Lhota Tour  -  den druhý

(šestidenní  cykloputování pes třiadvacet Lhot)

Motto: V jasu i ve slotě od Lhoty ke Lhotě

 Přes Chřiby až na Slovácko

(přes Ostrožskou, Hroznovou a Tvarožnou Lhotu)

Nejkrásnější věci bývají zadarmo. Za noc v hotelovém pokoji s imitací hvězdnaté oblohy, bublání potůčku a ranního probuzení zpěvem černého kosa  bych utratil nejmíň tisícovku. Tady neplatím ani korunu a navíc to mám ještě s krbem. Ranní vločková kaše s oříšky a rozinkami chutná výtečně, stejně jako na ohni uvařený petrklíčový čaj. Slunce je ještě poněkud zubaté, zahřívám se proto zrychleným přesunem po stoupající cyklostezce. Kamenný Cimburk s kruhovou věží má brány zavřené, půlnoční návštěva tu po dramatické noci někde sladce dospává a tak pátrám po žluté značce, která by mě přes temeno Chřibů přetáhla na jejich druhou stranu.

Zatímco to včera bylo převážně o asfaltových okreskách, případně slušných lesních cestách, dnešek, aspoň jeho dopolední část, se jeví jako víceméně terénní záležitost. Pěšiny a nezpevněné komunikace, kličkování mezi stromy a hlavně technické sjezdy do údolí, to je právě ono, co na tomto druhu cestování nejvíc miluji. Jižní svahy chřibských kopců mi to v docela slušné míře dopřávají. Tentokrát ale bez vyděšených, z cesty uskakujících turistů, nechápavě kroutících svými normálně uvažujícími hlavami.

Osvětimanská vodní nádrž obklopená lesy a dvěma rybáři mi nabídne půlhodinku blažené relaxace, pak už po zeleně značené turistické cestě stoupám, klesám či drkotám mezi pečlivě obdělávanými poli a ještě pečlivěji udržovanými vinicemi. Neklamné znamení, že jsem doputoval na autentické Slovácko.

Ve znamení azurové oblohy a svěžího severáku se přes Újezdec, Ořechov , Domanín a Moravský Písek dostávám zpátky k líně tekoucí řece Moravě.  Betonový obloukový most v Uherském Ostrohu mi umožní přejezd na druhý břeh a velice slušná cyklostezka potom  pohodový posun k první slovácké Lhotě. A jak se později ukáže, není to dědina ledajaká.

Ostrožská Lhota se může pochlubit nejméně dvěma „nej“. Se svými šestnácti sty obyvateli je největší Lhotou v Česku a jak počtem lidí, tak překrásným panoramatem je jasnou „Prahou“ mezi Lhotami. Na jejím katastru leží rovněž největší sluneční elektrárna ve střední Evropě. Začátkem dvacátého století se tu také narodil významný kněz, Antonín Šuránek, na jehož památku tady stojí Pastorační dům s muzeem, jeho knihami a sochou v životní velikosti. Nebyl zrovna po vůli nacistům a jak to většinou bývalo, ani jejich rudým nástupcům. Komanči jej v roce 1951 zabásli, brzo nato zase propustili, ale on, údajně, na protest odmítl odejít. V base jej trpěli ještě dalších pár let, až ho z ní v pětapadesátém nemilosrdně vyhostili.

Vinařská obec pod Svatým Antoníčkem je poprvé vzpomínána v roce 1366. V polovině 18.století k ní už náleželo neuvěřitelných 56 ha vinic. Impozantní kostel Svatého Jakuba staršího zdobí její panoráma více než sto let. Vedle stojící budova základní školy je kromě zářivě žluté barvy nápadná také nepřehlédnutelným nápisem: Zdárná mládež, chlouba vlasti. Jak zvěstují internetové stránky, měly by tu tančit dva folklórní soubory, Háječek a Kameňáček, cvičit mažoretky a pozpěvovat mužský pěvecký sbor. O myslivcích, hasičích či chovatelích se zmiňovat ani nemusíme, protože ti se vyskytují takřka v každé Lhotě. Poměrně čerstvou záležitostí se stalo otevření populární relaxační zóny.  Přetřásaným problémem současnosti je ale nedávné nešťastné poražení lípy svobody. Byla zasazena v nešťastném roce šedesát osm na protest proti poražení začínající svobody nešťastnou Sovětskou armádou.

V největší ze Lhot se rozmýšlím kudy kam. Mám  tu po ruce ještě tři slovácké Lhoty. Jenže ty už neleží na území Zlínského kraje. Ale široko daleko, na celé Jižní Moravě se už pražádná dědina tohoto názvu nevyskytuje. Jet či nejet? Poměrně rychle se rozhoduji pro první variantu.

Vydrápat se s ověšeným bicyklem a sedmdesáti kilogramy živé váhy k „Antoníčkovi“ stojí, pravda, trochu času i námahy. Široký výhled do kraje vína a moravských písniček  to však přebohatě vynahrazuje. Na návrší s poutním kostelem a vším, co k němu náleží, vládne dneska božský klid. Je totiž všední den a nekoná se žádná pouť. Vzrostlou alejí podél vinohradu, křížové cesty a kamenného Toníka se po mírném oddechu slušným tempem spouštím dolů do Blatnice.  Kousek rušnou silnicí, pak travnatou cestou mezi poli na modrou značku a po ní do další ze  Lhot, tentokrát se slováckým příjmením Hroznová.

Píše se o ní už roku 1371, tenkrát se jí ale říkalo Veselská. Po nějakých dvou stovkách let ji povýšili na městečko, do znaku dali dvě révové ratolesti a překřtili tak, jak ji známe dnes. Sympatický název vonící po vínu trochu zkomplikovali všudypřítomní Němci. Kdoví proč, ale v jejich germánštině se tato přívětivá Lhota jmenovala Hrozna. V polovině 17. století tu vyrostl kostel připomínající Jana Křtitele, jeho vzhled však časem vyšel z módy a tak jej Hroznolhoťané po 350 letech přebudovali do dnešní podoby. Není bez zajímavosti, že v této dědině žil a především tvořil věhlasný slovácký malíř Jožka Úprka. Jeho dům, který na rozdíl od svého obyvatele stále stojí, údajně přestavěl neméně slavný umělec, Dušan Jurkovič. Typickým znakem této Lhoty je lipová alej tvořící jakousi pomyslnou osu vesnice. Byla vysazena roku 1899 na počest tehdejšího starosty Pavlici. Za svou starostlivost  o obec byl tehdejšími mocipány vyznamenán a svou popularitou se možná přiblížil jeho současnému jmenovci z Hradišťanu, kterého pro změnu dnešní monarcha z pražského Hradu dvakrát nemusí. Bezmála třináct set  domorodců okupujících kolem 440 chalup se má možnost podílet na obnovování starých tradic, jakými jsou například Jízda králů, Živý Betlém a podobně. Samostatnou kapitolu tvoří zdejší ochotníci, jejichž populární „Etýdy“ jsem nedávno vylovil na televizi Noe. Asi budu hrozný, ale mě v Hroznové Lhotě nejvíce zaujal dům naproti kostela s číslem popisným 77. Je sice v hrozném stavu, zato mi poskytl možnost představy, jak krásně to na slovácké vesnici vypadalo před těmi 77. a více lety.

Někdo má rád hrozny, někdo zase tvaroh. Tvarožná Lhota leží od té předchozí coby kamenem dohodil. Necelá hodinka pohodové jízdy i s minizastávkou v Kněždubu, kde  se zmíněný Joža i se svým bráchou Frantou narodili a dnes v klidu pospávají  na Slováckém Slavíně. Název právě jmenované Lhoty prý skutečně vznikl na základě známého produktu pocházejícího z kravského vemene. Tvaroh zde byl odnepaměti důležitým obchodním artiklem a jak tvrdí Tvarožlhoťané, dodnes tu na něj nedají dopustit. Vyhlášené svatební koláčky z místní pekárny, plněné zmíněnou bílou hmotou, jsou toho pádným důkazem. S tvarohem tu ale dnes úspěšně soupeří největší ovocný strom Evropy, oskoruše. Dokonce tak, že má v obci svoje muzeum, naučnou stezku a jednou ročně oskorušobraní. Tato pozoruhodná jeřabina, jejíž semeno vyklíčí až poté, co projde zažívacím traktem nějakého živočicha, člověka nevyjímaje, nabízí plody nejen chutné, ale jak se tady tvrdí, i neobyčejně zdravé. Ani bych se nedivil, kdyby se co nevidět z Tvarožné stala Lhota Oskorušová. O obci, v níž dnes nachází domov na devět stovek lidí se první zmínka traduje na rok 1475. Funkcionalisticky pojatý kostel byl ale postaven o něco později. Tedy, o necelých pět set roků. Koho nebaví kostely, případně muzea, může  v klidu vyběhnout na nejbližší kopec, tam ještě zdolat 177 schodů a z terasy rozhledny Travičná pozorovat úrodnou nivu řeky Moravy či nádherné krajinné scenérie blízkých Bílých Karpat.

První bělokarpatské stoupání zdolávám za pomalu rudnoucí oblohy. Když doputuji k někdejšímu keltskému hradišti na Šumárníku,  slunce už zapadá a než se po hřebenu posunu k oblému návrší s poetickým názvem Výzkum, je docela slušná tma. Slalomem mezi překrásnými dubovými solitéry sjedu k potoku a tady, pod košatými korunami listnáčů, rozdělávám nezbytný večerní oheň. Dřeva je dost, obloha plná hvězd, večeře „co brašna a příroda daly“, výtečná. Není co řešit, po půlnoci usínám a v bezstarostné horizontální poloze sním své narůžovělé sny.

Naneštěstí si jich dneska moc neužiji. Povědomý budíček  připomínající bubnování se ozývá co nevidět. Intervaly mezi jednotlivými přeháňkami jsou čím dál kratší a později se ztrácí úplně. Stan, z pochopitelných důvodů nevozím. Skrčím se do klubíčka, přehodím přes sebe pláštěnku a zkouším dospávat. Občas se to i daří. Později ale zjišťuji, za jakou cenu. Některé části spacáku se dají bez problémů ždímat. Začíná svítat.