SMRČKIÁDA 01

historie Adry Valmez

část pětadvacátá

Začalo to nenápadně. Spřátelená humanitárka Člověk člověku nás na prahu roku 2001 nasměrovala na jednu z nejpozoruhodnějších dam z Valašského Meziříčí, paní Emilii Smrčkovou. Kromě svých čtyř synů ve své rodině vychovávala ještě dalších dvacet dětí. Jak postupně dorůstaly, nastal problém, kam s nimi. A tak založila sdružení Pod křídly, které mělo tuto záležitost nějak vyřešit. Vyhlédla si jedno nedokončené meziříčské stavení, které mínila převtělit v tak zvaný Dům na půli cesty. Jednoho krásného předvánočního dne jsme se poprvé setkali a později za přítomnosti jejího manžela přímo na místě budoucího činu nastínili plány spolupráce. Měla začít zorganizováním prázdninové adrácké brigády, zaměřené na pomoc při rekonstrukci zmíněného objektu.

V polovině července Léta Páně 2001 se tak skutečně stalo. Pod taktovkou tehdejšího valašského pastora, mladého Alana Chlebka, se tu slétla početná skupina dobrovolníků z celé České republiky. Jedna aktivistka sem dokonce dorazila ze Slovenska. Brigádníci přes den pracovali nejen na stavbě zmíněného domu pro dorůstající děti z pěstounských rodin, ale také v nedalekém Kojeneckém ústavu či v Domově důchodců v Podlesí. Spávali na zemi či kostelních lavicích v církevní budově zdejších adventistů, jedli, co se jim podařilo ukuchtit, po práci pořádali besedy či sportovní zápasy. Akce neušla pozornosti novinářů, takže se někteří dobrodinci pak mohli poznat na televizní obrazovce či na stránkách tisku. Následující příspěvky, které začátkem roku 2002 vyšly v občasníku Adraklub, nám nastíněnou aktivitu o něco více přiblíží.

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Rozhovor s paní Emilií Smrčkovou

Paní Smrčková, mohla byste nám představit vaši rodinu?

Pokusím se velice krátce. Máme čtyři vlastní syny a v průběhu posledních třinácti let jsme si do pěstounské péče přibrali prozatím 19 dětí z dětských domovů. Říkám prozatím, protože momentálně máme podanou žádost a rádi bychom pomohli patnáctileté dívence, která nás od prázdnin minulého roku jedenkrát za měsíc navštěvuje. Všechny naše děti (velká část už dětmi není) jsou ve věku 8 – 28 let, takže těch nezletilých je je teď už jen deset. Dělali jsme také již čtyři svatby , letos se prozatím psychicky připravujeme na pátou a máme také již pět vnoučátek od pěstounských dětí.

Co Vás vedlo k tomu, abyste se stala pěstounkou?

Pocházím z malé vesničky Lačnov od Valašských Klobouk. Můj tatínek je z devíti sourozenců a každý z nich měl kolem pěti dětí, jen my s bráchou jsme byli sami. Strašně se mi líbila soudržnost, láska a porozumění, které v této obrovské rodině vládly. Když jsem se vdala, v průběhu deseti let se nám narodili čtyři krásní, zdraví kluci, postavili jsme velký dům a tak nějak jsme si začali uvědomovat, že máme ještě dost místa v srdcích i v domě, a že je na světě plno dětí, které to, co mají naše děti, nikdy nepoznají.

Bylo to v prázdniny, kdy náš nejmladší měl deset měsíců a v neděli odpoledne dávali film o malém děvčátku, které pěstounka vrátila zpět do dětského domova. Stále jsem viděla oči té holčičky, jak stála za branou a dívala se za odcházející pěstounkou. To byl takový moment, kdy jsme se rozhodli, a hned druhý den se rozjeli na Vsetín na oddělení péče o dítě.

Tehdy jsme však chtěli pouze jednu dívenku do tří let a tehdy jsme také měli možnost poprvé projít dětským domovem a poznat smutné, ve většině případů až tragické osudy jeho malých obyvatel. Tam nám také došlo, že lásku a zázemí potřebují i ty větší děti, a tak místo tříleté k nám přišla jedenáctiletá dívenka. Byl to úžasný pocit, když během krátké doby její smutné oči začaly zářit a nám se zdálo, že k nám patří odjakživa. A tak jsme se rozhodli pomoci dalšímu dítěti a nějak se nám to zvrtlo a přicházely další a další smutné děti, ze kterých se vždy velmi brzy stali pěkní rošťáci.

Můžete nám přiblížit činnost sdružení Pod křídly, jehož jste předsedkyní?

Sdružení jsem zakládala teprve před dvěma lety, Důvodem, nebo motivací byly právě zkušenosti s pěstounskou péčí. Do pěstounské péče jsme si brali děti různě postižené a různě staré. Dost jich k nám přišlo ve svých patnácti letech a tak se nám stalo, že najednou bylo osm dospělých, ale ne zcela zralých dětí pro samostatný život. Jediné východisko jsme viděli v tom, pomoci nějak těmto dospělým se postavit na vlastní nohy, s bydlením a vytvořením opory do samostatného života. Tak vlastně vzniklo sdružení a projekt Pod křídly, který se zabývá stavbou chráněných bytů pro postižené děti, které vyrůstaly v pěstounské péči v okrese Vsetín, a stavbou domů Na půli cesty, kde budou zdravé děti žít po dobu maximálně šesti let než se úplně osamostatní. Děti postižené budou mít právo doživotního bydlení.

Věděla jste před rokem 2001 něco o organizaci ADRA?

Ne, nevěděla. Rádio neposlouchám, na televizi moc času také nemám a noviny jsem většinou jen tak přeletěla očima.

Jak došlo ke kontaktu s touto organizací?

V roce 2000, kdy bylo sdružení založeno, jsme také začali se stavbou prvního domu – chráněného bydlení. Byli jsme začátečníci, bez nějakých významných známostí, nikdo nám nevěřil, že projekt dotáhneme do konce, a tak se nám strašně těžko sháněly peníze. Před vánocemi jsem už byla psychicky dost na dně, a měla pocit, že je se stavbou konec. V té době tady pořádalo meziříčské občanské sdruženíčko Člověk člověku (parta asi deseti dam v nejlepších letech) svoji výroční schůzi, na kterou mě pozvaly s tím, že tam bude pán z nějaké Adry, a že by měl pro nás nějakou nabídku. Jak se mi tam tehdy hrozně nechtělo! Až se za to dnes stydím, protože tehdy nastal největší zlom v naší činnosti. Jaké bylo moje překvapení, když mě přivítaly rozesmáté dámy a mezi nimi jediný mužský zářící a plný elánu, pan Tomanec z Adry. Tehdy jsem tam přišla s pocitem, že je mi aspoň sto let, ale velmi brzy jsem začala ty roku škrtat, když jsem viděla to nadšení kolem sebe a tu odhodlanost a chuť nám nějak pomoci.

Tehdy mi pan Tomanec objasnil činnost Adry, předložil nabídku pomoci při stavbě, při shánění peněz a také nabídl pobyt v krásném prostředí u dalších Adráků, Wagnerových v Hošťálkové, pro celou naši rodinu. A tak jsem v této místnosti nechala svých přimyšlených dvaapadesát let a odcházela jen se svými správnými roky a s úžasným pocitem, že nejsme sami, že existují lidé, kteří nám pomohou a kteří jsou šťastni, že mohou pomoci. A od té doby mám pocit, že se vše změnilo.

Nevadilo Vám, že je to organizace křesťansky orientovaná? Neměla jste obavy ze skryté manipulace?

Tak, teď se musím zasmát. Pan Tomanec mi opomenul naznačit něco o křesťanské orientaci Adry, a tak jsem ho brala jako velkého dobráka, který pomáhá všude, kde je potřeba. Otázka víry mi začala vrtat hlavou teprve po sedmi měsících, to až když Adráčata přijela na naši první stavbu, což bylo v červenci minulého roku. Ne, že by o víře mluvili, ale byla jsem s nimi každý den a oni byli stále slušní, vyrovnaní, rozesmátí, radovali se z práce a každého prožitého dne, večer zářili štěstím, žádná známka únavy, či projevu „já už toho mám dost“, „já už nemůžu“ atd. A tak jsem se začala ptát a od těchto dětí se dověděla, že Adra je organizace křesťansky orientovaná. Od té doby jsem získal strašně moc přátel z řad Adráků, ráda mezi ně chodím, je mi tam strašně dobře. Já nevyvracím víru jim, oni nepřesvědčují mě. A to jestli jsem měla strach ze skryté manipulace? Ani mě to nějak nenapadlo. Myslím, že jsem člověk, který dělá to, co sám cítí, a ne to, co mu někdo vnutí. Nikdy jsem neposuzoval člověka podle barvy, víry či vnějšího vzhledu, ale důležité pro mne jsou jeho vnitřní hodnoty.

Co Vám Adra během uplynulého roku nabídla?

Doufám, že na nic nezapomenu. Nejdříve to byl na jaře koncert v kapli pro sluchově postižený, jehož výtěžek byl věnován našemu projektu. Následoval 33 km dlouhý Pochod kulhavých krav z Jarcové do Držkové, kdy výtěžek byl zase věnován na náš projekt. Tady jsme měli možnost poznat další Adráky, protože do toho dne jsme znali pouze pana Tomance, a tak jsme zjistili, že to nejsou jen lidé s vysokým sociálním cítěním, ale jsou to i úžasní srandisté.

No, a pak přišla červencová brigáda mladých Adráků, kdy se sjelo 23 lidí z celé republiky, aby po 14 dnů zdarma pracovali na stavbě prvního domu. Díky jim, kteří se na rozestavěný domeček vrhli jako roj pilných včeliček, změnila brzy stavba i její okolí svůj vzhled.

 V srpnu nás čekal pobyt u Wagnerů v Hošťálkové, což bylo nezapomenutelné a získali jsme další dobré adrácké přátele. 20. září 2001 bylo vyhlášeno jako Den dobré vůle. Byla to celostátní sbírka Výboru dobré vůle v Praze, kdy celý výtěžek z prodej srdíček byl pro naše sdružení. Tehdy se kromě valmezské Adry zapojili i brigádníci v různých místech naší republiky a v jejvětší míře s obrovským nadšením a elánem zlínská dra za vedení paní Aleny Rusové. Ta ještě před touto akcí pro mne zajistila tiskovou konferenci ve Zlíně, čímž rozběhla obrovskou mediální akci, kdy se od té doby stále ozývají různí novináři, televize či rozhlasy a veřejnost je stále o naší činnosti informována. Díky její aktivitě Zlín předával do této aktivity skoro 50 000 korun. No, a na podzim to byl koncert Mc Donalda, což byl pro nás pro všechny nezapomenutelný zážitek. A díky panu Tomancovi teď máme domeček vybílený a ponatíraný.

Myslíte, že něco z toho bylo pro vás (sdružení, rodinu, případně pro Vás osobně) významným přínosem?

Nepochybně! Pro sdružení byla samozřejmě obrovským přínosem finanční a pracovní pomoc při stavbě. Ale pro mne, jako pro člověka, bylo moc důležité poznání, že je na světě plno lidí s dobrým srdcem, kteří jsou ochotni pomoct, a nejen finančně či prací. Důležitá je i podpora psychická. Teď už vím, že i když přijde problém, nemusím klesat na dno, ale vím, že jsem poznala spoustu lidí, kteří mi dokázali pomoct. Mezi Adráky se cítím moc dobře. Vyzařuje tam pohoda, klid a štěstí a strašně se mi líbí, že se nedívají do zrcadla na svůj věk, ale jednají a chovají se tak, jak cítí, někdy třeba jako rozdováděné děti. Naučila jsem se nedělat tragédii z každého malého problému, naučila se radovat i z maličkých úspěchů a těšit se z každého prožitého dne. Tato setkání pomohla i všem našim dětem. Měli možnost poznat, že existuje spousta mladých lidí, kteří jsou šťastní, vyrovnaní a jejich každodenním tématem není televize, diskotéka, kouření, alkohol a drogy, ale svůj život si dokážou naplnit jinými hodnotami.

Jaký dojem ve Vás zanechala prázdninová brigáda mladých Adráků?

Velmi příjemný a ráda na těch čtrnáct dnů vzpomínám. Vzájemně jsme si moc dobře rozuměli, předali si moc důležitých informací. Já o jejich životě, oni při našich večerních setkáních o životě pěstounské rodiny, ale i o životě jako takovém, o problémech a bolestech dětí v dětských domovech. Velice si vážím jejich pomoci a obdivuji to, že v dnešním sobeckém světě je tolik mladých lidí, kteří se dívají kolem sebe a vidí potřeby jiných.

Jste pro to, aby započatá práce s Adrou pokračovala? Máte nějaký návrh v čem konkrétně?

Byla bych moc ráda, nezáleží to ale jenom na mně. Co na to Adra? A jak konkrétně? Nevím. Vlastně už pomáhá i v letošním roce. Teď máme například půjčené vysoušeče, do prvního domečku, což nám umožní urychlit dodělávky. No, a snad se v prázdniny setkáme s mladými Adráčaty, no, a smozřejmě počítáme, že se ve větším počtu letos zúčastníme Pochodu kulhavých krav. A dál ukáže čas. Chtěla bych moc poděkovat nejen za všechnu pomoc, ale i za všechnu tu srandu, kterou si občas z naší rodiny udělají. (Například vánoční stromeček ověšený třiatřiceti perníkovými smrčky aj.)

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Rozhovor s některými dětmi paní Smrčkové

Mohl(a) by ses čtenářům Adraklubu představit? Jak se jmenuješ, kolik máš roků, čím se zabýváš?

PEPA: „Je mi 19 let, čtvrtým rokem studuji na Střední zahradnické škole v Ostravě a rád bych pak zkusil nějakou Vysokou“ // JIRKA: „Jmenuji se Jiří Hovorka, mám 22 roků a jsem zaměstnán ve státním sektoru jako policista“ // RADEK: „ Bylo mi 21 let,pracuji v autodopravě jako řidič náklaďáku a zajímám se o motorky“ // ANDREA: „ Bylo mi 16 let, vycházím z devítky a půjdu se učit za švadlenu“ // HONZA: „ Je mi 17 let, vycházím ze základky a jdu se učit za malíře – natěrače“ // IVAN: „ Je mi 18 let, také vycházím ze základky a jdu se učit kuchařem – číšníkem“

Jak ses´ dostal(a) do rodiny Smrčkových?

PEPA: „ Už je to tak dávno, že si na to ani nepamatuji. Bylo to ale přímood vlastní matky“ // JIRKA: „ Desáté narozeniny jsem slavil už v této rodině. Moje sestra tu již byla v pěstounské péči, začala mi psát do dětského domova dopisy, a tak se o mě dověděli Smrčkovi“ // RADEK: „ Pamatuji si na dlouhé nohy, bílé peří, dlouhý zobák a mamka říká, že jim mě přinesl čáp. Tak nevím...“ // ANDREA: Před osmi lety si mě a bráchu naši dovezli z dětského domova“ // HONZA: „ Stejně jako Andrea“ // IVAN: „ Moji rodiče mě zapomněli když mi bylo 14 let na táboře někde za Prahou. Smrčkovi mě vzali na prázdniny než se ozve moje vlastní máma, a tak jsem si tady prázdniny prodloužil na několik let“

Nevadí Ti, že žiješ v tak početné rodině? Nebo Ti to vyhovuje? Proč?

PEPA: Mě to vyhovuje. Je to jako bych měl spoustu kamarádů, kteří jsou mi ochotni vždycky pomoct“ //JIRKA: „ Myslím, že kdokoliv by uvítal takovou rodinu. Dokonce i bývalí spolužáci mi záviděli. Díky tomu, že je nás tolik, neměli jsme nikdy problém sehnat mužstvo na fotbálek. Dokonce mi to pomohlo i vtom, že nemám problém se zařadit do jakékoliv společnosti, pomáhá mi to i v práci s dětmi (vedu skautíky)“ // RADEK“ „ Jak kdy. Ale nedovedu si představit, že by nás bylo málo. To by byla nuda!“ // ANDREA: „ Kdepak, nevadí! Mám si pořád s kým povídat a nemusím nikam chodit“ // HONZA: „Neva! Nejsem sám, mám si s kým hrát hry a s kým si povídat“ // IVAN: „Nevadí! Dříve jsem měl také dost početnou rodinu“

Slyšel(a) jsi někdy o organizaci ADRA?

PEPA: „ Něco málo jsem slyšel.“ // JIRKA: „Samozřejmě jsem toho o Adře slyšel spoustu, protože se zajímám o dění kolem sebe. Prostřednictvím televize a tisku vím, že Adra pomáhala v bývalé Jugoslávii, po povodních na Moravě a jinde“ // RADEK: „ Povrchně z televize a tisku“ // ANDREA : „ Ne“ // HONZA : „Ne“ //IVAN: „ Něco málo z televize“

Dostal(a) ses´ do styku s Adráky? Kde a při jaké příležitosti?

PEPA: „ Ano, při Pochodu kulhavých krav a na brigádě na stavbě. // JIRKA: „ Tak, poprvé jsem měl tu možnost v roce 2001, když ADRA začala mamince a jejímu sdružení Pod křídly pomáhat a na stavbu prvního baráku přijeli mladí Adráci z celé republiky. Během několika dní jsem poznal tolik mladých lidí a s takovým elánem, že jsem se až divil. Během prací na stavbě si našli čas na besedy s naší rodinou a na to, abyse sportovně vyžili v tělocvičně ISŠ ve Valmezu. Doufám, že se ještě někde setkáme“ // RADEK: „Ano, při fotbalovém utkání s naší rodinou“ // ANDREA: „Na fotbale, který hrála naše rodina proti nim a pak, když u nás byli na návštěvě“ HONZA: „ Jen jsem o nich slyšel, protože jsem byl v tu dobu na táboře“ // IVAN: „Dostal. Při prázdninové brigádě na stavbě a při večerním fotbale a besedě“

Většina Adráků pochází z křesťanského prostředí. Zdají se Ti přesto normální nebo jsou v něčem jiní než ostatní?

PEPA: „ Jiní možná v tom, že jsou ochotni potřebným podat pomocnou ruku“ // JIRKA: „To mě velice udivilo, že většina Adráků jsou adventisté. Během doby, co jsem byl mezi nimi mi vůbec nepřipadalo, že jsou věřící, a to je co říct! Znám hodně lidí, co chodí do kostela, a člověk, když se s nimi baví, to okamžitě pozná“ // RADEK: „ Jsou normální, ale výjimeční tím, že jsou jakoby odolnější vůči nástrahám života, jsou vyrovnanější, a i přes své problémy dokáží pomáhat jiným bez rozdílu vyznání, rasy, a to bez nároku na finanční odměnu, a ke spokojenosti jim stačí vidět štěstí jiných“ // ANDREA: „ Jsou jiní v tom, že nejsou sprostí a jsou takoví klidní a stále dělají legraci“ // HONZA: Já znám kluky Wagnerovy, to jsou bezva kamarádi a berou mě takového, jaký jsem“ IVAN: „Na první pohled jsou úplně stejní. Až po chvíli člověk zjistí, že jsou slušní a takoví dobráci“

Myslíš si, že by mohlo o prázdninách opět přijet? Proč?

PEPA: „ Určitě ano. Myslím, že se máme od nich co učit.“ // JIRKA: „Budu rád, když přijedou. Alespoň si dáme odvetu při fotbale a strávíme hromadu společných večerů“ // RADEK: „Ano, byla by zase sranda, jsou bezva parta“ // ANDREA: „Mohli. Zase bychom si s nimi užili hromadu srandy“ // HONZA: „ Určitě ano, rád bych je poznal osobně. Hodně jsem od sourozenců slyšel, jaká byli bezva parta a jak bylo veselo, tak bych se o tom rád přesvědčil“ // IVAN: „Určitě mohli. Byli veselí a kamarádští, takže by byla sranda.

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Rozhovor s náčelníkem Alanem Chlebkem, místním kazatelem

Jak se to stalo, že ses´ právě Ty stal náčelníkem prázdninové brigády?

Celou akci připravil František Tomanec, který byl v kontaktu s paní Smrčkovou. Oslovil mě, zda-li bych v té věci chtěl spolupracovat. Protože Adře fandím a spolupracuji s ní už léta, rozhodl jsem se podpořit tento projekt svou účastí.

Kdo se brigády zúčastnil, odkud brigádníci byli, jak se o tom dověděli?

Hlavní reklama šla prostřednictvím letáku o prázdninových aktivitách Adry, který se dostal do rukou každého kazatele v naší církvi (CASD), jak v Čechách, tak na Moravě. Pro mládežníky byla asi větším lákadlem brigáda na Ukrajině, přesto i k nám na Valašsko zavítali mladí lidé, ať už z Chebu, Chrudimi, Prahy, Luže, Ostravy, Třince, Karviné. Také jedna dívka z Krhové.

Proč vlastně přijeli, když věděli, že budou pracovat zadarmo?

Na tu otázku by spíše měli odpovědět oni, ale když jsem se jich první večer ptal, proč přijeli, dostala se mi odpověď, že chtějí udělat něco pro druhé, kteří pomoc potřebují. A chtějí to udělat zadarmo, jen pro radost těch, kterým pomáhají a tím vlastně i sobě. U mnohých jsem měl pocit, že ani neví, co budou konkrétně dělat, ale přijeli, protože vnímali, že je bude někde potřeba. O to větší radost měli, když poznali paní Smrčkovou a její projekt Pod křídly.

Jak brigáda probíhala? Co se vlastně dělalo?

První večer jsme věnovali tomu, abychom se seznámili, řekli si, proč jsme přijeli, také, kdo je paní Smrčková a co se od nás očekává a na základě těchto věcí jsme se dohodli, že chceme pracovat opravdu naplno, ať je za námi vidět kus dobré práce. Proto se rozhodlo, že budíček bude v 6.45 hodin, abychom mohli už od osmi pracovat na stavbě. Pracovalo se do půl jedné, v 10.30 byla desetiminutová přestávka, později přestávka na oběd a od půl druhé se pracovalo do šesti (v 16.30 byla opět desetiminutová přestávka). Musím říct, že jsem byl strašně mile překvapen ukázněností brigádníků, kteří opravdu dřeli a nezašívali se. (Možná až úsměvné bylo, že jeden hoch z Chrudimi si nedovolil v pracovní době ani zapálit cigaretu a tak vždy čekal na přestávky).

Co se dělalo? Především se dělaly vyrovnávací práce kolem objektu, likvidace odpadu, kopání a pokládání kanalizace, omítky, zateplování podkrovních místností. Ale mimo práci na stavbě chodívalo ještě pár lidí pomáhat se stěhováním Kojeneckého ústavu a také do nedalekého Domova důchodců v Podlesí.

Co se jedlo, kde se spávalo?

Útočiště jsme měli v objektu CASD na Hřbitovní ulici. Spalo se na karimatkách nebo na lavicích. Co se týče vaření, každý den byla vybrána služba, která vařila. Jídlo se pak ve várnici a v hrncích převáželo na staveniště. Musím říci, že pro některé slečny to byl zpočátku šok, vařit pro trochu větší „rodinu“, ale aspoň si mohly vyzkoušet, jaké to má doma paní Smrčková. Nutno říci, že jídlo bylo vždycky poživatelné a dobré. Musím říci, že jsme dostávali také milé a chutné dárky. Od F. Tomance frgály, paní Smrčková mile překvapila s grilovanými kuřaty, jogurty či štrúdly a J. Petrovič zasponzoroval poslední slavnostní jídlo (smažák) v jedné restauraci.

Co se dělalo, když se nedělalo?

Většinou se odpočívalo, protože na jiné aktivity už nebyla síla. Přesto jsme zorganizovali Křeslo pro hosta, kdy nám přišla i se svými dětmi povyprávět paní Smrčková, také František Tomanec o místní Adře a také jsme si promítali diáčky z cesty do Indie. Proběhl také fotbalový zápas mezi rodinou Smrčkových a Adráky. Vyhráli Smrčkovi (i přes zranění kapitánky - mámy Smrčkové), ale to, že Adra prohrála, bylo způsobeno „určitě“ tím, že hráči měli po celodenní směně. Jeden den jsme také skončili v práci dřív a jeli na výlet do Teplic nad Bečvou. A pro úplnost, v sobotu jsme nepracovali (jak nás tomu učí Bible, (ale účastnili se bohoslužby v místním sboru, kde také účastníci brigády seznámili věřící s tím, proč přijeli a co tady dělají.

Jak akci hodnotili ti, pro které se pracovalo? Jak ji hodnotili ti, kteří pracovali?

Mezi Smrčkovými a brigádníky vzniklo pouto přátelství. Paní Smrčková si všechny získala. Její dospělí kluci padli do oka některým Adračkám. Dle slov paní Smrčkové bylo pro její děti přínosem, že se mládež může bavit i jinak než jen na diskotékách… Skutečně, neslyšel jsem jediné negativní slovo z jedné či druhé strany. Ba naopak. (Snad jen vůči mně od paní Smrčkové, že je příliš honím). Prostě, při práci se tvoří vztahy. Během prázdnin mi přišly pohledy od některých nových kamarádů a třeba i tento týden mi přišla SMS od Ostraváků, jak se daří, co je nového a kdy bude otevření „našeho“ domu.

V čem vidíš smysl této akce?

1/ Protidrogová prevence mládeže. Vnímám, že je úžasné, že se mladí lidé věnují hodnotným věcem, které je naplňují, přinášejí jim radost, chuť do života, nové kamarády a nové vztahy. Během brigády někteří prožili vnitřní změnu v přístupu k životu, k okolí, širší rozhled. Každopádně to byl pozitivní impuls.

2/ Konkrétní pomoc. Ačkoli 14 dní brigády není moc, je to přece jen kamínek, který pomáhá vytvořit mozaiku projektu Pod křídly.

3/ Bourání bariér. Na této akci byli přítomni jak věřící, tak i mladí lidé bez vyznání. Vnímám, že společné diskuse pomáhaly v bourání „malých zdí“ a také učily toleranci. (A to nejen v oblasti náboženské, ale i v pojetí „Pražák“ versus „Moravák“)

Vzpomeneš si na nějaké úsměvné historky?

Mám-li vzpomenout na úsměvné momenty, musím vzpomenout na Pitoše. Je to člověk, který si vzal dovolenou, doma nechal manželku a dceru, přijel pomáhat, ale také bavit okolí svými glosy a vtipy. Ten neztrácel humor ani tehdy, když mu míchačka rozdrtila nehet na prstu. Moc vzpomínám na Chrudimáky, kteří vážili snad tolik, jako ta sbíječka, se kterou pracovali. Byl to úžasný pohled, velká sbíječka, které se drží „pavouk - samá ruka, samá noha“ a sbíječka s ním vibruje a klátí na všechny strany. Úsměvné byly i pokusy začínajících kuchařek při zjišťování, jak se vaří polívka a jí to udělat, aby jí bylo pro každého dost.

Kdyby k něčemu podobnému došlo i letos, chtěl bys být u toho znovu?

Ano. Inicioval jsem u vedení Adry možnost další brigády v letošním roce a vedení se rozhodlo opět do této akce jít a podpořit ji. Pro letošní brigádu byl vybrán jako vedoucí Libor Hurta. Jsem tomu velmi rád, protože je to velmi schopný člověk, který má s toto prací zkušenosti. Budu se snažit opět pomoci v reklamě, a pokud se podaří vyřešit několik věcí, budu se chtít určitě této hodnotné akce zúčastnit.

Závěrem bych chtěl ještě jednou vyjádřit poděkování všem účastníkům, protože byli opravdu skvělí. Také chci poděkovat Františkovi Tomancovi, který to celé nastartoval a zpovzdálí na všechno dohlížel. Velké poděkování patří paní Smrčkové, která vytvářela nádhernou atmosféru a rozšířila svou pěstounskou náruč pro všechny brigádníky. Poděkování patří také místnímu sboru Církve adventistů s.d. za poskytnutí ubytování a kuchyně. Dovolte, abych touto formou vyjádřil poděkování také Bohu, že všechny účastníky chránil a celých čtrnáct dnů požehnal. Proto dnes všichni rádi vzpomínáme na chvíle, které jsme spolu prožili vloni o prázdninách.

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Rozhovor s Petrou Boháčikovou, cizinkou na letní brigádě

Petro byla jsi jedinou cizinkou na letní brigádě ve Valašském Meziříčí. Jak ses´ k této akci dostala?

Možno som bola vo Valmeze ako jediná cudzinka, ale musím sa priznať, že sa na Morave ako cudzinka vobec necítim. Cítim sa ako vaša a počas brigády vo Valmeze som ten pocit určite mala. Dostala som sa k brigáde cez Adru Praha a na to už je odpoveď v druhej otázke.

A jak jsi vůbec přišla do kontaktu s Adrou?

K Adre som sa dostala náhodou, keď som prišla do Prahy na jeseň 2000 študovať, vedela som, že budem mať aj veľa vlného času , tak, ako som mala aj počas štúdia v Bratislave. I tam som dobrovolne pomáhala v jednej humanitárnej organizácii Úsmev jako dar. A tak som sa rozhodla pokračovať v tom aj v Prahe. Rozoslala som listy so životopisom do roznych humanitárnych organizácií. Možete hádať, kto sa mi ozval hneď druhý deň. Presne tak, Adra. A tak po prvej schodzke s panom Reitzom, na ktorú som prišla o tri hodiny neskor, pretože som sa v telefone zabudla spýtať, kde ich sídlo presne nájdem.. Zabudla som na to, že Jinonice nie sú malé, a ulica, vtedy ešte Peroutkova, kde Adra sídlila, nekonečně dlhá. Takže, hneď, keď som prišla, som sa ospravedlnila, za neskorý príchod ako aj za to, že musím už ísť aj naspat, lebo musím ísť učiť. No a potom som sa pomaličky zasvecovala do práce organizácie a spoznávala nových ľudí. Som za túto skúsenosť veľmi vďačná.

Na čem se v Adře podílíš, co Tě k tomu motivuje, co Ti to přináší?

V Adre som prechádzala mnohými fázami pracovnej náplne. Od jednoduchých kopírovacích prác cez účtovnické práce, po dnes pre mňa nejzaujímavejšiu propagačnú a marketingovú činnosť. Ale jako hovorí aj pan Reitz, a já s nim maximálně súhlasím, naučila som sa niečo aj z toho účtovania, predmetu, ktorý som na VŠE nenávidela a z ktorého som niekoľko kráť „lietala“.

Zpátky k brigádě. Co jsi tam dělala, co Tě zvlášť potěšilo, z čeho jsi byla smutná?

Robila som čo bolo ptrebné, a bola som naozaj rada, že som tam bola. I keď nepatrím k Církvi adventistov s.d., vobec som nemala pocit, že by som tam nepatrila. Obzvlášť bolo pre mňa nezabúdnutelné stretnutie s paní Smrčkovou a jej deťmi, plné zaujímavych historiek. Smutná? To som bola, keď som musela odísť skor domov, pretože som mala doma veľmi ťažko chorú babičku, a jej stav sa veľmi zhoršil…

V čem vidíš hlavní smysl takovýchto akcí? V odvedené práci nebo ještě v něčem jiném?

Samozrejme v odvedenej práci, ale taktiež vo vzájemnom obohacovaní sa zo stretnutia so zaujímavými ľuďmi, ktorý nemyslia ľen na seba a uvedomujú si tú potrebu „byť svietielkom pre niekeho iného“… Život má zmysel, len keď dávame sami seba iným…

Co říkáš na rodinu Smrčkových a jejich projekt Pod křídly?

Bola som nadšená, a pani Smrčkovú veľmi obdivujem. Priznám sa, kedysi som snívala o tom, mať 10 detí, svekom som ten počet stále zmenšovala, po stretnutí s pani Smrčkovou ten počet zas zvačšujem ( i keď desať to naozaj nebude). Nedá sa to popísať slovami, naozaj si vážim toho, čo robí.

Kdybys měla možnost se na podobnou akci do Valmezu vrátit, přijela bys znovu? Proč?

Určite! Kedy mám prísť?

(PS, ospravedlňujem sa, chýbajú mi vokane a prehláskované „a“ …ale nemáme ho na klávesnici…)

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Ohlasy na brigádu v Domově důchodců v Podlesí

Poděkování

Tímto dopisem bychom chtěli vyjádřit poděkování společnosti ADRA, panu Chlebkovi a studentům – brigádníkům za bezplatnou pomoc u nás v DD Podlesí. Tato pomoc byla využita na zdravotním úseku a na úklidu ve dnech 18. - 20. 7. 2001. Práce vašich studentů je našim personálem hodnocena velmi pozitivně. Oceňuje jejich ochotu pomáhat jak s úklidovými pracemi, tak v péči o naše obyvatele. Personál obdivuje jejich trpělivost v naslouchání našim klientům, jejich aktivní a obětavý přístup. Zvláštní poděkování pak vyjadřujeme u slečny Lidušky Bílkové z Palkovic (okres Frýdek Místek), která nám nabídla pomoc ještě další týden ve dnech 23.- 27.7. 2001. Oceňujeme její nevšední obětavost, ochotu a zájem pomáhat bez nároku na odměnu, její aktivní a srdečný přístup k našim obyvatelům.

Olga Vrátníková, vrchní sestra Pavel Tyralík, vedoucí domova

Můj dlouho očekávaný den

Dostala jsem neočekávanou nabídku: „ Nechtěla byste se podívat na na svou rodnou vesničku, rodný domek?“ Mladí lidé z dobročinné organizace ADRA, kteří přicházeli během prázdnin k nám do Domova a zpříjemňovali nám chvíle v něm strávené, byli milí a velice ráda na ně vzpomínám. Jejich společnost nejenom mně, ale i jiným obyvatelům byla moc příjemná. Jako kdyby to byli naši vnuci. Dny jsem trávila ve vzpomínkách a pomalu jsem se smiřovala s tím, že svůj domov už nikdy více nespatřím. Ani jsem netušila, že právě tito mladí lidé mi poskytnou možnost uvidět ještě mou rodnou vesničku, moje sousedy, se kterými jsem se neviděla téměř čtyři roky!

Jaké to bylo pro mne překvapení a dojetí, když v neděli 16.září přišli za mnou a vzali mě autem do Nového Hrozenkova! Nedá se slovy vypovědět, co jsem v té chvíli prožívala. Radost i pláč, smíšené pocity, ale to vše k mé spokojenosti, že se mi splnila má tajná přání: Přijít tam, kde jsem prožívala mládí, radosti i bolesti svého života.

Dnešní doba, která přináší i odcizení a egoismus, není zase, jak já říkám, ještě tak úplně zlá. Našli se dobří lidé, ochotní moji touhu splnit, a to jepro mne důkaz lásky mladých lidí ke starším a nemocným. Liduško, Radku, Pán Bůh vám zaplať za vaši ochotu! A já vám za to přeji hodně zdraví a Božího požehnání!

Ludmila Řeháková z pavilonu C

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Ozvěna z Kojeneckého ústavu

Pomoc z Adry

Píši vám o mládeži z Adry, která nám pomáhala při stěhování z důvodu rekonstrukce horní budovy Kojeneckého ústavu. Museli jsme přetěhovat část dětí do dolní budovy, včetně postýlek, nábytku a osobních věcí a část dětí do DPL v Brankách na Moravě. A to včetně hraček, osobních věcí a matrací do postýlek.

Dne 16.7.2001 v 8 hodin k nám přišly čtyři dívky a dva chlapci. Nestačila jsem ani zadávat práci, jak byli rychlí a šikovní. O cokoliv jsem je požádala, to udělali a stále se jim zdálo, že jim dávám málo práce. A tak to bylo celý týden. Rozdíl byl akorát v tom, že se některý den prostřídali a ve středu jich přišlo více, hlavně chlapců, neboť jsme stěhovali ledničky a ostatní těžký nábytek. Chlapci také pomáhali v DPL v Brankách, kde chystali oddělení pro naše děti.

Líbilo se mi také, že se zajímali o osudy dětí, nehleděli na hodiny, na to, že budou špinaví (děvčata dokonce od zvratek, jak nám pomáhala děti převážet) a kdyby mohli, tak by nám pomáhali až do večera. Jsem ráda, že jsou mezi námi i takoví mladí lidé, kterým není lhostejný osud dětí, o které se rodiče nechtějí nebo nemohou starat a pomáhají z celého srdce ve svém volnu a bez finanční odměny.

A můžu vám z celého srdce říct, že nebýt této omladiny, tak osobně nevím, jak bychom to všechno zvládli. Zato jim patří velký dík! Také bych chtěla poděkovat panu Tomancovi ze zorganizování této akce. Má můj dík a obdiv. Ještě jednou jménem našich dětí a zaměstnanců všem brigádníkům děkuji, přeji jim hodně zdaru v osobním i pracovním životě a stále tolik elánu!

Havlátová Karla, hlavní sestra, Kojenecký ústav Valašské Meziříčí

---------------------------------------------------------------------------------