Lhota Tour  -  den třetí

(šestidenní cykloputování přes třiadvacet Lhot)

Motto: V jasu i ve slotě d Lhoty ke Lhotě

 Od Bílých Karpat až k Vizovickým vrchům                                     

(přes Novou Lhotu a Lhotku u Hradčovic)

Časně ranní vatra plápolá jen po nezbytně dlouhou dobu. Teplý čaj z mařinky vonné, která mi mimochodem ani trochu nevoní, chleba, česnek, vegepaštika a vzhůru na oře! V tuto chvíli je mi spíš na obtíž. Jen co ho orosenou trávou vytlačím na Výzkum, starostlivě zkoumám aktuální vzhled oblohy. Včerejší modř nápadně ztemněla. Hvízdavý vítr s přemírou kapek nevěští nic příjemného. Z promáčených bot se začínají ozývat chladnoucí nohy a při sjezdu do údolí k nim přibývají i konečky prstů na rukou

.  

Cestou do Velké nad Veličkou velká zima naštěstí povoluje. Může za to nevelký kopec a velká snaha jej udolat. Dokonce i velké cáry mraků teď začínají vykazovat jisté trhliny. Přeháňky jsou sice časté, ale zatím se to dá zvládat. Z Javorníku se potom stoupající lesní cestou  podél kamenitého potoka líně posunuji výš a výš. Cyklostezka se později stáčí doleva a kromě směru výrazně mění také povrch. Po kamení a přes sem tam nějaký ten brod je to v pohodě. Tlačit obtěžkané kolo slušně nakloněnou rovinou po klouzajícím blátivém chodníčku je už poněkud náročnější. Zlatý hřeb však přichází až kousek před další Lhotou. Polňačka, která k ní neklamně míří, nedovolí ani metr jízdy. Jakýkoliv pokus o její využití odměňuje nekompromisním zalepením všeho, co je v dosahu bahnem obalených pneumatik. Kola, která se odmítají otáčet, jsou k ničemu. Takže, klacík, vyčistit, pár desítek metrů popojet a zase pěkně znova. A tak několikrát dokola. Za padající vláhy a honících se nízkých mraků je to bezesporu náramná zábava! Na prahu Nové Lhoty mi tak  ke slušnému  zpoždění  přibývá ještě vizáž čerstvě vykáleného prasete domácího.

Z horlivé snahy o zpojízdnění stroje a jakéž takéž zkulturnění svého vzhledu mě vyrušuje přívětivě šišlající Novolhoťan v maskáčích. S potutelným úsměvem na rtech mi zvěstuje, že pokud mám namířeno nejkratší cestou k Vápenkám, čeká mě další a nepoměrně delší opakování právě končícího rituálu. A pokud to opravdu nechci dneska zapíchnout, pak rádio vyhrožuje ještě vydatnějšími slejváky a výrazným ochlazením ústícím do nočních mrazíků. Takže, ledoví muži, buďte vítáni!

Nová Lhota, ležící v úctyhodné výšce pěti set metrů nad mořem  a je tak nejvýše položenou obcí Horňácka, byla založena až kolem roku 1600. Prý za to mohou Valaši. Koho jiného by také napadlo stavět chalupy někde v horách? Byli sem údajně strážnickými mocipány najímáni ke kácení rozlehlých pohraničních lesů. Na vymýcení rubiska  dostali určitou lhůtu, takže je jasné, kde hledat původ současného názvu. Tato horská dědina, ve které žije kolem sedmi stovek lidí, se od ostatních horňáckých obcí liší také kroji, tanci i nářečím.  Pokud bychom se odtud chtěli vyškrábat na nedaleký, bezmála kilometr vysoký vrchol Velké Javořiny, museli bychom zdolat ještě nějakých 460 výškových metrů. Patrně bychom tam potkali staré dobré bratry Slováky a společně bychom se ze srdce vysmáli horlivým iniciátorům připitomělého dělení Československa. Součástí obce je také rekreanty oblíbená místní část Vápenky s dochovanými ukázkami původní architektury. V jejím katastru se rovněž nachází významná přírodní rezervace Porážky, ve které by měla růst, jako na jediném místě v republice, vzácná rostlina všivec statný. Nové Lhotě vévodí od roku 1729 barokní kostel sv. Matouše, jehož interiér doznal v posledních letech nové, velice sympatické úpravy. Přírodní motivy se tu  náramně zdařile snoubí se spirituálním posláním místa a umocňují jeho atmosféru. Zvláštností je rovněž tzv Raškův kancionál, který v roce 1751 sestavil a vlastnoručně vyzdobil místní rektor Pavel Raška.

Ve stavu, v jakém se právě nacházím, by mě pravděpodobně do svatostánku, napomáhajícímu spasení lidí, nepustili a tak mířím ke slušně spaseným  pastvinám s vypasenými, právě se pasoucími exempláři tura domácího. Statný býk, který se evidentně pasuje na náčelníka početného stáda, mi dává zřetelně najevo, že můj původní záměr, zkrátit si cestu kličkováním mezi jeho harémem, by pro mne ani mého oře nemusel dopadnout nejlépe. Vzdávám se proto ilegálního pokusu o překonání elektrického ohradníku a travnatým okrajem podél rozbahněné polní cesty popojíždím k Vápenkám. Přívětivě šišlající mládenec v maskáčích měl pravdu. Pár metrů mazlavým  blátem a kola se opět netočí! Nevyhnutelný očistný rituál se opakuje nejmíň pětkrát, než se naštvu  a vyměňuji si s bicyklem pozice. Nenese mne, ale já poponáším jej. Z kopce klesající zkratku, která by se za sucha prosvištěla během dvou minut, zvládám za třicetinásobek.

Opět poprchává, takže Vápenky jsou totálně vymetené. Což je náramné štěstí, jinak  by zamatlané individuum na bahnem obaleném kole museli domorodci  z upravené, turisticky atraktivní  dědinky eskortovat do nejbližší čistírny. Mně se ale v tuto chvíli zdá, že příroda se sama postará. Naneštěstí se ani trochu nemýlím.

Pár kilometrů za vesnicí, v nekonečných lesích pod svahy Velké Javořiny, začíná déšť nápadně sílit a z dálky se ozývá neškodné burácení. Sednu pod dva huňaté smrky a vybaluji svačinu. Po čtyřech pěti soustech najednou prásk, prásk! Hrozivé zadunění je dostatečným varováním. Z relativně pohodových pozic pod vysokými stromy co nejrychleji pryč! Přestože se z šedočerných mraků spouští voda proudem, ukázněně se pod pláštěnkou  krčím na otevřené pasece v uctivé vzdálenosti od živých, čtyřicetimetrových hromosvodů. Potokem se valí světle hnědé kafe a po dvaceti minutách se ve vodní tok proměňuje i lesní cesta, na které postávám. Krajina kolem nejvyšší hory Bílých Karpat bouřce zřejmě učarovala .Točí se tady i s doprovodným lijákem nejméně hodinu.

Osedlávám svého slušně osprchovaného oře a za mírného deště odhodlaně vyrážím proti proudu. Citelně se ochladilo, opět mi mrznou nohy i ruce. Postupně vyšlapu až k hranici mraků, kde je zima ještě citelnější. V mléčné cloně bílé mlhy konečně identifikuji odbočku na Horní Němčí. Dlouhý drkotavý sjezd je tentokrát doprovázen i mírným drkotáním zubů. Jedu sice s kopce dolů, ale proti čím dál protivnějšímu větru. A ten, jak je tento týden v kraji zvykem, fouká od severu. Navíc mi teď nezbytná pláštěnka  slouží jako dokonalá  brzda. Takže se opět víceméně ploužím. Ve Vlčnově proto tentokrát neprobíhá  Jízda králů, ale  ukázka doběhu zmoklé slepice v posledním tažení.

Chlapci Vlčnovjané, včetně jejich dámských protějšků,  osedlávají v tomto nečase vyhřáté pozice hospod či cukráren a já se k nim  tuze rád přidávám. Nejdřív se u horkého čaje zakusuji do zdejších populárních koláčků a poté si po teplé polévce dopřávám pořádnou pizzu. Evidentně jsem tu za exota, ale hlavně, že mi konečně přestávají mrznout nohy. Má drahá choť se mi teď sice telefonem snaží předestřít hrůzné scénáře příštího vývoje počasí, mně ale něco napovídá, že na zabalení je ještě čas.

Hodinu před setměním jsem v dalším z dílčích cílů, Lhotce, která je už přes 50 let součástí poněkud významnějších Hradčovic. Milovníkům ladných křivek, sledujících volbu nerůznějších královen, zmíněná dědina možná něco napovídá. Pochází odtud jedna z finalistek loňské soutěže České Miss, příjemně nazrzlá Dominika Opplová. Samotná Lhotka, ve které dnes ve 120 domech sídlí něco kolem 340 obyvatel, je poprvé zmiňována v roce 1374. Podobně jako její známější sestra, vznikla u frekventované obchodní cesty vedoucí údolím říčky Olšavy. Upravená obec, přizdobená kaplí sv. Barbory, se táhne ve svahu, který končí u turisty oblíbené rozhledny s bezmála stovkou schodů. Kromě jiného se odtud dá dohlédnout i k nedaleké přírodní rezervaci na Rovné hoře, kde má poletovat až 13 druhů motýlů. Navíc tu prý žije také nějaký vzácný druh mravence, jehož výskyt se váže pouze na několik málo lokalit v Evropě. Místní myslivci naopak varují před existencí divočáků. Vloni jich prý skolili rovných jednadvacet!

Na konci dědiny, jejíž stoupání jsem raději absolvoval vedle kola, mě čeká náhorní rovina s poli a nenáviděným protivětrem. Nepříliš blátivou polňačkou se za mírného poprchávání pomalu přibližuji k souvislému pásu smíšených lesů. Znatelně se stmívá a já, jak už to bývá, nemám zajištěnu žádnou střechu nad  hlavou. Samozřejmě, že to, coby individuum věřící, už nějaký čas oznamuji Nejvyšší podatelně. Jako se mi to stalo už nesčetněkrát, i teď ve mně rezonuje zřetelné tušení, že něco jako vysněný seník, už mám kdesi nachystaný. Tak, to jsem, Pane Bože, zvědavý!

Zdejšími hvozdy jsem už sice kdysi kolmo přejížděl, ale, kdo by si měl pamatovat všechny krmelce? Jen tak, podle nějaké logicky nezdůvodnitelné intuice, odbočuji za stále hustějšího šera ze značené lesní pěšiny. Nenajdu-li něco do čtvrt hodiny, tak jsem v háji. Popravdě, se v něm teď opravdu nacházím, tvoří jej duby a habry i borovice, ale to je mi při přechodu monzunu málo platné. Nebloumám zmíněným hájem ani pět minut, a věřte nevěřte, najednou mám před sebou seník jako vyšitý! Staré seno odklizené, zastřešená plocha deset čtverečních metrů. Potřebuji něco víc? Díky, Pane Bože!

Oheň z pozůstatků dubů a habrů i borovic plápolá nejméně do obvyklé půlnoci, boty a spacák i promáčené odění se vzdávají nasáklé vláhy, na černém nebi začínají dokonce poblikávat stříbrné hvězdy. Předpovědi meteorologů se prostě někdy nenaplní. V tuto chvíli jsem jim za to neskonale vděčný. Prostorný krmelec si nechávám v záloze a karimatku natahuji podél dohasínající hromady uhlíků.