Kolmo cik cak Chicagem

Jen tak kousek za město

Když někdo řekne, že bydlí v Chicagu, patrně to neznamená, že má třípokoják v mrakodrapu. Mapa města zobrazuje plochu velikosti Zlínského kraje. Pokud si chci na bicyklu vyrazit trochu na vzduch, mohu klidně šlapat dvě tři hodiny. Stejně budu pořád v Chicagu.

V centru jsem už byl, vyrazím proto na protější světovou stranu. Propletu se mezi polomrtvými, trapně upravenými čtvrtěmi amerického proletariátu, protnu několik aveneu či bulvárů a jsem v rozlehlém parku poblíž bahnité řeky Des Plaines. Sjíždějí se tu maminky s kočárky, milenci s milenkami a klusající poběhlíci se sluchátky na uších. Na loukách operují laně a v křovinách příslušníci přihřátého bratrstva.

Vyšplhám na uměle navršený  kužel, nejvyšší to horu v široširém okolí. Převýšení činí poctivých patnáct metrů. V mírně nakloněné horizontální poloze budu pozorovat vzdušné koráby klesající k jednomu z největších letišť planety. Co dvě minuty, to jedno letadlo.

Sotva přistanu v hebké náruči nízko střižené trávy, zjišťuji, že letecký provoz je tu daleko bohatší než je na první pohled patrné. Podobně jako před nedávnem u jezera, sebemenší kousek obnažené stařecké tkáně se okamžitě mění v přistávací heliport stíhacích muších perutí. Bez předchozího vyhlášení války se vrhám do boje. Dávám si za cíl statisticky určit akceschopnost nezvaných útočníků. Mobilizuji obě horní končetiny a v rámci protivzdušné obrany je vymršťuji proti jakémukoliv narušiteli. S vědeckou přesností zaznamenávám počet útoků i zásahů. Bilance je žalostná. Americké letectvo vítězí v poměru šedesát ku jedné.

Briskně naskakuji na oře a svištím proti proudu. Sympatická pěšina, která ještě nese stopy nedávných záplav, mě posunuje k letišti skutečnému. Obří stroje, snášející se s rachotem k zemi, mě evidentně ignorují. Zírám na ně  v hlubokém záklonu a připadám si jako Alenka v říši obdivů.

Abych se dostal do zamýšlené cílové destinace, jezerním plochám Buuse Woods, musím mezinárodní aeroport někudy objet. Což nebude dvakrát jednoduché. Letištní území je srovnatelné s plochou dvou našich okresních měst. Rozhoduji se pro obchvat průmyslovou zónou. Mapa slibuje poměrně přímočaré řešení.

Jen co opustím superhlučné prostředí mezinárodního letiště, pohltí mě proudící řeka nejroztodivnějších kamionů. Tahače s přívěsy, návěsy a stovkami tun nákladu tu po rozbitých cestách pendlují mezi halami, skladišti a fabrikami. Zvedají mračna prachu a okolí obšťastňují nenapodobitelnou symfonií naftových motorů. Pohledy králů volantu hovoří za všechno. Dost možná jsou svědky historicky prvního výskytu bicyklisty v americké průmyslové zóně.

Náklaďáky mě vytlačují co nejblíže ke krajnici. Tento tlak je ovšem ničím proti přetlaku močového měchýře. Marně pátrám po nějakém keři, náspu či vysoké trávě. Všude kolem samé budovy, případně vysoké ploty z betonu. V zemích Koruny české bych si s tím moc hlavu nelámal. Značkování rohů, kmenů či sloupů je tu naprosto přirozené. Ne tak v pravlasti strýčka Sama. Vzpomínám na zážitek mého hostitele Jury. Při vyprazdňování zásobníku byl načapán uniformovaným strážcem americké mravnosti. Stálo ho to padesát dolarů. Odpouštění se tu zkrátka neodpouští.

Po další půlhodině se další zadržování jeví neudržitelným. Silnice stoupá na předlouhý nadjezd. Pod námi je něco jako seřazovací nádraží. Využívám úzkého chodníku pro pěší odděleného od přeplněné cesty dvojitým svodidlem. Čapnu těsně k němu a předstírám nefalšovaný zájem o dění pod mostem. Žlutá řeka se po půl metru mění ve vysoký močopád. Nákladní vagóny amerických drah to určitě vydrží. Mít dámské vylučovací zařízení, případně dlouhé nohavice, tak nemám v tomto případě nejmenší šanci.

Další pokračování k jezerům je už vyloženě pohodové. Zástavby i plotů ubývá, objevuje se zeleň a kolonie rodinných domků. Kousek cesty sdílím s krajanem Zárubou, který na ni dohlíží coby šerif. Poloprázdné asfaltky mě později dovedou až ke dnešnímu cíli. Mám prý štěstí, že není víkend. To se Busse Woods stává cílem  také pro sportumilovné amíky a bývá tu přeplněno. Dnes je to paráda.  Ukázková cyklostezka, louky, jezera a hejna divokých hus. Sem tam rodinka na kolech či domorodá miss na kolečkových bruslích. Musím přiznat, že konečně je v Americe na co se dívat. Vlnící se křivky v ladném pohybu, to se v kolébce neregulovaného blahobytu je tak nevidí. Zcela určitě ne v blízkém přežíráku, kam jsme se o pár dní později vypravili na oběd.

Když už jsme u tohoto typu restauračního zařízení, pak bezesporu stojí za návštěvu. Stačí u vchodu složit desetidolarovku a můžete se donekonečna ládovat vším, co hrdlo ráčí. Doporučuji přibrat vzpomínaného Juru. Mohl by z fleku dělat rozhlasového reportéra degustatorských soutěží. Při komentování gastronomických výtvorů  oplývá neuvěřitelnou slovní zásobou. „To nesmíte vynechat, úžasné, báječné, nedostižné!  Prostě vražedná kombinace!“ Na talíři nám tím pádem přibývá dušená brokolice a ve slupce vařená brambora!

Každopádně se zdá, že přežíráky a přežírání jsou bezkonkurenčním středobodem zdejšího životního stylu. Dosvědčuje to jen letmý pohled na reprezentaci velmoci číslo jedna. Někdejší městskou chudinu zřetelně převálcovalo americké baroko. Zaoblené tvary se tu narozdíl od trapně vyzáblé Evropy patřičně zdůrazňují. Čím tučnější jedinec, tím upjatější odění.

Popravdě řečeno tady a teď mi tento problém nehrozí. V ohrožení je pouze včasný návrat do domovské destinace. Dopolední variantu zásadně zavrhuji. Vydám se tam labyrintem podružných cest, chodníků a uliček. Protáhnu se úplně všude a nikomu to nevadí. Venku totiž skoro nikoho nepotkám.

Narazím ale na několik zajímavých parků s úhlednou květinovou výzdobou. Všímám si také zdaleka viditelných cibulovitých vodojemů. Některé demonstrují masový výskyt koroze, jiné kreativní využití barev a laků.

U Rusů jsem v pořádku ještě téhož dne. Typicky česká večeře z produktů nedalekého polského obchodu je stokrát chutnější než menu všech amerických přežíráků. Zdá se, že mi slušně vytrávilo. S malou svačinkou jsem urazil kolem osmdesáti kilometrů.