Lhota Tour  -  den šestý

(šestidenní cykloputování přes třiadvacet Lhot)

Motto: V jasu i ve slotě od Lhoty ke Lhotě

 Od Malé Lhoty až do Velkého Zlína

 (přes Malou a Velkou Lhotu, Lhotku nad Bečvou, Lhotu u Choryně, Lhotu u Kelče, Podhradní Lhotu, Podkopnou Lhotu a Lhotsko)

Noční mrazík byl ještě větší než ten včerejší a během černé noci přetřel zelené louky na bílo. Přicházející svítání tentokrát neohlašují obvyklí kohouti, ale stádo bučících krav, které k mému překvapení nocují jen padesát metrů ode mne. Díky tomu navštěvuji další Lhotu společně s prvními paprsky vycházejícího slunce. V dědině, která leží těsně pod vrcholem sedm set metrů vysokého kopce Vrchhúra, je zatím naprosto liduprázdno. A protože už nejmíň třicet roků je součástí blízké Velké Lhoty, dost těžko se odhaduje, kolik má vlastně obyvatel. Neoficiální údaje se pohybují kolem čísla 120. Což je  o dobré dvě stovky míň než před sto lety. Obec, která je poprvé zmiňována roku 1413, proslula výrobou domácího nářadí a zavíracích nožů, kterým tu nikdo neřekne jinak než křiváky. Malá Lhota je mezi turisty známá nejen parádním výhledem, ale také skupinou skal zvaných Medůvka. Horolezci tvrdí, že zdejší terény nabízejí několik „ devítkových“ výstupů  a  řadí tak toto místo k nejobtížnějším lezeckým terénům na Moravě. Zatímco nyní skály slouží k aktivnímu odpočinku, za dávných dob prý poskytovaly úkryt pronásledovaným evangelíkům, kteří se zde shromažďovali k tajným bohoslužbám. O něco později, za druhé světové, zase lhotské okolí využívali partyzáni. Zkrátka a dobře, totalitní struktury nejrůznějších odstínů to na valašských kotárech nemívaly snadné. Možná i díky tomu byl zvon, který zdobil dřevěnou zvonici, v roce 1942 nacisty zabaven pro válečné účely. Je poněkud zajímavé, že navzdory silným protestantským vlivům se většina obyvatel této dědinky hlásí ke katolickému vyznání.

Sotva kilometr od Malé Lhoty, na odvrácené straně Vrchhúry, se nachází její starší a známější sestra. Této Lhotě, o níž je první zmínka v roce 1374, se postupně říkalo Stachova, Lukášova, Chmelová a konečně Hrubá, což v nespisovné valaštině znamená Velká. Mělo by tu stát  kolem 120 chalup a na 150 rekreačních chat. Hned pod kopcem se totiž nachází stará známá přehrada Bystřička. Pokud nepočítáme migrující lufťáky, svůj domov zde nalezlo přibližně 320 usedlíků. Jejich předkové se, kromě zmiňované výroby křiváků a domácího nářadí, živili také zhotovováním obušků, březových metel a perletí zdobených dýmek. Nezbytným základem obživy bylo, samozřejmě, zemědělství a chov dobytka.

Velkou Lhotu však daleko nejvíce proslavil dřevěný kostel z roku 1783. Hned po vydání tolerančního patentu jej z dřevěných klád během jednoho roku postavili místní evangelíci. Do té doby se, víceméně tajně, shromažďovali ve stodole Jana Fabiána. Kostel, jako jediný v republice, si zachoval původní znaky staveb tohoto druhu. Chybí mu věž, je bez vytápění i umělého osvětlení. V letech 1875 až 1895 zde jako farář působil autor „Broučků“, Jan Karafiát. Pocházel z Vysočiny, z písmácké rodiny, studoval bohosloví v Berlíně, Bonnu a ve Vídni. Podílel se mimo jiné na revizi Kralické bible, psal povídky, pojednání o Janu Husovi a sestavil tzv. Reformační zpěvník. Autorská práva na vydávání „Broučků“ velkoryse přenechal evangelické církvi. Ta mohla díky tomu dotovat vydávání Biblí a dalších knih s duchovní tématikou.

Zatímco většině Lhot vévodí katolický kostel, hospoda a kulturák, na Velké Lhotě je všechno jinak. Ničím výše zmíněným neoplývá, zato se kromě vzpomenutého, dodnes funkčního tolerančního kostelíka, může pochlubit ještě velice praktickou budovou modlitebny Církve bratrské. Jak prozrazují její webové stránky, shromažďuje se tu neobvykle akční křesťanské společenství.

Slunce už stačilo vystoupat vysoko nad protáhlý hřbet nedalekého Radhoště a já se na holém návrší s výhledem na Rožnov a beskydské panoráma zakusuji do poslední snídaně. Je trochu uspěchaná, protože mě dnes čeká ještě rovných šest Lhot a něco kolem stovky kilometrů. Tak zvanou Umrlčí cestou, kterou se kdysi k nejbližšímu hřbitovu přenášeli nebožtíci, se proto svižně spouštím do Valašského Meziříčí, kde po mně zůstali tři potomci, šest vnoučat, pobočka Adry a obchod s laky a barvami. Na delší zastavení v důvěrně známém prostředí však tentokrát není čas. Šest kilometrů po proudu mě totiž vyhlíží další lhotská štace.

Lhotka nad Bečvou má mezi „zlínskými“ Lhotami přinejmenším dvě zvláštnosti. Jako pravděpodobně jediná leží na dokonalé rovině. Navíc se může pyšnit vlakovým nádražím. A ne ledajakým! Kam se hrabe okresní Vsetín, či krajský Zlín? Cestující tu mohou využívat podchodu a krytého nástupiště! A to nemluvím o nádraží nákladním. Stojí tu zpravidla spousta cisteren čekajících na vypravení do nejrůznějších koutů Evropy. Může za to prosperující chemička Deza, stojící hned za lhoteckými humny. Přímo v dědině se vyrábí všelijaká vrata, brány či rolety, kousek dál vznikají nejrůznější betonové prefabrikáty a s nástřikem vašeho vozu si lehce poradí autolakovna Rada. Nedaleko vesnice se stovkou domů a přibližně 230 obyvateli protéká, jak se dá z názvu snadno odvodit, řeka Bečva a jen o kousek dál leží hranice Olomouckého a také Moravskoslezského kraje. Obec postavená v nadmořské výšce 280 metrů je už pěkných pár let součástí  o něco větší Lešné. První písemná zmínka se váže k roku 1347.

Za příjemného slunečního svitu a návratu těžkých vůní právě kvetoucí řepky se přes Bečvu a poněkud nevalašsky vyhlížející Choryni  dostávám k další Lhotě. Přestože je známá jako Lhota u Choryně, patří k o hodně vzdálenějšímu Valašskému Meziříčí. Je zmiňována už roku 1386 a od těch dob prý byla už nejméně desetkrát přejmenována. Lhocani či Lhocáci, jak si  místní obyvatelé údajně říkají, ji vybudovali v mírném svahu. V přibližně osmi desítkách domů by tu měly žít asi dvě stovky lidí. Školáci jsou nuceni jezdit do pět kilometrů vzdáleného města, zato katoličtí věřící mají přímo v obci výklenkovou kapli a také památkově chráněný kamenný kříž.

Přívětivé májové počasí mě potom provází i po cestě sotva znatelným hřebenem mířícím ke starobylé Kelči. Pohodlné polňačky a okresní silnice s výhledy na Hostýnské, Veřovické či Oderské vrchy mě posléze přivedou k další jmenovkyni. Lhota u Kelče, jehož je, jak se dalo čekat, už přes 30 let nedílnou součástí, se vzpomíná Léta Páně 1540, tehdy ovšem s přízviskem Záhumní. Nachází se v průměrné výšce 364 metrů, protéká jí potok Točenka a poskytuje střechu nad hlavou asi 180 usedlíkům. Už od 12. století je prý její široké okolí odlesněné a intenzívně zemědělsky využívané. Teď se jedná o světle brčálové louky, temně zelená pole s obilím, ale především o nekonečné, zářivě žluté lány řepky olejky. Jak se zdá, příznivci zdravé výživy, případně bionafty, letos rozhodně zkrátka nepřijdou.

.

Přes Babice, táhlý kopec a za ním ležící Kunovice se poté protáhnu až k úpatí nejvyšší hory Hostýnských vrchů, 865 metrů vysokého Kelčského Javorníku. Bezprostředně pod ním, v údolí říčky Juhyně,  se nachází další ze Lhot, tentokráte Podhradní. Jak už název napovídá, měl by se někde nad ní tyčit hrad. Tyčily se tu dokonce hned dva, ale pravděpodobně jen do 15. století. Šaumburk, pojmenovaný po biskupu a rádci Přemysla Otakara II., patřil s  úctyhodnou plochou 120 krát 50 metrů ve své době k největším v těchto končinách. Menší Zubříč, přesněji Bašta, byl zhruba poloviční. Protože se v nich usazovali nejrůznější lapkové, nechali je prý kolem roku 1450 zodpovědní činitelé pobořit. Na území Podhradní Lhoty, o níž se poprvé píše v roce 1429, byla vykutána řada cenných nástrojů, například kamenná či bronzová sekera. Dědina pod horami trpěla nájezdy nejrůznějších cizích armád. V roce 1620 se tu přehnali Poláci, o sto let později Kuruci a za dalších padesát roků Prušáci. Po dvou stech letech sem pro změnu zavítali Hitlerovi budovatelé Třetí říše a v osmašedesátém „spřátelení“ obránci reálného socialismu. Proti prvním se tu postavili partyzáni z brigády Jana Žižky a s rudým bratrstvem se hned po roce 1948 snažila potýkat ilegální skupina „Hory Hostýnské“. Jsme totiž znovu na území mého rodného kraje, kde odnepaměti platilo heslo „Valaši, nedajme sa!“ V obci s nadmořskou výškou 386 m n.m. v současné době žije přes 500 obyvatel. V jejím katastru se rovněž nachází kolem 80 rekreačních chat. Mimo jiných se tu narodil také význačný sochař a restaurátor, Oldřich Drahotušský, kterého zde připomíná stálá expozice. Centrum svého rodiště vyzdobil půvabnou sochou dívky se džbánem.

Cesta přes Rajnochovice a dál podél Juhyně sice mírně stoupá, ale díky modré obloze, zlatému slunci a zeleným lesům se jedná o vyloženě pohodovou záležitost. Poprvé za celý týden jedu jen v cyklistických kraťasech a tričku, aniž by mi byla zima. Většinu týdne jsem totiž připomínal těžkooděnce ve skafandru mířícího od Uralu k Čukotce.

Přehoupnu se přes Troják a kousek pod ním potom pokračuji lesními cestami necestami k takřka sedm set metrů vysokému vrcholu s názvem Kopná. Hned pod ním se nachází další ze Lhot, pojmenovaná, jak jinak než  Podkopná. Leží v průměrné výšce 405 m n.m., obývá ji něco kolem 350 lidí a první zmínka o ní se vztahuje k roku 1644. Milovníkům dalekých výhledů jsou známé pohledy do údolí Dřevnice a k hřebenu Vizovických vrchů, dožívajícím vyznavačům trampingu  a nespoutané volnosti budou určitě povědomé nedaleké Vrzavé skály. Podkopka, jak se jí v blízkém okolí přezdívá, je známým pojmem i mezi  automobilovými závodníky. Na jaře se tady pořádá oblíbený Rallysprint Kopná a v létě tu při populární Barumce prohání svá nadupaná fára nejlepší piloti evropského kontinentu. Není bez zajímavosti, že v minulosti se tady úspěšně rozvíjelo ovocnářství. Který druh měl na zdejších kotárech zelenou, se dá poměrně snadno odvodit z obecního znaku a názvu místního hotelu. Heraldici spojili obec s trnkami a ubytovací komplex se jmenuje Slivín. K pamětihodnostem se řadí kaple svatého Václava, tzv. svatohostýnská valašská dřevěnice a také socha Ježíšovy matky Marie. Nevím, zda to ještě platí, ale podle webových stránek by měl v Podkopné Lhotě působit vedle obligátních myslivců a hasičů  i Klub čarodějnic.

Je už kolem pěti odpoledne a mě ještě čeká poměrně komplikovaný přesun k poslední štaci třiadvacetidílné série. Tentokrát se však nejedná o žádnou Lhotu ani Lhotku. Tečkou by mělo být u Vizovic ležící Lhotsko. V pohodě sesvištím dolů do Trnavy a potom se pomalu a těžce drápu na protější kopec. Terénní úseky na hřebenu od Baťkové k Syrákovu, především uskákané adrenalinové sjezdy, ve mně opět  oživují usínající duši notorického milovníka kodrcavé horské cyklistiky. Na jednom z nich, kousek od kamenitého padáku do sedla mezi Liptálem a Všeminou, potkávám svoji milou choť, která mi v tato místa vyšla v ústrety. Díky dokonale funkčním brzdám dokážu rozdováděného oře zavčas uklidnit a zbývající úsek k zaparkovanému autu absolvovat po jejím boku. To znamená slušně, spořádaně, úměrně k mému aktuálnímu věku. Jinak bych nedostal několik chodů teplé večeře čekající v útrobách  zmíněného automobilu. Moje neobyčejně obětavá žena, široko daleko známá svými humanitárními aktivitami, se mě dokonce snaží do něj i s kolem nasáčkovat a pak pod patřičným dohledem  přemístit do nedalekého Zlína. Naštěstí mi zůstalo ještě dostatek sil na to, abych její dobře míněnou snahu asertivně odepřel. Kdo by to vzdával jen kousek od cíle?

V síle prvního teplého jídla za poslední dva dny se poté zakusuji do závěrečného úseku šestidenního putování. Hřejivé slunce už pomalu klesá za obzor a venkovní teplota opět k bodu mrazu. V poměrné pohodě ještě překonávám drkotavé i bahnité sekce poblíž Syrákova. Dobrá nálada však znatelně mizí při následném pátrání po nějaké zkratce do Jasenné. Než se tam přes lesíky, močály a pastviny s ojíněnou trávou konečně dostanu, začne se nad krajem čím dál rychleji šeřit. Potom už nezbývá než v duchu neskonale vděčit Baťovi, jež se tudy rozhodl protáhnout železnici a také Komančům, kteří ji, asi natruc, nedokončili. Přes nevyužité průkopy a náspy se totiž dá pohodlně dostat do Ubla a podél hospody „U zemské osy“ pak přehoupnout k Bratřejovu. K poslednímu, třiadvacátému zastavení pak zbývá jenom pár silničních kilometrů.

Lhotsko leží v nadmořské výšce 363 metrů, v současné době jej obývá  asi 260 Lhocanů a první písemná zmínka se objevuje v roce 1549. Tehdy se ale jednalo o klasickou Lhotu, případně Lhotku. Brzo nato však byla z nejasných příčin opuštěna a tak se prý místu, kde předtím stávala, dostalo dnešního názvu. Roku 1585 bylo ale Lhotsko znovu osídleno a později, za třicetileté války, nejméně dvakrát vypáleno. Místní obyvatelé se zabývali chovem ovcí, obděláváním půdy a když ve Zlíně vyrostly Baťovy závody, podíleli se na ambiciózním záměru obout celý širý svět. Podnikatelský duch starých časů přetrval až do dnešních dnů a tak můžeme v dědině, kde nemají školu ani školku, narazit na malou chemičku, firmu zabývající se servisem a prodejem výpočetní techniky, výrobnu fasádních barev a také úpravnu nejrůznějších masných produktů. V okolí obce se zase  mají nacházet jak prameny páchnoucí po síře, tak i ty, jejichž vodou můžeme bez obav napájet bezbranné kojence. Milovníci pěších túr mají možnost si ze Lhotska vyběhnout na nedaleký, pověstmi opředený vrch Klášťov, osídlený už před dobrou tisícovkou let, nebo po hřebenu Vizovických vrchů pokračovat k vyhledávané rozhledně na Doubravě. Pokud není zrovna tma, jako v mém případě, určitě je mile překvapí nádherné výhledy na Valašské království i vzdálenější přilehlá území. Noční můrou však bude Lhotsko pro motoristicky orientované vyznavače přímočarých řešení. Díky neuvěřitelně zakroucené silnici jim průjezd zmíněnou dědinou může zamotat hlavu víc než návštěva Jelínkovy palírny v sousedních Vizovicích.

Do zmíněného rodiště někdejšího valašského krále je to je coby kamenem dohodil a tak volím přesun po turisticky značené cestě. Bláhově se totiž domnívám, že ji v čím dál hustější temnotě dokážu identifikovat. Výsledkem je několikerá návštěva zastrčených dvorků, aktivizace bezpočtu psích hlídačů a bezmála hodinové bloumání přes potemnělé lučiny, nečekané brody a po sotva znatelných pěšinách. Z dokonale osvětleného vizovického náměstí, kde si při odbíjení desáté za zřetelného zájmu právě projíždějící policejní hlídky navlékám veškeré zbylé textilie, se do cílového Zlína vydávám raději po silnici. V duchu volám k nebi, ať cestou nenarazím na uniformované strážce dopravního pořádku. Čelová svítilna, jejíž stále klesající intenzita je teď ještě bídnější než svit mobilu, by se jim zaručeně nelíbila. Naštěstí už vyšla čtvrtka měsíce, výpadovka je lemována jakž takž viditelnou bílou čarou a drtivá většina vozidel, včetně jejich slušných majitelů, odpočívá. Díky svižnému tempu, které se pohybuje kolem třicítky za hodinu, se proto za chvíli ocitám v rozzářeném krajském městě.

Časomíra ukazuje hodinu před půlnocí a dnešní údaj na tachometru něco kolem stodvacítky. Když k tomu připočtu zbylých pět dnů, dostávám se k celkem 516 ujetým kilometrům. Jako ujetá se sice bude většině lidu obecného jevit i celá akce, mně je to však v tuto chvíli naprosto ukradené. Navzdory nočnímu mrazíku mě teď hřeje vědomí, že svůj cíl, objet za šest dní třiadvacet okolních Lhot, mám právě za sebou. Rozpomínám se na původní záměr zamýšleného projektu. 516 kilometrů proměním na koruny a ty věnuji na nějaký charitativní účel. S největší pravděpodobností se příjemcem stane zlínské sdružení Samari. Mám totiž reálné podezření, že se v tomto případě tak trochu jedná i o moje dítě…