RALLYE ADRA ´03

Hradec - Bohdalec

------------------------------------------------------------------------

HISTORIE ADRY VALMEZ

část pětatřicátá

NEDĚLE 

Už podeváté se v prvním prázdninovém týdnu scházíme na startu cyklistické Adrarallye. Tentokrát kousek od Jeseníku, v obci Hradec, přesně tam, kde byl cíl minulého ročníku. Posádky doprovodných vozů jsou na místě včas, účastníci, kteří dopravu svěřili Českým drahám, přijíždějí se čtyřhodinovým zpožděním. Pomalou jízdu jednoho z vlaků prý způsobilo budování rychlostního koridoru.

Starostlivým Moskalovým, jejichž usedlost se nám stala startovní základnou, tak přiděláváme starosti s přípravou neplánovaného oběda. Což není ničím ve srovnání se starostí, kterou jsme jim způsobili před třemi lety. Akce zvaná Adrarallye způsobila, že se jejich sličná dcera Ellen tenkrát někde pod šumavským Boubínem zahleděla do jednoho z našich svobodných borců a od letošního září by oba chtěli životem cestovat na tandemu. Moskalovic rodina tedy už žije předsvatebními přípravami. Budoucí novomanželé tím pádem šetří síly na očekávaný těžký životní rozjezd a letošní cyklistické akce se nezúčastní.

Přípravami předstartovními teď rovněž trpí nejnepřehlédnutější osobnost budoucích šesti dnů, Laďa Škrla. Ještě neujel ani metr, a už má defekt na duši. Zmíněný druh duševního problému lze naštěstí celkem rychle napravit. Zalepení či výměna nezabere více než půlhodinu.

Značně zpožděný start si vynucuje značné zjednodušení naplánované trasy.  Dvanáctero bicyklistů proto vynechává obtížný přejezd kopců poblíž Jeseníku a pohodlnými lesními cestami je objíždí do Žulové. Nováček Lukašenko z rodu Tomanců i tak kolabuje jenom kousek od Hradce. Tělesná indispozice neznámého původu jej vyřazuje ze hry už na prvních kilometrech. Ostatní tvrďáci, včetně neplnoletého Pavlíka, který si letos dopřává první reprízu, však dojíždějí v naprosté pohodě do zmíněné Žulové, kde už na ně čeká první lehké letošní občerstvení. To už nebude podáváno prostřednictvím dlouholeté nerozlučné dvojice Květy a Zdenky, ale manželského tandemu Simony a Petra Kimlerových.

Z krajiny kamenolomů trasa pokračuje údolím kamenitého potoka až k nádherným Nýznerovským vodopádům. Někteří, například nepolepšitelný potápník Jindra, si je vychutnávají nejen pouhým pohledem ze břehu. Osvěžující koupel ve zvířeném chladivém nálevu však netrvá dlouho a díky časovému skluzu je nutné opět osedlat odhozené bicykly. Cesta začíná čím dál více stoupat,  asfalt se mění v hrubé kamení  a pohodlný výlet v mírné galeje.  Poslední úsek na jedenáct set metrů vysoký Smrk už vede nízkým smrčím po sotva znatelném chodníku, jež do výšin stoupá ve značně velkém náklonu. Žádnou únavou tu kupodivu netrpí další letošní greenhorni v podobě sportovně vyhlížejícího Rošťáka  a neohrožené sesterské dvojice Stíhaček. Náznaky blížícího se kolapsu naopak oplývá starý veterán, těžkotonážník Laďa. Na ploché temeno rozlehlého Smrku se s využitím posledních sil nakonec přece jenom doplazí.

Po mírném oddychu opouštíme nejvyšší kótu tohoto dne  a pěšinami mezi mechem a borůvčím se posuneme k prvnímu pořádnému sjezdu. Prudce klesající úvoz, upravený stahováním klád, je plný prachu a zrádných kamenů. Za pádícími cyklisty zůstávají jen zvířená oblaka a klikaté stopy kol na zaváté cestě. Jakkoli sjezdová premiéra vyhlíží dramaticky, ke všeobecné úlevě zúčastněných aktérů se odehrává bez jediného nedobrovolného kotrmelce.

Malebným údolím rekreační osady Petříkov poté přijíždíme do Ramzové. Kromě pomyslné cílové pásky nás tu čeká Simča s voňavou večeří a Antonín s vyhlídnutým místem na spaní. Jedná se o louku s neposečenou, metr a půl vysokou trávou a kulisou šesti větrných elektráren na nedalekém obzoru. 

Přívětivé stmívání přechází v čím dál temnější noc. Nad hlavou září bezpočet hvězd a jemný vánek přehlušuje šustění už zmíněných větrníků. Přestože se nacházíme jen kousek od civilizace, nikdo naše cirkusové ležení nevidí. Převysoké okolní traviny tvoří naprosto dokonalé maskování.

PONDĚLÍ 

Po jasné hvězdnaté noci přichází slunečné ráno. Naplno využijeme vzorného gastroservisu nové kuchařské dvojice  a někdy po deváté hodině vyrážíme do nového dobrodružství. Opustíme točící se elektrárny a pomocí točících se kol našich bicyklů  vytrvale a pomalu stoupáme nahoru. Tedy, kromě už zmíněných Stíhaček. Ty prostě pomalu jezdit neumí. Až k horské chatě Paprsek se suverénně drží v čele naší roztrhané karavany. Podobné je to i na lesních cestách a chodníčcích mířících k obědové zastávce nad vesnicí Seninka.

 

U servírované polední krmě však chybí Rošťák s Martou. Chrabrý borec cestou přes horské potoky upustil od lovu jmenované nezadané slečny a jako správný a řádně registrovaný rybář se vrhl na pstruhy. Přiřítil se s mírným zpožděním, zato hned se dvěma úlovky. Marta se mezi ně zatím nepočítá. Nešla by totiž osmahnout nad ohněm, jak se to vzápětí stává s obyvateli okolních tůní. Rybí lahůdka v kombinaci s plnými hrstmi čerstvých borůvek se tak proměňuje v naprosto nevšední, více než vítanou obědovou přílohu.

Kalorií je dnes dvojnásob potřeba. Čeká nás totiž nekonečné stoupání na nejvyšší bod letošní rallye, na čtrnáct set metrů vysoký Kralický Sněžník. Sněhu ani králíků se tu sice nedostává, zato kamení je v tom únavném převýšení habaděj. Kolem Adélina pramene se konečně dostáváme až k pramenu samotné řeky Moravy. Ten leží jen kousíček od vyznačené česko-polské hranice.

Netrvá dlouho a hrdinně dobýváme i placatý vrchol Sněžníku. S ruinami dávné rozhledny vyhlíží nevábně. Zimní příděly sněhu tu zavlažily borůvkové plantáže, jejichž plody však zatím ještě nestačily pořádně dozrát. A tak se poměrně brzy začneme přesouvat k výpadovce do protějšího údolí. Nejedná se ani tak o jízdu, jako spíš o přískoky přes chaoticky poskládané žulové balvany. Často dochází i na zcela nezbytné poponášení či přenášení. Naštěstí jen našich těžce zkoušených bicyklů.

Všechny exponované úseky jsou zvládnuty bez škrábnutí. To už ale neplatí o pár stovek metrů níž. Snížená koncentrace v kombinaci s vysokou rychlostí Laďova silostroje způsobuje neodvratitelnou ztrátu ovladatelnosti, což vyústí v následné nedobrovolné opuštění zmítajícího se dopravního prostředku.  Přední kolo připomínající známou číslovku a pár otisků matičky země na Laďově srstnaté tkáni jsou však důsledkem víceméně přijatelným.

Další klesání ze Sněžníku ke Králíkům je, až na malé výjimky, celkem pohodové.  Poslední kilometry nás modrá značka vede po posečených zelených lučinách, pozvolně se svažujících dolů do údolí. Nádherná příležitost pro rychlý, dokonale bezpečný sjezd! Se Stíhačkami v zádech popouštím svému oři uzdu a náramně si užívám potěšení ze stále narůstající rychlosti. Přehoupnu se přes mírný horizont, svištím si to padesátkou uježděným koridorem mezi loukami a užuž se vidím v nedalekém cíli. Co však nevidím, je drát elektrického ohradníku, takřka neviditelně natažený přes cestu. V setině vteřiny jej mám přímo před řídítky. Pevné silonové vlákno se hrozivě napíná , vytržené kolíky lítají vzduchem. Že v následujícím okamžiku poletím i já, je naprosto jisté. Plachtění v povětří, při kterém se nezmítá jen má chatrná tělesná schránka, ale i na krku zavěšené fotoaparáty, je naštěstí nepříliš dlouhé a líbání tuzemské hroudy jakž takž snesitelné. Pár odřenin na foťácích, zánovním mobilu i mé stařecké kůži přijímám jako překvapivé, zcela originální suvenýry. Je pravdou, že tak důvěrné přivítání jsem po příjezdu z Moravy do Čech nečekal. Přestože Stíhačky viděly moji akrobatickou sestavu v přímém přenosu, starší Jana si neodpouští o kousek níž něco podobného vyzkoušet na vlastní kůži. Pro změnu v o něco menší rychlosti, zato s o něco jadrnějším komentářem.

 

Náčelník polního nocování má už nachystaný parádní plácek před obecním koupalištěm, náčelník polní kuchyně Petr dostatek tekutého občerstvení a polní kuchařka Simona teplou a chutnou večeři. Rošťák má hned vedle pstruhový potok a zbytek světa vyhřátou vodu v bazénu. To všechno v česko-moravském pohraničí, v samém centru vesničky Prostřední Lipka.

Rádiem opakované zvěsti o nočních přívalových deštích těší málokoho. Dva malé stany na patnáct lidí, to je i při vší skromnosti přece jenom málo. Někdo zalézá do auta, někdo pod něj, někdo pod přívěsný vozík a někdo pod igelit. Já nocuji pod šikmo nataženou celtou. Naštěstí se přivalí jen dvouhodinový zahradnický deštík. Přijít opravdový příval, většina  je mokrá do niti.

ÚTERÝ 

Ráno je oblačné a občas se z mraků prodere i sluníčko. Míříme k nedalekým Králíkům. Pohledné město s celou řadou historických památek sice nemineme, ale na důkladnější nezbývá čas. Odhodlaně se tedy zakusujeme do poslední horské překážky, kterou tvoří takřka kilometr vysoký vrchol Suchého. A právě tady přetínáme trasu naší vůbec rallye, právě tady se po osmi letech dokonale uzavírá okruh kolem České republiky. Budeme však pokračovat dál. Zamýšlený cíl devátého ročníku by měl být v krajině Devíti skal na Českomoravské vrchovině.

Stoupání je dlouhé, únavné, ale na to jsme už celkem zvyklí.  Samotné vrcholové finále má nádech mírného dramatu. Ti, kteří si cestu zkracují mimo značku, drápou se nahoru přes kořeny, balvany, borůvčí a kapradiny, ti, co se šlechetně drží značené cesty, zase těžce zápasí s naprosto neprůchodnými úseky po nedávné lesní těžbě.

Hřeben Orlických hor je zdárně překonán, teď přichází na řadu poslední horský sjezd. Ukazuje se jako docela pestrý, místy i technicky náročný. V údolí Orličky se však sjíždíme bez jakéhokoliv karambolu. Včerejší přemety nás poučily.

Obědváme pod kolmou skalní stěnou, v romantickém údolí před Jablonným. Nepolepšitelný rybářský kumštýř Rošťák zajišťuje další rybí delikatesu. Úlovek, doufejme, že u majitele rybářského povolení legální, opět vhodně doplňuje skvělé kulinářské výplody naší kuchařinky Simony.

Cestování polními a lesními cestami k České Třebové je poměrně příjemné. Méně příjemné je však čím dál více šednoucí nebe. Předpovědi opět avizují přívalové srážky.  Cítíme je ve vzduchu. A nocleh, jak to většinou bývá, nemáme dopředu zajištěn. Ada, vědoma si vážnosti situace, volá mobilem své máti, jež pracuje v Pragocentru české Adry. Akceschopná účetní pohotově zneužije dobrých známostí a přes známou adračku na dálku zajišťuje ubytování v církevní budově českotřebovských adventistů.

„ Je to v suchu!“, říkáme si v duchu a  a za mírného mrholení míříme k šíleně prudkému svahu. Tady však dochází ke zlomu.  Nejen k mohutnému, do daleka se táhnoucímu zlomu krajinnému, ale také ke zlomu ve vývoji počasí. V šíleně prudkém kopci nás zastihuje šíleně prudký déšť.  Navíc doprovázený šíleně prudkým větrem! Šílená zvuková kulisa se šílenými světelnými záblesky už patří samozřejmě k věci. Aby toho nebylo málo, šíleně dravé Stíhačky přehlédly odbočku a teď bloudí v šíleně temném lese. Barevnými pláštěnkami oháklé rodné sestry mě sice po chvíli objeví ve skalní slují, ale na rozdíl ode mne se rozhodují stíhat hlavní peleton. Jen co jej dostihnou, znovu, teď už i s oním peletonem,  míjejí v šeru další z odboček. Bloudění v šíleně temném lese s šíleně prudkým svahem se za šíleně prudkého lijáku posouvá do šíleně napínavého rozměru. Netuším co se s ostatními děje a v bláhové naději, že to peklo už co nevidět skončí, se vydávám na stíhací jízdu já. Jenom co vyrazím, liják se mění v průtrž. Proudy vody se valí z nebe i po zemi a příkře stoupající pěšina zařezaná v ještě příkřejším svahu se stává dokonalým kluzištěm. Za neustálého podkluzování se decimetr po decimetru sunu i s kolem nahoru. Je-li mi něco divné, pak je to absence jakýchkoliv stop po početné skupině přede mnou. Logicky mi dochází, že minuli odbočku a teď se plahočí neznámo kde.

Za neustávajícího deště se po hodině cesty a několikerého bloudění konečně objevuji v Třebové. S totálně promočeným oděním a utopeným foťákem. Jediné, co naštěstí funguje, je mobilní telefon. Zpočátku ho vůbec nikdo nebere. Po delší chvíli však dochází k prvnímu kontaktu a poté se do oblasti signálu dostávají všichni ztracenci. Díky tomu také unisono blahořečíme místním věřícím, kteří nám ochotně nabídli svoji střechu.  Jsme mokří, špinaví a docela slušně promrzlí. Ale vrcholně spokojeni. Konečně v suchu a navíc i v teple!

 

Z předsálí modlitebny se rázem stává parkoviště bicyklů a ze všech přilehlých prostor sušárna promoklých hader. Ze sborové místnosti potom společenské centrum, které i tentokrát voní po všem přenáramně jedlém, ale především po rybách.

 

Po výtečné večeři odjíždí Antonín k nádraží, aby zde vyzvedl stálici minulých rallye a nejveselejší kuchařku všech dob, Mikovou Zdenku. Cestou ji připravuje na spaní ve stodole se zatékající střechou. Když potom Zdenka vstoupí do městské budovy s výstavním interiérem, dostává šok. Také proto, že zde naprosto nečekaně potkává jednu ze Stíhaček. Znají se dlouho díky společné psí lásce. Sešly se psovodky, asi bude psina…

STŘEDA

Vytrvalý déšť, který bubnoval do střechy dlouho do noci, nádherně pročistil včerejší těžký vzduch. Po ránu, vydatné snídani  a úryvku ze Svatých Písem osedláme ne zrovna čisté bicykly a  po průjezdu nápadně pěkným náměstím se začínáme  nořit do baladicky půvabné Vysočiny. Jen kousek nad městem ji obdivujeme i z docela vysoké kovové rozhledny. Romantické putování po polních cestách či pěšinách dává zapomenout na podvečerní promáčenou anabázi. Možná až na jednu dramatickou vsuvku v podobě prudkého lesního klesání.  Zrádné kořeny můj svižně pádící kostitřas rozkmitají natolik, že jenom čirým zázrakem se mé stařecké tělo neodpoutá od stroje a i nadále zůstane za nezkrotně rozvášněnými řidítky.

 

Přijíždíme do Smetanovy Litomyšle. Bájné město se nám představí ve vší své nádheře. Tentokrát zbytečně nespěcháme, takže obdivujeme překrásně zdobený zámek i neobvykle dlouhé náměstí v jehož prostorách si dopřáváme jedno tuze sladké cukrárenské posezení.

Východočeskou muzikální metropoli necháme za zády, abychom šedými silničkami v zelené  krajině pod modrým nebem a bílými mraky putovali k Růžovému paloučku. Podobně jako kdysi Čeští bratři, i my se s ním musíme po chvíli rozloučit. Na rozdíl od nich však nemíříme vstříc neznámé daleké cizině, nýbrž k našim dobrým známým v poměrně blízkém Jarošově. Aleje červených třešní pochopitelně nemůžeme nechat na pokoji, stejně jako Rošťák volně pohozený předpotopní bicykl. Bere jej pod paži a odváží k použití na náhradní díly. Zdeněk Žůrek, k jehož familii máme právě namířeno, je totiž zkušeným, životem protřelým automechanikem.

Kromě Zdeňka a jeho choti Milenky, jinak mé vlastní sestřenice, obývá poslední jarošovské stavení taktéž moje teta Emilie. Její encyklopedické znalosti historie zdejšího kraje jsou více než obdivuhodné. Na střídačku posedáváme v jejím starobylém pokoji a jenom posloucháme a posloucháme. Ti, kteří si nemíní lámat hlavu zažloutlými dějinami, lámou si ji prostřednictvím hlavolamů. Dům číslo popisné 18 jimi přímo oplývá.

U Žůrkových a tety Hurtové by se dalo posedět daleko déle, ale my musíme do večera ještě doputovat k jejich příbuzným. A jedeme tam právě těmi místy, kterými prošla pohnutá historie vzpomínaných Českých bratří. Nadopováni darovanými domácími buchtami zdoláváme v rozverné náladě veškeré nástrahy nerovného chodníku, klikatícího se bludištěm impozantních pískovcových skal. Občas si připadáme jako kovbojové v sedlech divokých koní. Ne nadarmo se zdejšímu divukrásnému zákoutí přezdívá Toulovcovy maštale. Pronásledovaní evangelíci je kdysi používali ke svým dokonale utajeným bohoslužbám.

Ve chvíli, kdy užuž chceme své rozdováděné oře pochválit za to, že nás dnes ani jednou nevyhodili ze sedla, se lesem ozve zděšený výkřik Stíhačky Jany. Je totiž ze sedla vyhozena přímo do potoka! Kromě vylekaných veverek naštěstí tato havárie nezanechává žádných dalších negativních následků.

Podobných příležitostí k opuštění kostitřasů se v tomto lesnatém  kraji brodů, kořenů a vyčnívajících balvanů nachází bezpočet.  Ovšem akrobatické úrovně vzpomínané Jany už nedosáhne žádný z nás. Dokonce ani uznávaný cyklistický virtuos Rošťák, který jeden z vodních toků překonává stylem, při němž se všem přihlížejícím doslova tají dech. Nad vodou jej tu drží jen vyložený zázrak či spíše celé hejno zasahujících strážných andělů.

 

Civilizovanou krajinou poté pokračujeme k neviditelnému cíli. Tentokrát ale proti viditelné hradbě černých mraků, ze kterých se k zemi spouštějí temné provazy vydatné nebeské vláhy. Ve vzduchu visí nezodpovězená otázka. Kdo se přivalí do cílového mlýna v Předhradí dřív? Příval nebo my? Valíme to hlava nehlava, až ztrácíme značku!

Karavana proto pokračuje po silnici, kde je větší možnost případného úkrytu. Já se raději vracím k potoku a neschůdným chodníčkem kopíruji jeho proud. Vidím v tom jedinou šanci, kterak mlýn neminout. Vidina blížícího se přívalu nedovolí ubrat. Pěšina jde střídavě nahoru a střemhlav zase dolů, do cesty se staví nápadně vystouplé kořeny a velké, značně ostré kameny. Údolí se postupně mění v kaňon a jemný deštík v lijavec. Značka vede skalnatým korytem potoka. Začíná horolezecký terén. Dokonce s bíle vyznačenými úchyty! V šedém přítmí překonávám dramatický úsek a drkotám dál podél rozvodňujícího se potoka. Konečně stavení na druhém břehu! Určitě je to Řádkův mlýn! Ale nestojí tu žádné z našich doprovodných vozidel! A tak jedu dál. Největší liják přečkávám pod mohutným huňatým smrkem. Déšť ustává. Stačím ještě vyfotit překrásnou duhu a pokračuji v pátrání po mlýnu. Nikde nic podobného však nenalézám. Po dvou hodinách marného hledání se vracím k tomu jedinému stavení v údolí, kolem kterého jsem už jednou projížděl. Před chalupou naštěstí postává náš Jindra. Auta totiž stojí ve dvoře za neprůhledným plotem. Průhledné šero se právě proměňuje ve tmu…

Protože jsem se dlouho neobjevoval, byla do kaňonu vyslána pátrací družina vybavená baterkami a megafonem. Údolím sice proudí ve vlnách voda, mobilní signál však nikoliv. Teď to vypadá, že půjdeme pátrat po pátrací skupině. Ještěže se po čase podaří navázat spásné spojení. Pátrání je zrušeno, můžeme se umýt, navečeřet, vyčurat, pomodlit a jít spát.

Nocujeme v útulných pokojích, chráněni vysokým plotem a čtyřnohým trhanem nežádoucích hostů. Přibyli jsme totiž do nádherně upraveného mlýna Rudy Řádka, s nímž jsem tak trochu z rodiny. Je manželem dcery syna bratra mé matky Milana, který si zde s chotí Lidkou užívá bezstarostného důchodu.

ČTVRTEK 

Slušně zrelaxovaní opouštíme po ránu bezpečné útočiště v Předhradí a lesními cestami necestami pádíme do Skutče. Je neklamnou skutečností, že Skutečsko, včetně samotné Skutče, je skutečně půvabné. Zvláště zatopené lomy v krásných borových lesích. V jednom z takových zelených lesíků se Marta, jezdkyně v oranžovém trikotu, rozhoduje ulehnout. Pravda, trochu nešetrně, protože uléhá i s kolem a navíc ještě za jízdy. Naštěstí bez viditelné újmy na vystresovaném těle i roztřeseném bicyklu. Jak se zdá, uléhání má natrénované.

Jedeme dál! Tak trochu ležérně provedené značení v okolí nechvalně známých Ležáků nám způsobuje nečekané navigační problémy. Na nějaké poležení v místech, kde leží celá řada popravených Ležáčanů, proto není ani pomyšlení. Na oběd totiž musíme až do Hlinska a nezvratná nebeská proměna blankytně modré v ocelově šedou nevěští nic dobrého. Liják nás přepadává ve smrkovém lese na vrcholu táhlého stoupání. Svižně se uchýlím pod statného velikána s košatými větvemi. Ne na dlouho! Mohutný záblesk a okamžitý rachot hromu mě vyburcují ke střeštěnému úprku. Zaparkuji v nízké kultuře s průsvitnými haluzemi. Civím tam poněkud nekulturně, snažíce se ukrýt své tělo pod potrhaným zbytkem někdejší pláštěnky. Že se tím pádem nadpozemská vláha postupně dostává do veškerých tělesných zákoutí, netřeba zajisté zdůrazňovat.

Kulturní problémy neustávají ani poté, co přestane pršet. Hlinečtí značkaři šprýmaři nás míní hliněnou cestou provést další, v daném případě hustou a nízkou smrkovou kulturou, která je po slejváku naprosto dokonale orosená.  Hromadně to vzdáváme a raději se oklikou brodíme vzrostlou jetelinou. Moc jsme si nepomohli. Příští úsek totiž tvoří nepokosená, mokrá, asi metr vysoká tráva. O kulturnosti našeho vzezření při triumfálním příjezdu do Hlinska nemůže být nejmenších pochyb!

Dalo by se rovněž diskutovat o kultuře hlinského stolování. Představte si řídkou okrovou hlínou potřísněné borce, jak s plastovým i miskami naplněnými červeným zelím postávají či různě posedávají v těsné blízkosti hlinského nádraží. Vypadá to tady jako na krajském sletu východočeských bezdomovců.

 

Díky doporučení Antonína se zastavuji v sympatickém místním skanzenu. Je pěkně udržovaný a zůstává přirozenou součástí středu města. Na pořádnou prohlídku však nezbývá čas. Karavana už dávno odjela a tak nezbývá, než najít modrou značku, která by mě měla vyvést z obydlené části někam na okraj. Daří se mi to až po dvou nedobrovolných okruzích městem a pěti najetých kilometrech. Zdejší značení je prostě obdivuhodné!

Všichni jsou už mezitím daleko vepředu. Pokouším se proto o stíhací jízdu. Dlužno ovšem dodat, že zůstává jen u pokusu. Hledání značky s častými návraty není jen výjimkou, ale železným pravidlem.

S pocitem bludného Holanďana se posunuji k nejvyššímu bodu Českomoravské vrchoviny, k Devíti skalám. Kupodivu ale nenacházím žádné viditelné stopy po naší karavaně. Neumím si to vysvětlit a napadá mě ledacos. Především to, že trmácení necestami už u současníků nefrčí, že rallye v původní podobě je překonána. Pod vrcholovou pískovcovou hradbou dělám zásadní rozhodnutí. Zítra ráno oznámím ukončení seriálu. Přestat se má v nejlepším! Bude to krásně symbolické. Devítileté dějství pod Devíti skalami!

Na jednu z devíti, samozřejmě na tu nejvyšší, se rozhoduji nějak vyplazit. Což není nic divného. Jenže, já se tam drápu i s kolem! Silně pochybuji o tom, že nějaký bicykl už někdy zdolal střechu Vysočiny. Bláznů mého typu zas až tak moc není. Kromě devatera skal mi tu teď dělá společnost i kuchařské duo manželů Kimlerových. Simča dokonce šplhá až na nejvyšší úroveň. Prvovýstup jižní stěnou s kolem je díky Petrově kameře zaznamenán na videopásku. Záznam tak může lidstvu posloužit jako námět k novému směru v horolezectví.

Stojíme se Simonou i mým bicyklem na miniaturní vrcholové plošině. Petr vše vytrvale zaznamenává. Ve chvíli, kdy se míním i s kolem vzepnout k vítězné póze, mi na mokré skále podjede noha. Jestli mě v té kritické milisekundě zachytává má spolulezkyně anebo bdělý anděl strážný, to už opravdu nevím. Co však vím, je skutečnost, že devateroskalní pád z devítimetrové výšky by mohl skončit všelijak, ale určitě ne dobře.

Zatímco Kimlerovi odjeli svým pronajatým dvoustopým vehiklem ke dnešní plánované základně, já se svým jednostopým vynálezem pokračuji dál ve stopách stopařů zdejší lesní zvěře. Dostávám se tak na několik nádherně divokých skalních návrší, ze kterých pak pravidelně padám k nížinám neméně divokým sjezdem.

V Kuklíku, cíli dnešní etapy, jsem těsně před setměním. Pochopitelně, jako nejposlednější z posledních. Až tady se dovídám, že neskutečné bloudění nebylo jen mojí výsadou. Ostatní to však zavčasu vzdali a další osud spojili s lépe vyznačenou sítí zdejších cyklostezek.

Navzdory tomu, že jsme hosty Studených, sálá v jejich rekreační chalupě velice příjemné teplo. Nejen od vyhřátých kamen, ale i díky vřelým vztahům. Se Studenými jsme totiž také z rodiny. Jejich syn je manželem dcery syna mých rodičů a zároveň otcem vnuka mého bráchy. Není bez zajímavosti, že za i touto příbuzenskou pospolitostí vězí jedna z uplynulých Adrarallye.

Dnes večer ale nelze pominout významnou událost v životě přítomného bráchy mé dcery a strýce mých vnoučat, našeho prvorozeného syna Michala. Právě tohoto dne totiž dokončil třicátý oblet s planetou Zemí okolo Slunce. Obletující Stíhačky včetně ostatních krásek mu předávají na cestu středním věkem několik velepraktických pozorností a vše nakonec zpečetí sérií přeslazených polibků. Zatím totiž neznají veřejné tajemství, že tento druh nonverbální komunikace náš jubilant přímo vášnivě nesnáší.

PÁTEK 

Slunečné ráno, které následuje po absolutně pohodové noci pod střechou, číší bezstarostnou náladou. Není co řešit a není kam spěchat. Do cíle etapy i celé letošní rallye zbývá pouhých pětatřicet kilometrů. K překvapení většiny dodávám, že je to pětatřicet historicky posledních. Po devíti letech tedy končíme, a jak se zdá, končíme v nejlepším. Pro některé je to úleva, pro jiné nečekaně studená sprcha. Nacházíme se totiž stále ještě u Studených.

 

Na závěr pravidelného ranního brífinku dodávám, že ještě nejme v cíli a stát se může cokoliv. Nabádám k co největší opatrnosti na trati, a to hlavně ve sjezdech. První, kde končí první dnešní sjezd kotrmelcem, není nikdo jiný než já sám! V trávě ukrytá terénní vlna mě navíc katapultuje ze sedla jenom pár kroků od vysmátého, právě filmujícího Leoše. Záběry pádu mohou tím pádem jednou posloužit jako pádný důkaz toho, že stařešinům na každý pád žádný dopravní prostředek do rukou nepatří!

Navzdory tomu, že se jednalo o docela něžné přistání v trávě, jeho důsledek je poněkud překvapivý. Ladně zvlněné přední kolo ve tvaru osmičky se nedaří dokonale vyléčit ani profesionálnímu opraváři raněných velocipédů, zkušenému Rošťákovi. Důležité je, že se točí, byť pozdější jízda připomíná slalom notorika po dvaceti půllitrech.

 

Po dvaceti kilometrech poklidného putování Vysočinou dochází ke třetí, naštěstí poslední havárii starší Stíhačky. Dvojctihodné matce Janě se při svištění lesním klesáním dostává mezi plášť a blatník předního kola smrkový klacek, a tak osudem nespravedlivě stíhané Stíhačce nezbývá nic jiného, než nedobrovolný, leč velice důvěrný test povrchu jehličím vyzdobené pěšiny. Pokrčený blatník jejího trekinkového speciálu se dá hned opravit, ale modrofialovou ozdobou horní části dolní končetiny se bude moci naše milá smolařka chlubit ještě nejméně příštích čtrnáct dní.

Následný průjezd bažinami a neprošlapaným chodníkem s půldruhametrovou trávou považujeme už jenom jako milé zpestření úplně posledního dějství. Ještě pár posledních mil mezi malebnými vesničkami, úrodnými poli a temnými lesíky a na bílé ceduli se objevuje nápis Bohdalec.

Bez jakékoliv námahy slavnostně a spořádaně vjíždíme do rozlehlého dvora u Řádků. Na tachometru máme rovných 304 ujetých kilometrů. Rančer Pavel, který sem kdysi z Valašska odlákal svoji milou Alenku, nás zve srdečně dál a pracovitá paní domu připravuje zahradní posezení. Až tady, u společného oběda z naší polní kuchyně si trochu smutně uvědomujeme, že už nás nečeká žádné další pokračování. Většina účastníků odjíždí  k východu ještě téhož dne, jiní zůstávají i na sobotu. Co však zůstává úplně všem, to jsou právě uložené vzpomínky. Jak se v tuto chvíli zdá, jenom tak rychle nevyblednou…

Nakonec ještě velká náruč vřelých díků. Moskalovým, českotřebovským, Žůrkovým, Studeným  a nejméně dvojím Řádkovým! Na prvním místě ovšem neviditelnému, všudypřítomnému Pánu všeho tvorstva! Dojeli jsme celí a to se počítá!