POCHOD VESELÝCH KRAV

Veselá – Hovězí

červen L.P. 2002

------------------------------------------------------------------------------------------------

Historie Adry Valmez

část osmadvacátá

Milovníci recese a pěšího posunu po valašských kotárech by jen těžko přežili neexistenci dnes už tradičního pochodu pořádaného ve znamení krav, kravin, potažmo kravinců. Letošní šestý ročník slibuje hned několik inovací. Nebude se , jako obvykle, končit u dršťkové v Držkové, ale u hovězí na Hovězí. A nebude se startovat jen z jednoho místa, ale nejméně ze dvou. Veselí Valaši založili na Valašsku hned dvě Veselé. Jednu u Zlína, druhou u Valmezu. A protože se už tenkrát myslelo na kraviny, někde mezi oběma Veselými nechali postavit Hovězí. Nepochybně proto, aby se jednou stalo poutním místem veselých pochodníků.

Televizní reklama právě nemilosrdně masíruje národ výhodami sýru zvaného Veselá kráva. Takže mazaně zlanaříme zlínskou specialistku na adrasponzoring, neodbytnou Alenu Rusovou, aby se s razantní sobě vlastní vrhla na výrobce zmíněné nízkotučné potraviny, s cílem upustit aspoň něco ze svých tučných zisků na úhradu občerstvení a režií spojených s pořádáním zmíněného veselého kravího pochodu. Jelikož český zpracovatel produktu českých stračen neoplývá pravomocí rozhodovat o tak zásadní záležitosti, postupuje podanou žádost k projednání vrcholnému managementu firmy Danone někde v Belgii. Po čtrnácti dnech, několika urgencích a patrně i konfrontacích se scénáristy Evropské unie se na dálný východ České republiky vrací vzkaz, že tato důstojná firma nemíní mít s veselými kravami valašského typu cokoliv společného. Zmíněný management si však asi neuvědomuje, že chystaný vstup Valašského království do vážně se tvářící Evropské unie je tímto krokem velice vážně ohrožen!

Podobně se zachová i jedna nejmenovaná firma z Meziříčí. Mladý, schopný, avšak poněkud bezbarvý tým obchodníků s hovězí smrtí se na skromnou žádost o věnování několika hovězích kostí na hovězí polévku na Hovězí vůbec neobtěžuje reagovat. Podle jistých zpráv preferuje zcela jiný druh kostí. Bílou Lucii a tak podobně…

To se však ani náznakem nedá říci o meziříčské Mlékárně a prodejně Albert. Bez jakýchkoliv řečí ochotně přihrají nejméně hektolitr nejrůznějších nápojů. Patří mezi ně mléko, perlivé vody a nejméně dva druhy skvělých limonád. To proto, aby bylo co dojit. Novým maskotem pochodu se totiž stane mohutná, strakatá, vesele se tlemící dojná kráva.

S tímto nápadem nepřišel nikdo jiný než ředitelka Městské knihovny, paní Alena Lukášová. Tato ke všemu odhodlaná, vždy ochotná a nesmírně činorodá dáma v nejlepších letech dala svolení, aby se zmíněná sudokopytnice narodila přímo v jí svěřeném svatostánku meziříčské kultury. Poté, co je do knihovnické vstupní chodby dopravena dřevěná kraví kostra, nápadně podobná zednické koze, jíž narychlo dohromady stloukl čerstvý stolařský tovaryš Honza Wagner, začíná ji tady, přímo před zraky procházejících knihomolů, vážená paní ředitelka vycpávat krabicemi a oblepovat z čítárny donesenými starými novinami. Postupně tak vzniká monumentální dílo, které v budoucnu nepochybně výrazně obohatí moderní výtvarnou světovou tvorbu. Picassem ovlivněná autorka ani v tomto případě nezapře linie slavného mistra, a tak vedle Picassovy holubice přibývá do kulturního dědictví lidstva i Picassova kráva. Na rozdíl od slavné holubice však zcela funkční. Ten, kdo po zvednutí ohonu strčí do příslušní dírky patřičný obnos, může si vybrat jeden ze čtyř nápojů, které originální vemeno se čtyřbodovým vstřikováním nabídne. Konstrukcí sofistikovaného zařízení je pověřen čiperný strojvedoucí ve výslužbě, sedmdesátiletý Štěpán Hurta, autor bezpočtu zlepšováků na parních strojích. Jednoduše proto, že kráva i lokomotiva mají hodně společného. Přinejmenším to, že se na Valašsku obojí řadilo k tažným zařízením.

Součástí pořadatelského sboru se stávají nejen mladí dravci z meziříčského Sokola, ale i reprezentanti Klubu českých turistů zastoupených nebezpečně aktivním týmem šlachovitých borkyň a borců s jednotným šedovlasým přelivem.

Den před plánovaným pochodem nevypadá počasí dvakrát růžově. Buď něžně poprchává nebo vyloženě lije. Předpověď na den „D“ není o moc lepší. Devětašedesát veselých pochodníků na veselském startu je proto více než milým překvapením! Zatím neprší, dokonce ani nekape. Nejdříve je třeba zaplatit startovné. Tak jako obvykle, co korunka, to předpokládaný kilometr chůze. Po zaplacení obdrží každý odhodlaný účastník nezbytný cestovní pas. Kromě jména, příjmení, titulu a přezdívky je do něj třeba uvést i aktuální váhu v tunách, typ plemene, číslo nohy, potažmo kopyta, oblíbené jídlo, prodělané nemoci a dosažené IQ ve výši jedenácti, dvaadvaceti popřípadě až třiatřiceti jednotek.

Od startovní hospody „U Lukášů“ je třeba popojít o dobré dva kilometrů dál. Okolí horní stanice veselského lyžařského vleku připomíná nějakou věhlasnou pouť. Hbití Sokolíci tu organizují dětské soutěže, natěšená kráva netrpělivě čeká na první dojení a všudypřítomná televize číhá na co nejatraktivnější záběry, které později vyplivne na znuděnou populaci, polehávající před obrazovkou na proležených gaučích. Do toho už ve svižném country stylu brnká volné sdružení šumařských muzikantů s narychlo vymyšleným názvem “Náhoda“. Hudební kulise naprosto bezkonkurenčně dominuje nesourodá dvojice ze Schlattauerovy ulice. Nehasnoucí hvězda folkových festivalů Jarka Krutílková a basově laděný, lehce přestárlý mandolinový virtuos Bob Škrla.

Povinnou součástí pochodu je absolvování tří duchaplných sportovních disciplín, tak zvaných kravin. Trojskok dozadu vyžaduje přemístění tělesné schránky směrem, kterým se zpravidla neskáče. Navíc v mírném svahu, na kluzké trávě a mezi třemi hromádkami autentického kravího trusu. Hodnotí se nejen doskočená vzdálenost, ale i umělecký dojem.

Kraví golf naproti tomu žádá co nejmenší počet úderů nosem do bramboru, který je třeba prostřednictvím vzpomenutého čmuchacího aparátu po zemi přemístit do tři metry vzdálené cílové jamky. Součástí akce jsou tradičně i aktuální předvolební hesla. Parodují nejrůznější prohlášení politických stran, která teď zaneřádila většinu městského veřejného prostoru.

Nejnapínavější soutěží je kraví ruleta, nebo-li minové pole. Se zavázanýma očima se přechází deset metrů dlouhá výseč vyzdobená ještě teplými, půvabně vonícími ostatky zelené biomasy přepasírované přes složitý trávící trakt Kubičíkovic Babuše. Samozřejmě se zaznamenává počet šlápnutí. Po každém zcela pochopitelně následuje výbuch. Naštěstí jen výbuch smíchu škodolibých přihlížejících.

Konec legrace, vyráží se na trať! Blátivou cestou se nejdříve mírně vystoupá na Malou Lhotu a poté pak kamenitou polňačkou prudce klesá k přehradní hrázi na Bystřičce. Stračena, song servis Náhoda i veškerý obslužný personál jsou zde velikou oklikou přemístěni osobními auty. Z toho prvně jmenovaná vestoje na nekrytém přívěsném vozíku. Taxikář Pepa, který kočíruje táhnoucího formana po celou dobu jízdy mačká klakson a jeho ostrý zvuk ještě doplňují dojemně ječivé hlasivky převážených kulturních pracovnic z Městské knihovny, které dnes zastávají čestné funkce dojiček.

Neméně veselo je i v cíli první etapy, na parkovišti u hotelu Klenov. Pasový kontrolor Petr Chára cvaká do pasů kulatá razítka a pochodníci se nacpávají ještě teplým chlebem, který osobně upekl a až od Holešova sem přemístil Adře nakloněný dobrodinec, pekařský mistr František Králík. Autorkou nebezpečně jedlých pomazánek je naproti tomu nejvěhlasnější pěstounka vlasti praotce Čecha a vrchní náčelnice veškerých přítomných Smrčků, paní Emilie. Country muzika vesele břinká, Krutílková Jarka hlasitě juchá a Stračena nepřetržitě dojí čtyři druhy nápojů. Vemenoservisman Štěpán, která má pohotovost, jenom spokojeně přihlíží. Většina účastníků poté zamíří směrem k Dušné. Dušností postižení jedinci to v prvním úseku nemají dvakrát jednoduché. Stoupání je příkré, navíc zpestřené slézáním, přelézáním a podlézáním padlých bukových velikánů. Pozdější hřebenové putování po zpevněných cestách je už vyloženě pohodové. Střídají se tu zelené háje s rozkvetlými loukami, blankytné nebe nešetří slunečními paprsky a zpěvné ptactvo nepřestává se svou harmonickou symfonií. Minizastávka na zmíněné Dušné dopřeje těm nejzchvácenějším doušek muziky i obsahu kravského vemene a bez velkého zdržování se pak úzkou silničkou společně peláší až na Vsacký Cáb.

Ten, kdo dorazil na toto nejvýše položené místo celé trasy, má už v nohách rovných dvaadvacet kilometrů. A to se musí oslavit! Kapela obsadí zaparkovaný žlutý bagr, hoši hrábnou do strun, Jarka naladí hlasivky na intenzitu sirény a hlubokým hudebním zážitkem zasažení návštěvníci turistické chaty pak loví v hlubinách svých peněženek poslední drobné a objednávají si nové a nové povzbudivé drinky. Což tolik neplatí o zchvácených pěšácích, kterým k vrcholnému štěstí i tady stačí výživná čtyřkombinace vydatně dojící červenobílé Stračeny.

Poslední třetina cesty na Hovězí už nevěstí žádný vážnější problém. Jedenáct kilometrů z kopce, to už bude dokonalá pohoda! Není! Nejdříve se jistá Iris, osaměle putující se dvěma mláďaty, zatoulá v lese plném smrčků a brzy nato rodina Smrčků beze stopy zmizí v lese bukovém. Ještě, že existuje mobilní spojení! Díky tomuto vrcholnému vynálezu jsou všechny zbloudilé duše postupně nasměrovány na jedinou správnou cestu, která by při troše víry mohla končit v toužebně vyhlíženém cíli. Jistým problémem je však po chvíli skutečnost, že se díky jílovému podloží a nočnímu dešti značená komunikace převtělila v klouzačku. Způsobem posunu se tak poutníci z rodu Homo sapiens začínají podobat kachnám a vzhledem prasatům. Po pěti šesti kilometrech brodění v bahně je tento směr vývoje člověka pochopitelný, jakkoli se přímo vymyká vědecké pravdivosti neochvějné Darwinovy teorie.

Druhá polovina třetí etapy už vede po cestách, jejichž povrch je o poznání ušlechtilejší. Krajina se otevírá a po dlouhých kilometrech temnými hvozdy nabízí blažené výhledy do okolí cílové dědiny. Jakkoli je finálový posun snadnější, styl chůze některých jedinců to nepotvrzuje. Platí to především o jisté dámě s překrásným jménem Beata. Vypadá to, že rehabiltační sestra z Domova důchodců v Podlesí bude muset podstoupit rehabilitaci. Každopádně má díky uměleckému dojmu z posledního úseku našlápnuto na nejprestižnější ocenění, adrácké tričko pro nejzuboženějšího účastníka.

A je tu Hovězí! Veselí turisté ze zlínské Veselé jsou už na místě, méně veselí blátošlapi z Veselé meziříčské postupně docházejí. Dlouho vyčkávajícímu redaktoru Nového Valašska však už před tím došla veškerá trpělivost, takže úlohu tiskového mluvčího velice rád převzal člen motorizovaného doprovodu Ladislav Škrla, který tak udělal významný krok ke svému zviditelnění. Jeho autentické výroky si tak budou moci přečíst nejen obyvatelé vsetínského okresu, ale i zvědaví lovci senzací z celého Zlínského kraje. Laďova stopa tak bude na věčné časy uchována ve střežených archívech svobodné valašské žurnalistiky.

Padesátka nejstatečnějších postupně klopýtá do cílové rovinky. Muzika vyhrává, Jarka juchá a kouřící hovězí vývar láká k likvidaci. Na náves s tlemící se krávou dorazil i sám hovězský starosta, pan Jaroslav Ország. Osobně teď všem poutníkům předává pohlednici obce i s historickým razítkem. Samotný závěr je ve znamení předávání cen. Tu hlavní získává už předznamenaná vyznavačka pěší chůze, totálně zubožená Beata, tričko pro nejstaršího účastníka po loňském vítězství uhájil pan Hájovský z Pržna a nejmladším hrdinou, který vlastní silou ušlapal rovných třiatřicet nesnadných kilometrů, se stal teprve šestiletý Štěpán Fiala z Valmezu.

K hovězskému nádraží se pomalu blíží červený motoráček a doznívající country tóny střídá bubnování dešťových kapek. Je tomu přesně tak jak před rokem. Ani tenkrát během celého pochodu ani nekáplo. Opět se ukazuje, že má tam nahoře někdo protekci. Zbývá jen dodat, že výtěžek startovného ve výši přes tři tisíce korun bude bezprostředně věnován na pomoc postiženým dětem.