Kolmo cik cak Chicagem

 První cesta na sever

Z nadpisu je sice patrné, že dopravním prostředkem bude kolo, ale tentokrát si dopřávám malou výjimku. Ostatně, vlak má kola také. Sedmdesát kilometrů k wisconsinské hranici překoná za půldruhé hodiny.

Periferní nádraží, kam má pacifik dorazit, oplývá jen nástupištěm a malým přístřeším. Něco jako výdejna jízdenek se tu nenosí. O zkasírování se prý postará průvodčí. Ten náš je černý,  baculatý a neskutečně hovorný. Možná i trochu pohodlný. Čekám, kdy se vysouká do prvního patra, kam jsem se usadil kvůli perfektnímu výhledu. Po celou cestu jej to ani nenapadne. Což není až tak špatné. Ušetřených deset dolarů se mi bude hodit. Až později se však dovídám, že vyhledání průvodčího patří mezi povinnosti cestujících. Jízda na černo prý může skončit u policajtů, případně v base.

Mým cílem je přírodní rezervace  Illinois Beach State Park chránící původní pobřeží Michiganského jezera. Vystupuji v městečku s indiánským názvem Waukegan. Nevidím tu však žádné vigvamy, týpí ani rákosové chatrče. Pochoduji nekonečnou avenue s pečlivě udržovanými domy v koloniálním stylu. Na vizitkách u kamerou hlídaných zvonků nic podobného jménům Vinetou, Nšo-či nebo Rybana. Samý Wilson, M´c Donald, Smith či Jefferson. Nikde žádní lidé. Jen výjimečně se objeví břichatý John se sekačkou či seschlá Mary s nůžkami na stříhání růží. Absolutně nezajímavá lokalita.

Ale hned za sterilním světem illinoiských penzistů se rýsuje náznak divočiny. Mezi skulinami nekultivovaných listnáčů prosvítá rozlehlá rákosová pláň. Za ní by mělo být už jezero se svými opuštěnými písečnými břehy. Pokud to stříhnu přes bažiny, ušetřím nejméně pět šest mil. Ale kudy, když nepřerušovaná šňůra kolonizátorských haciend ne a ne skončit?

Po další půlhodině chůze to risknu. Přehoupnu se přes sotva znatelný plot a přepečlivě udržovaným trávníkem mezi dvěma supervilami  sebevědomě mířím k pralesu. Po návratu mě Jura upozorňuje, že to by si žádný běžný Američan nedovolil. Vstup na cizí pozemek tady považují za důvod k vyhlášení války. Za podobnými vetřelci se prý bez výstrahy posílá cvičená doga, případně kulka z winchesterovky. Mám štěstí. Neštěkl tu po mně ani pes.

Pralesní stromořadí s vývraty někdejších velikánů překonám bez větších problémů. Dál už začínají rákosím porostlé bažiny. Zprvu je to pohoda. Rákosí do půldruhého metru, vody po kotníky. Za železničním náspem však začíná jiné kafe. Je zbarvené do šeda a voní po močůvce.  Pokud sahá k půli lýtek, ještě to jde. O pár desítek metrů se už bořím po kolena. Čím hlubší voda, tím vzrostlejší rákosí. Po další stovce yardů už ční do tří čtyř metrů. Zbrusu  nové sandály se noří do černého bahna. Pracně vytáhnu jeden, aby se druhý propadl ještě níž.

Najednou dochází k tomu, co jsem už chvíli čekal. Vyprošťuji nohu, ale ta je už bez sandálu. Přezky nevydržely. Ruční výlov není zrovna jednoduchý. Délka ruky skoro nestačí. Takže, nadechnutí, ponor a několikanásobný pokus o vyproštění. Sandál je znovu na světě!

Dál to už určitě nepůjde. Bažina se tu začíná měnit v jezero. Takže pěkně zpátky k železnici. Se sandály v ruce a s ledvinkou na krku. Nerad bych utopil foťák či doklady. Kraťasy se lehce přeperou. Tiše doufám, že tu nežije nějaká životu nebezpečná potvora. Nestačil jsem prostudovat zdejší faunu. Zápasím s bahnem i dotírajícími komáry a soucítím s hrdinou Mládkova hitu. Nevděčnou roli Jožina z bažin odkládám až před západem slunce. Na komáry jsem však krátký.

Jezerní plochu zastihuji až za šera. Pokud dobře rozumím výstražným tabulím, nemám tu v tuto dobu už co pohledávat. Navíc se trestá i každé opuštění upraveného chodníku. Za vstup do obzvlášť chráněné zóny hrozí dokonce vězení. Tedy do oblasti bažin, ve kterých jsem operoval ještě před dvěma hodinami. Pobřežní prérii, kde pobývám na černo, zahaluje milosrdně černá tma. Paráda! Zahraji si na rudého Indiána!

Plížím se ztichlou krajinou a hledám úkryt k přenocování. Mírně zakrslý dub za terénní vlnou mě učiní neviditelným. Pochopitelně, že rozkřesávám i nezbytný oheň. Přesně podle indiánského vzoru. Musí hřát, ale nesmí prozradit. Starosti mi dělají jen občasné přelety nízko letících letadel. Miniaturní vatru maskuji shora celtou, případně vlastním tělem. Oheň v původní prérii, to by bylo na Alcatraz, případně na odstřel.

Po dvou hodinách slastné meditace prudce nadzvedávám své přikrčené tělo. Najednou prásk! Tisíce stříbrných hvězdiček v očích a krůpěje rudé krve na tváři. Určitě nepřátelský šíp, případně kulka slídícího rangera. Po mírném šoku je příčina odhalena. Superostrý zbytek ulomené větve ve tvaru krokodýlí tlamy. Trčí z kmene zmíněného dubu a trpělivě číhá jen kousek nad mou hlavou. Nevadí, příště si dám pozor!

Znovu si přisedám k rozžhaveným uhlíkům. Propadám se sloupcem času do éry původních domorodců. Stopuji místní šelmy, lovím ryby a na nebi hledám zázračná znamení. Naslouchám tajemným zvukům noční prérie, šumění příboje a burácení blížící se bouře. Ano, a je to tady! Nikoliv bouře, ale hlídkující helikoptéra. Za každou cenu musím tělem zakrýt probleskující plamínky! Briskně se vztyčuji – a prásk! Druhý zásah krokodýlí tlamou je ještě úspěšnější. Valašská krev teď skrápí nejen čelo, brýle a odění, ale i posvátnou prsť pradávných rudých bojovníků. Naprosto dokonalé sbratření!

Zavrtávám se do spacáku. Slušný pasát vanoucí od jezera naštěstí stačí rozhánět před větrem ukryté roje krvežíznivých komárů. Jejich chvíle přichází až nad ránem. Což není špatné. Vyrazím na průzkum nejbližšího okolí. Určitě to zvládnu. Zpohodlnělí rangeři nevyrazí dřív než v devět.

Probouzející se příroda mě fascinuje. Orosenou trávou se brouzdám proti línému proudu nedaleké říčky. Lehký vánek roznáší přívětivou směsici nepoznaných vůní. Vycházející slunce začíná vykukovat ze zvlněného jezera. Podzimní květy, známé z našich parků a zahrad začínají odkrývat své zahalené tváře. Bezpočet ptáků to komentuje nepřeslechnutelným chvalozpěvem.

Po hodinové procházce zapovězenou zónou se vracím k chodníku. Udělám sotva tři čtyři kroky, když se ze zatáčky vykolébá dvoumetrový ranger v uniformě. „Good morning“, zdravím jej v patřičném předstihu, „have a nice day“! Dobrácky vyhlížející hromotluk mé přání s úsměvem opětuje a šibalsky pokukuje po promočené části mých kalhot. Nechává to bez komentáře. Bezpochyby je mu jasné, kde hledat zdroj vlhkosti. Pokud ale není jasné něco mně, pak je to skutečnost, že Američan vyráží do boje už před šestou…

Nechávám prodlouženou ruku zákona v pokoji odejít a znovu se uchyluji mezi prérijní křoviska. Plížením a přískoky se snažím přiblížit k zakrslému dubu, pod nímž se nachází můj mobilní majetek. Naneštěstí tady, v pobřežním pásmu zarůstajících dun je každý třetí strom dub. Zakrslé jsou navíc úplně všechny. Ten můj ne a ne najít.  Indiánský styl neviditelného pohybu se stal holou nutností. Nedalekou pláž totiž začínají navštěvovat hopsající vyznavači joggingu a strnulí obdivovatelé slunečních východů. Po hodince pokusů a omylů jsem konečně na hledaném stanovišti.

Usedám k vyhaslému miniaturnímu ohništi a všímám si zaschlých krvavých stop. O rozčesání slepených vlasů se ani nepokouším. S pobaveným úsměvem vzpomínám na včerejší útoky krokodýlí tlamy. Pouštím se do balení spacáku a ostatních nezbytností. Vsedě  se nasoukám do připraveného báglu, letmo prozkoumám okolí a razantně se vyšvihnu do vztyčenější polohy. Prásk! Hvězdičky, tma a proudící krev. Třetí útok krokodýla je zdaleka nejničivější. Červený je teď nejen károvaný kapesník, ale i zelená tráva a okolo čnící kamení.

Aby toho nebylo málo, začínají se ozývat lidské hlasy. Nezvaná individua se neklamně přibližují mým směrem. Chtělo by to trochu vody na umytí. Nevlastním ani kapku. Slintám do dlaní, zběsile omývám narudlé ruce, brýle i tvář, na zkrvavené čelo stahuji kšilt čepice. Dvojice dam mě už stačila zahlédnout. Míří přímo ke mně. Hrůza! Nemám zrcadlo, abych se přesvědčil, jak vlastně vypadám. Maskuji se svěšenými větvemi zakrslého dubu a komunikuji zásadně na dálku. Dálka tentokrát představuje tak pět šest metrů. Matka s dcerou někde sešly z chodníku a teď po něm marně pátrají. Posunky a několika jednoduchými slovy jejich mateřštiny je obracím na jedinou správnou cestu. Paráda! Jak se zdá, stopy krokodýlích útoků vůbec nepoznaly.

Celý den potom slastně prolenoším na takřka liduprázdné pláži. Zářijový den je nádherně teplý a jezerní voda příjemně osvěžující. Písečné břehy s původní vegetací se táhnou několik kilometrů. Jestli se mi při vzpomínce na Ameriku vybaví pocit absolutní pohody, pak se bude nepochybně vztahovat ke chvílím stráveným v Illinois Beach State Park.

K večeru se vracím na vlak a potkávám prvního Indiána. Čeká na nástupišti, je oděný do posledních modelů značkových firem, na očích má tmavé brýle a aktuální sdělení svěřuje mobilnímu telefonu. „Tak zašla dává sláva Indiánů a romantika, ta už nežije“, zpívá se v jedné pozapomenuté trampské písničce. S první částí souhlasím, o druhé si dovolím pochybovat. Romantika je totiž nesmrtelná.