LÁKAVÁ ČERŇAVA

postvelikonoční vandr do Hostýnských vrchů

Tradiční jarní vandr, který po dlouhá desetiletí vždycky vyšel na Velikonoce, zaznamenal letos výjimku. Může za to náznak virózy, který se mi však zavčasu podařilo zahnat na útěk. Na čerstvý vzduch proto vyrážím na postvelikonoční úterý.

Přestupovou stanicí na cestu k Tesáku je rozcestí mezi Jablůnkou a Ratiboří. Sedět půldruhé hodiny někde na lavičce by mě ani trochu nebavilo, takže zamířím k nedaleké Bečvě. Stromy jsou sice bez listí, v podrostu pod nimi se to však už začíná zelenat. Z rašících trav a spadaného loňského listí vykukují barevné akcenty. Jejich půvab vynikne, až se jim člověk podívá zblízka do tváře. Ty jarní zázraky tu nikdo nevysadil, nezaléval a neošetřoval. Přesto nabízejí stovky variací neobyčejných krás. Velikonoce, svátky zmrtvýchvstání, opět dokazují, že jakkoli může být zima dlouhá, život nakonec zvítězí.

Autobus mířící přes Hostýnské hory k Hané, je skoro prázdný. Z Hošťálkové na Tesák jej osedlává pouze řidič a moje maličkost. Vystupuji na místě, které se výrazně změnilo. Nikoliv k lepšímu. Tesák donedávna zdobila tradiční chata a jehličnaté lesy. Všechno je už minulostí. Útočiště turistů pohltily plameny a smrkové hvozdy zadávil kůrovec. Vybílené svahy Čerňavy a jejich sousedů nabízejí minimálně jednu výhodu. Otevřely se výhledy k Hostýnu, Bludnému i ke Kelčskému Javorníku. A na odlesněných pláních rozkvetly žluté podběly a růžově bílé květy devětsilu.

Poměrně brzo návštěvník pozná, že se ocitnul na půdě Arcibiskupských lesů. Ale víra nevíra, tradice netradice, po řádění moderních drvoštěpů tu zůstává stejný binec jako ve hvozdech bezvěrců. Co však arcibiskupovy poddané šlechtí, to je občasná evidentní snaha o zpříjemnění pobytu případných poutníků. Zdá se, že podobně jako konkurenční Lesy České republiky, ani tady už turisty nepovažují za škodnou, ale osvícení jednotlivci této organizace se podílejí na značení tras a budování odpočinkových přístřešků.

Na existenci očistce se názory různí. Kdo na něj nevěří, ať se jde podívat do okolí Tesáku. Očistec, který razantně skoncoval s kůrovcovou kalamitou, je evidentní. Obnažené pláně však co nevidět opět ožijí. Velikonoční principy i tady oslaví svůj zákonitý triumf.

V dokonalém osamění se posunuji k Sochové. Zdejší přírodní rezervace výmluvně demonstruje, že příroda člověka nepotřebuje. Bizarní divočina plná balvanů, vývratů, skal a čnících pahýlů, je už teď, na prahu jara, plná života. Mechy, které oplývají několika odstíny zeleně, postupně zahalují kamennou šeď pískovců i slepenců. Chorýšovité druhy hub ozdobují tlející kmeny, vzácné mykologické jarní varianty, především jasně červená mistička působí jako zjevení z jiného světa. To vše jenom proto, že je tu lesohospodářům jejich problematická aktivita víceméně zapovězená.

Bylinné patro se sice teprve probouzí, ale pár rozkvetlých pozdravů se už klube z hnědého koberce tlejícího listí, někde dokonce z dutin nakloněných stromů. Pupeny listnáčů hrozí brzkým rozpukem a prozpěvování lesních ptáků oznamuje, že nejkrásnější údobí roku je na spadnutí.

Nejenom hlubokými dojmy živ je člověk, ale i sem tam nějakým žvancem chleba vezdejšího. A pokud se k němu přidá i něco teplého, tím líp. Plynový vařič jsem úspěšně zapomněl, takže rozkřesáni malé vatry bude nezbytné. Sotva se rozhoří do vhodných rozměrů, ze šedých mraků začne mrholit. Mrholení se poté změní v zahradnický deštík, který zdejší romantická zákoutí obšťastňuje celé tři hodiny. Na ohni ukuchtěná polévka chutný výtečně, ale čím dál větší vlhko v oblasti ramen a zad k dokonalému komfortu dvakrát nepřispívá. Žhavé uhlíky proto v ešusu přenáším pod malý převis. Sotva se mi je tam podaří probudit k životu, vytrvalé skrápění nadobro ustává.

Pobalím svůj přenosný majetek a přes vyvrácené, mechem obrostlé kmeny opatrně putuji k vrcholu. Zrádné balvany tu opět přecházejí ve skaliska. Zastavím u toho nejvyššího a začínám chápat význam názvu Sochová. Nějaký neznámý sochař tu do pískovce vysochal parádní schodiště. Končí malou vyhlídkou a jak je z pravidelných čtyřhranných děr patrné, pravděpodobně kdysi bývalo dokonce zastřešené.

Tempem vetchého stařešiny se kamenitým srázem spouštím do údolí Rosošného potoka. Hned vedle lesní cesty tryská voda. Fons Theodori, nebo-li Theodorův pramen zde v této podobě stojí už více než sto let. Na zdraví a na počest dávných budovatelů si lupnu čtvrtlitrový kalíšek a dalšího půldruhého litru načepuji do totálně vyprázdněných pet lahví. Blíží se vaření večeře, takže voda bude nepochybně zapotřebí.

Hned naproti Thedorova vodotrysku je bytelná hráz a za ní menší vodní plocha. Jedná se o tak zvanou klauzu, která za císaře pána sloužila ke splavování dřeva. Voda už slouží je několika druhům vysazených ryb a okolní břehy hlemýžďům a zelenožlutým ostrovům kvetoucích jarních bylin.

Za klesající teploty a houstnoucího šera stoupám kolem peřejnatého potůčku mírně nahoru. Nad hlavou se tyčí vytáhlé velikány bezlistých buků. Jejich loňské listí pokrývá nerovné, svažité okolní stráně. Po tříhodinovém dešti je nasáklé vodou, stejně jako popadané větve všude kolem. Rozkřesat životadárný oheň nebude žádná selanka. Zvláště když okolí nenabízí spásné smrkové větvičky. Naštěstí mi v krosně zbyl kousek březové kůry. Kupodivu dokáže rozhořet i promáčené klacíky ze zdejších listnáčů. Ohýnek se po delší době promění ve vatru. S teplou večerní polévkou v ešusu u ní vydržím až do půlnoci. Čerstvý severák rozehnal mraky a v korunách stromů problikávají drobné hvězdičky. Nasoukám se do těžce vztyčeného pidistanu. V ultralehkém spacáku přečkávám noc, která, jak se zdá, není zrovna krátká. Ze spaní mě budí neustávající hudební produkce sousedního potůčku a ne zrovna komfortní teplota. Ráno se ukáže, že bylo pod nulou.

Kolem sedmé ranní už nízké slunce prosvěcuje hradbu bukových kmenů. Zmrzlými prsty demontuji plátěný přístřešek, balím přenosný majetek a dokonale zamaskuji včerejší ohniště. Trampské zásady požární bezpečnosti a extrémní opatrnosti se nezapomínají. Pomalou chůzí, hodnou vetchého starce, posunuji své zlenivělé tělo k vrcholu Čerňavy. Zatím všechno nasvědčuje tomu, že bude příjemně prosluněný den. Vyholené smrkové pláně nabízejí výhledy na většinu světových stran. V některých údolích se drží mlhy, které však sílící vítr rychle rozfoukává. Nebe zahalují šedivé mraky a naděje na azurovou oblohu mizí jak stoupající modrý dým.

Na modrý dým z oranžových plamenů si však musím počkat. Převis s malým ohništěm, kam jsem se uchýlil k přípravě obědosnídaně, je totiž v zajetí extrémně silného průvanu. Dva benzínové zapalovače si ani neškrtnou. Má krosna naštěstí ukrývá i prachobyčejné zápalky. Ale i tak mi vzkříšení plamenů zabere nejméně celou půlhodinu. Buď jsem už mizerný zálesák nebo je dnešní severní vítr až nebývale krutý. Budiž mu přičteno k dobru, že po rozhoření vatry působí jako náramně účinné turbodmychadlo.

Čirou náhodou pak objevím miniaturní jeskyňku. Kamenná hradba a některé pozůstatky kuchyňského i jiného náčiní naznačují existenci dávného trampského tábořiště. Za mého mládí jich byly v těchto horách desítky. Běhen víkendů ožívaly zpěvem a čilým životem. Především v dobách, kdy byl tramping nechtěný či dokonce zakázaný. Sotva přišla svoboda, vymizel jako pára nad hrncem. Škoda. Zmrtvýchvstání je už jen málo pravděpodobné.

V rámci průzkumu čerňavských svahů nejdříve narazím na parádního daňka a hned poté na nádherně převislou skalní hradbu. Klesám s ní níž a níž, až mě ohromí nečekaně milé překvapení. Trampská chata jako vystřižená z dávných časopisů! Podle všeho, dokonce čerstvě opravená! Nápis T.O. Woodcraft prozrazuje, že v tomto případě půjde o autentické vandráky tradičního ražení. Orlí hnízdo, jak je toto romantické zákoutí pojmenováno, ukrývá vzácné pozůstatky ojedinělé kultury, která není v takovéto podobě nikde jinde na světě k vidění. Doufejme, že alespoň pod Čerňavou ještě chvilku vydrží.

Vrchol zmíněného, přes osm set metrů vysokého kopce působí posmutněle. Vymýcené pláně kůrovcem napadených smrků mají naději, že se opět zazelenají. Ale ruský voják Stěpanov, jehož mladý život tu vyhasl pouhý měsíc před koncem Hitlerova ďábelského tažení, zatím spí na nedalekém hošťálkovském hřbitově. Pamětníci mají důvod jej považovat za hrdinu. Na rozdíl od jeho nadřízeného Murzina, jež si vysloužil pověst křiváka. Existuje dokonce podezření, že jej v nepřehledné přestřelce s prchajícími nacisty odpráskl právě on. Jakoby těch svinských válek nebylo dost! Zdivočelí východní Slované se teď melou mezi sebou navzájem. Homo sapiens, tedy člověk rozumný, by měl být po zásluze přejmenován!

Pobalím krosnu a kolem páté začínám klesat ke Smrduté. Tedy, aspoň si myslím, že ke Smrduté. V někdejším tábořišti T.O. Jeskyňky plánuji strávit druhou noc. Ale cíl mé dnešní cesty ne a ne objevit. V totálně vykácené západní stráni ztrácím nejen značku, ale i hlavu. Ta mi nebere, že v mapě zakreslená lesní komunikace se vine úplně jinak než by správně měla. Než si konečně uvědomím, že operuji v úplně jiných končinách než jsem si namlouval. Vypadá to, že bych si měl na toulky pořídit odborný dohled. Na dohled Hostýna nakonec doputuji do Chvalčova. Za pár minut mi startuje autobus na bystřické nádraží. Naskočím nejdříve do něj a poté na přijíždějící pacifik. Kolem půl desáté jsem nečekaně doma. Mírné rozpaky mi rozežene až příští dopoledne. Slunečný večer a bezmračnou noc střídá vytrvalý zahradnický déšť... 

 

-------------------- (-: ahoj :-) ----------------------