ADRARALLYE MEZIŘÍČÍ  II

České Meziříčí – Meziříčí u Kadaně

2005

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------- 

HISTORIE ADRY VALMEZ

část osmačtyřicátá

 

Už pojedenácté za sebou se začátkem července vyráží na cyklistickou adrarallye. Tentokrát však jen v komorním vydání. Čtyři bicyklisti a jeden člen doprovodu. S osvědčeným formanem a neméně osvědčeným doprovodným řidičem Petrem startujeme po ránu z východní Moravy, abychom v Českém Meziříčí stihli ostrý start. Během cesty se však ukazuje, že moc ostrý nebude. Pražská adraúčetní Ellen telefonem hlásí, že zamýšlený spoj nestihne. O něco později se od ní dovídáme, že nestihne ani spoj následující. Takže měníme strategii. Vezmeme to mírnou zajížďkou přes Choceň, kde naši notorickou nestíhačku vyzvedneme. Spolehlivé Stíhačky, tedy Jana s Olinou, jsou však na místě včas. Nezbývá jim tedy, než na nešťastné opozdilce posečkat.

Místo loňského cíle se letos stává místem startovním. V Českém Meziříčí naskočíme na odpočaté oře a okresními silničkami zamíříme přímo na sever. Rozkošnou krajinou se posuneme až k Rozkoši. Rozkošné vykoupání v přehradní nádrži však musíme díky zpoždění vynechat. Zamáváme vodní ploše a uháníme k Ratibořicím.

Kraj Boženy Němcové zná i ten nejzabedněnější záškolák. Staré bělidlo, zámek, mlýn i Viktorčin splav nás vracejí zpátky do dětství. Pochopitelně si tu dopřáváme malé zastavení i s nezbytným dočerpáním ubývajících kalorií.

Putujeme dál. Malým obloukem se stočíme k jihozápadu. Turisticky značená trasa nás vede přes romantické vísky, zelené lesy i podél polí s dorůstajícím obilím. Dostáváme se do blízkosti města Jaroměře. Značka sice volí obchvat, ale my přesto směřujeme do centra. Pohledné náměstí i okolní uličky určitě stojí za krátké zdržení. Na delší však není čas. Slunce se schyluje čím dál níž a my ještě dnes musíme dorazit do Kuksu. Podobně jako v loňském roce, i letos jsou cíle etap v místech, kde stojí nějaký zámek anebo hrad.

Cílové místo s věhlasným panským sídlem stíháme těsně před západem. Vyběhneme si k zámku, letmo pozdravíme nádherné Braunovy sochy a ještě za světla pátráme po místu k přenocování. Nacházíme jej za chvíli. Nachází se v malém parčíku, jen kousek od slavné památky. Na plynovém vařiči ukuchtíme teplou večeři a hned po setmění ukládáme svá zdravě znavená těla do horizontální polohy. Nikoliv pod natažený igelit, jak bývalo našim zvykem, ale po střechu dvou solidně vyhlížejících stanů.

Říká se, že ráno je moudřejší večera. A tak si ve sluneční záři dopřáváme reprízu. Zámek i s jeho okolím však okukujeme jen z venkovní strany. Na interiér pochopitelně nezbývá čas. Ale i tak jsme nadmíru spokojeni. Pískovcové výtvory věhlasného mistra i pohledy na samotnou níže položenou vesnici jsou úchvatné! Kuks určitě stojí za delší a důkladnější návštěvu.

K našemu překvapení potkáváme Braunovy sochy i o kousek dál. Jsou vytesány přímo do skalní stěny. Akční Stíhačky jsou kamennými postavami natolik fascinované, že se s některými dokonale ztotožňují. V nehybné poloze ovšem nevydrží dlouho. Nejen kvůli neposedné povaze, ale i nutnosti pokračování dále k západu.

Zelenou východočeskou krajinou se po červené značce dostáváme do Dvora Králové. Žádný dvůr, natož královnu tu však nevidíme. Neláká nás to ani do světoznámé zoo, protože opice v podobě neustále skloňovaných Stíhaček máme stále před sebou. Vždycky ale jenom na chvilku, protože zbytku světa pokaždé svým stíhacím tempem suverénně ujedou.

 

Jedeme dál! Na obzoru zahlédneme nějaký zachovalý hrad. Už zpovzdálí se zdá, že to bude pecka! A taky že jo! Doslova! Hrad Pecka nabízí prohlídku paláce, černé kuchyně, sklepů, hluboké studny a dokonce i mučírny. Při pěkném počasí jsou odtud vidět Krkonoše i s její nejvyšší českou horou.  Toto sídlo je rovněž spojené se jménem jistého Kryštofa Haranta z Bezdružic. Jedná se o renesančního člověka, který byl ve své době znám jako cestovatel, spisovatel, hudební skladatel i významný politik.

Trasa nás opět vede přes vesnice, mezi poli i lesy dál na západ. Mámě štěstí, že kolem cest už dozrály třešně a v borovicových lesích borůvky. Krátké občerstvení je vítané! Plody jsou čerstvé a úplně zadarmo!

 

Ocitáme se v Nové Pace. Ve městě žije něco přes devět tisíc obyvatel. Je tu stále ještě k vidění dost zachovalých historických domů. Pochází odtud slavný rod umělecky nadaných Suchardů, který se zasloužil o zhotovení pražského orloje či sochař Kafka, jež má zase na svědomí Jana Žižku, stojícího na vrchu Vítkově.

Neúprosně míříme do Českého ráje. Trasa však v některých úsecích připomíná peklo. To, když musíme své bicykly tlačit do docela prudkých stoupání. Naštěstí postupně přibývá rovin, na kterých už začíná žloutnout zrající obilí.

Dojeli jsme k pověstným Jinolickým rybníkům. Nedaleké Prachovské skály necháváme tentokrát bez povšimnutí a na travnatém břehu si dopřáváme nejen studený oběd, ale i polehávání na tuze teplém sluníčko. Samozřejmě, s občasným zchlazením ve vlažné namodralé tekutině.

Na obzoru se už zdálky rýsuje známá česká zřícenina. Čím je slunce níž, tím jsme jí blíž. K našemu potěšení se v poměrně těsné blízkosti nachází slušné tábořiště. Bylo by hříchem té příležitosti nevyužít. Stavíme stany, zapalujeme vatru a společně kuchtíme teplou večeři. V horizontální poloze pak po více než šedesáti kilometrech spíme jako zabití.

Průjezd romantickým krajem pískovcových skal zcela určitě patří k nejkrásnějším úsekům celého letošního putování. Přijíždíme k dalšímu věhlasnému panskému sídlu. Je jím impozantní hrad Kost. Hradní paláce, mučírnu i další zajímavosti však necháváme na nějakou příští návštěvu. Pokocháme se pohledem zvenčí a uháníme vesele dál.

Obloha se zatahuje čím dál šedivějšími mraky. Déšť na sebe nenechá dlouho čekat. Z Mnichova Hradiště, kam během čím dál hustějšího padání nebeské vláhy dorazíme, toho moc nemáme. Město s bohatou historií, pohledným zámkem i hrobkou Albrechta z Valdštejna proto poměrně brzo opustíme a zamíříme do nedalekých rozsáhlých lesů.

Nádherné mimoňské hvozdy, které v dobách nedávných obývali ozbrojení sovětští bratři, překonáváme v neustávajícím, docela hustém dešti. Slušnými lesními cestami, jež lemují opuštěné šedé budovy i svěže zelené borůvkové plantáže se dostáváme až k okraji Bělé. Odtud se postupně a za neustálého padání větších či menších kapek dostáváme do blízkosti dnešního cíle, k impozantně vyhlížejícímu hradu Bezděz.

Na nocování venku to nevypadá ani náhodou. Útočiště nalézáme v prostorném domku jedné sympatické paní domácí. Pronajme nám celý útulný obývák. Třetí noc v řadě tak nemá tu nejmenší chybu!

Ráno zamáváme zmíněnému Bezdězu a písčitými pěšinami vystartujeme k Máchovu jezeru. Samozřejmě se v něm symbolicky vymácháme! A protože to dneska na regulérní koupání dvakrát nevypadá, odskočíme si na chvilku do vedle stojícího městečka.

Rekreační město Doksy má asi pět tisícovek stálých obyvatel. Kromě zámku také celou řadu dalších zajímavých domů. Pro nás je však důležité, že tu konečně narazíme na modrou oblohu. Putování tak bude zase o mnoho veselejší!

Zamíříme do městečka Dubá a odtud přímo do věhlasného Kokořínska. Podobně jako v Českém ráji, i tady se občas proplétáme mezi svislými či různě poskládanými skalními stěnami. Lesní cesty či pěšiny jsou sice občas rozblácené, ale to nám už dávno nevadí. Důležitější je skutečnost, že nebe zase nadobro ovládlo zlaté sluníčko.

A jsme v srdci tohoto kraje, přímo u hradu Kokořína! A právě tady se k nám přidává další člen naší výpravy. Dlouhodobě osvědčená náčelnice ubytování, nedostižná Rusalka. Přichvátala sem v rekordním čase ze Zlína. A světe div se, bez jediného škrábnutí na adráckém služebním autě!

Od kokořínského hradu musíme zamířit k severozápadu. Dámy to berou cyklostezkami, moje maličkost si neodpustí důkladnější kontakt se zdejší přírodou. Pádím tedy po původně navržené turistické pěší trase. Což znamená, že narazím na docela dramatické sjezdy po balvanech či skalních prazích, že se prodírám úzkými průrvami a občas i poponáším bicykl na zádech. Kromě přibývající únavy je problémem i pomalá rychlost posunu a rychle ubývající čas. Díky tomu se tato odpolední etapa stane etapou nezapomenutelnou!

Aniž bych to předem tušil, narazím na velice památné místo! Právě zde totiž 12.5.1921 skonal český vědec Jára Cimrman. Pokloním se věčné památce neopakovatelného velikána našich dějin a co možná nejvyšší rychlostí pádím do cíle. Je jím samozřejmě opět hrad. Tentokrát velice zachovalá kamenná stavba  s názvem Helfenburk. Přijíždím už skoro za tmy. Dnešní cestování vydalo na necelých devadesát kilometrů!

V areálu hradu kupodivu nikdo nepobývá, a tak na vybudovaném ohništi rozkřesáváme nezbytný oheň. Protože máme o jednu kuchařku navíc, večeře bude o to slavnostnější. Stíhačky na noc stavějí svůj stan, zbytek světa se uchyluje pod různá zastřešená zákoutí. Až do rána tak odpočíváme jako nefalšované hradní panstvo.

Po ránu a vydatné snídani vyrážíme k Úštěku. Nevelké protáhlé náměstí se může pyšnit pěkným opraveným kostelem. Neméně zajímavé jsou i štíty některých chalup. Zdobí je obklad z vícebarevné břidlice.

Dámy se za Úštěkem opět uchylují na poněkud širší cestu. Aby se alespoň trochu dostálo původnímu plánu, vydávám se na vytyčenou trasu sám. Značka zase vede  mezi poli, lukami a lesíky a občas přetne i nějakou tu českou vísku. Což by až tolik nevadilo, kdyby nezamířila i na jeden zdaleka viditelný špičatý vrch. Dal jsem se na vojnu, musím tedy bojovat. Nejdříve vytlačím bicykl po kamenných kvádrech nahoru a posléze opakuji totéž v opačném náklonu. Široký výhled do kraje však odtajňuje jedno nemilé překvapení. Od západu se blíží náramně vydatná sprcha!

Je celkem pochopitelné, že se nebeské závlaze po jednom suchém dnu nevyhnu. Naštěstí déšť nepadá příliš dlouho, takže zvlněné putování k Litoměřicím už zvládám v docela slušné pohodě.

 

Kuchařská posila v podobě Rusalky se osvědčila. Obědváme z plných talířů uprostřed litoměřického náměstí. Zatímco ostatní vyhlížejí poměrně způsobně, moje maličkost nezapře průjezd blátivými úseky. Což kolemjdoucím evidentně nevadí a naší pospolitosti už vůbec ne.

Překonáváme Labe a vjíždíme do Terezína. Nechvalně známou terezínskou pevnost, která se díky poblázněným nacistům dostala do učebnic dějepisu jenom lehce mineme a pak už putujeme podél  klikatého toku řeky Ohře. Červená značka, po níž se opět sám posunuji kupředu, sice věrně kopíruje  zmíněnou řeku, ale po cestách přinejmenším problematických. Občas jsou to jen pěšiny vyšlapané rybáři či potulnými idividui. V každém případě značně rozblácené. V jednom takovém místě si při přejíždění hlubokého potůčku docela slušně ustelu. Lýtko mi pak zdobí nejen bohatě nastříkané bahno, ale i čůrek červené, pomalu zasychající krve. Zdaleka nejhorší jsou však úseky podél obdělávaných chmelnic. Bláto se tam kolem brzd lepí natolik, že se kola odmítají otáčet. Naštěstí se v posledním úseku objevují zemědělské asfaltky. A s nimi opět nepříjemně hustý déšť. V průběhu jeho padání konečně dojíždím do cíle u vodního hradu Budyně. Mám vyhráno! Je konec etapy a na obloze vysvitlo sluníčko!

Ale, chyba lávky! Doprovod hlásí, že toto místo nenabízí jedinou možnost k přespání. Tedy, k přespání po střechou, protože neustále se opakující  vydatné přeháňky venkovní nocležení dvakrát neumožňují. Chtě nechtě musíme Poohřím popotáhnout o nějakých dvacet kilometrů dál, do městečka s názvem Peruc. Pereme se s terénem i se sebou samými, ale i tak dojezd stíháme až po slunce západu.

Náčelnice pro ubytování nám nocleh zajistila v unimobuňce vedle koupaliště. Sotva se do ní všichni namačkáme, venku zase začíná pršet. A dešťové pak kapky bubnují do střechy až do bílého rána.

Je tady nový den, ale liják ne a ne ustat. Nedá se nic dělat, musíme vystartovat. Navlékneme pršipláště a déšť nedéšť, uháníme dál. Máme před sebou úplně poslední ze šesti výživných dnů. Zamáváme Peruci i blízkému skanzenu starobylé české vísky a po chvíli už v temném deštivém šeru vjíždíme těsnou  městskou branou do nepříliš vzdálených Loun.

Město Louny, brána do Českého středohoří, hostí asi 18 tisíc usedlíků. Kromě zmíněné Žatecké brány nabízí spoustu dalších zajímavých pamětihodností. Třeba hradby, bašty či nádherný kostel. Na prohlídku nemáme čas, a popravdě ani náladu. Protože stále prší, prší, jen se leje…

Bez většího zdržení opustíme nádherné lidské sídlo a jedeme k Postoloprtům. Městečko obývá asi pět tisícovek smrtelníků a kromě pěkného náměstí nabízí i park se zámkem, o který se prý však pan majitel nijak moc nestará. Což nám vůbec nevadí, protože uháníme k Žatci.

Žatec, to je už nejméně jedno tisíciletí město chmele. Ukrývá dokonce největší muzeum chmelařství na světě. Kromě toho tisíc dalších, převážně historických zajímavostí. Dojíždíme sem v pláštěnkách a oběd z vlastních zásob konzumujeme pod deštníky. Nakonec se však nebe přece jenom smiluje. Mraky řídnou a občas dokonce zazáří sluneční paprsky.

Zbývá už úplně poslední půletapa. Doprovodný řidič Pepa hlásí, že to do cíle vezme přes Podbořany, kde sídlí jeho vážený švára. Dámy, které už mají šlapání plné zuby, nakládají bicykly na střechu formana a v poslušném doprovodu Rusalky pak všichni pojedou k oněm Podbořanům. Já si to namířím přímo ke Kadani, potažmo jeho místní části s názvem Meziříčí. Pádím však po nějaké silnici, která se mi na okresku zdá až příliš rušná. Nějakým nedopatřením jsem totiž špatně odbočil a bez sledování mapy dojel do téhož města, jako všichni ostatní. Až tady zjišťuji, že jsem si dal k dobru nějakých patnáct až dvacet kilometrů. Bez jakéhokoliv nahlášení mého aktuálního výskytu před nešťastnými Podbořany odbočím doprava a pak už ostošest uháním k vysněnému cíli.  K mému potěšení docela rovinatou krajinou zelených či kvetoucích polí. Zatímco cestou bez povšimnutí míjím sem tam nějaký ten neudržovaný kostel, zastávku u černínského zámku Krásný Dvůr si pochopitelně nemohu odpustit.

Konečně jsem v Kadani! Nejen já, ale veškerá naše potulná pospolitost. Cílová meta však vězí až  v onom Meziříčí. Dámy i s Petrem proto zamíří do města a moje maličkost vykoná povinnost projetí pomyslnou cílovou čarou.

Představoval jsem si cokoliv, ale že vlastní finále bude představovat soustava kravínů a přilehlých hospodářských budov, mě nenapadlo ani náhodou. Naštěstí je tu všechno funkční, navíc pečlivě upravené. Každopádně jsem v Meziříčí! Akorát tu nevidím žádnou řeku. Ať už je to jakkoli, máme to tady! Tachometr ukazuje 470 ujetých kilometrů. Jak se později ukáže, žádná další Adrarallye se už nikdy neobjeví. Od slavných začátků došla během jedenácti dějství až do dnešního ztracena...

Na poslední noc si v mapě najdeme autokemp za městem. Mimo jiné proto, že tu k přespání nabízejí dřevěné chatky. Jenom co se trochu setmí, začne kolem neskutečná vřava. Megakoncert tvrdé muziky končí až nad ránem. O nějakém odpočinku nemůže být ani řeč.

Po ránu dochází k zušlechtění zubožených tělesných schránek a následnému rozdělení. Stíhačky a spol odstartují k východu, zbytek světa si ještě odskočí do nepříliš vzdáleného Chomutova. Nakonec ještě téhož dne dojde na prohlídku náramně fotogenického kadaňského centra. A následně také k dlouhému přesunu na naši starou dobrou Moravu.

(((((((((((((((((((( :- adra -: ))))))))))))))))))))