DO ZUBŘÍ UŽ OD MOŘKOVA
trasa celkem
pohodová
ekušpacír číslo dvě
V pořadí druhý ekušpacír roku 2025 začíná na meziříčském
nádraží. Patnáct turisticky laděných duší tří generací se nejdřív nechá prostřednictví
Českých drah dopravit do Mořkova. Vlastní dědinu, v níž pobývá více než 2 400
smrtelníků, však pomineme, protože žlutá značka okamžitě zamíří do temně
zelených lesů.
Lesní asfaltku po kilometru pohodové chůze opouštíme a po nerovném chodníku začínáme
stoupat nahoru. Na každém kroku je vidět, že jaro už i tady zvítězilo a blízké
i vzdálenější okolí vyzdobuje celou
řadou nejrůznějších květů.
Dnešní výšlap se může pochlubit jednou premiérou. Součástí
pospolitosti jsou dva sourozenci z početné rodiny Peroutkových, kteří se míní
posunovat prostřednictvím šlapacích bicyklů. První část trasy jim však dvakrát
nepřeje. Značka vede terénem, který je složitý i pro některé pěšáky. Mládí se
však nezalekne žádných překážek a postupně je, někdy i za pomoci přítomných
rodičů, elegantně překonává.
Voda je život, a to platí i na tomto špacíru. Zastavení s
miniaturním relaxem je u malé, pečlivě
udržované studánky nepsanou povinností. Někdo si lokne zdarma nabízené
tekutiny, která tu nepřetržitě vyvěrá z matičky země, jiní prozřetelně
vyčkávají na vrchol stoupání, kde náčelnice Jana určitě zase vytasí něco
výjimečného.
Poslední úsek vede nefalšovanou divočinou. Někde připomíná
třiadvacátý žalm, konkrétně pasáž o
chůzi roklí šeré smrti. Nakonec je, stejně jako ve zmíněné Davidově
písni, všecko zdárně vyřešeno a patnáct statečných vítězoslavně vystoupá na
nejvyšší bod celé trasy, do Hodorfského sedla.
V okolí zastřešeného altánku dochází nejen ke všeobecné
likvidaci buchet a Jindrova tradičního popcornu, ale i tušené ochutnávce
moku z Janiny utajené lahvinky. Také tentokrát se jedná o ušlechtilou, zdraví
prospěšnou směs neznámých bylin soustředěných do nadmíru vydařeného nahnědlého
lektvaru. Její kolegyně z rodu Peroutků to zase jistí podobně cenným mokem čirého
zbarvení, který si však vychutnávají pouze někteří obzvláště odolní jedinci.
Zatímco dámy zajišťují servírování
buchet či nápojů vezdejších, hlava zmíněného rodu přichází s nezbytnou porcí
stravy duchovní. Otevírá už vzpomínaný Davidův žalm, jehož slova zní uprostřed
zelené Boží katedrály obzvláště velebně. Podobně jako nejznámější modlitba
všech křesťanů, jíž bez problémů spatra citují všichni aktuální účastníci
dnešního ekušpacíru.
Značka se přehoupla na druhou stranu, a jak to tak vypadá,
dále to se všemi půjde už jenom z kopce. Jižní strana Veřovických vrchů nám
nabízí nové výhledy. Tentokrát do nejromantičtějšího kraje celé Moravy, jemuž
se odnepaměti říká Valašsko.
U kraje cesty se nečekaně objeví nějaký křížek s obrázkem i stručným nápisem. Došli jsme k místu, kterému se přezdívá „U zmrzlé roby“. Před nějakými sto roky zde při sněhové vánici umrzla místní metlářka, která se pěšky přes hory vracela z Nového Jičína, kde tradiční produkt zuberských pasekářů, tedy březové metly, toho dne prodávala.
Pomalu scházíme do údolí Hodorského potoka. Na obou stráních
se začínají objevovat první chalupy. Po čase narazíme na úzkou asfaltku, kolem
níž je už obytná zástavba čím dál tím hustější. Ale na to, že vcházíme do
skutečného města, to zatím nevypadá ani náhodou.
Podle názvu tohoto lidského sídla by se dalo usuzovat, že nás
tu mohou přepadnout zubři. Nic podobného však zatím v Zubří nevidíme. Bez
jakéhokoliv varování nás však začíná pronásledovat zuberský drak! Nejdříve se
velkými přískoky přiblíží k Jindrovi, poté se vznese do vzduchu, aby v příštím
okamžiku nekompromisně zaútočil na umělcovu hlavu. Uznávaný kumštýř se však
nenechá! Naučeným hmatem hodným olympijského judisty Krpálka vetřelce zneškodní
a pak jej ledabyle pohodí na podlahu odpočinkového altánku. Pohádková vsuvka
tedy končí jako každá jiná správná pohádka. Jasným vítězstvím dobra, jež
představuje náš Jindřich, nad silami temnoty, reprezentované vysušeným tělem
někdejšího skokana či obojživelné ropuchy.
Město Zubří, v němž se údajně tísní něco kolem pěti a půl
tisíce stálých obyvatel, se nám v první fázi představuje jako docela roztomilá
valašské dědina. Hlavní bulvár v délce nejméně čtyř kilometrů zdobí zajímavá stavení, chráněný tis a podle
zaparkovaného auta možná i poněkud rustikálně vyhlížející sídlo respektované
firmy Numeri.
Dolní konec někdejší vesnice se přece jenom začíná tvářit
poněkud vznešeněji. Na vzdáleném horizontu se objevují paneláky a v samotném
závěru dokonce opravdová fabrika! Škoda, že jí už chybí její typický tovární
komín! Ale i bez něho se ve zdejších Gumárnách stále ještě daří vyrábět koberečky
do aut a plynové masky do války. Pravděpodobně nejen do ní, ale i do ostatních
nevoňavých záležitostí. A to jsme málem zapomněli na zdejší vynikající
házenkáře, zuberskou krajku a všemožné obchody. Chybí mezi nimi akorát
specializovaná podniková prodejna březových metel.
Žádné komentáře:
Okomentovat