Údolím říčky Bystřice

TTT

Trasou Tonka Tomance

čtvrté dějství

Čtvrtý díl memoriálu TTT míří do oblasti Domašova nad Bystřicí. Právě tady se 9. července roku 2022 uskutečnila Tonckova definitivně poslední potulka. Aniž to tušil, onoho dne mu zbývaly pouhé dva dny života. Jeho cestovatelskou tečku si chceme připomenout v neděli 23. dubna 2023.

S Jindrou Olešem se časně zrána scházíme na meziříčském nádraží a pak rychlíkem Českých drah svištíme do Olomouce. Hodinové čekání na další přípoj věnujeme zrychlenému přesunu ke zdejšímu Václavskému náměstí. V mohutném kostele, připomínajícím pražské Hradčany, ještě donedávna svůj přestup do Stověžaté trénoval současný náčelník českých bratrů katolíků, arcibiskup Graubner. A protože je neděle, den všeobecného lenošení, celý olomoucký Václavák je jako po vymření.

Na poněkud rušnějším hlavním nádraží naskakujeme do Pradědu. Je to motorovou mašinkou tažený rychlík o dvou vagónech, který by měl přes Bruntál a Opavu doputovat až do černé Ostravy. Nám postačí, když nás posune do vzpomenutého Domašova nad Bystřicí. Pojedeme nádhernou jednokolejkou, která divokým údolím vytrvale stoupá nahoru a jíž někteří nazývají „Moravským semmeringem“. Jedna z nejromantičtějších tuzemských tratí byla budována ještě za císaře pána a do provozu uvedena Léta Páně 1872. Zdobí ji řada vysokých mostů a několik kratších tunelů.

První, co nás po vystoupení z vlaku zaujme, je domašovské nádraží. Nádhernou secesní stavbu snad od dob monarchie nikdo pořádně neopravoval. Domovské Němce odtud Beneš odsunul, komunisté měli jiné starosti a současní mocipáni jsou bez peněz. Díky tomu toto místo, jímž kdysi proudili byzanští kupci, kutači nerostů i generál Laudon, dýchá zvláštní atmosférou. Nostalgie zašlých časů je všudypřítomná.

Nejinak je tomu i pár stovek metrů dál. Jsme jen kousek od domova a připadáme si jako na jiném světadílu. Rozpadající se ruiny nějakého zkracovaného výrobního komplexu působí dojmem apokalypsy. V kombinaci s opravenými velkoprostorovými sudeťáckými budovami vykreslují obraz současného pohraničí. Přes veškerou dlouhodobou snahu se tu autentický venkovský život, tak, jak jej známe z jiných částí naší Moravy, zatím ještě nezabydlel.

Po půlhodině přijíždí další spoj. Vybatolí ze z něj Ellen, Marie, Lukáš, Marťan a překvapivě i Pavel Kostečka. Po modré značce se vracíme do domašovských ulic. Mineme kostel i nevelké centrum a podél typicky socialistického paneláku, který patřičně dotváří ducha současných Sudet, směřujeme k okraji zajímavého lidského sídla, v němž nyní pobývá kolem pětistovky smrtelníků.

Po prvním kontaktu s nádhernou řekou Bystřicí začínáme stoupat k výšinám. Pěšina se bez jakéhokoliv rozmýšlení zakousne přímo do prudkého svahu. Některým pomáhají hůlky, někteří lezou po čtyřech. Nepochybně se tady tímto způsobem pohyboval i největší tulák všech dob. Byl to poslední horolezecký výstup jeho života. Vzpomínáme na něj a uvědomujeme si, že každý den do kterého se probudíme, je vlastně nezaslouženou, Bohem darovanou výhrou. Naštěstí terén brzy zjemní, ale i tak občas vystrčí růžky v podobě padlých kmenů, vystouplých kořenů či ostrých vyčnívajících balvanů. Procházíme totiž chráněným územím nazvaným „Kamenné proudy“. Člověkem nedotčená divočina nás provází nejméně další dva romantické kilometry.

Ve zdraví a v pohodě dorazíme na rabštýnskou vyhlídku. Pohledy z rozeklané strmé skály jsou úchvatné. Dole šumí řeka Bystřice a nad ní se vine důvěrně známá jednokolejka. Zapískání vlaku vyburcuje všechny přítomné k pohotovosti. Vidět projíždějící pacifik z patřičného nadhledu, to se jenom tak hned nepodaří. Sotva vjede do vedlejšího tunelu, krajina zase ztichne a dál si nechává zpívat věčnou melodii něžně zčeřeného říčního proudu.

Dvanáctá hodina velí ke krátkému zastavení u vonícího ohniště. Pár klacíků přistává na doutnajících uhlících a za chvíli se nad divočinou vznáší závany modravého dýmu. Zabalené svačiny postupně putují na místo svého určení. Ekumenicky laděná pospolitost je tady vystavěna čistě katolickému vlivu. Polokatolík Jindra vypráví šťavnaté inteligentní vtipy, které si adventně směrovaný pastor Pavel pečlivě zaznamenává, plnokatolík Marťan zase zvěstuje, že právě dočetl životopis adventistické spisovatelky Ellen Whiteové. Naštvala jej v něm pouze věta nějakého jezuity, který měl údajně tvrdit, že se jedná o největší prorokyni posledních dob.

Prudkým sešupem pak opatrně klesáme k rozdováděné Bystřici. Podél rybích sádek doputujeme k prastarému kamennému nadjezdu z dob císaře pána. Na rozdíl od těch současných, nemusel být zatím zásadně opravován. Podobně jako tunely a vysoké kovové mosty, po nichž je historická štreka z osmdesátých let předminulého století vedena.

Nacházíme se v kraji, kde se odjakživa těžila černošedá břidlice. Původní obyvatelé, tedy Němci, byli mistry na její kutání i následné opracování. Díky tomu někteří z nich po válce unikli násilnému odsunu. Noví osadníci totiž neměli nejmenší páru o tom, kterak se dá nerost inteligentně rozštípat. Někteří to už asi umí, protože skládka všech možných tvarů a velikostí nalámané břidlice tady čeká na své budoucí zákazníky.

Polemiky o podobě konce světa neberou konce. Někteří teologové, dokonce i laici, však mají jasno. Viděli jej, bílé na černém, na vlastí oči. Mohou teď svatosvatě potvrdit, že nemusí jít o žádnou tragédii. Jak se brzy ukáže, to krásnější bude teprve následovat.

Po delší době narazíme na lidská sídla. Pár chalup zde vyrostlo v sousedství někdejšího vodního mlýna. Pokud se tu dnes nějaká kola točí, tak jen na motorových sekačkách trávy. Že by trapně vyholené anglické trávníky souzněly se sudetskou divočinou, je otázkou diskuze. Bez diskuze naopak obstojí fakt, že díky čilým chalupářům baráky po vysídlencích stále ještě stojí.

Údolí nabírá tvar kaňonu. Neširoká cesta věrně kopíruje říční tok. Na březích rozkvetly žluté, červené a modrofialové jarní květy, na větvích listnatých stromů raší zelené pupeny. Příkré svahy, které šplhají do stometrových výšek, jsou vyzdobeny divoce poskládanými kamennými kvádry. Některé sestupují až k proudící ledové vodě. Jsme na samé hranici pověstného vojenského újezdu Libavá.

Postupně začíná přibývat všelijakých stavení. Míjíme udržované chalupy, rekreační chaty a hospodářské objekty v typicky pohraničním stylu. Civilizační vlivy nabývají na síle. Vcházíme do cíle našeho putování, do Hrubé Vody. Pokud krokoměry neklamou, máme v nohou bezmála patnáct poctivě ušlapaných kilometrů.

A jsme zase u nádraží. Dojem stejný jako předtím v Domašově. Bytelně postavený komplex v nádherném secesním stylu má našlápnuto k ruině. Císař pán se musí obracet v hrobě. Doufejme, že nějakého dobrodince přemůže lítost a budovy od dráhy odkoupí. A pokud našetří i na opravu, romantické údolí říčky Bystřice opět významně získá na kráse.

Loučíme se s místem poslední potulky největšího tuláka všech dob. S poděkováním za parádní počasí, nádhernou přírodu a za další den nezaslouženého života. Za společnou naději, že po jakkoli dlouhé zimě nakonec zvítězí jaro. Dokonce takové, které už neskončí. A že pak na některé z pěšin potkáme i poutníka, díky němuž jsme se tu dnes všichni objevili.

Lukáš s Pavlíkem vyčkají na příjezd pacifiku, zbylá pětice, jíž tentokrát tvoří i Jindra a moje maličkost, zaplní interiér čtyřkolového oranžového expresu jménem Duster. Pod vedením Marťana nás přímou cestou dopraví až do povědomého města mezi dvěma Bečvami. Výletu je konec, ať žije další výlet! Samozřejmě, pod neměnnou značkou TTT!

---------------- (((-: ahoj :-))) ---------------