ADRARALLYE 2002

aneb

kolmo z Valmezu do Jeseníku

 -------------------------------------------------------------------------------------------------------

HISTORIE ADRY VALMEZ

část devětadvacátá

Jednou to už tady bylo. Před sedmi lety odtud, ze Hřbitovní jedna, startovala početná skupina dobrodruhů, aby se prostřednictvím famózního vynálezu zvaného horské kolo přesunula od úpatí Beskyd až ke svahům dalekých Krkonoš. Podařilo se a díky značnému ohlasu se pak každý rok pokračovalo dál a dál, až se postupně obkroužila celá republika.

 

Na startu je rušno stejně jako před sedmi lety. Dolaďují se úpravy naleštěných bicyklů, rozdávají mapy i dobré rady, domlouvá se součinnost početného doprovodu. Jeden z nejzarputilejších adráků pod sluncem, sedmdesátiletý Štěpán Hurta a jeho žena Anežka nabízejí na cestu čerstvé buchty, měsíčkovou mast a bednu květáku, zatímco ctihodný otec Ladislav Škrla, svoji prvorozenou dceru Nikolku. Dříve než se stane otcem dvojctihodným, chce si s námi na bicyklu trochu povyrazit a potřebuje někoho na pohlídání. Slabší nátury neprozřetelně svolují, a tak se  roční Nikolka spolu s vlčákem Rexem stávají nejexotičtějšími příslušníky naší nomádské pospolitosti.

Železničář ve výslužbě, starý dobrý Štěpán, se staví na pomyslnou startovní čáru a červenou plácačkou odmávne start do první, dlouhé, a jak se později ukáže, vůbec ne lehké etapy. Po pěšinách kolem Bečvy a silničkami přes Střítež a Vidče až na Hlaváčky to vypadá jako pohodový nedělní výlet. Ale terénní úseky mířící k Tanečnici a od Soláně k Třeštíku naznačují, že s příjemnou cyklistickou vyjížďkou, jak tuto rallye na internetu nazval už vzpomínaný Laďa, nebude mít zahajovací úsek vůbec nic společného. Jedině, že by někdo za příjemné považoval drncání přes balvany, tlačení bicyklů do příkrých svahů a objíždění  rozlehlých hlubokých kaluží.

 

Počasí je naštěstí příjemně slunečné, pofukuje chladivý větřík a cesta vede střídavě temnými lesy, rozkvetlými loukami a prohřátými pasekami s obsypanými keříky zrajících borůvek Pěkné výhledy na modravé horské pásmo Javorníků na jedné, a Radhoště s Pustevnami na druhé straně patří odedávna k samozřejmostem této nejkrásnější valašské hřebenovky.

Cíl prvního dějství, parkoviště na Třeštíku, už okupuje nedočkavý doprovod včetně nedočkavých kuchařek, lenošícího Rexe a kmitající Nikolky. K výpravě se tu přidává i cyklistický benjamínek, dvanáctiletý Pavlík z Hranic. Odpolední pokračování kopíruje česko-slovenskou hranici. A samozřejmě i značně členitý terén, po němž je hraniční čára vedena. Jízda po kamenitých cestách a pěšinách je sice směrem nahoru dost vysilující, zato v následných sjezdech dokonale zábavná. Hlavně pro vytřeštěně uskakující turisty, kteří nás v těchto místech tu a tam míjejí. Obzvlášť zajímavé je klesání do sedla na Konečné. Ostrý svah na pravé, ještě prudší jáma na levé straně a k tomu vymletý, prudce se svažující skalnatý chodník. Sjíždět jej rychle a přitom bezpečně, to už je lekce jen pro silnější nátury.

Poslední, krajinářsky pestrý a krásně houpavý úsek k Bílému Kříži je završen namáhavým výstupem po lesní stezce plné balvanů a vystupujících kořenů S vypětím posledních sil sem svoje metrákové tělo i dvacetikilový bicykl posunuje i Laďa Škrla, dneska suverénně největší brzda peletonu. Huba mu zpravidla jede dobře, s kolem to bývá složitější. V prvém případě má výrazně více natrénováno.

Slunce už dávno kleslo za panoráma beskydských velikánů a pestrobarevný západní obzor se rychle mění v čím dál temnější šeď. Za houstnoucího šera pak svištíme kamenitou cestou k Visalájím. Na Ježonkách, v cíli sedmdesát pět kilometrů dlouhé úvodní etapy nás už vítají blikající hvězdičky s bledým měsícem, rozesmáté kuchařky s nachystanou večeří a utrápená chůva Simona s ubrečenou Nikolkou. Další službu chtě nechtě přebírá její nejbližší příbuzný, dokonale vyšťavený ctihodný otec Laďa.

Nocležení v prázdné chatě, kterou nám ochotně uvolnil náš dávný známý, krajan Jenda Majer, se zpočátku ukazuje být až nečekaně příjemné. Avšak Nikolčiny verbální projevy a následné Laďovy uspávací pokusy jsou tak hlasité, že se o klidném spaní dá nanejvýš zdát. Někteří už zvečera raději  prozřetelně zaléhají do bujné trávy v okolí chaty. Patří k nim i Petr Kimler se svou chotí Simonou. Vědom si své noční hlučnosti, uklidí se do odlehlejších míst i s klíčky od doprovodného formana, jehož má právě ve své péči. Nic by se nedělo, pokud by zmíněný forman neukrýval také Nikolčiny plenky. A tak už od ranního rozbřesku je možné pozorovat rozespalého pečovatele Laďu, kterak rozježený, s polovykasaným tričkem a vzdušnými slipy, svírajíce pod paží obnaženou Nikolkou s modrajícíma nohama pročesává svou kolébavou chůzí orosené louky a vytrvale pátrá po ukrytém správci klíčů od zásoby nezbytně potřebných suchých plen. Nebýt pozdějšího nálezu klíčů náhradních, mohla si Nikolka užívat podstatně déle. Petr, jak je všeobecně známo, se jenom tak lehce nevzbudí.

Mapa naznačuje, že dopolední etapa bude jen nádherně pohodovou hřebenovou vyjížďkou. První, asi desetikilometrový úsek po Malý Polom by takové ohodnocení ještě jakž takž snesl. Potom však už jakýkoliv náznak přívětivé pohody definitivně končí. Úzký chodníček tu traverzuje rozlehlý svah s bezpočtem v trávě bublajících potůčků. To by tolik nevadilo, kdyby v této části Malého Polomu nenastal polom velký. A kdyby se jej lesáci nesnažili za pomoci těžkých traktorů likvidovat. Čtyři až pět následujících kilometrů se proto cykloputování omezí na překonávání padlých stromů a více či méně úspěšné pokusy o zdolání rozbahněných úseků. Že přitom občas dochází i k nechtěným důvěrným kontaktům s nepříliš vlídnou tváří Matičky země, netřeba zajisté vůbec připomínat. Zvláště náš benjamínek Pavel tu zažívá pravý křest ohněm. Navzdory tomu, že právě voda je tady největším problémem. Pozdější, poněkud příjemnější část hřebenové trasy dost krutě přerušuje  příkrý krpál stoupající k nejvyššímu bodu beskydského hřebene, bezmála jedenáct set metrů vysokému Velkému Polomu. Nezbývá, než přes kořeny, balvany a trčící skály opět nasadit protivně chutnající tlačenku.

Miluje-li někdo uskákané adrenalinové sjezdy, ať tedy zkusí Velký Polom. Pokud nepoláme bicykl, případně své končetiny, může mluvit buď o vytříbeném jezdeckém umění nebo o nebývalém štěstí. A to nám tentokrát přeje. Nečekaně dlouhé a překvapivě prudké klesání přes nezvykle velké balvany nakonec přežívají nejen samotní jezdci, ale i jejich velocipedy. Díky značnému časovému skluzu se plánované obědové mezipřistání nekoná v nejvýchodnější tuzemské dědině Hrčavě, ale v o něco bližších Mostech u Jablunkova.

Doslova plné zuby tady toho mají nejen totálně zvadlí bicyklisté, ale i snaživé chůvy malé Nikolky. Ta si umínila otcovu nepřítomnost přestat tolerovat a takřka nonstop to během dne dává hlasitě najevo. A tak nezbývá, než ji předat do péče jejímu zploditeli. Ten si s tím příliš hlavu neláme.  Odhodí bicykl, popadne dcerušku pod paži a uhání na nejbližší vlak, aby ji v Ostravě předal své nanejvýš milované tchyni. Nepochybně ji tím obdaří převelikou radostí.

Obávané Těšínské Beskydy se díky nedostatku času a  více než slušné únavě většiny startujících pokusí zdolat pouze čtveřice nejodolnějších. Ostatní volí pohodovější zkratku úpatím. S Ondrou, Jindrou a Michalem stoupáme ve sluneční výhni na nejvýchodnější kopce v republice. Podél chaty na Girové pak míříme hřebenem k Hrčavě. Samotná dědina leží napravo pod námi. Zajíždím na neposečenou louku, abych zdokumentoval naši přítomnost na českém konci světa. Vracím se zpátky k cestě, držím bicykl jen za sedlo a tlačím jej před sebou. Přední kolo najednou prudce nadskakuje. Všímám si, že se pod ním něco zavlní. Není to první had, který můj kostitřas převálcoval. Zatím to však byly jenom užovky. Tentokrát se nepochybně jedná o jednu z nejvýchodnějších tuzemských zmijí. Snad mě ochranářský náčelník, pan Orálek, neukamenuje. Je totiž možné, že přejetá potvůrka nehodu přežila.

Plaza s klikatou čárou střídá sjezd klikatou pěšinou. Spíše tedy splaz. Tento zubatý povrch je pro většinu populace nejen nesjízdný, ale dokonce i neschůdný. Navzdory tomu jej zvládáme v sedlech bicyklů, ale za cenu slušně promasírovaných horních končetin. Mimochodem, i díky závěrečné části před Bukovcem, kde je cesta vydlážděna betonovými železničními pražci.

Jsme opět na dně. Tentokrát se jedná o řeku Olši, která tudy protéká. Nezbývá než znovu vystoupat o šest až sedm set metrů výš. S problematickou pomocí bicyklu, s pražícím sluncem nad hlavou, po chodníčcích a rozbitých cestách. Pokračujeme dál česko - polskou hranicí a postupně se dostáváme až na Velký Stožek. Pohled k západu avizuje, že slunce už zase vizí až proklatě nízko. Snad to na Velkou Čantoryji ještě za světla zvládneme. Je to jen deset kilometrů po hřebenu. Průšvih je ovšem v tom, že za Stožkem má hřeben vylomený zub. Klesání do sedla je tak příšerné, že musíme ven nejen ze sedla, ale i s kola.  Stihnout za této situace Čantoryji je nemožné. Volíme zkratku přes Filipku k Bystřici a přes Vendryni ke Třinci. Les stromů tu střídá les komínů. I vůně kouře ze zdejších ohňů je pro valašské čenichy poněkud nezvyklá. Mobilem se ptáme na cestu k dnešnímu nocležišti za Českým Těšínem. „Jeďte na Ostravu a pak doleva na Koňakov!“

Přesně podle ukazatelů, už za tmy, přepálíme Těšínem a míříme k Ostravě. Míjíme tu těžké kamiony i lehké slečny. Ty postávají většinou na autobusových zastávkách. Přitažlivé se mohou zdát jen z šílené dálky nebo v šílené rychlosti. Kolo však jede pomalu a docela blízko. Za Těšínem zjišťujeme, že jedeme špatně. K Ostravě totiž z Těšína míří cesty dvě. Nezbývá, než se vrátit a pokusit se o druhé kolo. Dlouhá, rovná, vytrvale stoupající silnice nám vyráží dech. Na vrcholu kopce meleme z posledního. Vypátrat v neznámém Koňakově ukrytý Kogutův ranč je nad naše schopnosti. Nebýt dobrého adráka, zdejšího rodáka Hynka, který nás pomocí mobilu a automobilu nakonec v půl jedenácté večer nachází, motáme se tu dodneška.

Jako smečka hladových psů pak hltáme v altánku servírovanou bramboračku s fazolemi a zeleninou. Je naprosto fantastická! Nepočítáme-li pár hrstí kradmo ulovených borůvek, tak jsme naposled jedli před nějakými sedmi hodinami. V tu dobu údaj na tachometru ukazoval necelých třicet kilometrů. Teď je tam kolem devadesáti.

Nečekaně komfortní nocležení pod střechou, navíc ve společnosti dobrosrdečných Kogutových, vrcholí po ránu výbornou snídaní. Naďa a Hynek Donovi nám ji přijeli nachystat až z deset kilometrů vzdáleného Žukova. Rallye nám tady, v Koňakově, nastavila jednu z nejpříjemnějších tváří.

Cestovat na kole Těšínským Slezskem, to je po sto padesáti kilometrech Beskydami úplná balada. Mírně nahoru, mírně dolů, po úzkých asfaltových a hladkých polních cestách, mezi poli, lesíky a roztroušenými usedlostmi. A také s parádním koupáním v Těrlické přehradě. Vypadá to, že dneska bude pohoda, možná až skoro nuda. Nejdřív se ztrácí Marta s Elenkou. Někde v těsné blízkosti Havířova. Zmateny neznámou krajinou a obrysy hranatých paneláků, ptají se naše ztracené hvězdy solidně vyhlížejícího domorodce: „Pane dobrý a laskavý, zbloudily jsme ve zdejší husté zástavbě. Prosíme poníženě, kudy, kudy cestička k Havířovu?“ Důstojný pán si je letmo přeměří povýšeným pohledem a stroze odvětí: „ Milé dámy, co mám na to říci? Kdybyste měly špetku smyslu pro orientaci, zajisté byste lehce zjistily, že žádná ze zdejších cestiček nemíří jinam než k Havířovu...“

Dlužno dodat, že Marta s Elenkou Havířov skutečně neminou. Nikomu z nás se nakonec nepodaří minout ani nedalekou Ostravu. Dokonce se všichni v pořádku sjíždíme u bran zdejší Zoologické zahrady. Tedy, až na Petra a členky jeho osádky. Díky tomu, že právě jí věnoval o mnoho více pozornosti než řízení formana, podařilo se mu, už v ulicích Ostravy, vybočit z vymezené vozovky a povyskočit si s formanem i dívenkami přes nepříliš hladký obrubník. Kromě mírného šoku nadskakujících to odnesly i dvě přeražené pneumatiky. Servis byl naštěstí nablízku a tak tento druh špásování stál Petra jen hodinku zdržení a o nějakou tu tisícovku chudší peněženku. Ráfky šly vyklepat, gumy však musely být nové.

Jen o nějaké tři kilometry dál, stále ještě v ulicích Ostravy, dochází k další zápletce. Adélce, daleko nejzkušenější reprezentantce něžného pohlaví se tady při řízení levou rukou a chvilce nepozornosti podaří zmáčknout páčku své jedovaté brzdy víc, než je zdrávo, což má za následek okamžitou katapultaci s nepříliš hladkým přistáním na ostravském hrubozrnném asfaltu. Naneštěstí si Adéla za svoji přistávací plochu vybírá svůj nechráněný obličej. Od tohoto okamžiku vlastní z krásně rostené horní jedničky jen její spodní polovinu. Následné autopřesuny mezi několika ostravskými stomatologickými ambulancemi s nepříliš vstřícným personálem jsou pro ni daleko méně příjemné než mohlo být cykloputování severozápadními perifériemi uhelné metropole. Na druhou stranu jí přibývá originální suvenýr, který je odsouzena nosit stále u sebe. Přeražení dvou pneu a jednoho zubu, to je poněkud nelichotivá bilance etapy, která se zdála být naprosto bezproblémovou.

Přes Nový Bohumín a Šilheřovický zámecký park s nízko střiženými golfovými trávníky pro zazobané se naprosto bezhlučně přesouváme do Hlučína a u nedaleké vodní nádrže pátráme po místě k přenocování. Uječené pop hvězdy s hlučnou muzikou nás příliš nelákají, a tak raději zavčasu ustupujeme do kilometr vzdáleného, poloprázdného kempu. Přes auto a zvrácenou fotbalovou branku přehazujeme rozměrnou celtu. Připitomělým basovým tamtamům ze vzdálených reproduktorů začíná totiž čím dál zřetelněji konkurovat dunění nebeských varhan, doprovázené nepřehlédnutelnými světelnými efekty. Pop show, jakkoli hlasitá a sebevědomá, nakonec prohrává. Celoplošný nebeský vodotrysk ji nadobro umlčuje. Naštěstí netryská příliš dlouho. Dvacatero sardinek namačkaných pod celtou si tak může nejen vydechnout, ale po částečném nadzvednutí neprodyšné tkaniny konečně začít normálně nadechovat. Nebýt superhlučné muzikální reprodukce z pomalované škodovky, jíž domorodý playboy lákal děvy lehčího ražení, mohlo být hlučínské nocležení pohádkově bezhlučné.

Slušně odpočati vyrážíme příštího dne kolem půl jedenácté do druhé poloviny rallye. Cesta napříč Oderskými vrchy se zpočátku jeví jako pestrá a víceméně nenáročná. Pěšiny, cesty i silničky vedou střídavě mezi poli, lesy a upravenými vesnicemi. Slunečné počasí a občasné zastávky u studánek, zrajících třešní či šťavnatých malin posunují test odolnosti k avizované příjemné cykloturistické projížďce. Snad jen nevábný kilometrový průtah přes pokácené stromy a blátivé úseky s vysokými kopřivami poblíž Jakubčovic z pohodového průměru malinko vybočují. A možná ještě nádherně rychlý sjezd do Hradce nad Moravicí. Svištět dolů po loukách šedesátkou, sedmdesátkou, to je naprosto skvělý adrenalinový zážitek!

S Laďou Škrlou si pak vyjíždíme na nedaleké hradní návrší. Zámecké stavby, upravené chodníky a tlumeně znějící Boethowen působí neobyčejně vznešeně. Naše propocená trička, zablácené bicykly a hlavně způsob pohybu po jemně vysypaných cestičkách však důstojný ráz klasiky dost krutě narušují. Naštěstí jsme o poznání rychlejší než reakce zdejších unuděných strážců strojené pohody. Šlápneme do pedálů a střemhlav před nimi uháníme k hluboko zařezané řece Moravici. Díky houpavé lávce překonáváme vodní tok a míříme k nachystanému obědu. Jakkoliv je jisté, že si Laďa tentokrát nikde nepřihnul, pouhé houpání visuté komunikace posílá metrákového nešťastníka s kola ven. V dalším pokračování mu naštěstí zabraňuje dostatečně pevné zábradlí.

Pohled na mapu naznačuje, že odpolední cykloputování údolím Moravice slibuje suverénně nejlehčí etapu celého letošního ročníku. Jako jedinou ze všech si ji vybírá i těhotná Bára, která se jinak posunuje pouze v autě.  Už nedaleko za Hradcem se však ukazuje, že představy budou od skutečnosti poněkud odlišné. Několik příkrých stoupání, z toho jedno dokonce po schodech, bereme pouze jako přechodnou záležitost. Střední úsek kolem hrazených pastvin nám dává víceméně zapravdu. Smíšené stohlavé stádo dojnic, telat, býků a jalovic, které tady míjíme, nechápavě civí, kam se tak ženeme, když je všude kolem tolik šťavnaté trávy. Kraví dav nás má evidentně za voly.

Necelých patnáct kilometrů před cílem dostáváme varovnou zvěst od člena vedoucí skupiny, Leoše. Mluví něco o neschůdném chodníku, který místy přechází v horolezecký terén. Varování však příliš vážně nebereme. Nejsme si totiž jisti, zda bychom apoštolovi špatných zpráv, Leošovi, neskočili na špek, mimochodem jeho nejoblíbenější pochoutku. Možná se jim cestou tajně naládoval a teď má vidiny. Jedeme tedy dál. I s těhotnou Barborou.

Lesní cestu střídá uzounký chodník, postupně se zařezávající do čím dál příkřejší stráně. Jízdu opět střídá tlačenka. Dokonale nechutná, skoro až protivná. Značka pokračuje přes kořeny, balvany, skály a spadané stromy. To vše na sotva znatelné pěšince v takřka kolmé stěně, která se tyčí nad proudící řekou Moravicí. Kritická místa překonáváme jen spojenými silami. V jednom takovém úseku, při společném přesouvání Pavlova bicyklu, se uvolňuje tachometr a velkými skoky míří k hlubinám.  Pět set korun českých mizí nenávratně v kopřivách hluboko pod námi. Jsou tu i místa svádějící některé kaskadéry k jízdě. Nepolepšitelný kamikadze, sedmnáctiletý Ondra, si najíždí až příliš odvážně k pravému okraji, ten se okamžitě trhá i s částí chodníku a spolu s bicyklem padá z prudkého svahu. Ondra se naštěstí v poslední chvíli zachytává solidně ukotvených křovin. Díky tomu nenásleduje svůj, v přemetech se řítící, zbrusu nový šlapací stroj. Jemu v pádu do řeky zabraňují statné smrky, které se nezištně staví do cesty. Je otázkou, zda dělají dobře. Díky jim je  Ondrův bicykl více než slušně zdemolovaný.

Několikakilometrové trmácení nesjízdným terénem opět posunuje dojezd do pozdních večerních hodin. K divokému tábořišti pod vysokou skálou, čnící k nebí nedaleko Kružberské přehrady, přijíždíme, přesně jako včera, kolem půl jedenácté večerní. Pokud se v tuto chvíli někdo tváří pohodově, pak je to budoucí maminka Barbora. Z narozeného potomka se s největší pravděpodobností vyklube horský bicyklista.

 

Právě tady k výpravě přibývá pracovními povinnostmi blokovaný Robert. Dorazil sem, samozřejmě popoháněn neuhasitelnou touhou po své panence Elence, po dopolední šichtě na svém velocipedu až z Hranic. Režimem dne s běžnými večerními dojezdy je dokonale deprimován. Patrně taktéž uvěřil Laďově zprávě na internetu, že se jedná o přívětivou cyklistickou vyjížďku…

Ničím nerušené romantické nocležení pod širákem končí o půl sedmé ráno. Kapky deště buší do bohatých korun javorů a ze spacáků vyhánějí i ty nejzatvrzelejší spáče. Bušení na čas ustává, ale jenom co v síle narychlo servírované vločkové kaše vyrazíme na západ, začíná znovu a o hodně vydatněji. Déšť nedéšť, šineme si to podél přehrady zapomenutou okreskou, pro níž by i výraz polní cesta byl příliš lichotivý. Orosené keře, trčící do poloviny vozovky a rozměrné kaluže, jež tvoří většinu povrchu této údajné silnice, jsou tady naprosto běžným úkazem. Zastavuje nás až mohutná sypaná hráz Slezské Harty.

Dvěstěmetrové převýšení někteří řeší dlouhou oklikou, ti odvážnější nahoru i s koly stoupají nekonečným, pro běžné smrtelníky zapovězeným schodištěm. Až na samém vrcholu hráze zjistí, že byli během výstupu bedlivě sledováni průmyslovou kamerou. Že je za to nikdo nikde nepolapil a patřičně nepotrestal, je více než záhadné. Patrně proto, že zásahová jednotka sem dorazila až poté, co se narušitelé mazaně přesunuli do přilehlých pobřežních lesů a hájů. Jen co se v nich zase všichni sjedeme, nastává další rozdělení. Nevede tudy pražádná komunikace, a tak roztrhaní na několik skupinek postupujeme divočinou a pátráme po nějaké sjízdnější variantě. Nic podobného cestě či chodníku však nenalézáme. A tak nezbývá, než houštiny i bohatě orosené louky či pastviny překonat jak se jenom dá. Navzdory sílícímu chladu a neustávajícím přeháňkám.

Poblíž zalesněného kuželovitého sopečného vrcholu konečně narazíme na asfalt!  Úzké okresky, jimiž zvlněnou krajinou Nízkého Jeseníku pokračujeme dál, jsou takřka liduprázdné.  Potkat tu auto se málem rovná zázraku. Našimi společníky jsou jen cáry mraků, doprovázené pravidelnými příděly nebeské vláhy. V kombinaci se severním větrem se pochopitelně nejedná o nic záviděníhodného. Pětačtyřicetikilometrovou dopolední půletapu zakončuje dlouhé klesání rozbitou cestou, doplněné šleháním obnažených dolních končetin mokrými stvoly kolemrostoucí bujné vegetace. Se značnými časovými rozestupy se k obědu nakonec sjedou všichni jezdci i jezdkyně, včetně osaměle putujícího Ladislava. Ten je však natolik  zchvácený, že další boj s živly i se sebou samým definitivně vzdává.  Teplo rodinného krbu je evidentně lákavější než další trmácení se neznámými končinami drsných Jeseníků.

V chladu a za jemného mrholení se pak přes Rýmařov a okolní obce posunujeme k nekonečným hvozdům zmíněného moravského pohoří. Srážky ustaly, a tak se následné putování po solidních lesních cestách zase nakrátko převtěluje v onu dávno avizovanou, příjemnou cyklistickou vyjížďku.

S příjemnou cyklistickou vyjížďkou ovšem kontrastuje zvěst, která se ozývá z Antonínova telefonu. Formanšofer Péťa opět boural. Při průjezdu Rýmařovem se opět více věnoval dámské osádce než sledování dopravního značení, a tak levým rohem sejmul divoce se řítícího trabanta. Rychlovýroba tisíců německých trsátek ho vyšla na dva tisíce českých korun. Uhánějící výplod germánského ducha totiž svištěl po hlavní. Mladoboleslavský reprezentant českého umu však v souboji jednoznačně zvítězil. Jeho jedinou újmou byl pouze vysklený světlomet. Naštěstí byl k dostání hned vedle v obchodě.

Horská obec Karlov pod Pradědem, kam se v podvečer všichni sjíždíme, oplývá sympatickým kempem i panem starostou, který kempu vévodí. Pronajímá ho za pár šupů a všemožně se nám snaží vyjít vstříc. Což se ani zdaleka nedá říci o některých, tvrdou měnou zdevastovaných majitelkách „zimmerfreihausů“, které jsme oslovili o něco dříve. U plápolajícího táboráku nás dnes sedí o jednoho, vlastně, o jednu víc. Jana, zlaté děvče ze Zlatých Hor chce s námi absolvovat aspoň zítřejší finálovou etapu napříč Jeseníky. Získání výučního listu na doktorku medicíny získalo letos před Adrarallye pochopitelnou přednost. Karlovské nocování pod Pradědem je sice mírně chladivé, ale jinak naprosto pohodové.

Lehce mrazivé slunečné ráno dává naději na bezproblémové pokračování. Přestože má překonat celý hřeben Jeseníků, včetně nejvyšší hory Moravy. K jejímu úpatí se dostáváme dvěma cestami. Někteří volí silnici přes Karlovu Studánku, jiní turistickou necestu přes Velkou Kotlinu. Druhá varianta je nepochybně atraktivnější. Avšak pro většinu pěšáků, kteří nás míjejí, absolutně nepochopitelná. Vláčet se s bicyklem do takřka kilometr vysoké jesenické stráně, může napadnout jenom šílence.

U Ovčárny, kde se trasy obou skupin spojují, dostáváme šok. Souvislý pestrobarevný dav svátečních výletníků, táhnoucí asfaltovou silnicí k vrcholu, až příliš důvěrně připomíná komanči režírované májové manifestace tvárných školáků a úředníků, kteří byli tenkrát nazýváni pracujícím lidem. Dobytí Pradědu, nejvyššího bodu všech prozatímních ročníků rallye, tak poznamenává nečekaná, poněkud natrpklá příchuť.

U nedaleké Barborky, kam po vítězném finále klesneme, to není o mnoho lepší. Vyrážíme proto k Vidlám. Jenže k tomuto horskému sedlu, kde nás čeká motorizovaný doprovod s posledním obědem, nevede žádná, cyklistům nezakázaná cesta. Nezbývá, než si ji udělat. Řídkým smrkovým lesem, který připomíná sibiřskou tajgu, se za chvíli spouštíme k nejbližší svážnici. Ve většině případů pěšky při kole. Odvážné pokusy o jízdu v souvislém, metr vysokém porostu svěže zelených kapradin totiž dříve či později končí překvapivým nárazem do neviditelného tlejícícího kmene. Spatřit nás tu některý z bdělých strážců panenství zdejší divočiny, bylo by o prodej malých pokutových bločků dozajista postaráno. Máme však neskutečné štěstí. Zaparkované auto i štěkající pes co nevidět prozrazují, že pralesní strážce číhal sotva pár stovek metrů od místa, kde po nás zůstala více než výrazná vyšlapaná pěšina.

 

Následné klesání regulérní šotolinovou cestou je už nádherně pohodové. Podobně jako občerstvovací zastávka v hlubokém Videlském sedle. Slunečné počasí, příjemná teplota a vidina nedalekého cíle skýtá naději na poklidné, bezproblémové finále. A tak si dopřáváme požehnaný relax a v dobré náladě startujeme až o dvě hodiny později, než zněl původní plán.

Brzo se však ukazuje, že hřeben je proti předpokladům zubatější a trasa, vinoucí se bažinami a skalnatými cestami, nebude ani rychlá, ani bezproblémová. Navíc přibývají obtíže s orientací. Bloudění se v této lesní etapě nevyhne ani jeden z nás. Nejvíce strachu nám nahání teprve dvanáctiletý Pavel. Ztrácí se bez mapy i nabitého mobilu. Naštěstí s dobrou intuicí a schopností vyhledat nezbytnou radu. Díky tomu jsme u Rejvízu víceméně kompletní. Je kolem osmé večerní a den se chýlí k svému cíli. Podobně jako celá naše putující kompanie.

Zmíněný cíl je už v dohledu a proto se už nic zajímavého nemůže stačit přihodit. Míříme ještě k rozhledně na Zlatém Chlumu. Úzkým úvozem tam klesá cesta vydlážděná velkými, ze země vyčnívajícími kameny. Roztoužený Robert, zmámen bezprostřední blízkostí bydliště své snoubenky Elenky, tu sviští poněkud svižněji než se na takovéto komunikace sluší, a tak je v jednom obzvlášť skalnatém úseku surově vymrštěn ze sedla a nekontrolovatelným obloukem katapultován k nechtěnému, neobyčejně důvěrnému polibku ostrého jesenického podloží. Má prostě smůlu. Kdyby si vybral dívenku z Hané, mohl by dopadnout příjemněji. Dočervena odřená noha a natržená dlaň způsobují, že kolem už neční jen šedé, ale i červené kamení. Prastarý obvaz, který v brašně jednoho z bicyklů objel už celou republiku, však přemíru rudé poněkud redukuje. Díky tomu svítá naděje, že šokovaný Robert svoji spanilou jízdu nakonec přece jenom zdárně dokončí.

Rychlý odskok na zmíněnou rozhlednu potom nabízí pohled nejen na právě zapadající slunce, ale i na prudce padající svah k cílovému Jeseníku. Brzy nato máme možnost zjistit, že právě oním svahem vede značená cesta, jíž nemáme šanci se jakkoli vyhnout. A tak se úzkým chodníkem přes obrovské balvany a skalní prahy spouštíme do údolí. Občasný kameraman Jindra tu chce navíc natočit několik posledních akčních záběrů. Podobně jako ostatní, i já se snažím budoucím divákům demonstrovat své nevšední jezdecké umění. Celý den jsem si ostatně namlouval, jaký že jsem to pašák, že se v mém případě celá letošní rallye obešla bez jediného pádu. Rozjíždím svůj stroj do kamerou sledovaného atraktivního úseku. Tady se však začínám zmítat jak kovboj na neosedlaném koni.  Ve zlomku příští vteřiny svoji akrobatickou sestavu končím neladným saltem přes totálně neposlušná řídítka. Na rozdíl od Roberta však bez jakýchkoliv suvenýrů na svých bohatě obnažených tkáních.

Po nejméně kilometrovém úseku, kde jízda na kole připomíná koňské rodeo, si skoro totéž zopakuji ještě jednou. Malá změna je jen v tom, že místo na šutrech přistávám na něžně ohebných kmenech štíhlých bělavých břízek. Přesně v místě, kde před chvílí podobně exceloval můj předjezdec Jindřich. Všechny zmiňované havárie naštěstí přestály jak naše tělesné schránky, tak i dva foťáky a Jindrova ne zrovna levná kamera. Mohla tak ještě nafilmovat nádherně manifestační sjezd velkými oblouky po svažité, neposečené jesenické louce. Ovšem jen díky tomu, že oplývá solidní schopností nočního vidění.

Do samotného cíle, který nás čeká u Moskalových v Hrádku, přijíždíme o desáté večerní. Samozřejmě, úplně potmě a jako suverénně nejposlednější skupina. Hladoví, špinaví, ale především s živým Robertem, který se tentokrát červená i jinde než ve tváři. Navzdory děsné únavě jsme někde uvnitř spokojeni, možná přímo blahoslaveni. Právě jsme přežili další, už osmou, a zatím nejdelší rallye. Tachometry naměřily kolem čtyř set čtyřiceti kilometrů.

Cílová tečka v režii Moskalových je více než příjemná. Teplá sprcha, výtečná večeře a přátelské posezení smývají prach s otlučených těl i napínaných duší. Dobří lidé, zkrátka, ještě žijí. Stojí zato trmácet se k nim třeba i čtyři stovky hrbolatých kilometrů.