moře, slunce, žádné mraky

NA RHODU VE FALIRAKI

 

Na zářijovou dovolenou si zpravidla vybíráme řecké ostrovy. Vloni to byl severozápad, letos  jihovýchod. Korfu tedy měníme za Rhodos. Byli jsem tu před čtyřmi roky a určitě nezklamal. Tolik slunečných dnů v roce nabídne jen málokterá evropská destinace. Jedenáctého devátý, v den, kdy letadla zavadila o newyorské mrakodrapy, míříme na mošnovské letiště. Za tmy a mírného deště vzlétáme k nebi. To se postupně rozjasňuje, až obzor suverénně ovládne stoupající sluníčko. Bájný ostrov nás vítá modrou oblohou a teplotami kolem sedmadvacítky. Nastoupíme do busu, který tentokrát okupují samí Češi. Mimo jiné dvě postarší dámy barokních tvarů, které se usadily hned za našimi zády. Ta mladší a výrazně výřečnější během dvouhodinového kodrcání mezi jednotlivými  letovisky komentuje všecko, co se cestou odehrává a coby správná reprezentantka zanedbatelné středoevropské země nepronese ani jediné pozitivní slovíčko. Samé negace. V duchu si říkáme, ať jenom ty babizny nevystoupí na zápraží našeho hotelu. Podle nepsaných Murphyho zákonů se tak samozřejmě stane. Naštěstí ony pavlačové dámy, až na jednu výjimku, už nikdy více nepotkáme.

Své dvoutýdenní útočiště nalézáme v nevelkém rodinném hotelu Grecian Fantasia Resort. Nachází se ve známém letovisku Faliraki. Nabízí vkusně upravené pokoje, výrazně barevnou fasádu a pestrými odstíny tu nešetří ani jídelna a ostatní společné prostory.

Odpolední hodiny pak trávíme na půl kilometru vzdálené pláži. Tvoří mírný půlkruh v délce  sedmi až osmi kilometrů. Jak už to v takových případech bývá, většinu plochy zaplňují slunečníky a lehátka. To není zrovna náš šálek čaje, takže je předem jasné, že jsme tu poprvé a naposled.

Příštího dne vyrážíme pěšky poněkud k jihu. Na doporučení naší adoptivní dcery Evy míříme na vyhlášenou pláž Anthony Quinn. Krkolomným chodníkem v prudkém skalnatém svahu při teplotách kolem třiatřiceti stupních. Výhledy k uzavřené zátoce jsou sice úžasné, o terénu, který musíme překonat, se to však nedá říci ani náhodou. Jsme patrně jediní, kteří se tam v tuto chvíli přesouvají po svých. Zbytek světa zde dojel auty či došel od autobusu po silnici.

Už pohled spatra prozrazuje, že avizovanou romantiku tu nenajdeme. Pravděpodobně ani místo ke vztyčení našeho plátěného přístřeší. Zatímco se má hrdinná partnerka Dáša uchýlí s douškem kávy do stínu, jdu vypátrat nějaký plácek k utáboření. Vedlejší zátoka Ladiko je sice také půvabná, ale i tady je lidí jako much. Nezbývá než něco urvat přímo u Antonínka.

Totálně narvaným pobřežím, kde není ani decimetr volného místa, se prodereme na protější stranu. Stan postavíme u plážových toalet, hned pod svislou skalnatou stěnou. Činíme tak s pevnou vírou, že se během našeho pobytu nezatřese zem a hrozivě vyhlížející balvany nespadnou na naše hlavy. Pokud chceme svá zvadlá těla smočit v modrozelené vodě, musíme nejdříve prokličkovat mezi hustě poskládanými lehátky a pak využít jedinou přístupovou cestu k hladině, což je dřevěné molo zakončené kluzkým, takřka kolmým žebříkem.

Zpáteční cesta známým chodníkem sice opět hrozí zřícením do hlubin, výhodou ovšem je, že v podvečerních hodinách na něj už nemíří nemilosrdné sluneční paprsky. Můžeme si tak vychutnat i pohled na okolní vegetaci a později i na naše letovisko a naturistickou pláž Masmadata.

Příští den je ve znamení výletu do blízkosti historického městečka Lindos. U břehů fotogenické zátoky Vlicha totiž právě táboří naše oblíbená rodinná masérka se svým milovaným  zákonným partnerem. Na rozdíl od naší dvojice si nevybrala tu nejlevější variantu, ale skvěle vybavený prestižní hotel s plnou penzí. Nikomu to neříkejte, ale s jejich svolením se na skoro celý den  uvelebíme na zdejší hotelové pláži. Máme tak šanci ochutnávky lážoplážování na nesrovnatelně vyšší úrovni než na jakou jsme přivykli. Tedy i se servisem donášky nápojů a dalších nezapomenutelných dobrot až přímo pod nos. Musíme uznat, že i tento styl relaxace má své neodolatelné kouzlo a vůbec se nedivíme, že naše akční manželská dvojka si podobný pobyt dopřává hned několikrát do roka. Takže, milí přátelé, přenáramně děkujeme! A zůstáváme velikými dlužníky!

Závěr dne už zase trávíme v našem sympatickém hotelu. Přestože jsme v Řecku, večeře i snídaně  se odehrávají formou švédských stolů. Středomořská strava nám maximálně vyhovuje, takže si pokaždé ke stolu odnášíme plné talíře. Plnohodnotný oběd nám tím pádem ani trochu nechybí.

Místo odpočinku pro další den je rovněž vybráno na základě doporučení. Protentokrát v tom má prsty dcera vlastní. Před časem byla rovněž ve Faliraki a pláž Masmadata si nemohla vynachválit. Podobně jako my, už dávno podlehla kouzlu naturismu, takže by bylo divné, kdyby chodila jinam, než na zmíněnou písčinu. Někteří ji považují ze jednu z nejlépe vybavených naturistických pláží v celém Řecku. Bez zbytečného textilu i starostí tu tak v prožijeme další pohodový, dokonale slunečný den.

Nacházíme se na východním pobřeží, takže by bylo hříchem nebýt svědkem zrození nového dne. Ještě za tmy jdu k nejbližší pláži a pak docela dlouho zírám k romanticky zbarvenému vzdálenému horizontu. Slunce nenápadně vykoukne z tureckých kopců, aby pak svými paprsky obšťastňovalo zemi i tisíce natěšených přímořských povalečů.

Po ránu a po snídani se autobusem posuneme o nějakých sedm osm kilometrů k jihu. Pěšky pak dojdeme k začátku předlouhé pláže Afantou. Vítají nás tu dramatické skalní útvary vyzdobené převisy a několika jeskyněmi. Traganou Cave je nepochybně jednou z nejpozoruhodnějších přírodních atrakcí východního pobřeží i celého ostrova.

Posuneme se od slunečníkové pláže o pár stovek metrů dál a na jemných oblázcích postavíme své přenosné útočiště. Užíváme si přívětivé odloučenosti a nádherně průsvitné vodní hladiny. Ale jen do chvíle, než dojde k nečekané invazi. Naproti nám postupně zakotví hned osm námořních plavidel. Připomíná to slavné vylodění v Normandii. Většina výletníků se sice čvachtá v blízkosti svého korábu, ale i tak pár desítek jedinců vyrazí k dobytí takřka liduprázdného pobřeží. Během dvou hodin však veškerý ruch ustane. Břeh opět ovládne bohulibé ticho doplněné klasickým šuměním azurově modrých mořských vln.

Letovisko Faliraki tak trochu připomíná Ameriku. Nemá prakticky žádné historické budovy. Páteř tvoří rušný bulvár, kde se o místo na slunci perou restaurace a obchody se vším možným i nemožným. Ulice významně ožívá především ve večerních hodinách. Tak trochu připomíná Las Vegas. Tím pádem je jasné, že se tady dlouho nezdržíme. Udělat pár nejnutnějších nákupů a pak zase svižně do hotelu. Popravdě, ani tady si člověk moc klidu neužije. Vlahé večerní posedávání na balkóně doprovází neměnná zvuková kulisa. Rachot švištících aut po nedaleké hlavní silnici.

Ráno moudřejší večera. Dopřávám si tedy krátké pátrání po místních svatostáncích. Za tmy narazím na sympatický modrobílý kostelík a ještě před svítáním mohu obdivovat poměrně velký, i když nepříliš starý monastýr. A pak ještě typickou řeckokatolickou miniaturu, která má věřícím údajně také zprostředkovávat Boží přítomnost. A hned u přístavu se ve vodě zrcadlí další typicky řecký monastýr, takže o případnou duchovní potravu mají návštěvníci bohatě postaráno.

Včerejší oblázková pláž nás neobyčejně zaujala, takže sem míříme i dnes. Tentokrát popojedeme o kousek dál a necháme se vysadit na zastávce Afantou Golf. Je zde opravdu golfové hřiště, na kterém ale nevidíme jediného golfistu. V jeho bezprostředním okolí se však vypíná nedokončený areál připomínající megalomanský akvapark. Konec toku evropských peněz způsobil i konec smělých plánů. Podobných památníků údobí velkého rozhazování jsou po celém Řecku tisíce.

Na rozdíl od včerejška se dnes posuneme poněkud k jihu. Především proto, aby nás po poledni nepotkalo masové vylodění. Musíme za to ovšem zaplatit poněkud větším hlukem. Kousek od nás totiž prochází vedlejší, ale docela rušná silnice. Což až tolik nevadí, protože její okolí zdobí trsy bílých mořských lilií a někde i pichlavé porosty zelených kaktusů. Koupání v mírně zvlněné hladině je opět exkluzívní, a to je v dané situaci úplně nejdůležitější.

Ráno vyrážím do tmy hned po šesté hodině a podél nekonečné řady velkých hotelů mířím na sever. Po hodině docela svižné chůze dorazím na hranici dalšího letoviska Kalithea. Na zdejší historické lázně a další památky však v dané chvíli nezbývá čas. Pokochám se pohledem na romantické pobřeží, vycházející slunce a nádherné piniové lesy, v nichž se svobodně promenádují hlasitě skřehotající pávi a pak už indiánským během uháním nazpátek. Prošvihnout předplacenou snídani by bylo docela škoda.

Toužíme po malé změně a proto se vracíme k bezplavkové Masmadatě. Především kvůli naší vzdálené dcerušce, která právě dnes slaví narozeniny. Na její počest si tu servírujeme doporučený chmelový mok doplněný výjimečně chutným kapučinem. Vztyčený plátěný stánek nám tu nabízí nejen blahodárný stín, ale i dostačující soukromí. Moře je klidné, voda vlažná a čvachtání nadmíru příjemné. A to díky absenci nadbytečných textilií, které jsou ve své podstatě u vody úplně k ničemu.  Jediným problémem této vyhrazené lokality je celkem logický zákaz fotografování. Některé záběry  Božích stvoření v originální podobě by byly určitě nadmíru exkluzivní. Především těch, které se nechaly dobrovolně zohavit dokonale odporným tetováním.

Příští východ slunce si užívám v přímém okolí právě vzpomínané pláže. Díky vyčnívajícím skaliskům je neobyčejně působivý. Ranní teplota kolem pětadvacítky umožní i bezproblémové špacírování krajem mořské hladiny, což pocit blaženosti ještě výrazně umocňuje.

Po snídani se přesuneme k nedaleké autobusové zastávce a po čtvrthodince jízdy vystoupíme u osvědčeného golfu. Zamíříme však k místu, kde by nás neměly otravovat lodě ani projíždějící vehikly. Jenom co svá postarožní těla odložíme na mořský břeh, přímo před námi  se svým člunem zakotví mladá partnerská dvojice. Dlouho tu však nevydrží. Pohled na mírně zvetšelé originály moudře vymění za něco atraktivnějšího. Nevítané návštěvníky však vystřídá čím dál silnější západní vítr. Příjemně čeří tyrkysovou hladinu i šedivé vlasy a naprosto neurvale lomcuje s našim plátěným přístřeškem. Jeho stabilitu jen tak tak zajišťují hromady šutrů, které v přibývajícím počtu ukládáme na podlážku. Samostatnou kapitolu pak tvoří závěrečné balení. Vichr okamžitě odnáší všecko nezajištěné, takže jen s vypětím všech sil do transportních obalů napěchujeme nejen stan, ale i ostatní přinesený majetek.

Také příštího rána zamířím do okolí Masmadaty. Opět si tu naplno užívám začátku nového dne. K mému překvapení však nejsem sám. Už před rozbřeskem se tu objevují nepolepšitelní romantici, aby si vychutnali nebeskou podívanou, která nikdy neomrzí.

Výjimečně dobré kapučino přiměje moji labužnickou choť k další návštěvě několikrát zmiňované naturistické pláže. Tentokrát ji ovládly dramaticky vyhlížející mořské vlny. Skalnaté zátoky moc bezpečí zrovna nenabízejí, takže k nezbytnému schlazení tělesných schránek slouží pár chráněných plytkých jezírek. Smůlu má ovšem nejzadnější trakt, který je tradičně výhradním útočištěm čtyřprocentních strýčků. Hoši musí chtě nechtě bez vody vydržet až do pozdních odpoledních hodin. Moře se postupně zklidňuje a v závěru dne všem návštěvníkům Masmadaty umožní  docela slušné, byť poněkud rozhoupané čvachtání.

Na pořadu dalšího dne je celkem pochopitelně osvědčená Afantou. Nabízí nám vše, co si k příjemnému prožití dne můžeme přát. Teplou vodu, barevné kamínky i miniaturní bílé škebličky. Jejich vyhledávání mezi dokonale omletými oblázky je neobyčejně příjemným zpestřením mezi bohapustým poleháváním a zápasením s vlnami v rozdováděné  hladině.

Nejvyšší návrší v okolí Faliraki mi nedává spát. Vyrazím k němu za tmy, a ještě před svítáním narazím na malý monastýr při jeho úpatí. K mému překvapení je i v tuto dobu volně přístupný. Nasaji něco z tajemné atmosféry tohoto posvátného místa a bez dalšího zdržování se zakousnu do příkrého svahu, na jehož vrcholu by měl být cíl této ranní pouti. Vede k němu kostrbatý chodníček, který v některých místech střídají různě vysoké, bíle natřené schody.

Vrcholovou vyhlídkovou plošinu už okupují skupinky nedočkavých nadšenců. Dojeli sem auty, aby z patřičného nadhledu zahlédli dnešní vynoření slunečního kotouče. Načervenalý východní obzor postupně žloutne, až se z něj bez jakéhokoliv patosu vyhoupne naše životadárná nejbližší hvězda. Všechno probíhá automaticky, bez jakéhokoliv zásahu člověka. Neustále opakované vesmírné divadlo láká k poodhrnutí opony. Jednou z možností může být i poselství nedalekého modrobílého kostelíka.

Svatostánek na vrcholu kopce je pochopitelně otevřený. Malinkým otvorem do něj pronikají paprsky právě narozeného slunce. Vstupuji dovnitř a nechávám se pohltit posvátným tichem.  Napadá mě ledacos. Především to, že všechno, co stačíme svými smysly zachytit, má nějaký hlubší smysl. Plytký člověk zpravidla do kostela nechodí.

 

Krajina je už nádherně prozářená. Přímo pod námi se modrá zátoka Anthony Quinn, na jihu vykukuje dramatické východní pobřeží a opačná strana nabízí velice vděčný výhled na Faliraki. Kdo si nevyběhne na tento skvělý kopeček, má určitě škodu. Zdolání nějakých sto padesáti výškových metrů za tu podívanou určitě stojí!

Klesnu zpátky k úpatí a za denního světla si obhlédnu už jednou navštívený monastýr. Uvnitř hoří svíčky a atmosféru posvátna umocňují ikony a různé křesťanské symboly. Venku se promenádují nádherní pávi. Jakkoli drtivou většinu návštěvníků spíš zajímají výlohy obchodů, toto zastrčené zákoutí nabízí cestu k nesrovnatelně většímu bohatství. Koho zajímá přesah do věčnosti, nabídka tretek jej neuspokojí.

Jak to tak vypadá, zbytek našeho pobytu už vyplní Afantou. Nastoupíme do busu a stále stejný šofér neomylně ví, kam vystavit jízdenku. Po deseti patnácti minutách jízdy a stejně dlouhé době pěší chůze jsme pak na našem zabydleném stanovišti. A jako každý jiný den, i tentokrát utrácíme čas nejrůznějšími přímořskými radovánkami. Pochopitelně bez nadbytečných a dokonale protivných mokrých obkladů. Lehký a vzdušný přehoz je naprosto dostačující.

Nejen křišťálově čistá voda a značná dávka soukromí dává této lokalitě výjimečné kouzlo. Nějakých dvě stě metrů odsud je nevelká slunečníková pláž, v jejíž blízkosti stojí zvláštní dodávka s nápisem Kantina. Neobyčejně příjemná paní kantýnská, dokáže vykouzlit neobyčejně skvělé kapučino. Před očima namele kávu a pak si nejméně pět až deset minut pohrává s různým nádobíčkem, aby voňavý výsledek předčil všechna očekávání. K tomu vám přidá flašku vychlazené vody a někdy i nějakou tu sladkou sušenku. To vše v obvyklé ceně kávy, která jinde ani zdaleka nedosahuje takovýchto kvalit. Až zamíříte na Rhodos, nezapomeňte vystoupit na zastávce Afantou Golf. Ke skvělému gastronomickému zážitku to máte sotva deset minut docela pomalé chůze.

Každý den se z balkonu dívám na úplně nejbližší kopečky, ale zatím jsem nikdy nestanul na jejich vrcholu. Příštího rána se k nim ještě za tmy vydávám. Poměrně velkou oklikou zdolám nevelký výškový rozdíl a pak už mohu sluneční východ pozorovat se zatím nepoznané lokality. Nejen východ, ale i celou naši aktuální destinaci, včetně hotelu Grecian Fantasia Resort. Keřovitými porosty, barevnými trávami i neznámými květy jsem přímo unesen. Teď musím svižně uhánět ke snídani, ale zítra se tu určitě ještě navrátím.

Je zbytečné zdůrazňovat, že cílem předposledního dne je opět Afantou. Program dne nabízí neměnnou variantu včetně nedostižného kapučina. Pokud se dnes vynoří nějaká výjimka, pak v podobě neobyčejně masového vylodění především mladých mořeplavců. Polední koráby už nám dávno nevadí, naopak jejich pravidelnou návštěvu považujeme za velice milé zpestření našeho bezproblémového přímořského lenošení.

Je tu poslední večer a s ním i poslední večeře. Už nějaký čas si všímáme, že restaurace i přilehlé prostory zdobí dva druhy výtvarných děl. Buď to jsou velice zdařilé abstraktní originály nebo kopie obrazů s křesťanskými motivy. Čelní strana recepce, v níž pravidelně sedává velice přívětivý pan majitel, svědčí rovněž o tom, že sympatický resort není ani zdaleka  v majetku nějakých zpustlých neznabohů. O něčem asi svědčí i cena, kterou jsme za tento pobyt zaplatili. Byla nejméně o třetinu nižší než u srovnatelné konkurence.

Začátek posledního dne ve Faliraki nemohu prožít jinde než na včerejším návrší. Za hotelem naposled mrknu na mihotavý Orion a u liduprázdné pláže zamávám na pozdrav červenému horizontu. Východu slunce si užívám v prostředí slepencových skal, divokých přízemních porostů a štíhlých mořských cibulí. Nikde kolem ani živáčka! Ty nádherné chvíle úplného osamění využívám k odeslání depeše chval a díků štědrému nebi nade mnou. Nádherné dva týdny ve společnosti vody, skvělého jídla a bezmračné oblohy si to určitě zaslouží!

Všechno krásné jednou končí a nejinak je to i s fantastickou oblázkovou pláží Afantou. Ta se loučí  klidnou hladinou a příjemně ochlazujícím vánkem . A také posledním kapučinem a záplavou bílých mořských lilií. Zamáváme tyrkysovému moři, pestrobarevným oblázkům i stále modrému nebi. Na shledanou Faliraki, na viděnou Afantou! Na letošní čtrnáctidenní Rhodos určitě nezapomeneme!

Za ranní tmy opouštíme hotel a během svítání už okupujeme letištní halu. Do letadla nastupujeme pod azurovou oblohou a s teplotou kolem sedmadvacítky. První mraky se objevují až na hranici evropské pevniny a k mošnovskému letišti klesáme za hustého deště. Teploměr ukazuje sotva devět nad nulou. Tomu se říká šok! Mírně šokovaní pak naskočíme do přistaveného Michalova přibližovadla, které nás vyklopí před vstupem do našeho domovského hnízda. Jsme opět v běžné realitě a Rhodos nám už připomenou jen fotografie a blednoucí vzpomínky…

((((((((((((((((((((-: ahoj :-))))))))))))))))))))