlahových krytin,
tělocvičného nářadí a pravděpodobně i o uspořádání podobné letní brigády o
příštích prázdninách.
Když už jsme v karpatských Poloninách, musíme si je aspoň trošinku
vychutnat. Pár dobrodruhů z naší party si neodpustí podvečerní výšlap na
nejbližší vrcholovou planinu, kterou místní nazývají Vyžna. Slunce klesá níž a
níž a mezerami mezi mraky nasvěcuje ladné hřbety okolních hor. Začíná se
stmívat. Na vysoké obloze problikávají první hvězdy a hluboké hvozdy dýchají
zvláštním mystériem. Kraj jelenů, vlků a medvědů ožil netušenými půvaby. Do
proležených pelechů v naší dobré Hutě zalézáme až kolem nulté hodiny půlnoční.
A máme tady závěrečnou! Osedláme nevelkou korbu originálního
nákladního kabrioletu a v doprovodu Ivanovy volhy uháníme k jeho kolibě, kterou
v lese kdysi sám vlastnoručně postavil.
Za přibývajícího šera
je rozkřesána oranžová vatra a do hasnoucích uhlíků jsou později
zahrabány brambory. Přítomné dámy z Ivanovy družiny navléknou na ocelové pruty
okořeněné kousky masa s cibulí a takto
připravené šašliky nechají nad žhnoucími oharky přebarvovat dozlatova.
Likvidaci slavnostní krmě pak vystřídá pozdně večerní návrat na základnu.
Odehrává se opět na otevřené korbě, tentokrát už ve značně rozverné náladě, pod
jiskřícími hvězdami a jasně zářícím bílým měsícem.
Na závěr už jen zbývá odpovědět na pár zvídavých otázek.
Roztodivné desetičlenné společenství, v němž kromě převažující české koluje i trocha ukrajinské, španělské
či vietnamské krve, na otázku po smyslu právě končící akce odpovídá jednoznačně
kladně. Zuzana, devatenáctiletá studentka sociálních směrů, například říká: „V
těchto, od našich odlišných podmínkách, to pro mne byla zkušenost dost jedinečná.
Takové akce jsou prospěšné pro mne i pro místní, což je ideální spojení.“ O rok
mladší student uměleckoprůmyslové školy Matouš k tomu dodává: „Smysl mají už
proto, aby bylo na světě zase více dobrého… A snad uděláme radost i někomu tam
nahoře..“ Jeho oči přitom míří k nekonečné, azurově modré obloze.
Návrat k západu je už vyloženě v Hynkově režii. Za ranní tmy startujeme z Huty a za tmy podvečerní přijíždíme do Těšína. Finálové pokračování svěřujeme Českým drahám. Někdo zamíří ke Krnovu, někdo k Olomouci, někdo do blízkosti Budišova, někdo do Příboru a další do Valmezu či jeho okolí. Nejdále z aktuálních ukrajinských dobrovolníků to má rodilá kyjevská Ukrajinka Viktorie. Její současné bydliště je až u Českého Krumlova...
(((((((((((((((((-: adra :-)))))))))))))))))
------------------------------------------------------
--------------------------------------------------------
