JARCOVSKÁ GULA

!!! pražádná nula !!!

TTT

dějství jedenácté

 

Jarcovská gula není žádný zanedbatelný šutr vyčnívající k nebesům sotva čtyři kilometry od Valmezu. Pískovcový skalní útvar měří rovných osm metrů a na slovo vzatí odborníci tvrdí, že je poskládaný hned z pěti vrstev. Jedenácté pokračování seriálu TTT – Trasou Tonka Tomance, tedy míří právě sem! Největší tulák všech dob se tady v minulosti bezpochyby objevil nesčetněkrát.

O třinácté hodině se třináctero duší schází za mostem přes Bečvu, přímo na prahu Poličné. Tato vesnice v současné hostí nějakých osmnáct set smrtelníků a na stejném místě sídlí už od konce třináctého století. Jako jedna z mála okolních obcí měla už dávno svůj mlýn a od roku 1924 dokonce parní pilu a vlastní elektrárnu. Za komančů byla násilně přifařena k Valmezu, ale protože konšelé rozhodli o zrušení tamější školy, strarousedlíci se před nějakými patnácti roky vzbouřili a spolu s protilehlou Krhovou vyhlásili samostatnost. Jak se zdá, sebevědomé dědině to docela sluší.

Kolem Vsetínské Bečvy se protáhneme k Bražiskům. Zdejší příkrý svah je vyhlášen jako přírodní památka. Měla by tu růst, jako na jediném místě ve vsetínském okrese, vzácná rostlina, tak zvaný jaterník podléška. Ten tu na Hromnice samozřejmě nevidíme, zato si všímáme pokroucených kořenů modřínů a borovic, které se zuby nehty drží svahu a dlouhá desetiletí hrdinně odolávají definitivnímu vyvrácení.

Opustíme smíšený les a ocitáme se mezi prvními jarcovskými chalupami. Technicky nadaný Jindra z rodu Škrlů tasí z ruksaku malý dron a ten si pak pod jeho vedením vesele krouží mezi ovocnými stromy i uskakujícími členy naší družiny, aby nám posléze nabídl dokumentární snímky, které by žádný přízemní fotograf  nebyl ani náhodou schopen pořídit.

Klikatou silničkou se blížíme k Jarcové. Ta má něco mezi osmi až devíti stovkami obyvatel a měla by zde trčet od konce třináctého věku. Jako jediná z okolních obcí nebyla komunisty zkolonizována. Podle pamětníků za to může jistý pan Zetek, hluboce přesvědčený komanč nejvyššího kalibru, pracující na vsetínském Okresním národním výboru, kde se před ním všichni jeho poddaní přímo bázlivě třásli. O nějakém přifaření k nenasytnému  Valmezu tedy nemohla být ani řeč. Dlouhodobá suverenita obci asi prospěla, protože tu kromě obvyklých myslivců a hasičů fungují i nadšení a velice schopní ochotníci. Jednoho z nich potkáváme hned na kraji dědiny. Spolu se svou přítomnou paní si zahráli nejméně ve dvou filmech, především v typicky valašském příběhu, známém pod jménem Děda.

Horním koncem vesnice se posuneme k lesíku a pak už kostrbatým chodníkem stoupáme k hlavnímu cíli dnešního výšlapu. Osmimetrová skála je opravdu impozantní. Nabízí několik horolezeckých cest, z nichž ta nejobtížnější se chlubí úctyhodnou sedmičkou. Když si s přítomným vrstevníkem Pavlem uvědomíme, že jsme tam za mlada šplhali bez jakéhokoliv jištění, popadá nás skoro panická hrůza. Drápat se dnes nahoru je nejen nemožné, ale i naprosto zbytečné. Jindrův mrštný dron se mezi větvemi elegantně vznese k nebi a bez jakéhokoliv rizika zdokumentuje tuto lokalitu z patřičného nadhledu. Jeho pozornosti neujde ani skutečnost, že celé naší potulné pospolitosti už docela vyhládlo. Janiny buchty, Jindřichova rozpukaná kukuřice a tuze zdravé ovocné zákusky se okamžitě stěhují do hladových a tím pádem patřičně natěšených žaludků. Bohužel musíme oželet nepřítomnost tulákovy zákonné manželky Ellen a jeho vlastní sestry Marie, které díky předchozímu zranění jednoho z kolen k ústřednímu cíli dorazily s malým zpožděním a velkým vyčerpáním. A dál už budou pokračovat svou vlastní, v tomto případě zpáteční cestou.

 

Další zastavení nás čeká na oblém návrší s nádherným výhledem. Ještě donedávna tady, na Krplově, stála docela vysoká rozhledna. Zub času dřevěnou konstrukci dvakrát nešetřil, takže bohulibé dílo zdejšího svérázného podnikatele pana Bystroně muselo jít k zemi. Funkci vyvýšené plošiny opět nahrazuje neúnavný dron. Naprosto poslušně reaguje na pokyny svého majitele a také v tomto případě posléze nabídne netušené záběry blízkého i vzdálenějšího okolí.

 

Jen kousek pod nejvyšším bodem se do vesmíru vypíná neobyčejná socha. Pravděpodobně ji tu vztyčili chrabří bojovníci za obnovení Velkomoravské říše. Patří jistému knížeti Sámovi, pod jehož taktovkou dali Slované na frak obávaným Frankům a umožnili tak svému neslovanskému vojevůdci pětatřicet roků vládnutí dobytému území, což mohlo být jednou z předzvěstí budoucí Velké Moravy. Doufejme, že současní Neomoravené nepůjdou ve šlépějích samozvaného panslovanského náčelníka Putina a ušetří tak prostý lid, jemuž je politika víceméně ukradená, hrozného a naprosto  zbytečného trápení.

Po půldruhém kilometru pohodové chůze se nacházíme u úplně poslední zastávky. Tentokrát už bez účasti náčelnice Jany, jejího bráchy Jiřího a také našeho kumštýře Jindřicha, kteří museli kvůli služebním a jiným povinnostem předčasně klesnout do údolí. Piškovské sedlo, do něhož jsme po více než šesti kilometrech zdárně dorazili, leží ve výšce 578 metrů nad mořem. Mimo hromad pokácených klád, nového přístřešku a staré Boží muky zde stojí i nepříliš nápadný kamenný památník. Připomíná presidenta Masaryka, který zde v letech 1907 až 1912, ještě jako poslanec říšského sněmu, údajně často sedával. Společnost mu prý dělal meziříčský přítel MUDr Kraicz, případně oznický hajný Redl, se kterými rozebíral aktuální politickou situaci a možnosti jejího řešení. Pomník nechali v roce 1946 zhotovit občané Poličné a o čtyři roky později, tedy Léta Páně 1950, jej u příležitosti stého výročí Masarykova narození vztyčili na tomto památném místě. Jakýmsi nepochopitelným zázrakem tu přečkal celou čtyřicetiletou dobu komunistické totality. Přitahoval ovšem různé svobodymilovné podvratné živly, které se v jeho blízkosti u různých výročí pravidelně srocovaly. Příslušníci tajné i jiné bezpečnosti vše z lesních úkrytů bedlivě sledovali a podle svého uvážení  pak  na vzniklou situaci „přiměřeně“ reagovali.

Poslední tři kilometry to už s námi jde vyloženě z kopce. S nadprůměrně nadaným lidovým bystřickým teologem Lubošem odhalujeme některá nepoznaná zákoutí Svatých Písem a v lehce konfrontačním stylu se snažíme najít nějaká praktická vyústění. Abychom posléze narazili na známou pravdu, že víme, že stejně nic moc nevíme. Předmět hovoru nekřesťanského filosofa Jindry a křesťanského kazatele Pavla, který sem dorazil až z černé Ostravy, však zůstává v utajení, stejně jako přemýšlení švarné Hanky, moudré Mileny či tiché Petry, jež kráčejí za nastupujícího příšeří v samém čele prořídlého průvodu. Žádné tajemství ovšem neukrývají za plotem se popásající nahnědlé kozenky. Dávají jasně najevo, že by nepohrdly něčím k snědku. Mají, chudinky, smůlu. Veškerou píci jsme už zlikvidovali a v její síle teď spěšně klopýtáme zpátky k poličenskému cíli. Tam se už definitivně a v dobrém rozcházíme. S blahoslavenou nadějí, že nejpozději v polovině března opět a v plném počtu dorazíme na start nějakého příštího špacírování.

((((((((((((((((( -: ahoj :- )))))))))))))))))