pátek 3. října 2025

 ADRABRIGÁDA

2006

-------------------------------------------------- 

HISTORIE ADRY VALMEZ

část dvaapadesátá




 

Legendární Smrčkiády jsou minulostí, protože Smrčkovi už pomoc dobrovolníků nepotřebují. Bez prázdninové Adrabrigády však nelze žít, takže letos se brigádníci rozletí hned do čtyř směrů. K Domovu důchodců v Podlesí, ke Kojeneckému ústavu, k Azylovému domu a k místní sokolovně.







V poslední červencové dekádě se v meziříčské adventistické modlitebně, kde sídlí Dobrovolnické centrum Adry, srocují první dobrovolníci. Během tří týdnů se jich tu vystřídá rovných pětadvacet. Bude jím nabídnuto spartánské ubytování, možnost jednoduchého stravování, ale především velký balík práce. Tu budou pochopitelně vykonávat zadarmo. Vedoucím je, podobně jako v minulých dvou ročnících, Marek Wagner z Hošťálkové. Vybírá si na to řádnou dovolenou. Patrně největší objem brigádnické pomoci si tohoto roku vyžádá vzpomínaný Domov důchodců. Adra se tu víceméně pravidelně objevuje od roku 1997, kdy areál zasáhla ničivá povodeň.





Letos se dobrovolníci vrhnou na vnější část spojovacích chodeb. Což znamená odstranění nepevných částí omítek, následnou penetraci a vyspravení veškerých děr a nerovností. Konečnou fázi úpravy fasády už představuje pouze nátěr speciální prodyšnou bílou barvou.











Souběžně s nátěrem fasády probíhá i nátěr venkovního obložení. Někdo to dělá z výsuvného žebříku, někdo se vyklání se střechy. No, a na závěr přijde na řadu i nátěr kovových oken, okapových žlabů a dalších náležitostí.











Součástí pomoci Domovu důchodců jsou i psychosociální aktivity. Dobrovolníci, především dívky, navštěvují jednotlivé klienty a různými způsoby se jim snaží zpříjemnit nelehké chvíle jejich stáří. S některými si povídají, některým čtou a většině jenom naslouchají. Dovídají se příběhy, které by nikde jinde neslyšeli. A pokud je někdo na invalidním vozíku, tak s ním zpravidla vyjedou na čistý vzduch.













Nezbytné přestávky si brigádníci krátí všelijak. Posedáváním, poleháváním, popíjením, případně i rozpustilým řáděním ve vedle tekoucí řece Bečvě.
















Základnou všeho dění je už vzpomínaná modlitebna. Tady se vaří, přespává a tráví převážná většina volného času. Někdo hledí do knížky, jiný do počítače, další spolu klábosí či hrají nejrůznější hry. Dost často se tu také zpívá. A to díky bráškům Wagnerovým, kteří s sebou pochopitelně přibrali i pětistrunné bendžo a šestistrunnou kytaru.






































Tak jako v minulých letech, i letos svou návštěvou poslouží nejuznávanější tuzemská pěstounka, nezapomenutelná paní Smrčková. S mladými to umí. Má je ráda a oni jí rozumí. Její vyprávění o formování dětí či budování domů na půli cesty jsou nejen poutavá, ale především velice poučná.





Dalším předmětem dobrovolnického zájmu je všeobecně oblíbený Kojenecký ústav. Letos je takřka veškerá práce provoněná těkavými ředidly. Natírá se skoro všechno, co je venku k vidění. Zahradní nábytek, konstrukce terasy, zábradlí i zelený kovový plot. Za tří týdny brigádnického řádění je exteriér ústavu k nepoznání.





















 

Nejenom prací živ je člověk, natož člověk velice mladý. Pod vedením náčelnické dvojky v podobě bráchů Wagnerových se jede na výlet do Rožnova pod Radhoštěm. Stěžejním cílem je pochopitelně zdejší vyhlášený skanzen. Mládenci a panny si tu dopřejí vzácnou ochutnávku starých časů. Doví se, jak se kdysi pracovalo,vařilo a spalo, případně i to, jak si dávní Valaši dopřávali nějaké to povyražení.




















Dlouhodobá spolupráce Adry s místním Sokolem prosakuje i do současné brigády. Opravuje se  vlhké zdivo v suterénu sokolovny, uklízí dvůr, ale hlavně se natírají stanové  konstrukce, které chtějí mladí sokolíci během příštího roku použít na Zakarpatské Ukrajině. V Rodnikově Hutě už mají domluvené místo na vybudování letního tábora.








Zkrátka tentokrát nepřijde ani Azylový dům pro matky s dětmi, spravovaný místní Charitou. V rámci možností tu občas odskočí některá z dívek, aby si s caparty hrála, kreslila, případně je nenápadně směrovala ke slušnějšímu chování.




Nebyla by to Adrabrigáda, kdyby na ni nezavítala paní Církvová s místní televizí. Bez jakýchkoliv dlouhých řečí obchází s kameramanem a mikrofonem jednotlivé dobrovolníky, aby nasbírala co nejvíce aktuálních informací pro reportáž, která se dříve či později objeví na valašských obrazovkách.






Po třech týdnech nejrůznějších aktivit ruch ustává a rozjařené mládí se rozjíždí ke svým domovům. Vedoucí jednotlivých organizací nešetří chválou a děkováním. S jednoznačně dobrými pocity se loučí i samotní brigádníci. Sáhli si na manuální i psychosociální práci, někteří podlehli kouzlu přípravy pokrmů a úplně všichni se především hodně nasmáli. Kdo hledá ideální partu, ať zamíří mezi dobrovolníky...












((((((((((((((((((((-: adra :-))))))))))))))))))))








Žádné komentáře:

Okomentovat