UKRAJINA
2006
------------------------------------------------------
HISTORIE ADRY
VALMEZ
část čtyřiapadesátá
Po loňské úspěšné misi na Zakarpatskou Ukrajinu se už
začátkem roku začíná s přípravou dalšího dějství. Ještě během zimy odjedeme s
Hynkem a jeho kamarádem do Rodnikovy Huty, abychom nastínili obrysy budoucí
brigády. První naší zastávkou je romské gheto v Mukačevu. Oproti loňské jarní
návštěvě tu vládne až podezřelý klid. Venku je protivně, takže lidé posedávají
u kamínek ve svých nuzných obydlích.
Cestou do Huty sněhu přibývá a v samotné dědině je ho kolem
půl metru. Navzdory tomu se tu procházejí nejen domorodci, ale i dojné krávy.
Se sněhovou bělobou ostře kontrastuje oranžová barva, jež upozorňuje na tak
zvanou Oranžovou revoluci. Ve východních oblastech, které netíhnou
k prohnilému Západu, ale k osvícenému Rusku, vládne zase modrá.
Tentokrát sice vítězí oranžový Juščenko, ale sílící napětí v rozdělené zemi
nevěští nic dobrého.
Další den opustíme hostitele Ivana i jeho Hutu a kolem
Koločavy zamíříme k rozlehlé vesnici Kričevo. Navštívíme tu dvě bohoslužby a
jednu prosperující rodinu, která nás pozvala na oběd. Projíždíme dědinou a
besedujeme s několika domorodci. Refrén jejich písničky je stejný. Ukrajina
míří do kytek a zachránit ji může pouze Juščenko. Modří na východě prý zase
hlásají, že zaručeným mesiášem není nikdo jiný než soudruh Putin. No, uvidíme…
Večer se vracíme zpátky k Ivanovi. Jet po ukrajinských
cestách potmě a navíc v zimě, logicky znamená, že chytíme nějaký defekt. A
taky, že ano! Rezerva vše sice zachrání, ale co s proraženou gumou, když
nejbližší pneuservis je na hony daleko? Všeuměl Ivan však zvládne všechno!
Pomocí sekery a dalšího dřevorubeckého nářadí duševní problém zdárně vyřeší,
takže obava ze zpáteční cesty je zažehnána! Stačíme ještě navštívit větší část
Ivanovy rodiny, včetně jeho starých rodičů a právě narozeného telátka, a potom
ještě značně ožehlou chalupu ve vedlejší vesnici. Ivan zauvažuje o
bezprostřední formě pomoci a pak nás už nechá upalovat k domovskému západu.
Přichází měsíc máj a pádíme na Ukrajinu znovu. Tentokrát s
budoucími koordinátorkami v podobě loňských dobrovolnic Evy a Viktorky. Mým
mírně ojetým renaultem přesvištíme polovinu Slovenska a na chvilku zakotvíme u
nádherného Spišského hradu. Spočineme, posvačíme a pak zase uháníme dál na
východ. Bez velkých problémů dorazíme do Huty a projdeme se po dědině i okolí.
Společnost nám dělají nejen naši známí, ale i jejich domestikovaná zvířata.
Přichází večer a my se bez ohlášení uvelebíme ke spaní v
těsné blízkosti staré školy. Ivan nás marně hledá celý večer, což mu způsobuje
nemalou starost. To se dovídáme až za bílého rána, kdy se přiblížíme k jeho
chalupě. Po bohaté si s Ivanem odskočíme k nejbližší romské osadě. Cikáni, jak se
jim tady říká, se živí výrobou nepálených cihel a příležitostnou prací. Podle
Ivana, který je občas navštíví s nejnutnější pomocí, nepředstavují pro
obyvatele Huty ani to nejmenší nebezpečí.
V Hutě musíme ještě navštívit stávající základní školu. Po
loňském naléhání se rozhodujeme pomoci i tady. Největší potřebou jsou
rozpadající se dřevěná okna. S ředitelkou Marianou domluvíme nejzákladnější
podrobnosti, týkající se ubytování dobrovolníků a zajištění jejich stravování.
Ve škole právě probíhá nějaká slavnost. Vzorně ustrojení školáčci nám zazpívají
i zarecitují, my jim na oplátku zamáváme, abychom ve večerních hodinách zase
uháněli k našim západním domovům.
Časně zrána jsme u Vysokých Tater a o něco později v okolí Liptovského hradu. Jenom co se lehce smočíme v teplých vodách jezírka Kalameny, vyrazíme k jeho rychlému dobytí. Liptovskou zastávku završíme osvěžením u impozantního vodopádu v Lúčkách. Zbývající dvě stovky kilometrů uběhnou jako rychlá voda, takže k večeru jsme už opět na našem rodném Valašsku.
O naší přípravné misi se nějakým zázrakem doví regionální média. Dagmar Církvová s kamerou a Josef Beneš s novinářským zápisníkem jsou tradičně zvědaví, a tak se o naší chystané zahraniční akci doví místní televizní diváci i čtenáři regionálního tisku.
Přeběhnou dva měsíce a kalendář odtajňuje školní prázdniny.
Takže, letos už potřetí na východ! Viktorka s Evou a dvacítkou dalších
přihlášených dobrovolníků pojedou vlakem, zbytek doputuje na Ukrajinu v
interiéru adráckého mikrobusu. Ten šoféruje novojičínský Pepa, jemuž se pak
přezdívá pan Řídící. V Žilině přibereme jedinou slovenskou reprezentantku a po
svižné jízdě její domovinou brzdíme až u povědomého Spišského hradu.
Ještě téhož dne dorazíme do cílové Huty, kde se později
setkáváme s vlakovou četou. Na místě je
celkem devětadvacet dobrovolníků, včetně sekretářky ředitele Adry, paní Aleny,
která s sebou přibrala i svého desetiletého synka. Domluvené ubytování, které
bude ve jedné třídě základní školy, nepředstavuje žádný problém. Problémem
přímo marginálním je však neúčast svatosvatě přislíbených kuchařek. Všechny
oslovené prý razantně odmítly. Co teď, jíst se přece musí! Nominované
koordinátorky se tedy okamžitě převtělují v kuchařky. A to přesto, že zatím
zvládaly uvařit akorát čaj či polévku ze sáčků. Asistenta a zásobovače jim bude
dělat pan Řídící.
Na světlo se vynořuje další problém. Darované nátěrové hmoty,
kterou darující firma slíbila dovézt až na Ukrajinu, uvízly na hranici. Řidič
má totiž prošlé vízum a bez něj se za čáru nedostane. Nezbude tedy, než si
potřebný materiál obstarat na místních tržištích. Pepa, potažmo pan Řídící, tak
má o nejbližší činnost okamžitě postaráno. Do okresního města Svaljavy to
naštěstí není až tak daleko.
Početná adrácká parta se hned na startu rozdělí na tři pracovní
skupiny. První úderka zamíří na starou školu, druhá na novou a ta třetí
vybuduje na dvorku dětské hřiště. Podívejme se tedy na dění v prvně
jmenované budově. Na jaře zde pod taktovkou Pomoci těšínského Slezska proběhla
kompletní výměna elektroinstalace, takže je třeba veškeré interiéry vymalovat.
Což v daném případě znamená oškrabat vrstvy zvětralých barevných nánosů,
upravit nerovnosti, a až poté se pustit do vlastního malování. Nezbytné
předúpravy si vyžádají celý týden poctivé práce několika dobrovolníků, mezi
nimiž nechybí ani už zmiňovaná paní sekretářka.
Těžištěm pomoci na nové škole je záchrana rozpadajících se
dřevěných oken. A tak se nejdříve vyměňují vyhnilé části okenních rámů, pak
přichází na řadu broušení a napouštění, po kterém následuje nanášení základních
a vrchních vrstev syntetických venkovních barev. Vedle bílé to bude aktuální
odstín oranžové, který teď vládne celé prozápadně orientované části Ukrajiny.
Honza Rýpal z meziříčského Sokola si bere na triko už
vzpomínané dětské hřiště. Nejdříve je třeba zajet traktorem do lesa a tam
pokácet pár vhodných stromů. Před školou z nich pak odstranit kůru a
obnažené plochy patřičně vyhladit. Následuje zkracování, přiřezávání, vrtání a
nakonec šroubování. Koncem týdne se už k nebi tyčí první houpačky. Sbíhají
se děcka z celé dědiny a jejich houpání trvá od rána do pozdního večera. Během tří dnů jsou
tak kovové závěsné kroužky úplně prošoupané.
Jak už bylo zmíněno, o žaludky brigádníků se stará Eva
s Viktorkou, jimž ochotně přicmrnduje pan Řídící, jakož i další dobrovolníci. Chybějící gastronomickou
praxi naštěstí nikdo ze strávníků nepozná. Dámy totiž permanentně komunikují se
svým vzdálenými maminkami, které jim prostřednictvím esemesek posílají recepty.
Během dvou týdnů se z kulinářských analfabetek stávají ostřílené kuchařky,
které by mohly po návratu směle nastoupit do kteréhokoliv vyhlášeného
interhotelu.
Už první polovina prvního týdne upozorní na čím dál
větší frekvenci v oblasti zelených školních záchodů, stojících nějakých
dvacet metrů od budovy. Střevní potíže, které vygradují v nebývale
intenzivní průjem, postupně postihnou více než dvě třetiny dobrovolnické
populace. Jakkoli je součástí party vysokoškolsky vzdělaná zdravotnice se
zásobou léků, žádný z osvědčených preparátů nezabírá. Tři brigádnice jsou
na tom tak špatně, že musí předčasně domů. Kupodivu ani za této prekérní
situace neodchází k žádné masové vzpouře. Naopak ji všichni zvládají
s nakažlivým humorem. Svědčí o tom obrovská tabulka na školní tabuli, kde
se pečlivě zaznamenává, kdo a kolikrát dřevěný koutek úlevy navštívil.
Samozřejmě, i s pozdějším vyhlášením celkového vítěze. Až časem dorazí od jedné
z emigrovaných pacientek zpráva, která odhalí příčinu. Doktoři
v české nemocnici, kterou dobrovolnice musela po nedobrovolném
návratu navštívit zjistili, že se jedná o bakterii obsaženou v pitné vodě.
Mikroflóra domorodců je na ni navyklá, rozmazlenějším přivandrovalcům však
působí nečekané problémy.
Co se týká tělesné hygieny, potom zdejší varianta opět
uspokojí jenom ty otrlé. Sprchu nahrazuje okapová roura napojená na vodní zdroj
v podobě miniaturního potůčku. Jenom ti fajnovější mohou jednou za týden
využít obvyklou klasiku v podobě stříkající teplé vody. Koupelnu nezištně
pronajímá jedna z ochotných rodin místních sobotních baptistů.
Přespávání se odehrává na podlaze jedné větší třídy
v samotné základní škole. K dispozici tu však není jediná postel,
pouze několik matrací. Což znamená, že někteří brigádníci nocují na nich a
zbytku světa nezbývá, než se uskromnit a večer co večer uléhat na karimatku
pohozenou na docela tvrdou dřevěnou podlahu. Případně na zelený trávník přímo před školou.
Nahlédněme opět do staré školy, která teď slouží jako ozdravovna. Stěny i stropy se tu teď mění k nepoznání. Interiéry začínají zářit pastelovými odstíny, které si míchají samotní dobrovolníci. Na zbytek pracovního pobytu tak zbude jen provedení nátěrů vnitřního obložení, dveří a starých prkenných podlah.
Pro necelou polovinu obyvatel Rodnikovy Huty je dnem svátečním sobota. Většina dobrovolníků, která se účastní improvizovaných ranních pobožností, jde pochopitelně nakouknout do baptistické modlitebny, kde se v tento den koná pravidelná bohoslužba. Některé záležitosti tu působí překvapivě. Třeba fakt, že muži bratři sedí na jedné straně shromažďovacího sálu a ženy sestry na druhé. K vidění je tu i pár ručně opsaných zpěvníků. Ty odkazují na údobí komunismu, kdy byl knihtisk duchovních materiálů značně omezený, pokud ne přímo nemožný.
Odpoledne jediného odpočinkového dne někteří využívají
k výšlapu na nejbližší poloninu. Domorodci jí říkají Vyžňa. Rozlehlá louka
ve výškách kolem tisíce metrů nad mořem se dodnes využívá k pastvě
dobytka. V hlubokých lesích prý žijí jeleni, rysi, vlci i medvědi.
Pytláctví tu má prý dlouhou tradici, takže nic z vyjmenovaného seznamu
tady ani náhodou nezahlédneme.
Když už jsme byli na bohoslužbě baptistů, nebylo by na škodu
si odskočit ke konkurenci. V pravoslavném kostele se totiž koná
nefalšovaná svatba. Sympaticky působí nejenom svatebčané, ale i samotný
oddávající. Jenom co skončí předepsaný obřad, kněz vyjde před stříbrný
svatostánek a dává se s námi do řeči. To, že žádný z nás netíhne
k pravoslaví, mu ani trochu nevadí.
Už od loňska víme, že hutskou tradicí je společné pečení brambor v horkém popelu. Jednoho podvečera si to vyzkoušíme hned nad novou školou a o něco později u dřevěné Ivanovy lesní koliby. Někteří tam pádí Ivanovou volhou, jiní na traktoru či na korbách dvou náklaďáků. Tentokrát už nepůjde jen o bramborové hlízy, ale především o dorůžova osmahlé šašliky. Naši hostitelé se vyhýbají všemu sviňskému, takže žhavé uhlíky zahřívají jen vyloženě hovězí záležitost prokládanou nezbytnými kolečky velkých cibulí.
Pojďme však zpátky do práce. V nové škole se dokončují
nátěry oken, malují chodby, schodiště i jídelna. Barevný háv dostává i vnitřní
nábytek, olejové sokly a další náležitosti. Nakonec si na své přijdou i některé
podlahy. Je na ně položena zbrusu nová krytina.
Hotové jsou také oba druhy houpaček. U těch prvních se už
musely vyměnit závěsné kroužky, protože masový nápor houpajících se děcek
nevydržely. Vesnickým capartům bude sloužit také stylizovaná maketa vláčku a
malé pískoviště. Nezbytný písek poskytly prosáté štěrkové nánosy z
nedalekého potoka.
Hektický druhý pracovní týden, kdy se muselo makat od vidím
do nevidím, umožnil i dokončení díla na staré škole. Interiéry září barvami a
všecko voní novotou. Děcka z Kyjeva i oblasti Černobylu, pro které je
ozdravovna především určena, se tak vrátí do zcela jiného prostředí.
Je tady poslední pátek a s ním i slavnostní předání výsledků
čtrnáctidenního zápolení. Na place vystupuje se svým programem místní krojovaná omladina a korunu všemu dodává
přítomnost nejvyššího okresního představitele, chcete-li „holovy rajona“.
Nešetří slovy díků a na místě předává zarámovanou děkovnou plaketu i
s vlastnoručním podpisem. Hluboké uznání vyslovuje také baptistický pastor
Ivan a ředitelka nové školy Mariana. Ta veřejně prohlašuje, že čeští
dobrovolníci tu během dvou týdnů udělali více práce než místní úřady za celých
dvacet let. Sečteno a podtrženo, hodnota odvedeného díla včetně dodaného
materiálu činí přibližně 350 000 českých korun.
Teď už zbývá jen poslední procházka po dědině i jejím
bezprostředním okolí. Pobavíme se s domorodci a naposled nasajeme zdejší
neopakovatelnou atmosféru. Dýchá poklidem a připomínkou starých, u nás dávno
zapomenutých časů.
Příštího dne je už na řadě dojemné loučení. S místními
děcky i všemi zdejšími spolupracovníky. Větší část české výpravy pak zaplní
místní autobus a za velkého mávání odjíždí z nevelké hutské návsi. Zbytek
světa později obsadí odpočívající adrácký mikrobus, aby po vedením Pana řídícího
taktéž zamířil západním směrem k domovu.
Nakonec ještě několik vyslovených či napsaných reakcí. Dobrovolnice Michaela například říká: „Zůstává ve mně spousta dojmů. Navštivte určitě tuto zemi, hlavně mladší lidé, kteří nepoznali život v komunistickém režimu v bývalém Československu. Můžete pak začít porovnávat a přemýšlet o tom, jak se vám ve skutečnosti žije dobře.“ Její krajanka Zuzka zase píše: „Na takovou akci jsem jela poprvé, hodně jsem si od ní slibovala, ale celé mě to příjemně překvapilo. Že mi s vámi bude až tak prima, jsem nečekala. Všichni jste skvělí lidičci a jsem skutečně moc ráda, že jsem s vámi mohla strávit úžasné dva týdny a že vás mám v srdíčku.“ Syn ředitelky školy, šestnáctiletý Voloďa, který s českým i brigádníky úzce spolupracoval, se vyjádřil takto: „Pobývat čtrnáct dnů s milými a kamarádskými lidmi z České republiky pro mne znamenalo prožít zatím nejkrásnější léto v mém životě.“ Už vzpomínaný Ivan, který je dlouholetým náčelníkem zdejšího dobročinného dění, uzavírá: „Naše obec vznikla před třemi sty lety díky tomu, že zde Češi vybudovali sklářskou huť. V roce 1928 nám postavili krásnou dřevěnou školu, kterou nyní využíváme jako ozdravovnu. A letos to byli opět Češi, kteří nám pomohli s její opravou. Na jaře zde provedla organizace Pomoc těšínského Slezska výměnu elektroinstalace a nyní dobrovolníci z Adry udělali veškeré malby a nátěry interiéru. Děkujeme jim za jejich dobré srdce.“
Žádné komentáře:
Okomentovat