DO ZUBŘÍ UŽ OD MOŘKOVA

trasa celkem pohodová

ekušpacír číslo dvě

V pořadí druhý ekušpacír roku 2025 začíná na meziříčském nádraží. Patnáct turisticky laděných duší tří generací se nejdřív nechá prostřednictví Českých drah dopravit do Mořkova. Vlastní dědinu, v níž pobývá více než 2 400 smrtelníků, však pomineme, protože žlutá značka okamžitě zamíří do temně zelených lesů.

Lesní asfaltku po kilometru pohodové chůze  opouštíme a po nerovném chodníku začínáme stoupat nahoru. Na každém kroku je vidět, že jaro už i tady zvítězilo a blízké i vzdálenější okolí vyzdobuje  celou řadou nejrůznějších květů.

Dnešní výšlap se může pochlubit jednou premiérou. Součástí pospolitosti jsou dva sourozenci z početné rodiny Peroutkových, kteří se míní posunovat prostřednictvím šlapacích bicyklů. První část trasy jim však dvakrát nepřeje. Značka vede terénem, který je složitý i pro některé pěšáky. Mládí se však nezalekne žádných překážek a postupně je, někdy i za pomoci přítomných rodičů, elegantně překonává.

Voda je život, a to platí i na tomto špacíru. Zastavení s miniaturním relaxem je u malé, pečlivě  udržované studánky nepsanou povinností. Někdo si lokne zdarma nabízené tekutiny, která tu nepřetržitě vyvěrá z matičky země, jiní prozřetelně vyčkávají na vrchol stoupání, kde náčelnice Jana určitě zase vytasí něco výjimečného.

Poslední úsek vede nefalšovanou divočinou. Někde připomíná třiadvacátý žalm, konkrétně pasáž o  chůzi roklí šeré smrti. Nakonec je, stejně jako ve zmíněné Davidově písni, všecko zdárně vyřešeno a patnáct statečných vítězoslavně vystoupá na nejvyšší bod celé trasy, do Hodorfského sedla.

V okolí zastřešeného altánku dochází nejen ke všeobecné likvidaci  buchet a Jindrova  tradičního popcornu, ale i tušené ochutnávce moku z Janiny utajené lahvinky. Také tentokrát se jedná o ušlechtilou, zdraví prospěšnou směs neznámých bylin soustředěných do nadmíru vydařeného nahnědlého lektvaru. Její kolegyně z rodu Peroutků to zase jistí podobně cenným mokem čirého zbarvení, který si však vychutnávají pouze někteří obzvláště odolní jedinci. Zatímco dámy zajišťují  servírování buchet či nápojů vezdejších, hlava zmíněného rodu přichází s nezbytnou porcí stravy duchovní. Otevírá už vzpomínaný Davidův žalm, jehož slova zní uprostřed zelené Boží katedrály obzvláště velebně. Podobně jako nejznámější modlitba všech křesťanů, jíž bez problémů spatra citují všichni aktuální účastníci dnešního ekušpacíru.

Značka se přehoupla na druhou stranu, a jak to tak vypadá, dále to se všemi půjde už jenom z kopce. Jižní strana Veřovických vrchů nám nabízí nové výhledy. Tentokrát do nejromantičtějšího kraje celé Moravy, jemuž se odnepaměti říká Valašsko.

U kraje cesty se nečekaně objeví nějaký křížek s obrázkem i stručným nápisem. Došli jsme k místu, kterému se přezdívá „U zmrzlé roby“. Před nějakými sto roky zde při sněhové vánici umrzla místní metlářka, která se pěšky přes hory vracela z Nového Jičína, kde tradiční produkt zuberských pasekářů, tedy březové metly, toho dne prodávala.

Pomalu scházíme do údolí Hodorského potoka. Na obou stráních se začínají objevovat první chalupy. Po čase narazíme na úzkou asfaltku, kolem níž je už obytná zástavba čím dál tím hustější. Ale na to, že vcházíme do skutečného města, to zatím nevypadá ani náhodou.

Podle názvu tohoto lidského sídla by se dalo usuzovat, že nás tu mohou přepadnout zubři. Nic podobného však zatím v Zubří nevidíme. Bez jakéhokoliv varování nás však začíná pronásledovat zuberský drak! Nejdříve se velkými přískoky přiblíží k Jindrovi, poté se vznese do vzduchu, aby v příštím okamžiku nekompromisně zaútočil na umělcovu hlavu. Uznávaný kumštýř se však nenechá! Naučeným hmatem hodným olympijského judisty Krpálka vetřelce zneškodní a pak jej ledabyle pohodí na podlahu odpočinkového altánku. Pohádková vsuvka tedy končí jako každá jiná správná pohádka. Jasným vítězstvím dobra, jež představuje náš Jindřich, nad silami temnoty, reprezentované vysušeným tělem někdejšího skokana či obojživelné ropuchy.

Město Zubří, v němž se údajně tísní něco kolem pěti a půl tisíce stálých obyvatel, se nám v první fázi představuje jako docela roztomilá valašské dědina. Hlavní bulvár v délce nejméně čtyř kilometrů zdobí  zajímavá stavení, chráněný tis a podle zaparkovaného auta možná i poněkud rustikálně vyhlížející sídlo respektované firmy Numeri.

Dolní konec někdejší vesnice se přece jenom začíná tvářit poněkud vznešeněji. Na vzdáleném horizontu se objevují paneláky a v samotném závěru dokonce opravdová fabrika! Škoda, že jí už chybí její typický tovární komín! Ale i bez něho se ve zdejších Gumárnách stále ještě daří vyrábět koberečky do aut a plynové masky do války. Pravděpodobně nejen do ní, ale i do ostatních nevoňavých záležitostí. A to jsme málem zapomněli na zdejší vynikající házenkáře, zuberskou krajku a všemožné obchody. Chybí mezi nimi akorát specializovaná podniková prodejna březových metel.

Desetikilometrové ekušpacírování máme za sebou! Cílové finále v Zubří si samozřejmě nelze představit bez samotného zubra! Mohutné zvíře v životní velikosti nahání strach! Dokonce takový, že totálně vystresovaný Jindřich před ním jen tak tak stačí doběhnout do autobusové čekárny! V jejím bezpečí pak rozdá hrdinům prémii v podobě svých populárních popcornů, zatímco náčelnice Jana vše posvětí posledními kapkami své neopakovatelné bylinkové medicíny. Od Rožnova se přiřítí žlutý dostavník a ten nás už vsedě přemístí do domovského Valmezu. Tak jako vždy, přívětivě unavené, doširoka rozesmáté a vrchovatě spokojené.

((((((((((((((((((((-: amen :-))))))))))))))))))))