PEPOVO KOSOVO

- jaro L.P. 2001 -

historie Adry Valmez

část dvaadvacátá

V polovině měsíce března roku 2001 finišuje dokončení stavby školní budovy v dalekém Kosovu. A protože se v tomto neklidném koutě světa valašská Adra zatím neangažovala, ještě během zimy sem chystá vyslat dvoučlennou dobrovolnickou misi, která by měla zajistit bezplatnou realizaci malířských a natěračských prací. Vážné rodinné problémy jednoho z aktérů však způsobují, že do někdejšího jugoslávského satelitu míří pouze jeden z nich. Jakkoli není Pepa Vogt v Adře žádným nováčkem, do divokých balkánských končin se vydává vůbec poprvé. Nechává doma svoji pohlednou manželku Petru i jejich malou roztomilou Veroniku a s mladou osádkou adráckého osobáku sviští přes Chorvatsko a Černou Horu až ke kosovským hranicím. Pepovo působení ve zmíněné zemi nám přiblíží rozhovor, který vyšel v jednom čísle valašského občasníku s názvem Adraklub.

Pepo, mezi adráky sis vydobyl stálé místo. Jak jsi k té Adře vlastně přišel?

K Adře mě přivedl můj spolupracovník František Tomanec, se kterým jsem začal spolupracovat v roce 1997. Samotného mě začalo zajímat, co to Adra vlastně je a k čemu slouží. František mě velice rád zasvětil do tajů tohohle spolku nadšenců.

 

Kterých akcí ses zatím zúčastnil?

Společně jsem s Adrou podnikl zatím dvě větší akce. Pomoc po záplavách a zároveň dětem z Ukrajiny a teď ona „rekreační návštěva Kosova“ při budování školy.

 

Proč to děláš, když z toho stejně nic nekápne?

Důvod mé pomoci je prostý. V mém krátkém životě jsem zatím nic podstatného nedokázal vytvořit, a tak pomáhat druhým se mi začalo zdát podstatně jednodušší než tvořit hodnoty sám pro sebe. A že je to zadarmo? To je jasné. Sám nic nevložím, tak nemohu nic žádat.

Na jaře roku 2001 ti byla nabídnuta účast na pomoci Kosovu. Neměl jsi strach?

Na jaře roku 2001 mi byla skutečně nabídnuta účast na stavbě školy v Kosovu. Nabídku jsem přijal s pocitem strachu, ale zároveň zvědavosti, jak to tam vlastně vypadá a ve skutečnosti je.

 

Jaká byla cesta? Čím, kudy a jak dlouho jste jeli?

Cesta probíhala super. Den před odjezdem mi můj kamarád František ve 22 hodin zavolal a řekl:“ Pepo, já asi nemůžu jet, jel bys i beze mne?“ Protože mi dalo hodně práce balení, a také nerad měním bez vážných důvodů svá rozhodnutí, tak jsem odpověděl, že pojedu. Celou noc jsem přemýšlel, co tam budu dělat mezi adráky, které jsem nikdy neviděl, ale nejet by pro moje „já“ bylo ještě horší. František se přišel ke vlaku omluvit a s otcovskou větou „malování zdar!“ i rozloučit. Vyjel jsem vlakem do Brna, kde mě čekalo auto i další členové Adry. Jelo nás pět a osobní vůz značky FIAT se mi zdál při mém počtu zavazadel víc než malý na takovou cestu. V Brně jsme to našlapali do auta a vyrazili na dvacetisedmihodinovku směr Kosovo. Cesta byla prima, posádka senzační a řidič Jarek spolehlivý.

 

Jak dlouho jsi v Kosovu pobýval, co jsi tam dělal? Jak vypadal tvůj pracovní den?

V Kosovu jsem pobýval 14 dní i s cestou. Má práce spočívala v malování celé školy a nátěru zárubní. Pracovní den začínal po vydatné snídani (na kterou doma nejsem samozřejmě zvyklý) v 7 hodin. Další přejídání přicházelo postupně v 10 hodin, ve 14 hodin a pak večer, takže místo malování jsem víc jedl než pracoval. Jarek mi každé ráno nabízel spolupracovníka na pomoc, tak jsem si vážně připadal jako „malířský paša“ na rekreaci.

 

Kde a jak jste se stravovali, kde a jak jste spávali?

Jídlo zabezpečovala tři děvčata, která se ve svém poměrně mladém věku dokázala patřičně ohánět jak u plotny, tak u lopaty na stavbě. Což jsem sám koukal, že v době dnešního pokroku ještě takové holky žijí... Spávali jsme v pronajatém domku místního domorodce. Dům měl čtyři místnosti, včetně kuchyně. Voda byla jen ve studni a topení zajišťovaly naše teplé spacáky a molitany uložené na zemi. Hygiena byly přísně střežena vojáky KFOR, ke kterým jsme se jezdili 10 kilometrů koupat.

 

Co jste dělali, když jste nedělali?

V době volna, což bylo jen v sobotu, jsme jezdili do blízké adventní modlitebny na dopolední oddych. Bylo to pro mne zase něco nového, protože nejsem věřící a nikdy jsem něčemu podobnému nebyl přítomen. Odpoledne, po opět zdrcujícím obědě, se společně zpívalo a pak jsme jeli do blízkého parku na procházku.

 

Většina adráků prý byla věřících, nevadilo ti to? Jaká se tam vlastně sešla parta?

Většina adráků byla opravdu věřících, jen já a Robert jsme nevěřili ani tomu, že jsme v Kosovu. Parta byla super a v době odjezdu jsem neměl ponětí, že to tak fantasticky funguje i 1 500 kilometrů od domova ve společnosti spousty nových lidí. Měl jsem pocit, a ten ve mně zůstal, že kdybych s čímkoli potřeboval pomoct a poradit, tak tenhle spolek patnácti lidí mi to dokáže splnit.

 

Jak na tebe působili domorodci? Byli jiní než u nás a v čem?

Místní domorodci na mne působili dojmem strašně utrápených a zaostalých lidí. V očích jim byly vidět pozůstatky války, ale zároveň naděje, že se začíná něco nového okolo dít. Kultura se nedá srovnat s tou naší. Je to svět, kde se vývoj zastavil. První kontakt jsem vnímal, jako by se u nás vrátila doba o třicet let zpátky. Na druhé straně to na mne působilo tak, že si můžete dělat co chcete a nikdo vás nepotrestá.

 

Setkal ses během svého pobytu s dozvuky či následky války?

S dozvuky války jsem se setkal při každé cestě do města anebo při sobotní procházce v parku. Viděl jsem díry po granátech, roztržený kus mostu, zbořená vojenská kasárna a díru po vybuchlém autobusu, co přepravoval lidi přes kosovské území. Měl jsem z toho docela strach, nikdy bych to nechtěl zažít a nikomu bych to nepřál.

 

Vyplývala z toho pro vás nějaká rizika?

Rizika byla vždy a všude. Při procházce v parku byly na stromech vyvěšeny různé druhy bomb, které by člověk mohl najít zahrabané někde v parku. Raději jsme chodili jen po vyznačených cestách a neodbíhali nikde do lesů. V lesích byly vytyčené dokonce bunkry, ale strach nám nedovolil se přiblížit. Po hodině procházky se zničehonic ozvala střelba a místní policie nás okamžitě vyháněla pryč. Netušili jsme, co se děje, jestli jde jenom o nějaké cvičení nebo o opravdovou přestřelku.

 

Myslíš, že mají podobné akce smysl? V čem?

O smyslu podobných akcí můžu říct jen to, že tyhle akce jsou plné smyslu a dokáží zmírnit strasti těch, co neměli to štěstí se narodit jinde než v Kosovu. Sám jsem si ověřil na malých dětech, že měly zářící oči, když viděly, jakou budou mít novou a velikou školu. Ta jejich měla jen jednu třídu a žáci se tam učili na dvě směny, dopolední a odpolední. Adra je organizace, u které jsem se mohl přesvědčit na vlastní oči, že dary i pomoc materiální se dostávají tam, kam patří.

 

Kdybys měl možnost, šel bys do toho znovu? Proč?

Kdybych mohl, a taky se o to budu snažit, se s Adrou někam vydat pomáhat, tak, pokud budu moci, nezaváhám ani vteřinku. Práce pro Adru mi dodává sílu překonávat překážky, kterých je v mém okolí poměrně dost.

 

Pepo, děkujeme za odpovědi a především za tvoji práci ve prospěch potřebných...

 

------------------------------------------------------