ADRARALLYE 2001

Ze Znojma až do Valmezu

HISTORIE ADRY VALMEZ

část čtyřiadvacátá

Přesně po roce, tedy v prvním týdnu prázdnin, se vracíme na místo činu, do města okurek, vína a meruněk. Vloni byla právě ve Znojmě udělána pomyslná tečka za 380 km dlouhým putováním ze šumavského Vimperku.

Vůbec první znojemskou předstartovní aktivitou je návštěva soukromého nádražního koutku úlevy, který se vloni stal místem komického incidentu se svéráznou paní majitelkou. Zuřivou Helu, která svou pozici bránila smetákem a nespisovnými výrazy, tu však, k našemu zklamání, nenacházíme. Těšili jsme se totiž na malé zahřátí před vlastním ostrým startem. Původkyně loňského extempore, kuchařky Květa a Zdenka, se tu aspoň prostřednictvím fotoaparátu nechávají zvěčnit na nehynoucí památku. A protože tu s nimi pózuje i nový člen doprovodu, vlčák Rex, nádražní čekatelé poněkud zpozorní. Mají nás patrně za kriminalisty, kteří jsou na stopě závažného trestného činu.

Početný kompars se zabydluje ve dvou doprovodných vozidlech, a my, cyklisté, osedláváme své odpočaté šlapací stroje. Hned po ostrém startu před nádražní budovou začínáme stoupat na tupé návrší ležící u severního okraje této okurkové metropole. Potíže s orientací se dostavují už v jejím teritoriu. Nějakým nedopatřením se tu navzájem ztrácíme a správnou cestu hledáme jen pomocí intuice. Po hodině lehkého bloudění se však sjíždíme v listnatém lese asi 10 km od města. Jako obvykle, i tentokrát přijíždíme ze dvou protilehlých směrů. Následuje několikakilometrový terénní úsek ve stínu stromů, který později vystřídá pohodlné cestování místními, pramálo rušnými okreskami. Dozrává obilí, kolem cest kvetou vlčí máky a vůně mohutných lip soutěží s pachem chátrajících kravínů. Přijíždíme do Miroslavi, cíle dopolední etapy.

Úplně stejný charakter vykazuje i druhý díl dnešního putování mířící k Mušovským jezerům. Zase jen pole, vesnice, lípy a kravíny. Mírně nahoru a poté mírně dolů. Šedesát úvodních kilometrů ze Znojma k úpatí Pálavy tak zdoláváme v naprosté, ničím nekomplikované pohodě.

Prodíráme se s bicykly nábřežím jezera a pátráme po doprovodu. Měl být někde u hlavní brány zdejšího rozlehlého autokempu. Platit za průjezd ohrazeným tábořištěm se nám dvakrát nechce, a tak jej zkoušíme nějak obkroužit. V sousedícím sadě vzrostlých broskvoní za námi zůstávají více než zřetelné stopy. Půda je tu totiž čerstvě uvláčená. Naštěstí jsou broskve ještě zelené. Být zralé, určitě bychom byli považováni za pytláky. Kopírujeme nekonečné oplocení a bedlivě vyhlížíme nějaké místo k nenápadnému vniknutí do nitra nikoliv laciného kempu. Dočkáváme se! Úzká díra ale stačí jen na protažení našich tělesných schránek. Bicykly přehazujeme. Ochrana před narušiteli je tady stejně bdělá jak naše současná armáda, takže se pak viditelně a naprosto nerušeně promenádujeme celým rekreačním areálem.

Místo k přenocování ale stejně nakonec nacházíme za jeho hranicemi. Za zlomek kempové ceny, na travnaté pláži u vody. Zapadající slunce barví horizont pálavských kopců dorůžova, z hrnců se line vábná vůně připravované večeře a z reproduktorů jižanská verze valašštiny v podání populárního strýce Rychtaříka. Kloboucký šprýmař Rádia Zlín nám bude zvedat bránice po celou dobu letošního šestidenního putování.

Noc pod bezmračným nebem je klidná a teplá, stejně jak stojaté vody Mušovských jezer. Po ranní koupeli a chlebu s marmeládou kopírujeme jejich břehy až do nedalekého sídla vnadné Věstonické Venuše. Místo ní tu ale narážíme na nepříliš vnadnou věstonickou zmrzlinářku, jejíž pracovní tempo je srovnatelné s tempem putujícího, výjimečně líného hlemýždě.

Přibližně stejnou rychlostí pak stoupáme na nedaleké, leč vysoko položené Dívčí hrady. Dívčí vnady přítomných mladých turistek, podobně jako výhled do kraje starých vinohradů se ukazují být v této lokalitě přímo úchvatné! Stejně úchvatný je také něčí nápad, darovat našim drahým adrabicyklistkám nějaký originální suvenýr. Do batohů, které nám naše krasotinky nechaly pohlídat, se postupně stěhují asi dvoukilové pálavské kameny. Jsme zvědavi, kam až je dívky z Dívčích hradů převezou. Převezly by nás, kdyby by nám ale na oplátku vyhlásily dívčí válku.

S dívkami i jejich kamením pak drncáme uzoučkými kamenitými chodníčky napříč půvabnou Pálavou. Tyto pěšiny vyšlapali ve členitém vápencovém terénu pěšáci, takže jízda na kole je tady občas hodně napínavá. Obzvláště v příkrých sjezdech s prudkými, opačně klopenými zatáčkami, vysypanými vrstvou hrubého kamenitého štěrku. Veterán posledních rallye, smolař Leoš, předvádí v jednom takovém úseku přímo ukázkový skluz svého značně obnaženého těla po drsném vápenci, končící nedobrovolným přistáním v pichlavé náruči zdejších abnormálně trnitých vzrostlých křovin. Přítomná studentka medicíny Jana za asistence zdravotní sestry Simony si tak mohou na Leošově rozdrásané tkáni procvičit nejzákladnější lekce první pomoci. Červenohnědé strupy na lokti a na stehně jsou pak po celý týden zdaleka viditelnou ozdobou, po které však, kupodivu, nikdo další netouží. I tak se něco podobného za chvíli podaří Michalovi. Ve snaze udělat před kamerou co nejlepší umělecký dojem, popouští v hodně šikmém kamenitém klesání svému poskakujícím oři uzdu víc než je zdrávo, za což se mu odměňuje odhozením jeho těla do přírodního svodidla tvořeného směsí planého trní a hloží. Daleko příjemněji pak končí masový pokus o přejetí podlouhlé kupy čerstvě usušeného sena. Střemhlavý, takřka jednotný přemet osmi kaskadérů je nevyhnutelný, zato následující přistání, až na malé výjimky, poměrně hladké.

Poměrně hladký je také dojezd do pohraničního Mikulova, přestože se jede po komunikaci značně skalnaté. Naprosto stejný povrch, ale v opačném náklonu má také často používaný chodník na Svatý Kopeček, čnící vysoko nad městem. Název cesty „Křížová“ je naprosto výstižný. Obzvlášť, když se někdo na horu drápe s bicyklem po boku a se sluncem přímo nad hlavou. Navíc někteří, přesněji řečeno, některé, ještě s dvoukilovým šutrem v batohu. Až tady, u bílého kostelíka s nádherným výhledem na Mikulov a šňůru aut před celnicí končí svoji pouť vzpomínané bílé kameny z Dívčích hradů. Jejich dívčí transport nechtě ukončuje jedna z nich, když náhodou v ruksaku zapátrá po dívčí kosmetice. Dívčí válka sice visí ve vzduchu, ale nakonec k ní nedochází. Jednak proto, že Svatý Kopeček není pro válčení vhodný, a také proto, že dívčí populace je převozem šutrů totálně vyčerpaná.

Štěstí, že následné putování k obědové zastávce vede jenom po rovině. Oběd máme totiž v Lednici. Navzdory tomu je krásně teplý. Ještě teplejší je ale doktorka Jana. Nerozumíme tomu, ale právě v Lednici chytla horečku z úžehu. K našemu překvapení nic ledového v Lednici nenacházíme. Přestože je v blízké zámecké zahradě bezpočet květů, ty ledové zde kupodivu chybí.

Silničkami a cestami protínajícími lužní les se bez jakéhokoliv převýšení posunujeme k Břeclavi a potom až na samý konec českomoravského světa u Lanžhotu. Tady, v suverénně nejnižším bodě celé rallye, ostře měníme směr a zamíříme k severu. Rovinatým krajem mohutných listnáčů, vysokých kopřiv a živých ryb v mrtvých ramenech největší moravské řeky přijíždíme do blízkosti Hodonína.

Mikulčický památník, připomínající zašlou slávu Velké Moravy, zastihujeme až v záři zapadajícího slunce. V pěkném anglickém parku to však na noční táboření dvakrát nevypadá. Ten navíc leží v těsné blízkosti ostře střežené slovenské hranice, kterou i tak houfně překračují běženci z blízkého i vzdálenějšího východu. Před několika dny se jich pár utopilo nedaleko odtud, když chtěli v utajení překonat rozvodněný tok řeky Moravy. Posuneme se tedy o dva kilometry dál, k nějakému opuštěnému stavení. Ostrostřelci se psem, který nás dalekohledem sleduje, se náš pestrobarevný cirkus ale ani trochu nelíbí a zřetelně prohlašuje, že pokud míníme bivakovat v jeho lovištích, koledujeme si o okamžitý přepad cizineckou policií. Polní kuchařky, které už potřetí vytahují z Lednice předvařenou večeři, aby ji konečně dovařily, jsou zoufalé. Chtě nechtě musí potřetí balit, stejně jako všichni ostatní. V naprosté tmě se proto posunujeme do pět kilometrů vzdálených Mikulčic. Za zdejší hospodou, v těsném sousedství fotbalového hřiště, se dá spát docela obstojně a víceméně nerušeně. Napočtvrté dovařená a před jedenáctou servírovaná večeře však chutná více než náramně!

Slunečné ráno vykazuje jedno nečekané překvapení. Přístup k vodě se zdá být v nedohlednu a zásoby v kanystru jsou skoro vyčerpané. Tekutina k osobní hygieně je proto na příděl. Každý musí vystačit s jedním pohárkem. Ti, co se myjí jednou za týden, v tom nevidí pražádný problém, vyznavači denního holení, čištění zubů a zapíjení dávky vitamínů však musí vykázat maximální dávku šetrnosti.

Vločková kaše ke snídani startuje další porci plánovaných kilometrů. Cyklodrama otevírá třetí dějství a míří podél Moravy k Hodonínu, kolem trati k Rohatci a krásnými borovými lesy ke Strážnici. Pískové pěšiny, porosty vysoké trávy a příjemný vánek dělají z této části rallye dokonalou pohodovku.

U Strážnice však končí nejen roviny, ale i humor. Dál čekají jen kopce, mlhy, mrholení a deště. Posunujeme se ke Tvarožné Lhotě. Tvarohově bílá mlha, lepkavé bláto a orosená tráva se stávají věrnými průvodci při putování jinak půvabným Horňáckem. Ztráta značky uprostřed družstevních lánů nás nutí k pokračování napříč zemědělskou kulturou. Je po pás vysoká, mokrá a její dvoukilometrové překonávání kulturu cestování ani trochu nepřipomíná. Dokonale promáčeni míjíme věhlasný Kuželovský mlýn a s velkou úlevou dosahujeme Velké nad Veličkou. V nevelké vzdálenosti od ní, ve Filipově údolí pod Velkou Javořinou, nás však čeká pěkná a prostorná chata. Starostlivý doprovod zajistil parádní nocleh v postelích a hlavně v suchu. Celou noc pak prší jako z konve.

Po ránu a po snídani nás vlakem dojíždí Laďa, manželskými, otcovskými a kostelnickými povinnostmi obtěžkaný veterán prvních ročníků. Na zahřátí se mu, stejně jako ostatním, dostává mírné rozcvičky. Stoupání na vrchol skoro kilometr vysoké Javořiny. Úhel vzestupu je hned zpočátku až nebývale ostrý. Blízkost dívčího prvku však Laďu dopuje natolik, že vrcholové prémie u televizní věže, lahodné tatranky v čokoládě, se mu nakonec také dostává. A to přesto, že nejvyšší bod letošního ročníku, ležící přímo na česko - slovenské hranici, zdolává jako suverénně poslední.

Sjíždění svahů královny Bílých Karpat se ukazuje jako velice zábavné. Úzká pěšina přechází z vrcholových luk do smíšeného lesa a tam přes kořeny, kameny a černé bláto klesá níže a níž. Zrychlený přesun rozdováděných bicyklů způsobuje, že způsobně oděný turistický národ stoupající nahoru, sice neochotně, leč velice rychle uskakuje z dosahu doširoka stříkajícího obsahu nevábných vodních kaluží.

Vjíždíme na lesní cestu a ve slušné rychlosti se snažíme objet zvláštní seskupení lidí. Než si všimneme, že dva z davu se nás zoufale snaží zastavit. Jsou to černooděnci pohraniční policie. U každého z nás pak srovnávají rozcuchanou, blátem přizdobenou skutečnost s fotografií na průkazu totožnosti. S jistou dávkou fantazie se jim oba obrazy asi ztotožnit daří, takže po nedobrovolném relaxu můžeme zase vesele pokračovat dál.

Jak se později dovídáme, příštím objektem jejich zájmu se stávají řidiči našeho doprovodného konvoje. Zákaz nezákaz, šinou si to s kuchařkami, obslužným personálem i vlčákem Rexem zkratkou přímo k policajtům. Ti je pochopitelně zastavují a podle adráckých znaků poznávají, že patří k nám. Možná sympatie k Adře, možná k vyplašeným dívkám v autech, ale nejspíš respekt k vlčákovi Rexovi způsobují, že zaslouženě tučná pokuta se do policejních šrajtoflí nakonec nestěhuje.

Odpolední etapa měří kolem třiceti kilometrů a vede po hřebenu Bílých Karpat. Střídají se tu louky s lesnatými úseky. Tam i tam je po nočním dešti plno klouzavého bahna a hlubokých kaluží. Pokusy o jejich překonání končí všelijak. Přelivem zemitých odstínů oplývají nejen kola, ale z velké části také ti, kteří je sedlají. Nažehlení, navonění autoturisté, na něž narazíme u výpadovky na Slovensko v Rasové, jenom nechápavě kroutí hlavami.

Nocleh se nám podaří najít až po delším pátrání. Tentokrát na zahradě dobrých lidí, pobývajících v rekreační chalupě nad Starým Hrozenkovem. Vlaková celta natažená mezi auty v skryje před nočními přeháňkami takřka celé, dnes už dvacetičlenné shromáždění. Přijel totiž Filip a jesenické reprezentantce Elence přivezl motivaci ke zdolání poslední třetiny Tímto dárečkem je Robert, namakaný jezdec v jasně žlutém trikotu.

Nad ránem je kousek nad námi slyšet tlumené hlasy. Dvě dívky, jedoucí v autě ze Slovenska, potkaly nedaleko od nás zkrvaveného člověka kráčejícího středem silnice. S kamarádem bourali nedaleko odtud a jeho druh je uvězněný v demolované škodovce. Vypadá to prý moc zle. Se Zdenkou, Michalem a Filipem se nad naší mapou obě zachránkyně radí, kam nasměrovat záchranku. Za chvíli už sviští kolem nás. Doufejme, že to ještě stihli…

Dneska nás čeká perný den. Kolem pětapadesáti kilometrů v rozbláceném terénu a překonání tří hlubokých údolí. První část hřebenovky je neuvěřitelně pomalá. Značka vede lesem po klouzavých pěšinách, přes bahnité výmoly, vyčnívající hladké kořeny a spadané větve stromů. Šestnáctiletý Ondra zatavuje. Zadní kolo jeho bicyklu se netočí. S dostupným nářadím proto jeho velocipéd přestavujeme na koloběžku. Jede se dál.

Klesání do Svatého Štěpána je dlouhé, strmé a technicky náročné. Ondrova koloběžka chce dohnat ztrátu a řítí se dolů jako blesk. Blátem zaplněnou a listím zamaskovanou díru od lesního traktoru není vůbec vidět. Během zlomku sekundy přední kol zapadá, zadní se zvedá a surově našeho benjamínka vymršťuje ze sedla. Ondrova hlava míří k zemi a v rozmáčené hlíně vyrývá hlubokou rýhu. Nešťastník se po prvotním šoku zvedá. Naštěstí vládne rukama i nohama. Otisky Matičky země na tváři jsou však zdaleka viditelné. A ještě patrnější na jeho bicyklu. Kolo do „osmičky“ a vidlice posunutá o deset centimetrů dozadu. Dokonalý vrak.

Aby toho nebylo málo, o kousek níž, opět v kamerou sledovaném úseku, si ustýlá i nejrychlejší sjezdař, Michal. Jak se zdá, objíždění republiky jej naučilo nejen skvěle jezdit, ale i bravurně padat. Zpomalený záznam videokamery připomíná spíš natrénovanou gymnastickou sestavu než nedobrovolné opuštění bicyklu v krkolomném terénu. Přelet přes řídítka s následným kotrmelcem je ladný a bodové hodnocení uměleckého dojmu neuvěřitelně vysoké.

Svatoštěpánská obědová přestávka u říčky Vláry nám kromě tradičního červeného zelí nabízí rovněž tradiční zápletku. Samozřejmě, že v ní jednu z hlavních rolí, jak tradice velí, hraje náš starý dobrý Leoš. S dvojicí dívek dorazil do Štěpána dřív než doprovod, a aby se v dámské společnosti udržel co nejdéle, zavelel k odjezdu do pět kilometrů vzdálené Sidonie. A teď tam všichni čekají na celnici. Protože panenka Elenka, asi zamilovaná, nechala své doklady u Roberta. Je to prapodivné, ale z české strany se do české Svaté Sidonie musí přes slovenskou celnici. Dojíždíme zde lehce stepující, svatou trpělivostí obdařenou trojici. Službu konající strážci hranic mezi současným Západem a Východem váhají, zda západní bláto na lpící na značné části našeho odění i bicyklů lze bez proclení vyvézt do východních teritorií. Když jim ale sdělíme, že náš zájem se výhradně upírá jen na sidonské údolí, otevírají závoru a pouští nás i bez pátrání v průkazech totožnosti.

Červená značka z dob bájné federace naštěstí vůbec nedbá na současné připitomělé dělení a klidně si na hřeben stoupá po výsostném slovenském území. Stoupáme spokojeně s ní, ale žádné ozbrojené strážce západních hodnot, ani vyplašené přeběhlíky, kteří po nich touží, tady nevidíme. Vidíme pouze vyčnívající vrcholky vápencových vršateckých skal a dramaticky tvarovaný horizont nedalekých Strážovských vrchů.

Hřeben, po kterém se nepozorovaně dostáváme do svobodného teritoria Valašského království, je nečekaně zubatý. Nahoru a zase dolů, po hrbolatých lesních pěšinách a rozbitých polních cestách. Energie z poledního červeného zelí se zatraceně rychle vytrácí. Tatranky schované po kapsách jsou dávno zlikvidované. Možnost doplnění kalorií nulová. Slunce rudne a rychle klesá k obzoru, stíny se prodlužují. Doprovod hlásí, že večeře je připravená. Od cílového Pulčína nás však dělí dvě hluboká údolí. Za tmy a mohutného povzbuzování sroceného davu dosahují cíle vlastní silou pouze tři postavičky. Pro zbytek je poslední stoupání do nahoře ležící dědiny nezvládnutelné. I sběrný forman má co dělat, aby pětici polomrtvých s jejich kostitřasy vysmýkal nahoru.

Fanoušci a příbuzní, kteří se sjeli na Pulčín z celé republiky, aby na vlastní kůži procítili dramatičnost finále poslední etapy, jsou poněkud zklamáni. Pětice polomrtvých však přešťastná, že jídlo, pití a spacák se stalo realitou. Přítomná Adranáčelnice Alena, která si tu odskočila ze Zlína, okamžitě využívá svého talentu a s grácií sobě vlastní na poslední noc pronajímá mírně zchátralou stodolu i s vonícím čerstvým senem. Bezmračné nebe plné hvězd je však pro některé lákavější, a tak čas noční rekonvalescence tráví pod nekonečnou klenbou na přilehlé travnaté zahradě.

U startovní čáry do úplně poslední etapy se napřed pohybují dvě tučné krávy a po nich jeden hubený stařík. Typicky valašským humorem rozkřesává ospalou náladu evidentně zkormoucených dobrodruhů. Se sluncem na modré obloze poté opouštíme pulčínskou krajinu zelených luk, šedých pískovců a temných lesů, abychom se po cestách, chodníčcích i necestách zvolna posunuli k hlavní metropoli šílených krav, k populární dědině zvané Hovězí. Letmý pohled na mapu slibuje bezproblémové cestování. Překonávání hlubokého sedla pod horou Filka však toto zdání dokonale vyvrací. Což o to, na rychlé i krkolomné valašské sešupy jsme si už zvykli, ale příšerně táhlé a čím dál prudší stoupání na zmíněný kopec nám doslova vyráží dech. Mučivá sluneční výheň a totální bezvětří namáhavý výstup ještě ztěžují. Objeli jsme prakticky celou republiku, ale tak tvrdé podmínky, jako na rodném Valašsku, jsme zatím nezažili. Začínáme chápat, proč jsou Valaši takoví drsňáci. Ale zároveň nepolepšitelní vtipálci. Humor je totiž nejlepší terapie. Na vrcholu Filky, kde poleháváme jako mrtvoly, nám došly veškeré síly. Humor však nikoliv.

Markétu a Dalíka, kteří z Pulčína vyrazili jen o něco dřív, doháníme až v Hovězím. Začínáme uvažovat, nač ta horská kola vlastně jsou. Počítačový expert Jindra se při divokém dojezdu do zmíněné dědiny vážně přepočítává. Buď myslel v Hovězím na kraviny, anebo na doktorku Janu. Každopádně po dojezdu na silnici oba ztrácí hlavu a tím i správný směr. Dlouho, předlouho je potom čekáme při zmrzlině na hovězské návsi. Ztráta směru se dá napravit, se ztrátou hlavy to bývá horší. Tak jako tak je necháváme o samotě a začínáme šplhat na protější vysoký, přívětivě romantický vrch Ochmelov. Jeho nelehké, sluncem dopované zdolávání nás však veškeré romantiky dokonale zbavuje. Na vrcholu Ochmelova už vypadáme jako vrávorající ochmelky. Naštěstí nám mobil hlásí dobrou zprávu. Doktorka s počítačovým maniakem chytli stopu a jsou nám v patách. Doufáme, že alespoň jim ta romantika vydrží…

Mírná úleva na pěšinách parádního valašského hřebene je posléze vystřídána dramaticky příkrým stoupáním na Vsacký Cáb. „Máte se nač těšit“, povzbuzují nás ze svahu klopýtající pěšáci. Zdá se nám cosi o Filce dvě. Zvládne-li to i něžná začátečnice Jana, má nárok stát se superhvězdou. Oč krutější je drsný výstup vymletým korytem, o to sladší je pak následné klesání úzkou asfaltkou k Dušné. Postupně se tu sjíždí všichni znavení. Jasnou hrdinkou dne se však stává už vzpomínaná, nenápadná absolventka medicínských nauk, Jana.

Lehký oběd s nadějí, že všechno těžké je už za námi, vrací chuť do závěrečného putování. A také na něco dobrého v cíli. Třeba grilovaná kuřata. Mobilem jich objednáváme celou hromadu. S nadějí na dobrou krmi míříme hřebenovou cestou k Bystřičce. Po čtyřech kilometrech začíná předposlední letošní klesání. Jindrovou kamerou sledovaný sjezd nás přes obrovské pískovcové balvany přivádí do údolí se známou přehradou. Její okolí je plné lufťáků se zmrzlinou a znuděným pohledem. Civí na nás, jako bychom sem spadli z Měsíce. Spustili jsme se tu jenom z Dušné, ale způsobem, jaký je pro běžného tuzemského rekreanta nedůstojný. Poskakováním přes šutry, jako stádo splašených koz.

Kozy míjíme zanedlouho, když se zakusujeme do velkého stoupání na Malou Lhotu. Na rozdíl od nás nejsou splašené a na rozdíl od lufťáků nezírají tupě. Zdá se, že pro nás mají pochopení. Vzrostlým lesem pak pomalu a líně vystoupáme na zaručeně poslední hřeben. Pohled na cílové město je odtud přímo úchvatný. Čeká nás už jen pár pohodových kilometrů. Závěrečný sešup smrkovým porostem je sice patřičně okořeněn drncáním přes značně vystouplé kořeny, zato průtah perifériemi města mezi dvěma Bečvami nám připadá dokonale pohodový.

A je to tady! Manifestační sjezd z lesíku Obora do cíle na Hřbitovní jedna roztleskává shromážděné příznivce a patřičně udivuje pivem opojenou dělnickou třídu u protějšího Dělnického domu. Zdá se, že jsme také opojeni. Potěšením, že nelehkých 365 kilometrů máme za sebou. Bez vážnějších šrámů na těle a s notnou dávkou blahodárného balzámu na duši. Právě teď se uzavřel velký kruh kopírující hranice naší republiky. Malý kruh kolem stolu s dozlatova opečenými kuřaty je už úplně poslední, velice příjemnou tečkou za nevšedním sedmiletým dobrodružstvím.

Napadá nás, a co dál? Necháme si vše uležet, a pak se uvidí. Je dost pravděpodobné, že po sedmi letech v sedlech volání modrých dálek jenom těžko odoláme. Za půl roku je jasno. Scházíme se na Hřbitovní jedna a promítáme fotografie z trati. A jak se dalo čekat, plánujeme další ročník. Když Bůh dá, pak odtud vyrazíme přes Beskydy a Oderské vrchy do Jeseníku. Na počest Elenky a Roberta, které dala Adrarallye dohromady. Takže, za půl roku, na shledanou na startu!!!

-------------- (-: ahoj :-) --------------