BOSNA a KOSOVO

2005

- adopce v balíčku, mikrokredity -

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------- 

HISTORIE ADRY VALMEZ

část sedmačtyřicátá

 

Začátkem měsíce června pádíme na Balkán. V partě, jejíž součástí je vedoucí projektu Adopce v balíčku Marie Racková, ředitel Adry  Jan Bárta, Ruda Koukol, Roman Boura a moje maličkost. Tentokrát nejdříve zamíříme do Kosova, kde zmíněný Ruda sjednal ve spolupráci s česko-slovenským praporem vojsk KFOR pomoc dětem ze sociálně nejohroženějších rodin. Jedná se o formu, která se už osvědčila v sousední Bosně. Ochotní lidé z České republiky nachystají pro konkrétní vybrané děti balíčky či spíš balíky nejzákladnějších životních potřeb, které armáda dopraví do Kosova a ve spolupráci s Adrou pak odevzdá adresátům.

Misi zahajujeme na vojenské základně Šajkovac. Po přenocování v místních spartánských ubikacích vyrážíme spolu s několika vojáky gazíkem a nákladní tatrou do terénu. Venku lije jako z konve. Opustíme město Podujevo a rozblácenými cestami zamíříme k okolním samotám.

Postupně objíždíme rodiny, které čeští vojáci předtím sami vytipovali. Vstupujeme přímo do obydlí zdejších domorodců. Na první pohled je jasné, že živoří na hranici přežití. Krásné okaté děti jsou v ostrém protikladu se situací, v níž se nechtěně ocitají. Praktické dary z České republiky, které dostávají poprvé v životě, začínají rozbalovat ještě před našima očima. Je nádherné vidět, jak se při tom tváří.  Škoda, že konkrétní dárci tady nemohou být s námi.

 

Česká Adra se v Kosovu neprezentuje jen tímto projektem. V minulosti zde mimo jiné vybudovala jednoduchou základní školu. Stavební aktivity pokračují dodnes. Navštěvujeme dva rozestavěné rodinné domky, které by měl být dokončeny už v příštím roce.

Kosovo, v němž převážně žijí tak zvaní kosovští Albánci, je ve své většině zemí muslimskou. Nemůžeme si odpustit návštěvu staré mešity, kterou cestou potkáváme. Bez jakýchkoliv problémů jsme vpuštěni dovnitř. Prolézáme celý vnitřní prostor a obdivujeme původní výzdobu. Působí to tady tajemně, skoro až pohádkově. Nemáme však času nazbyt, protože nás čeká přesun do sousední Bosny.

 

Přesouváme se tedy do země, kde zdaleka nejsme poprvé. Začínáme na muslimské straně, tedy ve staré známé Tešanji. Kamion, který má naložené dárkové balíky a další humanitární náklad, však stále vězí na hranici. Celníci při kontrole přišli na to, že jeden z balíků obsahuje čokoládu. Což se jeví jako velice vážný problém. Čokoláda totiž obsahuje mléko, a to je zakázané do Bosny dovážet. Vše se řeší až přes vrcholné orgány v hlavním městě Sarajevu. Záležitost je nakonec vyřešena, ale zdržení tím způsobené čítá pět hodin!

V součinnosti s místním sociálním úřadem pak probíhá předávání dárků konkrétním příjemcům. Poznáváme známé tváře, které se tu objevily i při loňské zásilce. Většina obdarovaných dětí se zde dostavila v doprovodu rodičů či jejich zákonných zástupců. Všechno se, jako obvykle, pečlivě dokumentuje. Mimo jiné i vyfotografováním konkrétního příjemce s jeho balíkem. Snímky jsou později doručeny dárcům, tedy, jakýmsi „adoptivním rodičům“.

Mezi obdarovaným je i tentokrát rodina Simeuničových, na níž je zaměřena Základní škola v Poličné. Náklad pro jejich osm dětí naložíme do našeho mikrobusu a v deštivém počasí převážíme přímo do jejich nedokončeného rodinného domu. Děcka jsou z naší návštěvy poněkud vyplašena, ale, když se pustí do rozbalování, všecky rozpaky nakonec zmizí.

V Tešanji se také letos potkáváme se Samrou a její mladší sestrou Amrou. Dobře se známe, protože jsme jim před sedmi roky opravovali jejich válkou poškozenou chalupu. Jsme zvědavi, jak po těch létech vypadá. Kupodivu docela dobře. Tedy, až na část střechy, jíž poškodila nějaká vichřice. Do domu tím pádem zatéká, což potvrzují zřetelné skvrny na stropu v obýváku. K mé nemalé radosti zde potkávám i jejich otce. Sulio, jak mu všichni říkají, za těch sedm let o hodně zestárnul. Je ale evidentní, že má z nečekaného setkání opravdovou radost. V té chvíli ale netuším, že mu zbývají pouhé tři týdny života. Odebere se za svou manželkou, synem a dcerou, které mu vzala nešťastná občanská válka. Amra se Samrou tak už budou dokonalými sirotky…

Než opustíme muslimskou část Bosny, krátce se zastavíme i u tří obytných domů. Česká Adra je tu vybudovala pro válečné uprchlíky. Na výstavbě dvou z nich se v minulosti podílela i parta valašských dobrovolníků. Je příjemné se přesvědčit, že opravdu slouží svému bohulibému účelu. Kromě toho přijímáme pozvání do příbytků některých rodin. Přestože žijí opravdu chudě, hostí nás přímo královsky!

Srbskou část Bosny pro nás představují města Doboj a Teslič, kam se později přesouváme. Adra  vždycky vyvíjí snahu, aby pokud možno rovnoměrně pomáhala všem znepřáteleným stranám. Pochopitelně se to neobejde od značné dávky obezřetnosti. Těžko tady například můžeme vykřikovat, že jsme ještě před chvíli stejným způsobem pomáhali na druhé straně barikády. Přestože jsou zátarasy už dávno strženy, vzájemná nedůvěra, často i nenávist dosud přetrvávají. Děti jsou však tam i tam naprosto stejné a stejné jsou i problémy, které jim nedávná válka způsobila. Jsme tady, proto, aby se alespoň na chvilku trošičku zmírnily.

Přejde léto a je tady konec měsíce září. Valašské město Zubří přichází s překvapením. Ve svém kulturním zařízení uspořádá koncert, na němž vystoupí zdejší vynikající zpěvačka Marie Majerová - Křenková, aby za doprovodu pianistky Pavly Stavinohové publiku představila díla věhlasných hudebních mistrů. Výtěžek ze vstupného, které v tomto případě činí 50 českých korun, má svůj předem daný účel. Zakoupení klavíru, který prostřednictvím Adry poputuje do válkou poznamenaného Kosova. Celková částka, k níž se přidá i dar místní radnice, činí rovných 7 000 Kč.

Začátkem října jsem na Balkáně znovu. Tentokrát jako doprovod Patrika Reitze, synátora nezapomenutelného zakladatele české Adry, Rudy. Máme za úkol zkontrolovat průběh realizovaného projektu na pomoc začínajícím podnikatelům v oblasti bosenské Tešanje. Tady, v místě zdaleka největšího soustředění válečných uprchlíků, se jak známo, Adra už dlouhodobě angažuje. Sympatické městečko už pomalu zapomíná na nedávné válečné hrůzy a už pár let si zvyká se na normální mírový život. Ale bíle natřené hroby, kterých je na všech okolních stráních více než dost, budou dlouhé obléhání a krvavé střety chtě nechtě donekonečna připomínat.

S Patrikem, který zde v minulosti dlouhodobě pobývala zná místní řeč i většinu významných starousedlíků, postupně objíždíme všechny odvážné lidi, kteří se díky tak zvaným mikroúvěrům Adry pustili do podnikání. Takže osobně nahlédneme do chlévů, kde se chovají dojné krávy či do malých kurníků v nichž  se líhnou kuřata. Nezapomeneme ani navštívit nedávno založenou plantáž, kde by časem měly dozrávat sladké červené maliny.

Od zemědělců se přesunujeme k dalším začínajícím živnostníkům. Jeden z nich má soustružnickou dílnu, další rodina se zabývá zpracováním papíru. Jiný borec si zase založil autodopravu a další obchod s nátěrovým i hmotami. To vše jen díky tomu, že jim bezúročný úvěr na rozjezd činnosti poskytla právě naše organizace. Všude ve světě se totiž řídí dávno osvědčeným pravidlem, že lépe než rybu darovat, je lepší naučit se jí lovit.

 

Když už jsme v Tešanji, nemůžeme si nevšimnout ani největšího pomníku, který zde česká Adra kdysi vztyčila. Z vládních prostředků zde totiž vybudovala chirurgický sál místní nemocnice. Celý komplex zdravotnického zařízení zdárně slouží zdejším obyvatelům, pro které je naše humanitárka naprosto známou záležitostí. Kromě jiného zde dobrovolníci pomáhali budovat malé rodinné domky i s dětským hřištěm a Valaši se v roce 1997 podíleli budování domu pro repatrianty z České republiky.

Monitoring adráckých Mikroúvěrů končíme velice dojemným setkáním. Velice vážně nemocné dívce, jež na první pohled kypí dokonalým zdravím, osobně předáváme významný finanční obnos. Dar české Adry by měl přispět k její nezbytné léčbě. Doufejme, že se podaří a úsměv na dívčině tváři zůstane trvalý.

Máme tady konec listopadu a s ním spojené druhé kolo „balíčků“. Také tentokrát osedláváme adrácký mikrobus a spolu s Maruškou Rackovou, osvědčeným Romanem Bourou a nově i s věčným optimistou Vaškem Vondráškem pádíme do vzdáleného Kosova. Ještě téhož dne, i když za večerní tmy, dobudeme známý cíl, vyvýšenou základnu  českých a slovenských vojsk, Šajkovac. Tentokrát zde potkáváme krajanku Ladu, pocházející z Velkých Karlovic. Tato rázná, nadprůměrně pohledná poručice bude nejen řidičkou doprovodného vozidla, ale i věrnou průvodkyní při rozdávání vánočních balíků.

 

Podobně jako v létě, i tentokrát osobně navštěvujeme prakticky všechny rodiny zařazené do adráckého projektu. Mimo jiné i dům, v němž žije deset dětí od tří do sedmnácti let. Stará se o ně matka se svou tchyní, protože otec byl během války zavražděn. Rodina navíc nemá žádný pravidelný příjem, takže je odkázána na pomoc druhých.

Neméně zajímavý je i příběh další neúplné rodiny. Tatínek pěti dětí přišel o život při nechtěném zásahu spojenecké rakety na plně obsazený autobus, v němž právě cestoval. Stalo se to při přejíždění mostu, na který zmiňovaná střela cílila. Takových a podobných příběhů se v této oblasti stalo během války bezpočet. Pomoc českých dárců je sice malou, ale velice milou náplastí.

Při průjezdu městem jsme upozorněni na plně naložené povozy zdejších dřevorubců. Na jejich často černou těžbu dohlížejí i čeští a slovenští vojáci. Místní borci jsou většinou ozbrojeni a díky tomu občas dochází i k přestřelce. Jeden z našich krajanů byl při ní i velice vážně zraněn. Podle poručice Lady se však naši vojáci těší mezi domorodci velice dobré pověsti. Dodává, že k tomu významně přispívá i právě probíhající předvánoční akce v podobě rozdávání balíků do nejchudších rodin s více dětmi.

V Podujevu navštěvujeme školu, v níž už nějakou dobu stojí vojáky darovaný klavír z České republiky. Ředitel prohlašuje, že se jedná o vůbec nejcennější věc, kterou škola vlastní. Pro jistotu nechal místnost, v níž se nachází, opatřit bytelnou kovovou mříží. Další klavír, tedy ten, na který mířily i prostředky ze zmíněného zuberského koncertu, je už údajně na cestě. Má jej dostat i s notovými materiály a dalšími pomůckami jedna z dalších podujevských škol.

Předvánoční balkánská mise končí i tentokrát v Bosně. Tedy, v Tesliči, Doboji a samozřejmě i v Tešanji. Kamion Jendy Lauterbacha sem přiváží pomoc v hodnotě nějakých osmi set českých korun. Převážnou část nákladu tvoří právě adresné balíky. Kromě nich  korba ukrývá i tři palety dětských bot a stejné množství teplých zimních šál. V sychravém počasí přicházejí k autu rodiče s dětmi, z nichž některé docela dobře poznáváme. Už na první pohled je patrné, že drtivá většina z nich má do kapsy až příliš hluboko.

Poprvé při rozdávání nevidíme obě naše povědomé, teď už osiřelé sestřičky. Balík si přebírá pouze mladší Amra. Samra možná už přesáhla hranici dospělosti. V duchu jim oběma přejeme nejen pohodový přelom roku, ale především úspěšný start do příštích dnů. Po těch tragických letech, které mají za sebou, by si to určitě zasloužily. Stejně jako stovky a tisíce jejich vrstevnic a vrstevníků, jejichž poničené domy míjíme při zpáteční cestě posmutnělou bosensko-srbskou krajinou.

(((((((((((((((((-: adra :-)))))))))))))))))