Podzimní Ukrajina

Říjnové výpravě  do známých končin Podkarpatské Rusi předchází sbírka materiálních darů. Jako obvykle, i tentokrát tvoří její většinu nejrůznější textilie. Jejich převoz si bere na starost slezský matador ukrajinských akcí, Hynek Dona. Se svým kamarádem Gustavem sem vezou přeplněnou Avii humanitárního nákladu. Na nás už zbude to příjemnější sousto. Rozvezení části darovaných věcí do nejpotřebnějších rodin.

S devítimístným adráckým mikrobusem pádíme do známé Rodnikovy Huty. Naše první vyjížďka zamíří k jihovýchodu. Vezeme totiž  balíček léků, které jsou prý na Ukrajině k nesehnání. Posílá je své dobré známé jistý Petr Hába z Vizovic. Měly by zmírnit nepříjemné příznaky její roztroušené sklerózy.

Přestože máme teprve polovinu října, většinu území už pokrývá bílý sníh. Na zpáteční cestě do Huty se zastavujeme v jednom z horských údolí. Láká mě to vyrazit na nedaleký řídce porostlý hřeben. V polovině svahu narazím na poměrně čerstvé stopy. Vypadá to na dvojici mladých vlků.

Z hřebene, kam po necelé hodince brodění mokrým sněhem konečně dorazím, jsou k vidění táhnoucí se hřbety šestnáctistovky Stoje i hluboce zařezané zalesněné doliny.

Je pochopitelné, že později vyrazím i na hutské kopečky. Jsou také vyzdobené do běla a nabízí nové pohledy na naši domovskou vesnici.

Další den se vydáváme s našim starým známým Ivanem do několika dědin v okolí Huty. Rozvážíme obuv, ošacení, školní hygienické potřeby.Adresáty jsou rodiny s více dětmi, které živoří hluboko pod hranicí chudoby.

Když už jsme tady, nemůžeme si odpustit návštěvu nám důvěrně známé základní školy. Předáváme zde nejen pár židlí a školních lavic, ale také žíněnky a další tělocvičné nářadí darované meziříčským Sokolem.

Jak se zanedlouho ukáže, toto je má poslední zahraniční mise v barvách české Adry. Díky tzv. organizačním důvodům to už napříště nebude možné. Nevadí. Existují i jiné možnosti, jak pomáhat způsobem, který je mi už přes deset let vlastní. Nová humanitárka se už pomalu klube na svět. Ponese jméno Samari.

Kolmo cik cak  Chicagem

Na bicyklu k mrakodrapům

Když už se našinec vydá do Chicaga, tak většinou k Čechům.  Jako obvykle, i tomto případě se řadím k menšině. Mými hostiteli budou Rusové. Mluví perfektně česky, dobře anglicky a obstojně polsky.  Třicetiletý Jiří Rus a o pár let mladší Václav jsou bráchové. Vykazují rovněž jistou příbuznost vůči mé, zde přítomné choti. Tvrdí, že jsou jejími ratolestmi. Prvně jmenovaný si tu během několika roků pobytu stačil namluvit sympatickou Veroniku a v průběhu dalších devíti měsíců pořídit roztomilou Verunku. Všichni tři teď okupují vlastní domek na předměstí poblíž letiště O´Hary. Po příštích pět týdnů se jejich nevelké rodinné hnízdo stane i našim domovem. Václav je zatím bez domku i bez partnerky, takže mu nezbývá, než dojíždět. Nějakých pět šest mil tu není žádná vzdálenost. Svou raketou značky Corwete je tu za pár minut.

Jak se dá celkem snadno vytušit, americkým lákadlem mé souputnice Alenky nejsou nebetyčné mrakodrapy, průzračné jezero ani široširá prérie. Příštích pětatřicet dní se bude  točit v rodinném kruhu, jehož centrem je v současnosti teprve tříměsíční Verunka. Babičky, které se konečně dočkaly prvního vnoučete, určitě pochopí…

Jistým problémem se podle očekávání stává přítomnost mé maličkosti, tedy poněkud obtížně zařaditelného návštěvníka. Pokud bych se řadil k dědkům víceméně normálním, mohl bych se stát vítaným přínosem domácnosti v podobě vynašeče odpadkových košů,  stříhače odrůstajícího trávníku či nadšeného zásobovače skvěle vybavené kuchyně. Co ale se seniorem, jehož životní nezbytností je symbióza s vysokými horami, hlubokými lesy a nekonečným nebem? Veronika naštěstí oplývá citem pro situaci. Z prostorné garáže vytahuje solidní, takřka nepoužité horské kolo!

Jedna z prvních cest proto míří k nejbližšímu cyklošopu. Navyklý na cyklomilovné evropské poměry a s nimi spojenou hustou síť podobných prodejen, jsem americkou realitou poněkud šokován. Nejbližší speciálka se šlapacími stroji tu stojí až o tři čtyři míle dál. Normální Američan totiž nešlape. Postaral se o to už před léty starý dobrý strýček Ford z nedalekého Detroitu. Posledních pár generací se tady díky němu rodí s volantem v ruce a benzinem v krvi. Americké nohy slouží výhradně k ovládání brzdy a plynu, v krajních případech k prokopávání dveří či okopávání spoluhráčů ve zdejší variantě fotbalu. V dámském podání potom k rafinovanému ovládání nálad mužských protějšků. Samozřejmě za předpokladu, že se jedná o končetiny gazelích tvarů. Což je v Americe posledních dnů jevem vyloženě výjimečným.

K tomu, abych mohl s bicyklem vyrazit alespoň za nejbližší humna, potřebuji  pár  brašen, nosič, nářadí, pumpu, lepení a v dnešní době také nějaký ten kompjútr na počítání kolmo zdolaných mil. Ne, že bych se nikdy angličtině nevěnoval, ale kromě vzpomínaného tachometru se mi žádný ze zmíněných pojmů nepodaří ve zdejší formě světového jazyka přetlumočit. A tak s přeochotným panem vedoucím obcházíme rozlehlý, leč liduprázdný krám narvaný vším, co má s velocipedy něco společného a já mu postupně ukazuji, čím vším bych chtěl svůj bicykl ověšet. Stodvacetikilový prodavač sportovního zboží je očividně spokojen. Kdoví, kdy ho navštíví další zákazník..

Pokud se nezdržuji počítáním menších vyjížděk do nejbližšího okolí, pak má první souvislejší cyklotúra míří do samého srdce šestimilionového mraveniště, do pověstného Down Townu. Václav mi věnuje přehlednou automapu, Alenka vydatnou svačinu a Pán Bůh blankytně modré nebe. Osedlávám oře a vyrážím k východu.

Přes pár pravoúhlých křižovatek, na nichž je z každé strany stopka, se přes sterilní sídliště klasických amerických domků dostávám ke strategické Lawrence. Míří od letiště  přímo k Michiganskému jezeru. Což znamená, že nebude patřit k těm nejtišším. Navyknutý na polodivoké řidiče země v srdci Evropy, vplouvám co nejopatrněji do pestrobarevného proudu nejrozmanitějších vehiklů. Okamžitě vnímám ten nepopsatelný rozdíl v přístupu k pomalejším. Majitelé limuzín, dodávek i obrovitých trucků se nemračí, nenadávají a neťukají si na čelo. Necítím se tu jako vetřelec, který je schválně zdržuje, ale jako  kámoš, s nímž je radost sdílet společnou cestu. Cítím se tu neskonale bezpečně.

Jedním z překvapení jsou zdejší světelné křižovatky. Semafory nestojí před, ale až za nimi. Nezdá se mi to ani trochu nepraktické. Člověk tu nemusí nervózně pošilhávat po barevných světýlkách blikajících přímo nad jeho hlavou. Má je pohodlně před sebou, skoro jako na dlani. A když už je mu souzeno zastavit, může si klidně otevřít noviny nebo rozbalit hamburgera. Zelená mu dřív než za minutu nenaskočí.

Jakkoli je splynutí s proudem relativně bezproblémové, brzo mě přestává bavit a zkouším to o ulici dál. Je souběžná s Lawrence, ale kromě auta popelářů tady žádné jiné nepotkávám. Míjím tu ale docela zajímavé týpky, kteří zaručeně nepatří k anglosaské populaci. Kmitající šikmoocí tady střídají posedávající opálené a obojí jsou  zjevně překvapeni, cože v jejich výsostném teritoriu pohledává bledá tvář. Navíc na přibližovadle, které je pro majitele trapně bílé kůže naprosto atypické. Nejedu totiž po úplně normální ulici, ale po nějaké obslužné. Je na ní plno děr a nerovností, dost často se vyhýbám střepům a občas i všelijakým nevábně vonícím tekutinám. Neomítnuté cihlové fasády nevysokých činžáků zdobí dřevěná požární schodiště a z roztodivně umístěných balkónů a pavlačí vlaje pestře zbarvené sušící se prádlo. Nevím, jak komu, ale mně se tento druh Ameriky docela zamlouvá. Každopádně  víc, než bezduché, trapně dokonalé čtvrtě  klasiků. Přiznávám ale, že, kdybych si měl vybírat místo k bydlení, zvítězila by pravděpodobně trapná dokonalost.

Mým dnešním cílem však nejsou mexická ani čínská sídliště, nýbrž nebetyčná sídla nejvyšších bossů při pobřeží. Než se k němu dostanu, musím ušlapat kolem patnácti mil a přetnout na padesát křižovatek. Zvýšené množství zeleně i vlhkosti ve vzduchu, stejně jako zřetelně zvýšená stavení mě ujišťují, že jedna z největších sladkovodních ploch je coby kamenem dohodil. Což bych v těchto místech moc nedoporučoval. Bdělí, dost často hodně snědí strážcové západní civilizace, by zcela jistě ani vteřinu neváhali s důraznou odvetou. V těchto místech se totiž nachází jedna z městských pláží. Popravdě řečeno, nejedná se o jednu, ale o dvě. Ta větší je určena lidem, na menší se povalují psi. Samozřejmě i se svými mírně znuděnými páníčky.

Dojet až k jezeru a neokusit jeho vod by bylo neodpustitelným hříchem. Na okraji pláže, kde se lenošící domorodci dělí o místo s početnou kolonií neustále trousících racků, opouštím svého šlapacího oře a vrhám se do sladkých vln nedohledné vodní plochy. A není to vůbec špatné, z rybí perspektivy pozorovat fascinující nebetyčnou hradbu nepříliš vzdálených mrakodrapů. Jestli je na Chicagu něco výjimečně působivého, tak je to právě Down Town  pozorovaný z modrozelené hladiny Michiganského jezera. Nejvyšší chalupa Západního světa, více než stopatrová Sears Tower i o něco menší jehlanovitý John Hancock vévodí naprosto ojedinělému seskupení odvážných architektonických konstrukcí, soustředěných na ploše menšího okresního města. Namlsaný nezapomenutelným pohledem na jednu z nejpozoruhodnějších tváří Ameriky vylézám na písečný , racčími pozdravy přizdobený břeh a ukládám své příjemně unavené tělo do horizontální polohy plážového povaleče. Až příliš rychle se však přesvědčuji, že to tady na dlouhé povalování nevypadá. Místní mouchy vyhlížejí podobně jako ty naše, jsou ale desetkrát rychlejší a stokrát drzejší. Každé jejich přistání na nechráněné kůži bledé tváře znamená píchnutí injekční jehlou. Jakýkoliv pokus o jejich fyzickou likvidaci  je více než marný. Zuřivě se plácám  po obnaženém těle, vypadám jak zapřísáhlý sadomasochista, ale výsledek v podobě zneškodněné ministíhačky je nulový. Otráveně nasedám na kolo a poraženecky ujíždím v náruč vyspělé civilizace. Jak se později dovídám, běžný Američan se bez repelentu nehne.

Zastavuji o kousek dál na vybetonovaném nábřeží poloostrova s kýčovitým výhledem na Down Town. Což je jedno z míst, kde nejčastěji cvakají fotoaparáty. Známé městské panoráma tu  dnes vhodně dolaďuje několik nepřehlédnutelných detailů. Shluk desítky nedopitých pivních flašek, o pár metrů dál spokojeně pochrupující houmlesák a po několika dalších yardech  mírně prošedivělý, zuřivě gestikulující afroameričan, hlasitě vyznávající svou přehlubokou nespokojenost s prohnilým, zde přítomným západním světem.

Vyasfaltovanou cyklostezkou, lemující pobřeží, se v náramné pohodě dostávám až do těsné blízkosti centra. Potkávám tu bruslaře, běžce i běžkyně, občas se tu kupodivu mihne i cyklista. Takřka všichni mají k uchu vytažený drát s nějakým sluchátkem. Reálná zvuková kulisa už dávno nikoho neláká. Jak později zjišťuji, tato pobřežní promenáda patří k jednomu z mála míst, kde větší polovinu přítomných tvoří jakž takž štíhlé postavy. Výjimečně se mezi nimi objeví i objekt, za kterým se stojí zato ohlédnout. Každopádně je to, alespoň pro bicyklistu, bezpečnější než v tuzemsku. Tam se musí člověk ohlížet neustále a potom může narazit..

Poznávat Down Town na kole je sice možné, ale pěšky je to o dost výhodnější. Dost dobře třeba nevím, k čemu bych si jej přimknul, když bych chtěl například vyběhnout na terasu vzpomínané Sears Tower. Skoro půl kilometru vysoké stavení navštěvujeme proto až po pár dnech spolu s Alenkou. Aby to bylo patřičně stylové, tak v předvečer 11.září. Přispěl k tomu možná poměrů znalý starší syn Jiří, který nám na tento den málem vyhlásil zákaz vycházení. A jak je všeobecně známo, porušování zákazů je pro správného Čecha tou nejlepší motivací. Výhled z vrcholu nejrozsáhlejší administrativní budovy světa stojí ale zato. Pozorovat pěkně spatra (tuším, že stočtvrtého) líně se pohybující angličáky a takřka nehybné lidské mravenečky je skoro uhrančivé . Stejně jako pohled přes střechy nižších mrakáčů směrem k jezeru. Podobná podívaná, ale z trochu jiného úhlu se naskýtá o hodinu později, když se pěšky přesuneme k jehlanovitém Hancocku. V posledním patře je restaurace s výhledem na všecky možné strany. Za dva poháry s jahodami dáme sice v přepočtu čtyři sta kaček, ale pozorovat stmívání a následné problikávání tisíců světélek šestimilionové aglomerace, bude rozhodně patřit k nevšedním životním zážitkům.

Nezapomenutelnou se rovněž stává večerní procházka v nasvícených ulicích. Nevím proč, ale přestože města zrovna nemusím, Chicago mě svou vyloženě přívětivou atmosférou doslova fascinuje. Korzující davy usměvavých tváří v kombinaci s ohromující, někdy až děsivou architekturou se slévají do omamné, zatím nepoznané směsice pocitů. Není divu, že zcela ztrácíme pojem o čase. Což není tak zlé, jako ztratit v tomto městě pojem o prostoru. Stává se nám to o pár hodin později, při pozdním návratu k dočasnému útočišti. Vystresovaná rodina málem kontaktuje FBI, CIA i Interpol. Jak jsem předeslal, je právě jedenáctého září. Před půlnocí jsme naštěstí v domácnosti. Díky tomu se na nějaký čas stane domácností tichou…

Kolmo cik cak Chicagem

Jen tak kousek za město

Když někdo řekne, že bydlí v Chicagu, patrně to neznamená, že má třípokoják v mrakodrapu. Mapa města zobrazuje plochu velikosti Zlínského kraje. Pokud si chci na bicyklu vyrazit trochu na vzduch, mohu klidně šlapat dvě tři hodiny. Stejně budu pořád v Chicagu.

V centru jsem už byl, vyrazím proto na protější světovou stranu. Propletu se mezi polomrtvými, trapně upravenými čtvrtěmi amerického proletariátu, protnu několik aveneu či bulvárů a jsem v rozlehlém parku poblíž bahnité řeky Des Plaines. Sjíždějí se tu maminky s kočárky, milenci s milenkami a klusající poběhlíci se sluchátky na uších. Na loukách operují laně a v křovinách příslušníci přihřátého bratrstva.

Vyšplhám na uměle navršený  kužel, nejvyšší to horu v široširém okolí. Převýšení činí poctivých patnáct metrů. V mírně nakloněné horizontální poloze budu pozorovat vzdušné koráby klesající k jednomu z největších letišť planety. Co dvě minuty, to jedno letadlo.

Sotva přistanu v hebké náruči nízko střižené trávy, zjišťuji, že letecký provoz je tu daleko bohatší než je na první pohled patrné. Podobně jako před nedávnem u jezera, sebemenší kousek obnažené stařecké tkáně se okamžitě mění v přistávací heliport stíhacích muších perutí. Bez předchozího vyhlášení války se vrhám do boje. Dávám si za cíl statisticky určit akceschopnost nezvaných útočníků. Mobilizuji obě horní končetiny a v rámci protivzdušné obrany je vymršťuji proti jakémukoliv narušiteli. S vědeckou přesností zaznamenávám počet útoků i zásahů. Bilance je žalostná. Americké letectvo vítězí v poměru šedesát ku jedné.

Briskně naskakuji na oře a svištím proti proudu. Sympatická pěšina, která ještě nese stopy nedávných záplav, mě posunuje k letišti skutečnému. Obří stroje, snášející se s rachotem k zemi, mě evidentně ignorují. Zírám na ně  v hlubokém záklonu a připadám si jako Alenka v říši obdivů.

Abych se dostal do zamýšlené cílové destinace, jezerním plochám Buuse Woods, musím mezinárodní aeroport někudy objet. Což nebude dvakrát jednoduché. Letištní území je srovnatelné s plochou dvou našich okresních měst. Rozhoduji se pro obchvat průmyslovou zónou. Mapa slibuje poměrně přímočaré řešení.

Jen co opustím superhlučné prostředí mezinárodního letiště, pohltí mě proudící řeka nejroztodivnějších kamionů. Tahače s přívěsy, návěsy a stovkami tun nákladu tu po rozbitých cestách pendlují mezi halami, skladišti a fabrikami. Zvedají mračna prachu a okolí obšťastňují nenapodobitelnou symfonií naftových motorů. Pohledy králů volantu hovoří za všechno. Dost možná jsou svědky historicky prvního výskytu bicyklisty v americké průmyslové zóně.

Náklaďáky mě vytlačují co nejblíže ke krajnici. Tento tlak je ovšem ničím proti přetlaku močového měchýře. Marně pátrám po nějakém keři, náspu či vysoké trávě. Všude kolem samé budovy, případně vysoké ploty z betonu. V zemích Koruny české bych si s tím moc hlavu nelámal. Značkování rohů, kmenů či sloupů je tu naprosto přirozené. Ne tak v pravlasti strýčka Sama. Vzpomínám na zážitek mého hostitele Jury. Při vyprazdňování zásobníku byl načapán uniformovaným strážcem americké mravnosti. Stálo ho to padesát dolarů. Odpouštění se tu zkrátka neodpouští.

Po další půlhodině se další zadržování jeví neudržitelným. Silnice stoupá na předlouhý nadjezd. Pod námi je něco jako seřazovací nádraží. Využívám úzkého chodníku pro pěší odděleného od přeplněné cesty dvojitým svodidlem. Čapnu těsně k němu a předstírám nefalšovaný zájem o dění pod mostem. Žlutá řeka se po půl metru mění ve vysoký močopád. Nákladní vagóny amerických drah to určitě vydrží. Mít dámské vylučovací zařízení, případně dlouhé nohavice, tak nemám v tomto případě nejmenší šanci.

Další pokračování k jezerům je už vyloženě pohodové. Zástavby i plotů ubývá, objevuje se zeleň a kolonie rodinných domků. Kousek cesty sdílím s krajanem Zárubou, který na ni dohlíží coby šerif. Poloprázdné asfaltky mě později dovedou až ke dnešnímu cíli. Mám prý štěstí, že není víkend. To se Busse Woods stává cílem  také pro sportumilovné amíky a bývá tu přeplněno. Dnes je to paráda.  Ukázková cyklostezka, louky, jezera a hejna divokých hus. Sem tam rodinka na kolech či domorodá miss na kolečkových bruslích. Musím přiznat, že konečně je v Americe na co se dívat. Vlnící se křivky v ladném pohybu, to se v kolébce neregulovaného blahobytu je tak nevidí. Zcela určitě ne v blízkém přežíráku, kam jsme se o pár dní později vypravili na oběd.

Když už jsme u tohoto typu restauračního zařízení, pak bezesporu stojí za návštěvu. Stačí u vchodu složit desetidolarovku a můžete se donekonečna ládovat vším, co hrdlo ráčí. Doporučuji přibrat vzpomínaného Juru. Mohl by z fleku dělat rozhlasového reportéra degustatorských soutěží. Při komentování gastronomických výtvorů  oplývá neuvěřitelnou slovní zásobou. „To nesmíte vynechat, úžasné, báječné, nedostižné!  Prostě vražedná kombinace!“ Na talíři nám tím pádem přibývá dušená brokolice a ve slupce vařená brambora!

Každopádně se zdá, že přežíráky a přežírání jsou bezkonkurenčním středobodem zdejšího životního stylu. Dosvědčuje to jen letmý pohled na reprezentaci velmoci číslo jedna. Někdejší městskou chudinu zřetelně převálcovalo americké baroko. Zaoblené tvary se tu narozdíl od trapně vyzáblé Evropy patřičně zdůrazňují. Čím tučnější jedinec, tím upjatější odění.

Popravdě řečeno tady a teď mi tento problém nehrozí. V ohrožení je pouze včasný návrat do domovské destinace. Dopolední variantu zásadně zavrhuji. Vydám se tam labyrintem podružných cest, chodníků a uliček. Protáhnu se úplně všude a nikomu to nevadí. Venku totiž skoro nikoho nepotkám.

Narazím ale na několik zajímavých parků s úhlednou květinovou výzdobou. Všímám si také zdaleka viditelných cibulovitých vodojemů. Některé demonstrují masový výskyt koroze, jiné kreativní využití barev a laků.

U Rusů jsem v pořádku ještě téhož dne. Typicky česká večeře z produktů nedalekého polského obchodu je stokrát chutnější než menu všech amerických přežíráků. Zdá se, že mi slušně vytrávilo. S malou svačinkou jsem urazil kolem osmdesáti kilometrů.

Kolmo cik cak Chicagem

 První cesta na sever

Z nadpisu je sice patrné, že dopravním prostředkem bude kolo, ale tentokrát si dopřávám malou výjimku. Ostatně, vlak má kola také. Sedmdesát kilometrů k wisconsinské hranici překoná za půldruhé hodiny.

Periferní nádraží, kam má pacifik dorazit, oplývá jen nástupištěm a malým přístřeším. Něco jako výdejna jízdenek se tu nenosí. O zkasírování se prý postará průvodčí. Ten náš je černý,  baculatý a neskutečně hovorný. Možná i trochu pohodlný. Čekám, kdy se vysouká do prvního patra, kam jsem se usadil kvůli perfektnímu výhledu. Po celou cestu jej to ani nenapadne. Což není až tak špatné. Ušetřených deset dolarů se mi bude hodit. Až později se však dovídám, že vyhledání průvodčího patří mezi povinnosti cestujících. Jízda na černo prý může skončit u policajtů, případně v base.

Mým cílem je přírodní rezervace  Illinois Beach State Park chránící původní pobřeží Michiganského jezera. Vystupuji v městečku s indiánským názvem Waukegan. Nevidím tu však žádné vigvamy, týpí ani rákosové chatrče. Pochoduji nekonečnou avenue s pečlivě udržovanými domy v koloniálním stylu. Na vizitkách u kamerou hlídaných zvonků nic podobného jménům Vinetou, Nšo-či nebo Rybana. Samý Wilson, M´c Donald, Smith či Jefferson. Nikde žádní lidé. Jen výjimečně se objeví břichatý John se sekačkou či seschlá Mary s nůžkami na stříhání růží. Absolutně nezajímavá lokalita.

Ale hned za sterilním světem illinoiských penzistů se rýsuje náznak divočiny. Mezi skulinami nekultivovaných listnáčů prosvítá rozlehlá rákosová pláň. Za ní by mělo být už jezero se svými opuštěnými písečnými břehy. Pokud to stříhnu přes bažiny, ušetřím nejméně pět šest mil. Ale kudy, když nepřerušovaná šňůra kolonizátorských haciend ne a ne skončit?

Po další půlhodině chůze to risknu. Přehoupnu se přes sotva znatelný plot a přepečlivě udržovaným trávníkem mezi dvěma supervilami  sebevědomě mířím k pralesu. Po návratu mě Jura upozorňuje, že to by si žádný běžný Američan nedovolil. Vstup na cizí pozemek tady považují za důvod k vyhlášení války. Za podobnými vetřelci se prý bez výstrahy posílá cvičená doga, případně kulka z winchesterovky. Mám štěstí. Neštěkl tu po mně ani pes.

Pralesní stromořadí s vývraty někdejších velikánů překonám bez větších problémů. Dál už začínají rákosím porostlé bažiny. Zprvu je to pohoda. Rákosí do půldruhého metru, vody po kotníky. Za železničním náspem však začíná jiné kafe. Je zbarvené do šeda a voní po močůvce.  Pokud sahá k půli lýtek, ještě to jde. O pár desítek metrů se už bořím po kolena. Čím hlubší voda, tím vzrostlejší rákosí. Po další stovce yardů už ční do tří čtyř metrů. Zbrusu  nové sandály se noří do černého bahna. Pracně vytáhnu jeden, aby se druhý propadl ještě níž.

Najednou dochází k tomu, co jsem už chvíli čekal. Vyprošťuji nohu, ale ta je už bez sandálu. Přezky nevydržely. Ruční výlov není zrovna jednoduchý. Délka ruky skoro nestačí. Takže, nadechnutí, ponor a několikanásobný pokus o vyproštění. Sandál je znovu na světě!

Dál to už určitě nepůjde. Bažina se tu začíná měnit v jezero. Takže pěkně zpátky k železnici. Se sandály v ruce a s ledvinkou na krku. Nerad bych utopil foťák či doklady. Kraťasy se lehce přeperou. Tiše doufám, že tu nežije nějaká životu nebezpečná potvora. Nestačil jsem prostudovat zdejší faunu. Zápasím s bahnem i dotírajícími komáry a soucítím s hrdinou Mládkova hitu. Nevděčnou roli Jožina z bažin odkládám až před západem slunce. Na komáry jsem však krátký.

Jezerní plochu zastihuji až za šera. Pokud dobře rozumím výstražným tabulím, nemám tu v tuto dobu už co pohledávat. Navíc se trestá i každé opuštění upraveného chodníku. Za vstup do obzvlášť chráněné zóny hrozí dokonce vězení. Tedy do oblasti bažin, ve kterých jsem operoval ještě před dvěma hodinami. Pobřežní prérii, kde pobývám na černo, zahaluje milosrdně černá tma. Paráda! Zahraji si na rudého Indiána!

Plížím se ztichlou krajinou a hledám úkryt k přenocování. Mírně zakrslý dub za terénní vlnou mě učiní neviditelným. Pochopitelně, že rozkřesávám i nezbytný oheň. Přesně podle indiánského vzoru. Musí hřát, ale nesmí prozradit. Starosti mi dělají jen občasné přelety nízko letících letadel. Miniaturní vatru maskuji shora celtou, případně vlastním tělem. Oheň v původní prérii, to by bylo na Alcatraz, případně na odstřel.

Po dvou hodinách slastné meditace prudce nadzvedávám své přikrčené tělo. Najednou prásk! Tisíce stříbrných hvězdiček v očích a krůpěje rudé krve na tváři. Určitě nepřátelský šíp, případně kulka slídícího rangera. Po mírném šoku je příčina odhalena. Superostrý zbytek ulomené větve ve tvaru krokodýlí tlamy. Trčí z kmene zmíněného dubu a trpělivě číhá jen kousek nad mou hlavou. Nevadí, příště si dám pozor!

Znovu si přisedám k rozžhaveným uhlíkům. Propadám se sloupcem času do éry původních domorodců. Stopuji místní šelmy, lovím ryby a na nebi hledám zázračná znamení. Naslouchám tajemným zvukům noční prérie, šumění příboje a burácení blížící se bouře. Ano, a je to tady! Nikoliv bouře, ale hlídkující helikoptéra. Za každou cenu musím tělem zakrýt probleskující plamínky! Briskně se vztyčuji – a prásk! Druhý zásah krokodýlí tlamou je ještě úspěšnější. Valašská krev teď skrápí nejen čelo, brýle a odění, ale i posvátnou prsť pradávných rudých bojovníků. Naprosto dokonalé sbratření!

Zavrtávám se do spacáku. Slušný pasát vanoucí od jezera naštěstí stačí rozhánět před větrem ukryté roje krvežíznivých komárů. Jejich chvíle přichází až nad ránem. Což není špatné. Vyrazím na průzkum nejbližšího okolí. Určitě to zvládnu. Zpohodlnělí rangeři nevyrazí dřív než v devět.

Probouzející se příroda mě fascinuje. Orosenou trávou se brouzdám proti línému proudu nedaleké říčky. Lehký vánek roznáší přívětivou směsici nepoznaných vůní. Vycházející slunce začíná vykukovat ze zvlněného jezera. Podzimní květy, známé z našich parků a zahrad začínají odkrývat své zahalené tváře. Bezpočet ptáků to komentuje nepřeslechnutelným chvalozpěvem.

Po hodinové procházce zapovězenou zónou se vracím k chodníku. Udělám sotva tři čtyři kroky, když se ze zatáčky vykolébá dvoumetrový ranger v uniformě. „Good morning“, zdravím jej v patřičném předstihu, „have a nice day“! Dobrácky vyhlížející hromotluk mé přání s úsměvem opětuje a šibalsky pokukuje po promočené části mých kalhot. Nechává to bez komentáře. Bezpochyby je mu jasné, kde hledat zdroj vlhkosti. Pokud ale není jasné něco mně, pak je to skutečnost, že Američan vyráží do boje už před šestou…

Nechávám prodlouženou ruku zákona v pokoji odejít a znovu se uchyluji mezi prérijní křoviska. Plížením a přískoky se snažím přiblížit k zakrslému dubu, pod nímž se nachází můj mobilní majetek. Naneštěstí tady, v pobřežním pásmu zarůstajících dun je každý třetí strom dub. Zakrslé jsou navíc úplně všechny. Ten můj ne a ne najít.  Indiánský styl neviditelného pohybu se stal holou nutností. Nedalekou pláž totiž začínají navštěvovat hopsající vyznavači joggingu a strnulí obdivovatelé slunečních východů. Po hodince pokusů a omylů jsem konečně na hledaném stanovišti.

Usedám k vyhaslému miniaturnímu ohništi a všímám si zaschlých krvavých stop. O rozčesání slepených vlasů se ani nepokouším. S pobaveným úsměvem vzpomínám na včerejší útoky krokodýlí tlamy. Pouštím se do balení spacáku a ostatních nezbytností. Vsedě  se nasoukám do připraveného báglu, letmo prozkoumám okolí a razantně se vyšvihnu do vztyčenější polohy. Prásk! Hvězdičky, tma a proudící krev. Třetí útok krokodýla je zdaleka nejničivější. Červený je teď nejen károvaný kapesník, ale i zelená tráva a okolo čnící kamení.

Aby toho nebylo málo, začínají se ozývat lidské hlasy. Nezvaná individua se neklamně přibližují mým směrem. Chtělo by to trochu vody na umytí. Nevlastním ani kapku. Slintám do dlaní, zběsile omývám narudlé ruce, brýle i tvář, na zkrvavené čelo stahuji kšilt čepice. Dvojice dam mě už stačila zahlédnout. Míří přímo ke mně. Hrůza! Nemám zrcadlo, abych se přesvědčil, jak vlastně vypadám. Maskuji se svěšenými větvemi zakrslého dubu a komunikuji zásadně na dálku. Dálka tentokrát představuje tak pět šest metrů. Matka s dcerou někde sešly z chodníku a teď po něm marně pátrají. Posunky a několika jednoduchými slovy jejich mateřštiny je obracím na jedinou správnou cestu. Paráda! Jak se zdá, stopy krokodýlích útoků vůbec nepoznaly.

Celý den potom slastně prolenoším na takřka liduprázdné pláži. Zářijový den je nádherně teplý a jezerní voda příjemně osvěžující. Písečné břehy s původní vegetací se táhnou několik kilometrů. Jestli se mi při vzpomínce na Ameriku vybaví pocit absolutní pohody, pak se bude nepochybně vztahovat ke chvílím stráveným v Illinois Beach State Park.

K večeru se vracím na vlak a potkávám prvního Indiána. Čeká na nástupišti, je oděný do posledních modelů značkových firem, na očích má tmavé brýle a aktuální sdělení svěřuje mobilnímu telefonu. „Tak zašla dává sláva Indiánů a romantika, ta už nežije“, zpívá se v jedné pozapomenuté trampské písničce. S první částí souhlasím, o druhé si dovolím pochybovat. Romantika je totiž nesmrtelná.