Lhota Tour  -  den pátý

(šestidenní cykloputování přes třiadvacet Lhot)

Motto: V jasu i ve slotě od Lhoty ke Lhotě

 Z jižního Valašska až na jeho sever

(přes Nedašovu a Francovu Lhotu a Lhotu u Vsetína)

Ještě než ranní slunce stačí proměnit bílé jíní ve stříbrnou rosu, stíhám pořídit pár dokumentů. Rozkvetlá pampeliška přizdobená třpytícími se démanty, zubatý list bodláku zvýrazněný bělavou krajkou, to může nabídnout pouze nepříliš vítaná návštěva Pankráce a Serváce s Bonifácem.

Do Valašských Klobouků je to sotva pět kilometrů, rozhledna na Královci ještě o tři dál. Vystoupat několik set výškových metrů a potom pár desítek schodů ale určitě stojí za to. Přemýšlím, proč je město, které tu mám jako na dlani, pojmenováno po známé pokrývce hlavy, když se tady odedávna vyráběly papuče. Možná to bude podle tvaru kopců, které toto sympatické sídlo v údolí obklopují.

Na Královci se nacházím úplně poprvé a jsem doslova unesen. Vděčným výhledem do kraje,  svěžími porosty bříz a pichlavých jalovců v nedaleké rezervací Ščúrnica a vůbec vším, co tady páchá věhlasné sdružení Kosenka. Doufejme, že pomyslné prošlapávání zarůstajících valašských chodníčků, kterému se věnuje, bude mít dlouhé, pokud možno nekonečné pokračování.

Moje pokračování sleduje pohodovou hřebenovou trasu končící Požárem. Než se ale na tuto zajímavě pojmenovanou osmistovku dostanu, musím klesnout o nějakých čtyři sta metrů níž. Hluboko pode mnou totiž leží další Lhota. Sjíždím tak trochu na divoko, takže občas docela dramaticky. Kličkování mezi stromy, pařezy a všudypřítomným roštím tentokrát zvládám bez ztráty kytičky. Až na to, že mi z plastového zadního blatníku zbylo jen pár úlomků na výrobu trsátek. Závěrečný sjezd lesní cestou mi ale počáteční trmácení přebohatě vynahrazuje.

Nedašova Lhota se nachází na území Chráněné krajinné oblasti Bílé Karpaty v regionu zvaném Závrší. Někteří Valaši však tento svérázný světa kraj znají pod jménem Tarahúny, případně Spojené státy tarahúnské. Dědina mě vítá sevřeným údolím, malou pilou a o něco větším autosalonem. Tvoří jej exempláře značky Praga, traktory Bělorus a pár přívěsů. Převládající barvou je temně rezavá. Podle přerostlého trávníku se dá usuzovat, že stroje už nějaký čas nevyjely. Možná i několik let. Zato dřevěné zvonici, roubeným chalupám a starým stodolám vyšší věk velice sluší. Slušivé je rovněž centrum s moderní kaplí a hasičskou zbrojnicí, která se může pochlubit čtyřkolovou ruční stříkačkou z roku 1902.

Vesnice ležící ve výšce přes 400 metrů nad mořem poskytuje ve více než dvou stovkách stavení domov přibližně 750 lidem. První písemná zmínka se týká roku 1503, je ale zřejmé, že pastýři tady se svými stády operovali už o nejméně dvě stě let dřív. Název se odvozuje od jistého mocipána Nedaši. S obcí je spojováno také jméno učitele Josefa Valtra, který se za svého působení na Tarahúnech věnoval folklóru a etnografii. Nedaleká slovenská hranice přináší do dědiny čas od času vzrůšo a některým jedincům i zvýšení životní úrovně. Ať už se jednalo o vyhlášení Slovenského štátu  či nedávné Slovenské republiky, vždycky prý byli do hry zataženi jak místní celníci, tak zdejší pašeráci a převaděči. Teď je musí živit Úřad práce. Turistům je to však více než sympatické. Na nedaleký Vršatec se dostanou kdykoliv, jakkoliv a s kýmkoliv.

Mým příštím vrchem není Vršatec, ale už vzpomínaný Požár. Nevím, co na to okolní hasiči.  Nepotkávám tam ani jediného. Co by tam také dělali, když se jedná o  pořádný kopec a navíc tam chybí hospoda. Ze zalesněného Požáru ještě vystoupám na necelých devět set metrů vysokou Končitou, kde končí pohodová pěšina a začíná střelba. Rozbitá cesta totiž prudce klesá do Střelné. Kořeny, kameny, bláto a vyjeté koleje s tekoucí vodou. Vědom si ubývajícího postřehu i obsahu vápníku ve stařeckých kostech, snažím se držet poskakujícího oře při zdi, nedobrovolný kontakt s valašskou prstí mě však nemine. I bez divácké kulisy je poměrně elegantní, takže z pojišťovny ani tentokrát nic nevytřískám.

Ze Střelné si to namířím přímo na Daňkův kopec a koho tu nepotkám? Karel v životní velikosti sedí na větvi a vítá mě šibalským úsměvem. Hlídá tu zbrusu novou zvonici s dětským hřištěm, udírnou a parádním výhledem. Do řeči mu moc není, protože je vycpaný. Živý Karel Daňků, kterého mi připomněl, pochází ze Vsetína a teď asi ve svém semetínském ateliéru  maluje valašské stodoly a dřevěnice. 

Francova Lhota, která se usadila na druhé straně zmíněného kopce, z běžné představy o Lhotách poněkud vybočuje. Její centrum, do kterého se polňačkou mezi lesy a pastvinami přiřítím, vyhlíží více než noblesně. Dominuje mu moderní nákupní středisko s kašnou a netradiční zvonicí z roku 1989. Každé poledne a každý večer se připomíná svojí melodickou zvonkohrou. Vedle stojící dřevěný kříž zase upozorňuje na nejvěhlasnějšího rodáka této obce, kardinála Štěpána Trochtu. Absolvent teologie v italském Turíně střídal kněžská roucha s vězeňskými úbory a montérkami. Za Třetí říše prošel třemi koncentráky, rudé bratrstvo jej zase odsoudilo za velezradu. Poté, co si s podlomeným zdravím odseděl dalších sedm roků, dělal pomocného dělníka a až v roce 1972 byl jmenován kardinálem. Apoštolům tehdejších světlých zítřků to pochopitelně nebylo po chuti a nevybíravým nátlakem se prý zasloužili o jeho předčasné úmrtí. Zemřel v roce 1974 ve věku 69 let. Na jeho pohřbu se měl objevit i Karel Wojtyla, pozdější Jan Pavel II., který zde odvážně Štěpána Trochtu označil za mučedníka. V roce 1992 byl lhotskému rodáku udělen prezidentem Václavem Havlem Řád T.G. Masaryka, samozřejmě in memoriam. Katolický kostel z roku 1787 je rovněž pojmenovaný po mučedníkovi a shodou okolností také po Štěpánovi, byť narozeném a umučeném o něco dříve. 

Francova Lhota, ležící v úctyhodné výšce 480 m n.m. má i s přifařeným Pulčínem přes 1 600 obyvatel a tak, co do počtu lidí, šlape na paty už vzpomínané Lhotě Ostrožské. První zmínka se vztahuje k roku 1499, ale tenkrát ještě nevlastnila současné příjmení. Francovou se stala až o 50 let později. Údajně zato může jistý T. France z nějakého Háje. Díky své příhraniční poloze trpěla jak tuteckotatarskými vpády, tak neustálými spory mezi uherskými a moravskými panstvími. Mezi rokem 1860 a 1914 odešlo na základě neúnosných ekonomických podmínek na 330 lidí za Velikou louži.

Dědina rozkládající se na ploše 2 300 ha se táhne podél říčky Senice. Patří do horského pásma Javorníků a ty zase do největší české Chráněné krajinné oblasti Beskydy. Z turisticky zajímavých míst výrazně vyčnívají atraktivní Pulčínské skály a také rozhledna na Čubově kopci. Není mi známo, zda byl pojmenován po legendárním zakladateli slušovického zázraku, ale jistá souvislost by tu možná byla. Podobně jako někdejší Slušovice i Francovka v oné době mezi socialistickými zemědělci výrazně vynikala. Ve sledované Valašské mléčné lize obsazovala výhradně první místa. Slavnou éru připomíná trojhlavé kraví sousoší zdobící vstup do vzorně udržovaného ubytovacího areálu současných dojnic. Labužnickým pojídačům zvířecích tkání bude zase povědomá zdejší firma Carnex. Zpracovává je na nejrůznější způsob a  prodává ve vlastních masných krámech v celém širém okolí. Milovníky jízdy na koních nepochybně potěší pestrá nabídka místního Hucul klubu. Přes den si tady mohou zahopsat na hřbetech poníků a noc strávit v jurtě, indiánském týpí, případně v Nočníku.

Moje příští noc představuje v tuto chvíli veliký otazník. Valašský vzduch mi evidentně svědčí a tak se rozhoduji dnešní etapu patřičně protáhnout. Zbývá mi totiž jen jeden den, zato devět nezdolaných Lhot. Odhodlaně se proto zakusuji do táhlého stoupání k Pulčínu.  Věhlasná trampská hospoda u Williho sice i dnes nabízí portréty Gottwalda, Lenina i Stalina, zato nic teplého k jídlu. V síle brambůrků a točené kofoly se poté protáhnu podél důvěrně známých Pulčin, utrousím pár zažloutlých vzpomínek na zašlou éru večerních ohňů, mrazivých nocí a dojemných písniček, abych se, pokud možno ještě za světla, spustil do hlubokého zděchovského údolí. Sešup je technický, svižný, okořeněný patřičnou dávkou adrenalinu, zkrátka, klasický „down hill“.  Nedobrovolné parádičky v podobě vícenásobných přemetů se mi teď, naštěstí, vyhýbají.

Prosvištím Zděchovem, v Huslenkých v duchu zamávám svému kamarádovi a exstarostovi  Pokornému Jožovi a poté se už oddávám bezstarostné jízdě po Perle moravských cyklostezek, pojmenované po největší z valašských řek, Bečvě. Ve Vsetíně je už docela šero, takže nevidím Čunka, Romy ani Urbanovou. Zavzpomínám na dobré dvě desítky let, kdy jsem zde v zapráskaných montérkách dobýval chléb vezdejší, projedu podél veleslavné lapačské hokejové katedrály a potom už rokytnickým údolím mířím k další plánované zastávce. Kromě pouličních lamp ji osvěcují tisíce jasných hvězd a jeden uzoučký srpek měsíce. Jak vidím, v této Lhotě toho moc neuvidím.

Lhota u Vsetína se nachází jen kousek od okresního města a jak se to nezřídka stávalo, byla jistý čas i jeho součástí. Ve zhruba 300 domech tu dnes žije kolem 770 obyvatel. Potok Rokytenka, který jí protéká, tvoří hranici mezi Hostýnskými a Vizovickými vrchy. Oblíbené turistické trasy vedoucí po obou přilehlých hřebenech nás mohou dovést na blízký Janišův vrch, trochu vzdálenější Baťkovou či Syrákov, případně k nedávno otevřené rozhledně na Vartovně. Jak uvádějí přírodozpytci, v okolí této Lhoty by mělo žít na 86 druhů ptáků a v roce 1983 tu zanechal své stopy hnědý medvěd, o dva roky později rys ostrovid a před třemi lety dokonce šedý vlk. O výskytu jiných dravců zase informovali příznivci motorismu. V březnu zde na úzkých cestách testovali své škodovácké koně přední jezdci evropského šampionátu IRC, Čech Kopecký s Finem Hanninenem. Stavebníci a kutilové patrně zase znají zdejší pobočku betonářské firmy Cemex, která jim za patřičný peníz až pod nos dopraví některou ze svých tvrdnoucích směsí. Tato Lhota je přece jenom něčím zvláštní. Marně byste tu hledali katolický kostel. Naopak tu má svoji kazatelskou stanici Českobratrská církev evangelická. Nacházíme se totiž v kraji, který se v dobách násilné rekatolizace stal centrem odporu proti tehdejší formě totality. Vyústil sice v krvavě potlačené Valašské povstání, ale jak podotýkají dějepisci, uspíšil vydání známého tolerančního patentu.

Potemnělou lhotskou magistrálu opouštím až kolem jedenácté večerní. Navlékám na sebe veškeré možné odění včetně rukavic a cyklostezkou číslo 46 stoupám na semetínský hřeben. Z jeho obnaženého temene pozoruji shluky blikajících světel na návrších i v údolích. V dálce necelých dvaceti kilometrů rozpoznávám i moji příští Lhotu. Leží na vrcholu velkého kopce a přesto jí říkají Malá. Tam někde plánuji finále dnešního putování. Jak to tak vypadá, do půlnoci to ale nezvládnu. Usnutí za řídítky však nehrozí. Teplota pod nulou mi to nepochybně nedovolí.

Úzkou lesní cestu přes Nivy do Semetína naštěstí znám. Jediný zdroj světla, dohasínající čelovka, pomáhá identifikovat pouze světlé předměty do metrové vzdálenosti. Na osvícení děravé asfaltky v černočerném lese, navíc prudce padající do údolí, ani náhodou nestačí. Kombinace sporé záře, intuice a zvukových signálů od štěrku u krajnice mi pomáhá komplikované klesání nakonec bez úrazu zdolat. Na návštěvu zmiňovaného Karla Daňka, jehož  jmenovce jsem potkal u Střelné,  je už poněkud pozdě. Pod Semetínem se proto opět napojuji na údolí Vsetínské Bečvy a cyklostezkou po jejím levém břehu doputuji liduprázdnou noční krajinou k Brňovu. Velký kopec mířící odtud k Malé Lhotě už zdolávám mimo sedlo. Kousek od ní, na rozlehlé pastvině s hlohovými keři, konečně lezu do spacáku. Jsou skoro dvě hodiny nad ránem.