Lhota Tour  -  den čtvrtý

(šestidenní cykloputování přes třiadvacet Lhot)

Motto: V jasu i ve slotě od Lhoty ke Lhotě

 Od Uherského Brodu až k Valašským Kloboukům

 (přes Horní, Dolní a Vlachovu Lhotu)

V noci mě nenavštívil ani déšť, ani divočák, ani žádný potulný desperát. Po ranním probuzení ze spacáku dlouho a náramně vděčně nasávám krásu  kontrastu jarní zeleně rašících dubů a azurové modři bezmračné oblohy. Krizovou variantu v podobě  předčasného přesunu do Zlína, pochopitelně, odhazuji co nejdál a u ranního ohníčku, teplé snídaně a meditace nad  sušícími se stránkami kapesního výtisku novozákonního textu hledám řešení kudy a jak pokračovat dál. Včerejší, takřka půldenní zpoždění dává totiž pramalou naději na to, že do pátku všechno zvládnu.

Promáčenou lesní cestou se po zelené značce vydávám k Luhačovicím. Bláta je tu po včerejším dešti požehnaně, ale naštěstí není příliš mazlavé. Přes Prakšice a Pašovice se dostanu až k vyhlídce nad Maršovem. Poslední terénní úsek, slibující klesání, by měl už co nevidět končit v údolí poblíž věhlasných lázní. Že mě mezitím čeká ještě jedna lázeň, pochopitelně bahnitá, zatím netuším. Překvapuje mě při mírném sjezdu neuvěřitelně hrbolatou cestou do Polichna. Dřevěné ohrady, vymezující tuto komunikaci, nedovolují žádnou jinou alternativu. Bicykl, závěsné brašny i moje odění se znovu během chvilky mění k nepoznání, ale co je nejhorší, kola se opět omítají otáčet. Strom, případně keř, nabízející nezbytný nástroj k dolování nánosů hrnčířské hlíny, je v nedohlednu. Takže, nepojízdné kolo pěkně na ramena a jde se! Mazlavá hmota se teď pro změnu lepí na paty  a nejen na ně. Voda říčky Olšavy, jejíž koryto jsem  brzy nato nucen navštívit, by mohla vyprávět.

Přestože moje upřímná snaha o co nejdůkladnější očistu trvá skoro hodinu, konečný efekt  má k noblese, kterou by si Luhačovice zasluhovaly, neskutečně daleko. Navíc se mi z pedálů, kde nevydržela ložiska, při každém šlápnutí ozývá nepřeslechnutelné praskání. Ani stav mé tělesné schránky není při vjezdu do léčebného areálu zcela bez problémů. Už druhý den mě pálí žáha a občas se dokonce ozývají žaludeční křeče. Naštěstí jsem v lázních, a ty jsou tady od toho, aby od neduhů pomohly. Ordinuji si lázeňské oplatky a několik korbelů Vincentky. Jako když utne, se žaludkem mám od té chvíle pokoj.

Podél vypuštěné přehrady s cedulí zakazující lovení ryb se po červeně značené cestě dostávám nad Pozlovice a poprvé ucítím závan důvěrně známého valašského ozónu. Nasávám  vůně jehličnatých lesů a do zkornatělých tepen se mi vrací mladická síla. Chytám druhý dech a s ním i větší razanci v jízdě. Sjezd do první ze dvojice Lhot mi však dává malé varování. Nejedná se sice o klasickou havárii, ale krátké opuštění úvozem se řítícího bicyklu by tady bylo. Kombinace kluzké vymleté cesty, značného náklonu a občasného použití přední brzdy nemusí dopadnout nejlépe. Otisk blátivé komunikace na mém oděvu a jedné z brašen je však docela snesitelným potrestáním.

Horní Lhota, jichž by se mělo v republice nacházet rovných šest, se nachází na okraji Valašska, jemuž někdo říká Luhačovické zálesí. Řidičům, mířícím od severu ke vzpomínaným lázním, je bezesporu důvěrně známá, protože tu po svižné jízdě z kopce musí radikálně zpomalit na plouživou padesátku. Obec je vzpomínána už roku 1449, tehdy k ní ovšem náležela také její o něco níže ležící sestra.  Ve zhruba dvou stovkách stavení se tu tísní na 340 Lhoťanů. Výraznou dominantu tvoří temně červený kostel sv. Diviše. Zdejší farnost nabízí zájemcům, kromě jiného, také moderní formu křížové cesty. Těžko říct, jak si s ní ale poradí věřící babičky. Je totiž umístěna na internetu. Jinak se tu na hřišti hraje fotbal, u stolů šachy, na posedech přemýšlejí myslivci a tu tam a hasí hasiči. Zahrádkáři prý tuze rádi pořádají košt slivovice, jíž se tu údajně přezdívá valašská rosa. Severní okraj dědiny tvoří hřeben Vizovických vrchů se skrovnými pozůstatky někdejšího hradu Tetova.

Do další ze Lhot, tentokrát Dolní, je to sotva půldruhého kilometru. Těch by mělo být v Česku dokonce sedm. Za pradávna se jí ale přezdívalo Lhota Nižní. V nadmořské výšce nějakých 330 metrů tu vyrostlo takřka 210 rodinných domů, které poskytují střechu nad hlavou bezmála šesti stovkám usedlíků. V dědině s tradicí sušení ( a patrně nejen sušení) ovoce se vyznavačům aerobiku, míčových her a vyvrtnutých kotníků nabízí moderní tělocvična, přátelům Berdycha, Kvitové a těžkých peněz  tenisové kurty a místním adeptům na příští  Barumku zase solidně zásobený autobazar. Vedle jmenovaných tradičních sportů se  tady celkem logicky vypíná nepostradatelný fotbal, jehož někteří hráči se prý na zimu převtělí v hokejisty. Přehlédnout dost dobře nejde ani vícepatrovou budovu firmy Podravka – Lagris.  V té by se měly zpracovávat nejrůznější potravinářské výrobky. Patřičnou zvukovou kulisu poskytuje celému údolí dechová hudba Lhoťanka. Nejraději prý vystupuje na kulturních akcích, kde je zajištěno dostatečné padání  už zmiňované rosy. V brzké době se kromě vzorně upraveného silničního tahu bude moci Dolní Lhota pochlubit také zbrusu novým kostelem. Patrně největší popularitu jí ale už nějaký čas zajišťuje vršící se hora bahna vyváženého ze dna luhačovické přehrady. V této obci se určitě narodilo, případně ještě žije, nemálo významných osobností. Jednou ze známějších  bude bezpochyby jistá Petra Nováková. Mladá inženýrka spoluzaložila a v současné době vede vzpomínané humanitární sdružení Samari. V rámci své bohulibé činnosti se občas někam zatoulá. Jejími nejoblíbenějšími destinacemi jsou Zakarpatská Ukrajina a jedna z nejchudších zemí světa, Bangladéš. Když se to tak vezme,  Petra svým způsobem může i za moje právě probíhající objíždění Lhot.

Dobrovolně se vzdávám pohodlnějšího cestování po okreskách a svůj přesun do východně ležící Vlachovy Lhoty svěřuji červeně značené hřebenovce. Ta se ale klikatí o nějakých tři sta metrů výš, takže nezbývá než tam své přibližovalo co nekratší cestou vytlačit.  V tomto případě se však nejedná o žádnou cestu, ale o svěže se zelenající louku. Pomalu  po ní stoupám k oblakům, kochám se malebnými výhledy a znovu si potvrzuji, že nejkrásnější krajinou Česka a celé přilehlé Evropy je naprosto jednoznačně Valašsko.

Lesní úsek přes vrch Uhliska  nabízí sympaticky promáčenou pěšinu s absencí jakýchkoliv rušivých vlivů. Jediným zpestřením je tu setkání s koněm, který pod vedením svého povídavého pána právě stahuje čerstvě pokácené olšové kmeny. Z Haluzic do Vlachovic prosvištím po strmě klesající silnici, finále je i  dneska zakončeno táhlým stoupáním.

Tak jako u většiny obcí opakovaně zmiňovaného názvu, i Vlachova Lhota vyrostla na kopci. Ve výšce nějakých 460 metrů se tu na okolní svět pěkně spatra dívá na 230 domorodců. Její příjmení prý pochází od osobního jména Vlach, přestože kolem roku 1412, kdy se o ní datuje první zmínka, se jí říkalo Lhota Rankova. Loukami, lesy a pastvinami obklopená dědinka neoplývá žádnou školou ani hřištěm, zato obdivovatelům architektury nabízí původní roubenou dřevěnici s popisným číslem 44, milovníkům sušeného ovoce tzv. Mačkovu sušárnu z 2. poloviny 19.století a těm, kteří holdují buchtám a moučným výrobkům,  starý Podelhotský mlýn u nedaleko pramenící Vláry. To, co nelze zdejším usedlíkům nezávidět, je nádherný výhled na zapadající slunce.

Hned poté, co jeho rudý kotouč klesne za  panoráma Vizovické hornatiny, začíná prudce klesat venkovní teplota a s ní i moje zimomřivá maličkost na rachotícím kostitřasu. Pokles se zastavuje u potůčku pod dědinou. Zatímco já si na noc vybírám skrytý plácek na okraji lesa, Ledovými muži vyslaná jinovatka dává přednost otevřeným loukám a pastvinám.  Sálající vatra si ji  však drží pěkně od těla. Vytrvale dotírající noční mrazík si netroufne ani na dutá vlákna mého spacího vaku, takže zimně vyhlížející noc přečkávám v takřka absolutní pohodě.