Kolmo cik cak Chicagem

Big trip, aneb druhá cesta na sever

Václav, to je moje krevní skupina. Po příletu mi daroval mapu Chicaga i s jeho okolím. Stala se, pochopitelně, mým nejoblíbenějším čtením. Vytyčuji si na ní spanilou okružní jízdu. Měla by trvat dobrých pět dní.

Obtěžkán patnácti kilogramy nejnutnější výbavy a stovkami dobrých rad mého příbuzenstva, vyrážím jednoho krásného odpoledne na sever. Důvěrně známými chodníky kolem řeky Des Plaines se celkem brzy vymaním z oblasti souvislé zástavby a dál už pokračuji regulérní cyklostezkou. Klikatí se mezi loukami, listnatými lesy a sem tam nějakým jezírkem.  Je vysypaná jemnou drtí, tráva kolem vzorně vysekaná, každé křížení silnic mimoúrovňové. Navzdory tomu tu něco chybí. Cyklisté! Až do večera jich potkám celkem tři. Zamilovanou dvojici na vyleštěných horácích a rozesmátou stodvacetikilovou Mary na kole připomínajícím Ukrajinu. Kromě nich ještě pár vychrtlých plešatých běžců s nezbytnými sluchátky v klapatých uších.

Smráká se, což znamená poohlédnout se po nějakém nocležišti. Chtělo by to nějaký vzrostlý les, kde bych si mohl rozdělat oheň. Zatím se střídají jen lučiny s pobřežními křovisky. Do toho sem tam nějaká americká dědina.  Šero už vystřídala dokonalá tma. Mapa hlásí,že jsem poblíž Libertville. Svobodně proto odbočím z cesty a vysokou trávou zamířím ke shluku statných listnáčů. Rozhlédnu se kolem a nevidím jediné světýlko. Paráda! Znamená to, že tu mohu být taktéž neviděn.

Navzdory varování, že rozkřesání vatry na místech k tomu neurčených se trestá skoro jako vlastizrada, do desíti minut už nejbližší okolí osvětlují odlesky plamenů. Za chvíli v ešusu bublá večeře a po obvodu ohýnku zlátnou krajíce polského chleba. Nejkrásnější událost dne, tedy večeře s příchutí romantiky a špetkou nezbytného adrenalinu je tady! Samota mi ani trochu nevadí. Umožňuje naopak stoupat do výšin nekonečna, ukrytého v nedohledných hlubinách zvídavé tulácké duše. Nesnadno uchopitelné spirituální pojmy, nasávané z kapesního vydání Nového zákona, začínají dostávat docela zřetelné kontury. Od skomírajících uhlíků odcházím až po půlnoci.

Malá paseka s pronikavou vůní máty a tymiánu se jeví jako ideální místo k přenocování. Do poválené trávy natahuji karimatku a ni můj milovaný khaki spacák. Zalézám dovnitř. Zhluboka nasaji všudypřítomný nebeský ozón a mysticky se zahledím do nadpozemské báně. Noční koncert v podání domorodých cikád vhodně podbarvuje vtíravou posvátnost okamžiku. Sotva si ji stačím uvědomit, vyruší mě kvílení sirény. Její kmitočet je na hranici ultrazvuku. V příští sekundě je tu další, pronikavější. Intenzita kvílícího chóru stoupá geometrickou řadou. Hvězdnaté nebe teď křižují stovky nezvaných letců. Zatahuji zip a obnaženou hlavu zatahuji dovnitř. Vydržím tu nanejvýš pět minut. Pekelné vedro a absence kyslíku činí interiér spacího vaku neobyvatelným. Exteriér není o nic lepší. Pokouším se najít řešení. Žádná z alternativ však nevydrží déle než čtvrt hodiny. Jako nejlepší ze špatných možností se nakonec jeví dýchání rukávem. Přes hlavu přetaženou tkaninu větrovky sice silnější jedinci propíchnou, ale frekvence krevních odběrů se sníží na čtvrtinu. Přestože do rána skoro nespím, považuji to za vítězství českého člověka nad americkým moskytem.

Vstávám ještě před kuropěním. Za blednoucího šera osedlávám oroseného oře a ranním oparem mířím k půlnoci. Východ slunce mě zastihuje u soustavy přenádherných jezer. Všude kolem dokonale posečené louky, ostříhané keře a bezchybně upravené chodníky. S opuchlýma očima a pobodaným, neumytým ksichtem si tu připadám jak komunista na Velehradě. Naštěstí nikde ani živáčka. Zazobaní kapitalisté, jimiž je prý nedaleké Libertville pověstné, sem na golf či skleničku whisky zavítají nejdřív o deváté. Vykořisťovaný proletariát z Černošic a okolí jim to nepochybně láskyplně umožní.

Přívětivě prosluněný den a liduprázdná cyklostezka jsou mými společníky až k přehradní nádrži poblíž hranice se státem Wisconsin. Travnatá pláž vybízí k doplnění kalorií a slastnému dospání. Místo k relaxaci přímo předurčené. Pro jistotu se neotáčím k severu. Zatímco evropskou krajinu snů  dolaďují věže kostelů, v Americe to jsou komíny elektráren. Míru krásy určuje míra užitečnosti.

Stokilometrové severní putování se tady v pravém úhlu stáčí na východ. Placatá krajina zaznamenává první zvlnění. Začínají se objevovat ranče a zemědělské usedlosti. Z pohodlné cyklostezky sjíždím na státní silnici. V dokonalé přímce kopíruje hranici dvou států. V pozdním odpoledni jsem opět na březích Michiganu.

Díky dvoukolovému oři mám výrazně větší akční rádius, takže do večera prošmejdím všecky příjezerní pěšiny a cyklostezky. Státní park Illinois Beach se napodruhé stává místem mého nočního odpočinku. Než se setmí, musím se ale z pláže odklidit k obydlenějším lokalitám. Vracím se tu až je spolehlivě čistý vzduch, tedy za úplné tmy a pochopitelně bez použití světla. Vyhledávám si  skryté, strategicky výhodné místečko pod vysokými topoly. Mám tu slušný výhled na jezero a také na severní i jižní stranu. V dálce dokonce problikávají homole chicagských mrakodrapů.

Je nad slunce jasné, že měsíční noc musí i tentokrát doplňovat indiánský ohýnek. Na  přelety hlídkujících letadel jsem už přivykl. Koruny topolů mě milosrdně ukrývají. Ale pouze před letadly. Na komáří eskadry útočící při každém zmírnění větru, tentokrát nemám. Pokud nechci být dožraný jako minulou noc, musím něco vymyslet. Navíc si vzpomínám na Jurovu informaci o jejich neobvyklém aktuálním přemnožení. Ve městě je likvidují pomocí postřiků speciální deratizační roty. Někteří vzdušní piráti prý roznášejí nějakou nebezpečnou nemoc. Doufám, že nejsem pozitivní..

Jediným jakž takž snesitelným řešením je pláž. Modlím se, ať mě tu nějaký noční hlídač, ukrytý desperát či nevyzpytatelný úchylák nevyhmátne. Tady člověk nikdy neví. Autokemp se stovkou karavanů není až tak daleko.

Že bych spal klidně, o tom nemůže být ani řeč. Hlučný příboj v kombinaci s občasnými nálety moskytů a mírným stresem z obavy nezvané návštěvy to dost dobře nedovolují. Každopádně je to dvě třídy lepší než minule u Libertville.

Ještě dlouho před rozbřeskem se raději klidím do neviditelného závětří. Nechávám tu, hned vedle tajně zaparkovaného bicyklu, rozhozený spacák a s malým olympusem vyrážím na fotovýlov slunečního východu. Podle červenajícího se obzoru to dnes vypadá, že rozbřesk nového dne bude více než parádní.

Oskar se sice ještě koupe někde v dalekém Atlantiku, zato zdejší sotva viditelné pobřeží začíná ožívat. Vzdálení uctívači se zkříženýma nohama  mi zdaleka tak nevadí, jako blížící se postava se dvěma čuvači. Tak, před těmi mě neuchrání sebelepší maskování. Poletují po zarůstajících dunách a nepochybně špízují nezvané  narušitele. Jsem schovaný za terénní vlnou a se zděšením pozorují jak si to šinou k mému ledabyle rozhozenému majetku.  Sežraný proviant bych oželel, ale se zabavením půjčeného bicyklu by to bylo složitější. Psi kolem toho pobíhají jako pominutí, štěkáním přivolávají svého náčelníka, ale ten se právě zahleděl na vynořující se sluneční kotouč. Srdce mi buší až v krku, modlím se bez přestání. Evidentně to pomáhá. Romantikou omámený strážce udělá otočku a pomalu se dává na ústup. Díky, Pane Bože! Jak se zdá, vyslýcháš i nepolepšitelné hříšníky…

Na skoro prázdné pláži vydržím až do odpoledne. Pořád objevuji něco nového, neobvyklého. Pouštní trávy, kamínky, vlnění vody a stovky dalších zajímavostí se stávají kořistí mého miniaturního fotoaparátu. Na nějaké polehávání málem ani nezbývá čas.

Zatímco jsem první polovinu dne zasvětil lenošení, ta druhá je ve znamení permanentního pobytu v sedle. Pořizuji si mapu Wisconsinu a vyrážím na západ. První, čeho si v tomto státě všimnu, je změna vozového parku. Zatímco v Chicagu a okolí se o mobilitu přetahovali Němci a Japonci, tady jednoznačně kraluje Amerika. Osmiválcové pikapy, prostorné limuzíny, rančeři v sombrérech, občas přitloustlý borec na jednostopém stroji značky Harley Davidson. Ohrady s koni a pastviny skotu střídají pásy polí produkující idol všech býložravců, sójové boby. Zatímco jsem byl v Illinois za exota, tady jsem evidentně za blázna.

Mírně zvlněný reliéf Wisconsinu je mi však docela sympatický. Posunuji se silnicemi všech druhů pomalu dál a náramně si užívám relativní samoty. Sem tam narazím na takřka liduprázdnou vesnici, tu a tam na říčku či jezero, ale většinu času trávím ve  vzorně obdělávané zemědělské krajině.

V pozdním odpoledni se dostávám do oblasti rozsáhlých vodních ploch. Po nekonečně nudné sérii přímých cest a pravoúhlých křižovatek se na silnici objevuje naprostá anomálie. Levotočivá zatáčka! Aby ji běžný Američan bezpečně zvládl, musí jej předem varovat hned několik dopravních značek.

To, že jsem po pětadvaceti wisconsinských mílích nepozorovaně vklouzl do illlinoiských teritorií, mě prozrazuje až výskyt toyot a mercedesů. Začíná se smrákat. Bažinaté oblasti velkých jezer, kam jsem právě dorazil, však poklidné nocování neslibují. Časem si všímám nevelkého, stromy zarostlého návrší. Do dvaceti minut jsem na jeho vrcholu. Po dvou stovkách kilometrů konečně první kopec! Občasné poryvy větru tady úspěšně oponují komářím náletům. Je to jasné, nocležištěm se tentokrát stane Gander Mount. Nikomu to neříkejte, ale opět se jedná o přírodní rezervaci.

Mezi trouchnivějícími vývraty zdejších dubů a javorů rozkřesávám oheň. Z toho, že se jedná o ilegální záležitost, mě svědomí neobviňuje. Navazuji totiž na tradice, které tu vládly ještě před invazí bledých tváří. Táboření se opět odehrává v domorodém duchu. Stopy budou zahlazeny tak dokonale, že noční přítomnost bílého muže by poznal nanejvýš rozený Indián.

Romantiku zašlých časů začíná před půlnocí narušovat vzdálená kanonáda. Asi Bin Ládinova pomsta, říkám si v duchu a vyběhnu na nedaleké holé návrší. Zdroj rámusu však není ve směru chicagských mrakodrapů, nýbrž na rolnickém wisconsinském zapadákově. Ohňostroj hýřící všemi barvami ne a ne skončit. Buď se slaví sojobraní nebo si nějaká zazobaná farmářova dcera bere ještě zazobanějšího rančerova synka. Takováto  supershow by u nás přišla na dobrých sto táců.

Poněkud svérázná ukolébavka je vítaným předvojem docela poklidného spánku. Jediným narušitelem je pouze nějaká čtyřnohá potvora prodírající se okolním chrastím. Co je to proti minulým nocím s kobercovými nálety rozežraných moskytů…

Za slunce východu se vyhoupnu do sedla a otáčím k jihu. Tímto manévrem zahajuji zpáteční tažení. Sjíždím z prvního amerického svahu a mířím k dalšímu za státních parků. Tento se jmenuje dost krkolomně, Chain O´ Lakes. Leží na břehu rozlehlého jezera Grass Lakes a snaží se uchránit poslední zbytky původní prérie a pobřežních porostů.

Příjemná cyklostezka mezi kvetoucími loukami a ostrůvky starých stromů mě dovede k pomalu tekoucímu proudu Fox River. Fotogenickými zátočinami Liščí řeky se poté dostanu až ke vzpomínanému Travnímu jezeru.  Jak se dalo čekat, z modré hladiny tu trčí stvoly rákosu, jinde se placatí listy leknínů a skoro všude jsou k vidění lístky či květy nejrůznějších podvodních travin.

Zatímco v ryze přírodních partiích parku je problém narazit na nějakého romantikou posedlého borce či borkyni, prostorný autokemp je na tom opačně. Pokud by tu ale chtěl našinec narazit na spoře oděné reprezentantky amerických křivek, musel by si svou pokřivenou představu co nejrychleji narovnat. K vidění jsou tu pouze usychající krasavice předválečných ročníků vysedávající u dýmajících šálků rozpustné kávy Jejich pánské protějšky se zase motají kolem zaparkovaných mobilních domovů velikosti autobusu. Jedna rodinka si k přemísťování svého hyperkaravanu dokonce pořídila tahač návěsů.

Sídliště někdejších budovatelů amerického zázraku rychle opouštím a  poklidnou jízdou po opuštěných cyklostezkách se posunuji dál a dál. Širá prérie mi znovu otevírá svou náruč, ale svíravé stahy žaludečního svalstva nutí k zastavení. Praštím sebou na travnatý plácek a vybaluji vegetariánské produkty místních samoobsluh. Opírám se o cestovní brašny a v mírném záklonu usrkávám nedopitou coca colu. Slunce se roztomile usmívá z bezmračné oblohy a lehký vánek mi přívětivě olizuje neholenou tvář. Jen tak letmo sjedu očima z nebeských výšin k zemi. Polosuchou prérijní trávou se plazí černý had a míří přímo k mým nataženým končetinám. Nohy se mu střelhbitě klidí z cesty. Milý plaz ani nehne brvou a pokračuje nerušeně dál. Dodnes nevím, co to bylo za potvoru.

Do dalšího ze státních parků, Moraine Hills to mám kolem patnácti dvaceti mil. Krajinou jezer, pastvin a žloutnoucích sójových polí jsem tam coby dup. V otevřeném krámě pod širým nebem, specializovaném na nejrůznější varianty baculatých dýní si dopřávám jedno rajské jablko. Buď pochází z rajské zahrady oplývající supervýživným hnojem nebo z laboratorního ráje klonovacích inženýrů. Má skoro dvacet čísel v průměru a jeho likvidace mi zabere skoro čtvrthodinu.

Zmíněné Morénové kopce se linii doposud navštívených parků poněkud vymykají. Oplývají spoustou podzimních květů a v zalesněných oblastech hromadami načervenalých kvádrů. Střed chráněného území zdobí nevelké, ale sympatické jezero Defiance. Projíždím se tu po značených i ostatních pěšinách málem až do večera. Ve chvíli rudého západu jsem však u zeleného východu. Za šera a za tmy, jak je v kraji zvykem, tu nemám co pohledávat. Tentokrát jsem ochotný uposlechnout.

Smráká se, kvapně se přibližuje večer a tak po slušně upravené cyklostezce uháním k poledni. Jediné vozidlo, na které tu už za tmy narazím, je neosvětlené. Jedná se o kilometr široké zavlažovací zařízení posunující se na vysokých kolech nízkým porostem svěže zelené vojtěšky.

Po dvou hodinách jízdy v dokonalé temnotě narazím na les. K mému údivu se jedná o les jehličnatý, což se ve zdejších končinách nenosí. Vůně pryskyřice mi připomíná evropskou domovinu. Je to jasné, na tuto noc se mi nabízí naprosto ideální tábořiště. Tahám kolo do houštin a na bezpečném místě zapaluji poslední minivatru. Plápolá až do jedné po půlnoci.

Jehličím provoněné porosty opouštím ještě před východem slunce. Cyklostezka s dopravními značkami a půlící středovou čárou je bez cyklistů. Nejen teď, za ranního kuropění, ale bezmála po celých sto příštích kilometrů do Chicaga. Jediným stálým společníkem mi bude jen protivně hvízdající protivítr.

V oblasti Algonquinu, místě, kde svůj americký sen před léty dosnili Dášini příbuzní, teta Mary Pokorny se svým milým Frankem, se opět připoutávám k pomalému toku Liščí řeky. V těsné blízkosti jejího proudu doputuji až do Elginu. Docela zajímavé město se pyšní jediným kasinem v tomto státě. Místní zákony, chránící penězchtivé ubožáky před zlatokopeckými neznabohy hazardního ražení, striktně zakazují provozování heren na posvátné illinoiské půdě. Američtí koumáci českého typu to vyřešili šalomounsky. Jejich kasino nestojí na zemi, ale na vodě. Speciální, k tomu určenou loď dělí od břehu jen pár metrů sklápěcího můstku.

Za Elginem se odkláním od břehů Fox River a absolutně nezajímavým světem firem, skladišť a topolových lesíků se pomalu, ale jistě přibližuji k městu jako takovému. Pokud mě na této, asi padesát kilometrů dlouhé štrece něco zaujme, pak je to stanoviště autodomíchávačů značky Mc´Neilus. Výrobce těchto strojů je totiž nadšeným stavitelem škol pro nejchudší děti v asijské Bangladéši. A zlínské sdružení Samari, jehož jsem členem, zase pro stovky těchto dětí zajišťuje sponzory.

Exotikou to zavání i po příjezdu do první souvisleji obydlené čtvrti. Jurovo dobře míněné varování, že Černošicím v jakékoliv podobě se mám zásadně zdaleka vyhýbat, tentokrát nejde dost dobře akceptovat. Uhnout není kde. A navíc jsem po boji s neutuchajícím protivětrem tak utahaný, že mě zajímá pouze nejkratší cesta k domovu. Majitelé antracitové barvy pleti to asi vycítí. K mému nemalému překvapní mi na křižovatkách dávají přednost a ze zápraží svých domovů mávají na pozdrav. Možná je jim jasné, že nic, co by stálo za řeč s sebou stejně nevezu a na výkupném od rodiny, která se zmůže akorát tak na kolo, by toho moc nevyrýžovali. Jurovi to neříkejte, ale dávají mi celkem jasně najevo, že ve stavu, ve kterém se teď posunuji Amerikou, jsem evidentně jejich člověk.

Bílý dům, cílová štace mé pětidenní cesty mě vítá ještě za denního světla. Dívám se na počítač mílí. Dnes to bylo kolem sedmdesáti a celkově čtyři až pětkrát tolik. V krajinách, kde vládnou kilometry, se tak dostáváme k pětistovce.