KOSOVO a BOSNA

2006

- adopce v balíčku -

------------------------------------------------------------------------

HISTORIE ADRY VALMEZ

část dvaapadesátá

 

Projekt Adopce v balíčku, do něhož se zapojily i dvě valašské školy, má své pokračování. Letní balíky pro děti ze sociálně ohrožených rodin už zamířily do Kosova i Bosny, mikrobus řízený balkánským nestorem Patrikem, v němž se kromě náčelnice projektu Marie nachází i adrácká účetní Ellen, jeden pražský aktivista a také moje zanedbatelná maličkost, je s mírným zpožděním následuje. První cílovou stanicí je důvěrně známá kosovská základna Šajkovac, kterou v barvách mezinárodních sil KFOR už nějaký ten pátek okupují čeští a slovenští vojáci. Právě ti jsou zprostředkovateli humanitární pomoci mezi Adrou a místním obyvatelstvem.

Příštího rána vyráží do terénu balíky obtěžkaná nákladní tatra, jíž doprovází dva vojenské džípy. Okresní silnice nejdříve vystřídají polní cesty, které se posléze změní v tankodrom. Vozidla si s ním hravě poradí, takže humanitární náklad bez problémů doputuje až do těsné blízkosti jednotlivých stavení.

Docela objemné adresné balíky, které nachystali tzv. adoptivní rodiče z celé České republiky, poté putují přímo do konkrétních rodin. Ty většinou žijí v ne zrovna pohledných staveních, což dosvědčuje skutečnost, že se skutečně jedná o lidi více než potřebné.

Projekt Adopce v balíčku je přitažlivý mimo jiné tím, že se jedná o přímou, lehce kontrolovatelnou humanitární pomoc. Zástupci české armády mají jmenný seznam vypracovaný místním sociálním úřadem, takže žádné zneužití nepřichází v úvahu. Obdarovaní jsou navíc i s dotyčným balíkem vyfotografováni a snímky pak zamíří, k těm, kteří dar, jehož hodnota se zpravidla pohybuje mezi dvěma až třemi tisíci korun, osobně připravili.

Předávat dárky konkrétním lidem, především dětem, je něco úplně jiného než poslat nějakou částku na anonymní účet a pak jenom doufat, že někomu skutečně pomůže. Dívat se obdarovaným do očí, potřást si rukou a pozorovat jejich reakce působí jako dokonalý balzám na duši, který posiluje vědomí, že dobročinnost má hluboký, naprosto nezastupitelný smysl.

Poté, co postupně objedeme několik chudých rodin přímo v jejich příbytcích, zamíříme do jednoho malebného údolí, kde ještě vloni stál nedostavěný rodinný domek. Teď už v něm bydlí spokojená rodinka, kolem si hrají děti a na zelené trávě se pasou domácí zvířata. Obydlí bylo postaveno z peněz české Adry a využívá jej rodina, která během nedávných etnických nepokojů přišla o přístřeší.

Závěr kosovského pobytu už můžeme věnovat obdivování zdejší zvlněné krajiny. Se svěží zelení lesů a luk harmonicky komunikuje modré nebe a stejně zbarvená hladina nedaleké přehrady. Člověku se ani trochu nechce věřit, že v tomto zemském ráji ještě nedávno štěkaly samopaly a vybuchovaly granáty. Zůstává otázkou, zda nacionální půtky nejdou řešit méně bolestnou cestou. Pokojné rozdělení někdejšího Československa naneštěstí nechce nikdo kopírovat. Takže ADRA i KFOR budou mít pořád práce nad hlavu. A nejen v půvabném, tak trochu nešťastném Kosovu.

Podobně jako v minulých letech, i letos se neprodleně přesouváme do sousední Bosny. Nejdříve navštívíme dávného spojence Jasmina, který pracuje na tešanjské radnici. Pod jeho vedením zamíříme do jedné nově pojmenované místní ulice. Nese název ulica Adra. Na otázku proč tomu tak je, se nabízí jednoduchá odpověď. Naše humanitárka zde působí už bezmála třináct let a její jméno tu zná i ten nejposlednější válečný uprchlík. Nacházíme se ostatně v místě s jejich úplně největší koncentrací.

Před sociálním úřadem se houfují početné davy. Některé rodiče i jejich děti už známe z minulých misí. Díky zaběhlému systému předávání balíků jsme v našem Tešanji poměrně brzo hotovi a můžeme zamířit k sousedům.

Přesun z muslimské Tešanje na pravoslavnou srbskobosenskou stranu nebyl vždycky tak hladký, jako je tomu dnes. Těsně po válce, kdy se tu valašská Adra začala angažovat, všude čněly k nebi vysoké ploty z ostnatých drátů a linii někdejší fronty zdobily rezivějící tanky. Jakkoli mezi oběma etniky stále existuje určité napětí, do sousední Doboje přejíždíme v absolutním poklidu. A při předávání zabalených darů si všímáme, že naproti nám stojí úplně stejní lidé, jako za někdejší nepropustnou hranicí.

Poslední bosenskou zastávkou je, stejně jako vloni, nedaleký Teslič. Také tady poznáváme některé povědomé tváře. Vděčným rodičům i plachým dětem předáme balíky s letními dary, popřejeme všem pohodové prázdniny a především začátek lepších časů. Po těch létech nejrůznějšího strádání by si to určitě zasloužili.

Vracíme se do staré známé Tešanje a před dlouho cestou si dopřáváme sladké osvěžení. Bosenská zmrzlina je zkrátka neodolatelná. Potom už naskočíme do přistaveného mikrobusu a pod vedením spolehlivého Patrika svižně uháníme k domovu. A jako pokaždé při návratu z těchto balkánských končin, jsme i tentokrát nevýslovně vděčni za to, že naše krásná vlast stále ještě oplývá pokojem a uspokojivou životní úrovní. Dokonce takovou, že máme na rozdávání…

((((((((((((((((((((-: adra :-))))))))))))))))))))