Kolmo cik cak Chicagem

Ke krajanům do Berwynu

Ještě před odletem do Států se zastavuji u jedné z mých mnoha tet. Domovem jejího syna je už pár let právě Chicago. V tomto městě se rovněž nachází její pradávný známý ze studentských let. Oběma chce po mně poslat nějakou pozornost. Naštěstí se zabydleli nedaleko od sebe. Není bez zajímavosti, že v těchto končinách mívala rodinu i moje bývalá choť Dáša. Dokonce tu byla, ještě coby dítě školou povinné, na prázdninách.

Jednoho krásného dopoledne osedlávám svého dvoukolového oře a mířím k Berwynu. Něco jako městské cyklostezky Amerika víceméně nepotřebuje, takže mě opět čeká průtah labyrintem avenue, bulvárů a obslužných uliček.

Počáteční kličkování mezi starými čtvrtěmi z poctivých cihel později měním za rušnou třídu mířící přímo k zamýšlenému cíli. Je dokonale přecpaná trucky, limuzínami a nejrůznějšími dodávkami. Coby jediný účastník silničního provozu sedlající šlapací kolo se klidím k nejkrajnější pravici. Obvykle tu pro mne zbývá tak padesát šedesát centimetrů místa. A právě tady se snažím Američanům demonstrovat nesporné výhody mého dopravního prostředku. Nejen, že je v porovnání s ostatními nedosažitelně ekonomický, ale v tomto případě dokonce rychlejší. Otevřený závod na přibližně patnáct kilometrů jednoznačně vyhrává. Taktika je poměrně jednoduchá. Když se americké koráby nejrůznějších značek dají do pohybu, s přehledem mě předjíždějí. Když ale zastaví na červenou, předjíždím je zase já. Každý semafor mě posunuje o několik míst dál. Ten závod si náramně užívám. Všímám si totiž, že jsem mým motorizovaným kolegům nepříjemným konkurentem. Začínají na to reagovat tak, že zastavují až u samého obrubníku. Přesouvám se tedy na liduprázdný chodník a předjíždím vesele dál. Po desáté křižovatce se někteří začínají mračit, po patnácté nadávat a po dvacáté mi dokonce jeden ze snědších řidičů náklaďáků vyhrožuje pěstí. Když to večer doma vyprávím, Jurovi zatrne: „Co blbneš, on tě mohl klidně odprásknout! Jak si myslíš , že se v oněch místech řeší takové provokace?“ Jiří je sice dramatik, ale možná na tom něco bude. Projížděl jsem totiž oblastí s hustším výskytem čtvrtí, kterým se tu říká Černošice.

Hodinové závodění končí až u věhlasné Čermákovy ulice. Jsem tedy v Berwynu, někdejším útočišti našich přistěhovalců. Přestože se jejich potomstvo rozprsklo po okolí, pár neklamných stop tu přece jenom zůstalo. Do fotosbírky nápisů s českými jmény mi přibývá i tzv. Klasův dům. Jak se později dovídám, jmenoval se kdysi Old Prag, chcete-li Zlatá Praha a Dášina matka zde nějaký čas pracovala jako kuchařka. Takže, odtud asi pochází spousta dobrot, které jsem za jejího života měl možnost konzumovat.

Pouštím se do vypátrání hnízdiště vzpomínaného kamaráda mé tety. Josef Kubičík, známý to dobrodruh, pochází ze vsetínských Tataláků. Během více než osmdesáti let, co ční do vesmíru, vystřídal dvě manželky, několik zaměstnání a pustil se do realizace nejméně tisíce nejroztodivnějších nápadů. Jenom co já vím, tak byl předsedou JZD, křesťanským kazatelem, vydavatelem časopisu a bylinkovým léčitelem. Vlastnil chalupu na oznických pasekách, do které vyjížděl válečným veteránem značky KDF. V tomto kabrioletu svého času také pyšně po kraji rozvážel americkou krajanku, doktorku Milenu, do které se předtím na dálku zamiloval. Na oplátku jej pak sbalila a přemístila, už coby zákonného partnera, do svého domu ve vzpomínaném Berwynu. Pokud kdekoliv přijde řeč na tuto dámu, jsou slyšet výhradně superlativy. Američtí pamětníci ji znají jako lékařku, která nikoho neodmítla. Zemřela v poměrně mladém věku na následky totálního vyčerpání.

Sympatické stavení vzpomínané doktorky nalézám poměrně snadno. Nepoměrně složitější, jak se brzo ukáže,  to však bude s vypátráním současného obyvatele. Vystoupám ke vchodovým dveřím, deset minut mačkám zvonek, ale neděje se vůbec nic. Zkouším vzít za kliku. Dveře jdou pohodlně otevřít. Všímám si však zřetelného nápisu obsahujícího varování, že vchod je monitorován kamerou napojenou na policejní systém. Nic kameře podobného sice nezahlédnu, dovnitř se však přesto neodvážím.

Zkouším objet celou ulici a dostat se k domu obslužnou komunikací. V zahradě se vzrostlým okrasným stromovím zahlédnu několik pohozených jízdních kol a přibližně stejný počet strakatých koček. Nezamčená branka nikomu nebrání ve vstupu. S ohledem na varování před monitoringem si dopřeji pouze několik kroků. Volám, halekám, ale dočkávám se jen vlastní ozvěny.

Vyjíždím tedy na vyhlídkovou jízdu Berwynem a okolním Cicerem. Zkouším si představit předválečné časy, kdy na místní radnici seděl uznávaný Čermák a v těchto končinách rezonovala čeština. Nebýt názvu rušné třídy, nápisů na obchodech a hlavně na hřbitovních kamenech, tak tomu dnes jen velice stěží uvěřím.

Po půldruhé hodině se vracím k Josefovu útočišti. Zvoním, klepu a pokřikuji do pootevřených dveří. Opět žádná odpovídající reakce. Kamera, nekamera, opatrně vstupuji dovnitř. Pokud jsem někoho vyrušil, tak je to jen přítulné kotě lebedící si v pohodlném křesle. Originály starých obrazů i celkové zařízení odpovídají postavení někdejší majitelky. Jiné náznaky však dosvědčují, že ženská ruka tu už nějaký čas nevládne. Procházím se interiérem a čekám, kdy se ozve houkání policejní sirény. Čekám však zcela marně. Naštěstí.

Balíček od tety umísťuji na viditelné místo, stejně jako česky psané sdělení o mé návštěvě. U Kubičíků jsem nepochodil, zamířím tedy ke Kuběnům. Jan je od Josefa o dvě generace mladší, podniká a tím pádem taktéž doma být nemusí. A pokud jej tam zastihnu, tak jej stejně nepoznám. Pamatuji jej jako černovlasého bystrého klučinu, sedávajícího na babiččině klíně.

Mé tušení se po hodinovém proplétání různobarevnými čtvrtěmi proměňuje ve skutečnost. Jeník možná montuje vchodové dveře nějaké zazobané squaw na opačném konci města. Evropský mobil spojení neumožňuje a z telefonní budky se mi nikdo neozývá. Dárek od maminky tak putuje v brašně mého kola zpátky k Rusovým. Jestli se pro něj český synek někdy zastavil, to se už asi nikdy nedovím.

Pro zpáteční cestu už neplánuji žádné závodění na rušném bulváru, ale svižnou jízdu podél řeky. Přestože protéká městem jako takovým, její břehy zpravidla lemují široké pásy původních listnatých lesů. Líný říční tok kopíruje slušná pěšina, po níž se dá krásně jezdit i na kole. Krátké vyjížďky proto zpravidla směřují do těchto míst. Jestli je mi něco divné, pak je to až příliš malá frekvence lidí. K večeru tu už bývá jako po vymření. Což je stav, který přesně odpovídá aktuální situaci. Šlápnu do pedálů, ať nepřijedu o půlnoci. Proplétám se mezi stromy, objíždím blátivé kaluže, drkotám přes vystouplé kořeny. V jednom místě musím podjet nějakou hlavní silnici. Sjíždím z mírného svahu a ve slušné rychlosti vybírám pravotočivou zatáčku. Stačím si všimnout asi patnáctičlenné skupiny výrostků házejících šutry do říčního proudu. Vrhače různé barvy pleti jsem evidentně překvapil. Jen co stačím řízeným smykem prosvištět v jejich těsné blízkosti, operativně mění směr vrhaných kamenů. Naštěstí jsem právě vjel do nízkého podjezdu. Slyším, jak za mohutného pokřiku startují za mnou. Některé šutry mě předběhnou, ale většina se odráží od tunelových stěn. Stoupnu do pedálů a zvyšuji už tak dost vysokou rychlost. Mazlavé blátíčko, které tu zbylo od povodní , sice není pro rychlý únik ideální, ale i tak se pronásledovatelům zřetelně vzdaluji.  Americkým pěšákům nedávám nejmenší šanci. Potemnělý lužní les však co nejkratší cestou opouštím. Vybavuje se mi Jurovo vyprávění o volnočasových aktivitách zdejších teenagerů. Některé zločinné gangy se prý srocují právě u této řeky. Ve výčtu jejich pracovní činnosti jsou prý i delikty, ze něž se dává trest nejvyšší. S touto historkou se raději nikomu doma nechlubím.