POCHOD KULHAVÝCH KRAV

Jarcová – Držková

červen L.P. 2001

Historie Adry Valmez

část třiadvacátá

Toto jaro se zdá být poněkud nešťastné. Všecko nasvědčuje tomu, že tradiční kraví pochod letos nebude. Ještě koncem měsíce máje je rozhlašováno, že pokud k něčemu podobnému dojde, tak nejdříve v září nebo v říjnu. Hlas milovníků chůze, recese a dršťkové polévky je však natolik silný, že k uspořádání této mírně bláznivé akce prostě dojít musí! I kdyby padaly trakaře nebo pražský Hrad znovu ovládli komunisti.

Během pouhého týdne je proto navržena trasa, vymyšlen název, namnožena a rozhozena zvadla a díky neochvějné podporovatelce tohoto projektu, Aleně Rusové, patřičně informovány sdělovací prostředky. Stihne se i vydání cestovních pasů a zajištění nezbytného občerstvení.

Na nepřekonatelné potíže však narazí sehnání drštěk. Lidských je všude kolem dost, ale v daném případě se jedná výhradně o ty hovězí. Může za to výskyt jedné šílené krávy v dalekém Dušejově, který vyvolá šílenou kampaň v masmédiích, což způsobí, že zmíněný nenahraditelný produkt je k nesehnání. Ještě, že koumaví vegetariáni vymysleli dršťky sójové! Tradiční dršťková v Držkové bude tím pádem falešná, leč zaručeně nešílená.

Obstarání občerstvení zpravidla bývá v lidských silách, zajištění snesitelného počasí zatím nikoliv. Přestože to rudí bratři už před padesáti lety svatosvatě slibovali. Celou noc před vlastním pochodem se sice honí mraky ostošest, k zemi však neupustí jedinou kapičku. Až ráno, někdy kolem půl sedmé. Naneštěstí právě v tuto dobu k pochodu odhodlaní borci ospale vykukují z oken, aby učinili konečné rozhodnutí, zda vyrazit na vzduch nebo se zavrtat zpátky do pelechu. Nevinné počáteční poprchávání se po chvíli převtělí v hustý déšť, který začíná přecházet ve vytrvalý liják.

Vydatné zkrápění valašské krajiny skončí přesně ve čtvrt na devět. Zrovna ve chvíli avizovaného startu od skalního útvaru Jarcovská gula. Dochází však k regulérnímu zázraku. U deštěm bičované skály už stepuje třicítka zmoklých, ke všemu odhodlaných nadšenců. Vypadá to, že ranní supersprcha je pro ně záležitostí vyloženě zanedbatelnou.

Na startovní čáře ani tentokrát nechybí stálice minulých pochodů, neohrožená smečka jablůneckých Vlků. Dorazí v poněkud neturistických dresech doplněných vzduchovými filtry, které až příliš zřetelně připomínají typické vlčí čumáky. Nad hlavou mávají transparentem ve své rodné valašštině: „ Vemte si ti, ľudé, k srci - Od Jablůnky táhnú Vľci – Řídíja sa dobrým čuchem – Zfetovaní čerstvým vzduchem“.

Aby se dnes šelmy cítily jako doma, objeví se tu i zástupci početné rodiny Smrčků v čele se svou nepřehlédnutelnou náčelnicí. Tato harmonická přírodní pospolitost, včetně zbytku světa, který tentokrát tvoří křoví, však nemůže k Držkové vyrazit hned. Nejdříve je třeba uhradit startovné. Tedy, jedenáct, dvaadvacet či třiatřicet tuzemských korun. Co korunka, to předpokládaný kilometr pěší chůze. Na řadu pak přichází vyplnění cestovního dokladu. Do patřičné kolonky je třeba otisknout palec levé nohy, do jiné nakreslit svůj autoportrét a všechno stvrdit podpisem pořízeným vlastní levou rukou.

Na řadu přichází povinná předstartovní rozcvička. Ta obsahuje valašský trojboj poskládaný z následujících disciplín: Sedmikrok dozadu, sedmiskok snožmo a sedmihod levačkou Výsledek tohoto testu tělesné zchátralosti je rovněž zaznamenán na stránkách cestovního pasu.

Mírně rozdováděná pospolitost, evidentně posílená absencí dešťových kapek, poté vyrazí orosenou trávou, klouzavými chodníky a okapávajícími lesními porosty k jedenáct kilometrů vzdáleným Lázům. Vlčí smečce pohyb mezi roztroušenými Smrčky nestačí, a tak to berou dál temnými houštinami. V mezipřistání nad Oznicí se tak mohou pochlubit skvělými, byť na Vlky poněkud netypickými úlovky. Dobrovolná cyklospojka Laďa Škrla ochotně vypomáhá s převozem zchvácených nezletilých účastníků přes nejblátivější úseky, takže se u buchtové zastávky na Lázech postupně schází všichni startující.

Víceméně bezproblémová je i druhá etapa, vedoucí po hřebenu k Hošťálkové. O malé zpestření se postará už vzpomínaná náčelnice veškerých Smrčků, paní Emilie. Známá tvář televizních obrazovek a prvních stránek všech možných novin nasadí tak agresivní tempo, že jedna z jejich těžce drásaných podrážek nevydrží a kousek za vrchem Bludným se její noblesní dámská bota převtěluje ve žraloka. Jelikož paní Smrčková, coby správná mediální hvězda, vyráží na cesty s vícero páry obutí, je vzpomínaný kolaps vítanou příležitostí k proměně části garderoby.

V údolí mezi svěžími lesy a loukami s rozkvetlými kopretinami už vykukuje populární penzion Damašek. Vegetariánská kuchařská dílna Jarky Wagnerové dává svou vůni najevo, že k obědu se bude podávat patřičně kalorický luštěninový doping. Čočková polévka nemá chybu a vyhládlí pochodníci se jí ládují k prasknutí. Přítomná náčelnice Adra Úlu, včelí matka Alena, jíž tu nikdo neřekne jinak než Rusalka, využívá situaci a v přítomnosti zakladatele zdejší včelařské farmy, strýce Wagnera, zvědavě obletuje jeho medem vonící království.

Do držkovského cíle už zbývá pouhých jedenáct kilometrů. Čočkovým nářezem zfetovaní pěšáci vystartují jako rakety a za chvíli už stoupají na protější hošťálkovské návrší. Krpál mířící k Humenci je sice mírný, zato skoro nekonečný. Rozblácené lesní cesty a klouzavé pěšiny na pohodě také nepřidávají, takže překonání posledního bodu zlomu je už pro některé na hraně tělesné i duševní únosnosti. Finálový úsek do cílové dědiny naštěstí nabízí snesitelné klesání, takže držkovské centrum může postupně uvítat drtivou většinu startujících.

Obvyklých třiatřicet kilometrů je tedy úspěšně za zády a na řadu přichází likvidace teplého obsahu objemné varnice. Zaručeně zdravá vegedršťková s čerstvým chlebem dává zapomenout na ještě čerstvější puchýře a ztracená nálada se zase hlásí o slovo. Teď už zbývá jen závěrečné ocenění nejvýraznějších osobností. Ceny za špičkové výkony, tedy tradiční adrácká trička, jsou tentokrát slavnostně předány celé čtveřici neohrožených účastníků. Patří mezi ně nejmladší, teprve osmiletá Ivetka z Valmezu, nejstarší, sedmapadesátiletý jablůnecký Vlk Vlastimil a nejstatečnější absolventka, třiadvacetictihodná pěstounská matka Emilie. Říkávalo se, že Rusové jsou nejodolnější, ale jejich Alena poněkud zklamala. Nedávný přelet do Bangladéše a zpět ji vyčerpal natolik, že po nadlidském výkonu si vysluhuje cenu pro nejzuboženějšího pochodníka.

Finálním bodem programu je předání startovného. Rovných 2 700 korun hned na místě přebírá neustále skloňovaná náčelnice přítomných i nepřítomných Smrčků. Možná postačí na pár lehkých svačinek pro zedníky, kteří už ve Valmezu budují chráněné bydlení pro dorůstající děti z pěstounských rodin. Po této poslední kapce už zase začíná kapat ze střech, ze stromů a z čím dál temnějších mraků. Je zajímavé, že po celou dobu pochodu se vytyčené trase veškeré kapky vyhýbaly. Vypadá to, že někdo má tam nahoře protekci...

---------------------------------------------------