Kolmo cik cak Chicagem

Na duny do Indiany

Pokud si chce slušně situovaný obyvatel Chicaga užít vody, odskočí si na Havaj. Má-li hlouběji do kapsy, volí Floridu. Ostatní se musí spokojit s jezerem, případně domácí vířivkou. Přijímáme Jurovo velkorysé pozvání a jedeme do sousední Indiany.   Michigan Lake tu nabízí impozantní pobřeží s vysokými písečnými dunami.

Ještě za tmy osedláme pětimístného Passata a s větrem o závod se  řítíme devadesátkou. Musíme si pospíšit, protože dálnice tohoto čísla se za chvíli stane neprůjezdnou. Bankéři i proletáři, študáci i penzisti, pobledlí i barevní, ti všichni se právě chystají nasednout do svých krytých vozů a vyrazit za svým americkým snem. Město se sice ze snu teprve probouzí, ale průtah kolem Down Townu už hrozí infarktem.

Cestu do nejbližšího ráje zdobí malebné průmyslové areály připomínající starou dobrou Ostravu. Vstup do státu pojmenovaného po Indiánech jsme si, pravda, představovali trochu jinak. Autostráda nás však celkem svižně posune do zcela jiného světa.

Písečné duny jsou, jak se dalo čekat, chráněným územím. Aby byl celkový dojem patřičně vyvážený, postavili i tady v jeho těsném sousedství elektrárnu. Ale i tak je tu pro poutníka z velkoměsta dostatek lákadel k marnění času. Kromě obligátního řádění ve vodě může v horách písku trénovat skok daleký, kaskadérské variace či osvobozenecký boj s teroristy. K zahození není ani klasické  plážové nicnedělání s hamburgerem či vychlazenou coca colou u deky.

Dobrého prý stačí málo a tak si na odpoledne odskakujeme do sousedního státu Michigan. Sto kilometrů na sever od dunového ráje leží Jižní Nebe. South Heaven má kromě příjezdové cesty také velezajímavý přístav. Netuším ale, jak se může obejít bez letiště. Zatím jsem se totiž domníval, že do nebe se dá pouze doletět. Pokud jde vybírat, nebe po americku bych asi vynechal. Nabídka výkladních skříní ani přemíra pruhů a hvězd mě příliš nelákají. Jediné, co bych z Jižního Nebe bral, je přívětivá východní pláž ovívaná nebeským západním vánkem. A možná ještě neodmyslitelný přežírák s nebetyčným výběrem rajských pochutin. Jestli naší trojce po jeho opuštění něco  málo schází, pak je to dvouhodinová nirvána v posteli s nebesy.

Při zpáteční cestě k domovu dostává Jura geniální nápad. Odbočí z devadesátky a zamíří do indianského města s názvem Gary. Šikmookého Inčučunu tu už dávno vystřídali nedobrovolní výletníci z Afriky. Otročí bledým tvářím v nedalekých železárnách. Zabydleli se v koloniálních domcích někdejších zazobanců a jak se zdá, z úcty k historii je příliš nemodernizují. Zub času, destruktivní radovánky a ruce nenechavců se tu podepisují více než zřetelně.

„Právě jsme v nejtypičtějších Černošicích“, říká Jura a během vláčné jízdy bedlivě sleduje pouliční dění. „Jak vidíte, jsme tu jediní běloši, takže neprovokujte, moc se nerozhlížejte a v žádném případě nefotografujte. Tady se všechno řeší rychle a důkladně. Funebráci se tu rozhodně nenudí.“

Jura je starý známý dramatik a tak jej beru s rezervou. Sedím vzadu s očima na skle. Mírně zamaskovaný olympus je ve stálé pohotovosti. Spolehlivě dokumentuje venkovní výjevy. Zastavujeme na červenou a jak je v kraji zvykem, čekáme neméně dvě minuty. Jen kousek od nás hrají snědí školáci fotbal a stejně zbarvení dospěláci je pobaveně pozorují. Nezúčastněně zmáčknu spoušť. Vylekává nás nečekaný záblesk. Jednoznačně moje neodpustitelná chyba. Na takovou zásadní věc, jakou je preventivní vypnutí blesku jsem jednoduše zapomněl. Naskakuje zelená a jedeme dál.

Během dvou tří minut zvoní telefon. Volá Veronika z domova. Oznamuje, že právě vyslechla rozhořčenou ženu z města Gary. S nemalým patosem prý zvěstovala, že posádka auta, na jehož zadním okně bylo volané číslo, fotografovala jejich děti. Ať prý okamžitě zmizíme, jinak nás někdo odpráskne…

Vědomi si závažnosti situace, práskneme do koní a s černými myšlenkami uháníme do světa bílých límečků. Neradi bychom přispěli do zdejší Černé kroniky. Právě se schyluje k Hallowenu. V potemnělém Chicagu nás vítají strašidla a nasvícení kostlivci. Moc nechybělo a mohli jsme být  jedněmi z nich. Příbuzní nás mohli pohodit přímo před dům. Ušetřili by tak za umělé kosti, lebky či celé smrtky s kosou, které teď ve velkém nabízí všechny významné supermarkety.

A nebylo by ani špatné snít svůj věčný sen na nějakém americkém hřbitově. Jsou nádherně vzdušné, takže tu nehrozí žádná trapná tlačenice. Tráva je vždy vzorně posekaná a ve vázách nezahnívají vadnoucí květiny. Prostě paráda! Navíc bychom se mohli přidružit k českým krajanům, kteří si trochu víc pospíšili. No, škoda, třeba příště…

Zbylé dny už věnuji jen superlehkým vyjížďkám. Šmíruji po městě a schválně si všímám amerických specifik. Samostatnou kapitolou jsou zdejší koráby silnic. Vedle rezavých, sotva pojízdních vehiklů jsou tu k vidění i přepečlivě udržované kousky z minulého tisíciletí či dlouhatánské limuzíny připomínající jezevčíka.

Nákladní trucky a především tahače návěsů, to je další z amerických témat. Jejich konstruktéři se s nějakou modernizací designu hlavu nelámou. Vypadá to, že některé značky naposled inovovaly před Druhou světovou. Spojené státy jsou veliké a tak jsou jim délka a manévrovací schopnosti ukradené. Pokud je něco důležité, pak je to bezporuchovost, plocha chromovaných částí a počet koní pod kapotou. A hlavně, zdejší náklaďák musí vzbuzovat respekt. V tomto ohledu jsou více než zdařilé.

Pátého října, tedy dva dny před odletem, se ještě naposled vydávám k jezeru. Teplý podzim nabízí bezproblémové koupání. O pláž se tentokrát dělím s rozdováděnou familií mexikánských utečenců. Jsou otravnější, než všechny illnoiské mouchy dohromady. Ty stačí zahnat mávnutím ruky. Na jižany by možná zabral kouzelný proutek či spíše prut.

Odpoledne sem přichvátá souputnice Alenka a tak si poslední pohledy na Down Town vychutnáváme ve dvou. Nevadnoucí kouzlo větrného města se nám vrylo pod kůži. Možná se tu někdy vrátíme, možná taky ne. Všecko je ve hvězdách. Ale ne v těch bílých na americké vlajce. V těch, co jsou výš než nedohledné mrakodrapy…

Takže, Bůh žehnej Americe. A pokud možno, také  nám....