Lhota Tour  - den první

(šestidenní cykloputování přes třiadvacet Lhot)

Motto:  V jasu i ve slotě od Lhoty ke Lhotě

 Ze Zlína až do Koryčan

 (přes Lhotku u Zlína, Lhotu u Malenovic, Lhotku u Kroměříže a Lhotu u Pačlavic)

                   

Ten nápad jsem pojal ještě coby příslušník Samari. Z počestných aktivit zmíněné zlínské humanitárky poněkud vyčníval projekt PPP, tedy Pospolitost potrhlých poutníků. Protože mě jmenovali jeho náčelníkem, přemýšlel jsem, jak potrhlé s počestným propojit. A tak vznikla  Lhota Tour  aneb Lhoty kontra  lhostejnost. Mělo se jednat o získání co největšího počtu zájemců, kteří by projeli co nejvíce Lhot (v republice je jich údajně kolem tří set) a za každý ujetý kilometr by věnovali korunu na jimi vybraný charitativní účel. Po předložení potvrzení by byli zahrnuti do jakési „Šlapací ligy dobročinnosti“,  průběžně sledované a podporované některým z obecně známých médií. Koordinátorem projektu by bylo, pochopitelně, Samari, které by  také spravovalo k tomuto účelu zřízené webové stránky. Cílem této potrhlé aktivity měla být inspirace k pohybu, poznávání a především k humanitárnímu cítění.  Uskutečnění tak trochu naivního snu  se nakonec nekonalo, v Samari už také nezacláním, nicméně nápad objíždět Lhoty mě neopustil.

Je prvomájové ráno roku jedenáct. Vyznavači zralých třešní oprašují rudé knížky se srpem a kladivem, příznivci Karla Hynka Máchy zase sní o třešni rozkvetlé. Se svým šestnáctiletým šlapacím veteránem, který už stačil pokořit kdejaký kout pravlasti praotce Čecha, stojím na pomyslném startu poblíž zlínského Náměstí práce. Na rozdíl od éry Gottwaldovy či Baťovy tu nepáchla ani noha. Současný lid obecný bere Svátek práce jako den klidu, případně úklidu.

Název Lhota, pochází, jak známo, od slova „lhůta“.  Znamenalo to dobu, po kterou ta či ona obec nemusela odvádět daně. Moje lhůta čítá šest dní. Během nich bych měl co nejkratší cestou objet všech dvacet Lhot či Lhotek ve Zlínském kraji a když se bude dařit, jako prémii přidat ještě tři přilehlé v končinách Jihomoravských. Pohled na mapu avizuje čtyři až pět set kilometrů.

Kolem půl osmé opouštím město obuvi, cihlových domů a překvapivých komunálních voleb, abych se podél ekologických doupat na Jižním Chlumu ekologicky přiblížit ke své první  Lhotě, vlastně Lhotce. Už nějaký pátek je součástí  Velkého Zlína,  leží v přibližné výšce  235 metrů nad hladinou moře a ve zhruba 90 domech ukrývá kolem 240 usedlíků. Před více než 150 lety tu spatřil světlo světa pozdější sběratel moravských pohádek, Matouš Václavek. Lhotka by podle moudrých hlav měla ležet na rozhraní Hané a Valašska, ale já, coby rodilý Valach, tu moc valašského nenalézám. Původní zástavba k sobě přitulených zděných domků svědčí zcela jasně ve prospěch Hanáků. Každopádně se jedná a dědinku sympatickou a pěkně upravenou. Dosvědčuje to především její centrum, kterému vévodí udržovaný parčík s kaplí a působivým sousoším sedící matky s dítětem.

Poté, co pomocí nezbytného fotoaparátu zdokumentuji svoji přítomnost v této výseči zeměkoule, zatáčím svůj stroj ostře k jihu. Na protějším kopci o nějakých 10 km dál a 100 m výš na mne čeká další, tentokrát už skutečná Lhota. Napřed tedy přes Tečovice dolů ke krásné modré Dřevnici, jejíž hladina tu vyhlíží poněkud hnědozeleně a potom kolem malebného malenovského hradu frekventovanou silnicí nahoru. Táhlé stoupání listnatým lesem mi tu poprvé avizuje, že pro netrénovaného penzistu s šesti a půl křížky na krku nebude Lhota Tour žádným pohodovým špacírem. Dobře mi tak, coby správný důchodce jsem měl odložit kolo do muzea starožitností a raději  se  věnovat tréninku způsobné chůze v bačkorách , případně užitečnému nácviku nocování v rakvi.

Lhota u Malenovic, jak bývá tu a tam nazývána, se rozprostírá na zemědělsky využívaném oblém návrší mezi dvěma potůčky. První zmínka o tomto sídlišti pochází už z roku 1362. V současné době tu střechu nad hlavou nachází kolem osmi stovek duší, pokud ovšem nepočítáme ty automobilové, traktorové, případně bicyklové. Přestože většinu obyvatel to patrně táhne spíše do nákupního střediska, případně hospody, pohledné vesnici zcela přesvědčivě vévodí katolický kostel. Ční tady do vesmíru už od roku 1900 a měl by být zasvěcen svaté Anně. Pokud se skutečně jedná o Annu z vánočního příběhu, potom tu mají místní Lhoťanky a nejen ony, báječnou inspiraci. Správce zdejšího ovčince neznám, ale pokud internet nelže, bude asi docela akční. Děti z jeho farnosti totiž s populárním Jiřím Zmožkem nazpívaly sérii křesťanských písniček a ty pak údajně vyšly na celostátně prodávaném cédéčku.  Duchovněji založené návštěvníky možná láká i nedaleko se vinoucí naučná stezka z Velehradu na Hostýn či posezení u pramene tzv, „Svaté vody“. Chutná skvěle, ale na obmytí mých nectností patrně nestačí. Jiného mínění bude možná prošedivělý domorodec z Karlovic. Zmíněnou tekutinu si čepuje do kanystrů. Odváží si jí pak domů plný dvoukolák. Zatímco symboly u pramene evokují vzpomínky na golgotskou smrt tří mužů, kamenný pomník, u kterého se zastavuji, připomíná smrt tří žen. Byly tady zavražděny v roce čtyřicet pět.

 Na rozdíl od zmiňovaného milovníka zdejší vody však není mým nejbližším cílem jmenovaná studánka, ale přímo Napajedla. Vody je tu požehnaně, přestože zatím jen mrholí. Dokonce tolik, že na hladině největší z moravských řek se tu promenáduje výletní loď. Doháním ji po bezchybně rovné cyklostezce mířící k Otrokovicím a potom zkoušíme, kdo z koho. Navzdory stovkám koní ukrytých pod palubou, motorové plavidlo beznadějně prohrává.

Před fotogenickými Kvasicemi začínají šedé mraky černat a před Velkými Těšany přichází to, nač jsem se ani trochu netěšil. Severní vítr je tu opravdu krutý a vydatné kapky bušící do pláštěnky více než nepříjemné. Náladu mi zvedá jen konečně klesající vozovka  a také vtipné nápisy, které na ni kdosi přes noc namaloval. S čím dál dotěrnější kosou zase ostře kontrastuje zlatožlutý lán řepky olejné. Její těžká vůně mě bude provázet po většinu příštích šesti dnů.

Po zdolání stoupání přes Zlámanku se počasí poněkud láme. Déšť ustává a máme tu v pořadí třetí Lhotu, pro změnu opět trochu zdrobnělou.  Lhotku u Kroměříže, jak udávají prameny, by mělo obývat pouze kolem 75 lidí. Psané údaje se vztahují k roku 1382 a tvrdí, že v onom středověkém čase tvořila jeden statek s nedalekými Cvrčovicemi a nazývala se Lhotou. Přestože je nyní součástí známějších Kostelan, kostel byste tu hledali naprosto marně. Něco, co by jej mohlo mlhavě připomínat, je pouze k rodinnému domu přilepená minikaple s věžičkou, bílým křížem a zamřížovanými dveřmi. Sotva znatelné centrum obce tvoří ještě zastřešená autobusová zastávka. Patrně největší stavba této Lhotky, bílý vepřín za dědinou, je však, alespoň podle údaje na internetu, na prodej. Případným zájemcům o chov selátek, kanců a sviní však neručím, že se tak už nestalo. Majitel jej totiž chtěl střelit za pouhopouhých dvě stě litrů.

Patrně nejmenší ze „zlínských“ Lhot mě však zaujme až v samotném finále. Naproti poslednímu z obytných domů se rozkládá menší parkoviště. Na zelené louce tu postává pár vétřiesek. Tu jedinou pojízdnou zdobí, kromě malé cedulky na dveřích, která identifikuje majitele, především nepřehlédnutelné označení za předními skly: Radek, sex instruktor.cz. To, že si provozovatel inzerované živnosti zvolil právě terénní vozidlo, se dá celkem snadno pochopit, ale skutečnost, že k tomu potřebuje valník s nemalou ložnou plochou se jeví  jako poněkud záhadná. Každopádně dnes, na prvního máje, má na korbě naložený jen  nápadně zrzavý železný šrot.

Putování k nejzápadnější Lhotě Zlínského hejtmanství má potom už víceméně stejný ráz. Silničkou dlouho a přetěžko nahoru, překrátce a lehce dolů, občas lesík, stromořadí,  především ale svěže zelené obilné a kanárkově žluté řepkové lány. Upravené Zdounky, pohledné Morkovice a mezitím bych, já trouba, málem zapomněl na vesnici Troubky, která se, na rozdíl od mediálně známější hanácké jmenovkyně, neusadila na břehu vylévající se řeky, ale praktičtěji poskládala pěkně do svahu.

Lhota u Pačlavic je, jak se dá tušit, místní částí právě jmenované sousedky. Písma znalí kronikáři ji zmiňují už v roce 1349. Stejně jako to, že v 16. a 17. století byla, pro změnu, pustá. Jestli za to mohou čeští bratří, kteří se v onu dobu zmocnili několika okolních katolických farností nebo nájezdy Švédů, zůstává záhadou. Po jedněch ani po druhých tu už dávno není slechu dechu. Růžový kostel svatého Floriana, postavený kolem roku 1840 dává naopak jasně najevo, která z křesťanských tradic měla v těchto končinách nakonec navrch. Podobně jako poblíž Malenovic, i okolí této Lhoty se může pochlubit studánkou s nevšední historií. Události kolem Zdravé vody, jak tady pramenu říkají, kolemjdoucím připomíná malá kaplička.

Nejzápadnější ze Lhot , v níž končí úrodná pole, úzká silnice i samotný Zlínský kraj, však ani zdaleka není žádným Zapadákovem. Barevné fasády rodinných domků přívětivě zapadají do zeleně blízkých listnatých lesů. Široká náves s parkovou výzdobou, potůčkem a zmíněným růžovým kostelíkem naznačuje, že přibližně 220 mužů, žen a dětí sídlících ve více než stovce domů si k životu vybralo místo více než příjemné.

Přestože mi tachometr oznamuje 80 ušlapaných kilometrů, tedy splnění denního limitu, stařecké tělo ještě registruje jistou rezervu. Po červené turistické značce začínám stoupat do jarem zářících bukových hvozdů Litenčické vrchoviny. Pro příští hodinu a půl mi bude společnost dělat jen pár srnek a bezpočet švitořících ptáků. Nebe už také docela zmodralo a tak blížící se závěr dne, který si poté jaksepatří vychutnávám u kruhového větrného mlýna s kruhovým výhledem, dává zapomenout na přestálou zimu, déšť i otlačené pozadí.

„Je na čase přemýšlet o místě na přespání“, říkám si v duchu a poohlédám se po nějakém skrytém plácku  V zemědělské krajině, která opět vystřídala lesní pohodu, je to ale problém. Rozhlížím se neustále,až zjišťuji, že není po čem. V Koryčanech, kam jsem přes další tři vesnice doputoval, je už úplná tma. Liduprázdným městečkem  na chřibském úpatí se protáhnu až na jeho konec a podle mapy zatáčím k přehradě. Pitnou kapalinu bez chuti a zápachu, kterou právě zadržuje, si tu domorodci chrání betonovou zdí a vysokým plotem. Silnicí, jíž prvomájového večera nikdo nepotřebuje, stoupám výš a výš. Najednou uslyším slastnou melodii dokumentující přítomnost proudící vody. V totální tmě se za svitu dohasínající čelovky přes houští, mlází a výmoly proderu o nějakých dvě stě metrů dál, k parádně zastrčené zátočině. Tady mě zaručeně nikdo nevyhmátne! Ukazatel času zvěstuje půl jedenácté, měřič vzdálenosti něco přes sto devět kilometrů.

Oranžová vatra vesele plápolá už bezmála druhou hodinu, večerní polévka z ešusu také zmizela, neděle si právě chystá vyměnit místo s pondělkem. S nemalým úžasem se najednou zadívám na sotva postřehnutelné světýlko. Je blíž a blíž, z temnot se čím dál zřetelněji ozývá zlověstné praskání roští. Nějaká mohutná postava si to míří přímo ke mně! „Pane, prosím vás, zachraňte mě, já jsem se ztratila!“, zaznívá najednou z úst vyplašené dívky poněkud statnějšího vzrůstu a poškrábaných končetin. Nervózně mává rozsvíceným mobilem, dodává, že cestuje na kole z Brna, potřebuje se dostat na hrad Cimburk a trochu se přepočítala s odhadem času na cestu. Čekající kamarádi ji prý už začali hledat, mezitím ztratila signál, zato pár set metrů odtud  narazila na divočáka. A to je, jak tvrdí, zapřísáhlým nepřítelem adrenalinu a jakéhokoliv dobrodružství.

Ve sporém světle mobilního displeje pak spolu v mapě pátráme po nějaké cestě k vysvobození. Půlnoční dobývání hradu, který by měl být odtud necelou hodinu cesty,  patrně pro čerstvě zletilou princeznu dopadlo úspěšně. Černé kroniky příštích dnů se totiž o žádné nezvěstné či divokým kancem stržené děvě nezmiňovaly.
-------------------------------------------------------------------------------------------------------------