UKRAJINA

2007

HISTORIE ADRY VALMEZ

část devětapadesátá

..........................................................................................

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

JARNÍ MONITORING 

Letošní ukrajinské dějství začíná opět na jaře. Jedné krásné májové noci se s osvědčenými adračkami Viktorkou a Evou nasáčkujeme do důvěrně známého mikrobusu a pod spolehlivým vedením pana Řídícího uháníme známou cestou k východu. Za ranního kuropění přejedeme hraniční čáru a o pár hodin později jsme na dosah cílové Rodnikovy Huty.

Zelené údolí, které míří k dědině, dnes okupují bílí i jiní koníci. Tak slavnostní uvítání jsme nečekali! Chvilku pobudeme v jejich milé společnosti, ale ne nadlouho. Z Huty se nám už hlásí jeden z nejvyšších papalášů současné české Adry, Slávek Vurst. Přijel se osobně přesvědčit, zda se tu během prázdnin bohapustě neflákáme.

Pokud se v Hutě někdo fláká, pak je to zmíněný Slávek. Pospává ve své služební škodovce. Noční jízda je mu však omluvou. Něžně jej probudíme a poté představíme generálnímu náčelníku zdejší dobročinnosti, Ivanovi a jeho rodině. A kujeme železo, dokud je žhavé. Tím je kompletní oprava střechy na staré, tedy Masarykově škole. Slávek obhlédne objekt, zváží situaci a přikývne. Nejen na střechu, ale i na vybudování splachovacího WC ve stávající základce. Školáčci mají k dispozici zatím jen suchý záchod na dvoře.

Mariana, ředitelka školy, nás pozývá na občerstvení. Pochopitelně, neodmítáme. Ani pozdější návštěvu její školy. Vloni natřená okna ještě září novotou a některé  houpačky se stále ještě houpají. A jak už bylo naznačeno, letos by se měla budova dočkat i vůbec prvních toalet.

Když už jsme v Hutě, pak si nemůžeme odpustit ani nějaký lehký špacír po okolí. Potkáváme kozy, krávy, rozkvetlé louky, ozdobené hroby, ale hlavně zdejší domorodce. Připomínka našich starých časů je neodmyslitelná.

Ivan nás poté přibírá do auta a společně pádíme do nám známého Ústavu pro mentálně postižené. Pochopitelně tam nejedeme s prázdnou, ale s něčím na přilepšenou. Podobně je tomu i s Dětským domovem ve Svaljavě. V doprovodu ředitele si prohlížíme areál a přemýšlíme o nějaké podobě budoucí pomoci. Uvidíme, jak se časem věci vyvrbí.

Rozloučíme se s Ivanem a zatroubíme k návratu. Nikoliv na obvyklý západ, ale k jihovýchodu. V nedalekém Rumunsku máme dobré známe, tak zkusíme domluvit nějakou formu dobrovolnické spolupráce. Překročíme hranice, v nejbližším městě Negresti-Oas vyměníme prachy, serpentinami překonáme horský předěl a pak proti proudu řeky Tisy pádíme k Maramureši.

Nezastavit se v rázovité vesnici Sapinta by bylo bezesporu velkým hříchem. Nachází se zde totiž tak zvaný Veselý hřbitov. Na barevných náhrobcích je vykreslen život odpočívajícího nebožtíka, případně událost jeho úmrtí. Rýmovaný vtipný text potom vše ještě jaksepatří doplňuje. Za prohlídku určitě stojí také interiér zdejšího zajímavého kostela.

V okolí hřbitova, kde obdivujeme umění domorodých přadlen i jiných řemeslníků, zaslechneme češtinu. Skupina neohrožených borců ze země praotce Čecha si do zdejších hor odskočila otestovat schopnosti svých robustních terénních osobáků. Zatímco doma je u každé polňačky zákaz vjezdu, tady si může kdokoliv jezdit kudy se mu zachce.

Posuneme se do města Sighetu Marmatiei. Moji souputníci zkoumají zákoutí zdejších ulic a já si odskakuji do jednoho domu, kde by měla bydlet rodinka našich známých. Setkání s panem domu mě však šokuje. Jeho paní už nějaký čas nežije. Zabila se při autonehodě. Zamířím tedy k rodinné pospolitosti zdejšího adventistického pastora. Tady je zatím všecko v pořádku. Jak je ve zdejším kraji zvykem, jsme neprodleně přizváni k prostřenému stolu, a ať se nám to líbí nebo nelíbí, musíme v jejich domku také přenocovat. Základy angličtiny a pozapomenuté fragmenty rumunštiny tak po létech opět přicházejí ke slovu. Domlouváme totiž možnosti zapojení rumunských dobrovolníků do našeho ukrajinského projektu. Budoucnost ovšem ukáže, že z různých důvodů k tomu nakonec nedojde.

Ráno opustíme pohostinný SIghet a vystartujeme k župnímu městu Baia Mare. Míjíme nejen nádherně vyřezávané portály, ale i jiné ukázky zdejší lidové architektury. Zaujmou nás především dřevěná stavení, jejichž ozdobou jsou různé pánvičky, hrnce a barevné kastroly. Neméně zajímavé jsou také zdejší venkovské interiéry. Žádné trapné reprodukce ze supermarketů, ale ručně tkané koberce z poctivě obarvené vlny zdejších ovcí.

Při průjezdu Maďarskem se dočkáváme sluníčka a s ním i zastávky u rozlehlých štěrkáčů. A poté ještě lehkého spočinutí u jednoho pozoruhodného památníku. Nevelký pahorek zdobí řada vztyčených křížů. Právě tady přistává na můj mobil esemeska s překvapivým obsahem. Vrchní vedení pražské Adry přepadlo bez varování Zlín a tamější úspěšný projekt BangBaby bez milosti přesunulo do Stověžaté. V dané chvíli ještě netuším, že právě tady, u jakéhosi symbolického hřbitova, začíná zvonit umíráček mého dlouholetého adrování…

Před setměním ještě stačíme poskočit za státní hranici. Přespáváme jen kousek od silnice v atraktivní oblasti Slovenského krasu. Někdo v autě, někdo v přístřešku a někdo pod širákem. Příštího dne už zbývá jenom maličkost. Loudavý přesun k naší východní Moravěnce.

PRÁZDNINOVÁ BRIGÁDA

Je tady léto a s ním i odjezd na ukrajinskou brigádu. Začátkem srpna tam vystartují dvě skupiny. Ta větší vlakem, menší adráckým mikrobusem. Kočíruje ho, kdo jiný, než osvědčený Pepa, alias pan Řídící. Tak, jako při každé cestě na východ, ani tentokrát nemůže chybět relaxační zastavení u pohledného Spišského hradu.

Popojedeme kousek na východ a po čtvrt roce se opět ocitáme v důvěrně známé Hutě. Vítají nás krávy, posečené louky a vůně sušeného sena. Pochopitelně také zdejší děti i postarší domorodci, z nichž celou řadu už dobře poznáváme.

Nepřijeli jsme tu na výlet, ale poctivě pracovat. Dvacetičlenná parta se dělí na tři skupiny. Ta první si říká Střecha. Jejím úkolem bude kompletní oprava zastřešení památné Masarykovy školy. Nejdříve je třeba odstranit starou krytinu. Převážně pánská úderka, do níž se nějakým nedopatřením dostalo i pár něžných dam, se na několik dní převtěluje v horolezce a v prachu a teplotách kolem třicítky zápasí s destrukcí vlnitého eternitu, jehož životnost je už dávno za svým zenitem.

V porovnání s loňským rokem došlo k obrovskému pokroku v ubytování a především ve stravování. To si vzaly na triko osvědčené kuchařky z nejbližší Ivanovy přízně. Dobrovolníci tak mají možnost ochutnat typicky ukrajinská jídla, jako jsou holubce, pirožky, boršč a další tuze jedlé speciality. Přespávání už není na matracích či karimatkách, ale na patrových postelích. Ty ale největší romantici dost často mění za slastné poležení pod vysokou, nádherně hvězdnatou oblohou.

Druhá pracovní skupina, ve které z větší poloviny dominují vnadné děvy, se bude zabývat natíráním všeho možného i nemožného. Dostává přiléhavý název Štětky. Pomocí barev a patřičného nářadí se pokusí zvelebit především vzhled oken, venkovních trámů a dalších náležitostí na staré škole. Ve škole nové zase na nátěr čeká kovové venkovní schodiště a celá řada věcí v interiéru.

Letos se vedle adráků do Huty vypravili i spřátelení meziříčští sokolíci. Pod vedením své náčelnice, energické sestry Jany si rozbíjí stanový tábor v malebném údolí u potůčku, kam musí z dědiny přecházet přes docela vysoké návrší. Navazují přitom přátelství s rodinou ředitelky školy Mariany, především s jejím manželem Sergejem a synem Vladikem, které během dvoutýdenního pobytu infikují natolik, že se rozhodují něco na způsob českého Sokola založit i v této podhorské vesnici.

Pokud si chce někdo vyrazit na významnější nákup, nezbývá mu, než vycestovat do okresní Svaljavy. Může tu obdivovat pohledné centrum, živá tržiště, socialistickou bytovou architekturu, případně zbrusu novou adventistickou modlitebnu. A také domestikované zvířectvo svobodně se popásající mezi obydlenými paneláky.

Vraťme se zpátky do práce. Konkrétně ke třetí partě, jejímž prestižním úkolem je vybudování historicky prvního splachovacího záchodu v budově základní školy. Brodit se hlubokým sněhem k suchým toaletám na dvoře totiž není pro žáky ani učitelky žádný med. Tato vyloženě pánská úderka si dává název Sráči. Začíná hloubením výkopů a vydlabáváním všelijakých průrazů. V případě kombinace nepoddajného betonu a vytrvale vibrující sbíječky se jedná o nanejvýš atraktivní chlapskou záležitost.

Volný víkend se dá využít všelijak. Nejlépe si patně vybírá parta dobrodruhů, jež vyráží na vandr do blízkých hor. Osm statečných se nejdříve prostřednictvím ukrajinské železnice posune blíž k opravdovým kopcům, aby pak díky nepřesným mapám skoro pořád bloudila. Což je nejlepší základ pro neočekávaná dobrodružství. Únavu, napětí, horko i průtrže bohatě vynahrazují výhledy z holých kopců, posedávání u křišťálově čistých bystřin, vaření na ohni, nocování pod širákem a především obdivuhodná soudržnost lidí, kteří se, až na malé výjimky, předtím vůbec neznali. A také nečekaně složitý návrat zpátky na základnu, který se daří až v pondělí ráno, těsně před snídaní.

Než se ohlédneme po jiné víkendové variantě, pojd´me si na chvilku odskočit na pracoviště. Nejsledovanější záležitostí je pochopitelně oprava střechy. Nové latě, které měly být už dávno na místě, shání Ivan až v hodině dvanácté. Naštěstí úspěšně! Sotva je postarší ruský gruzavik vyklopí na školní plac, vrhá se na ně nažhavená družina natěraček a pomocí štětců a speciální barvy jim uštědřuje zářivě žlutý přeliv. Mladí mužíci zase opatřují obnaženou střechu průhlednou voděvzdornou fólií. V polovině druhého týdne jsou předúpravy hotové a startuje údobí napínavého čekání na příjezd vlastní krytiny.

Vraťme se ještě k víkendovým dnům. Méně odolná množina dobrovolníků je tráví poněkud méně náročným způsobem. Poté, co si někteří z unavených brigádníků odskočí na dopolední bohoslužbu do vedlejší baptistické modlitebny, vydá se nepříliš početná grupa, jejíž součástí je také moje maličkost, na nejbližší poloninu. Vyžňa, jak se jí tady přezdívá, nás vítá oblými liniemi vzdálených kopců, zapadajícím sluníčkem, a jak někteří tvrdí, prý i vzdáleným vytím vlků. Jiní zase při stmívání zahlédnou mizející medvědí stíny. Těžko říct. Může to být výplod rozjitřené fantazie , ale stejně tak  to může být i pravda pravdoucí. Potvrzenou skutečností je ovšem fakt, že ani u večerního ohně, ani během nocování pod širákem nikoho z napjatě odpočívajících dobrovolníků divoká zvěř nesežere.

Po ránu spěšně sklouzáváme do údolí, protože Serjoža, manžel od ředitelky Mariany, chystá výšlap do protějších karpatských hvozdů. Přehoupneme se přes nejbližší holé návrší, přibalíme natěšené sokolíky a pak pod vedením zmíněného náčelníka a jeho syna Vladika překonáváme potoky, temné lesy, rozkvetlé louky i všelijaké rokliny, abychom se dostali k solidně vyhlížejícímu miniletovisku s umělou nádrží, v níž se pro zazobanější rybáře chovají hejna duhových pstruhů. Dva z nich si necháme ulovit a pak se s touto kořistí stejnou cestou vracíme nazpátek. A nasloucháme vyprávění Sergeje o tom, kolik bylo za Tatíčka Masaryka v těchto divokých hvozdech jelenů a vedle nich ještě daleko více maskovaných pytláků. Ti prý neměli rádi hajné a české četníky, protože jim šli údajně pěkně po krku.

Nedá se nic dělat, je konec flákání, protože načatou práci za nás nikdo neudělá. Sráči už stačili natáhnout přívodní i odpadové potrubí, osadit robustní kovovou jímku a zasypat vyhloubené kanály. Pod dozorem zdejších řemeslníků je už třeba jen položit dlažbu, nalepit obklady a pak na čestné místo osadit zbrusu novou toaletní mísu s nezbytným příslušenstvím.

Dlužno říci, že ani během pracovního týdne se nepracuje non stop. Letošní kulturní referentky, tedy Eva s Viktorkou, organizují v době osobního volna všelijaké soutěže, včetně nejrůznějších ptákovin. Jednou z možností je i návštěva letního kina. Promítá se na plátno připevněné ke trámům staré školy, hlediště tvoří posečené protější meze. Na své si přicházejí i příznivci stolního tenisu čí horolezecky nadaní jedinci, kteří k výstupům využívají do vysoka vztyčené kupy prosychajícího sena. Velice často zní vnitřním i vnějším prostorem rozjásané zpěvy a zvučná kytara. Rčení, co Čech, to muzikant, je, naštěstí, stále ještě v platnosti.

Čím dál větším problémem se stává skutečnost, že krytina není stále ještě na dohled. Už více než týden výrobce svatosvatě slibuje, že příští den ji stoprocentně doveze. Začínáme poznávat jednu z temnějších stránek současné Ukrajiny. Parta střechařů je tím pádem bez práce. Nevadí, najít nějakou náhradní, není ten nejmenší problém. Někteří se tedy pouští do opravy autobusové čekárny, někteří do natírání odpadkových košů a dalších oprýskaných či rezivějících záležitostí. A pár lidí dokonce pomáhá domorodcům při dokončování senoseče. V daném případě jsou největší posilou hbití sokolíci, tábořící za protějším kopcem.

Vloni zhotovené houpačky u nové školy prošly během roku nečekanou zatěžkávací zkouškou a potřebují generální opravu. Nápor houpajících se dětí nevydržely především závěsné kroužky, které se už podruhé úplně prošoupaly. Konstruktér Honza je naštěstí součástí sokolské družiny a kovové náhradní díly přibral s sebou. Teď už jen zbývá přisekat nosný trám, namontovat nové upínací zařízení i s řetězy a předat hlavní subjekt dětského hřiště místním capartům do dalšího užívání.

Ve druhé polovině druhého týdne přijíždí do Huty dvě české návštěvy. Především Hynek s manželkou Naďou, kteří veškeré adrácké dění na Ukrajině rozpohybovali a pak také akční trojice ze zlínské pobočky. Jedna z přibyvších dam je aktuálně dokonce mojí velice blízkou příbuznou. Zatím co se prvně jmenovaný věnuje administrativním záležitostem, mezi něž náleží i společná návštěva svaljavského okresního náčelníka, zlínská úderka sahá po hadrech a čistících prostředcích, aby zušlechtila znovu zavěšená okna ve staré dřevěné škole.

Odskočme si ještě na novou školu. Tady se už dokončují poslední kosmetické úpravy. Malování schodiště, nátěry ve školní kuchyni, oprava venkovního soklu a tak dále. Čas rychle utíká a za dveřmi je plánovaná kolaudace.

Nebyla by to ukrajinská brigáda, kdyby na ní chyběl tradiční šašlik. Na dohasínajících uhlících se opékají brambory a opodál již voní dozlatova zbarvené kousky zaručeně čistého masa. K hvězdnatému nebi stoupá namodralý kouř a ozvěna vrací zvuk kytary i lidských hlasů. A to, co voní nejvíc, je pocit kamarádství a prosté lidské sounáležitosti.

Příštího dne se dolaďují poslední detaily v očekávání příjezdu místních i okresních funkcionářů. Po poledni jsou tady. Náčelník okresu, tedy „holova rajona“ spolu s doprovodem obchází jednotlivá pracoviště a poté před budovou základní školy pronáší ke shromážděným dobrovolníkům i přidruženým sokolům slavnostní řeč. Podobně jako vloni, ani letos nešetří slovy chvály. Líbí se mu i účast zmíněných sokolíků a prohlašuje, že pokud budeme mít zájem, zajistí nám volné táboření na kterémkoliv místě svaljavského okresu. Stačí prý jen ukázat prstem na mapě. Na závěr tasí zarámovanou děkovnou plaketu a další upomínky na věčnou památku.

V podvečer je celá naše pospolitost pozvána do protějšího kulturáku. Zadarmo můžeme zhlédnout představení zdejšího folklórního souboru. Naskýtá se tak možnost násátí něčeho nového z místní atmosféry a aspoň letmého nahlédnutí do minulosti zdejších domorodců.

Kulturní program pokračuje! Adráci se přesouvají zpátky k povědomé budově základní a mateřské školy. V bezchybné režii Sráčů v ní probíhá slavnostní předávání prvního splachovacího záchodu. Toaletní mísa se mění v mísu obloženou a za asistence dvou dívek, jež se pyšní jménem Míša, dochází k obřadnému odhalení. Na místě budoucího koutku úlevy pochopitelně nechybí ředitelka Mariana ani její manžel s příznačným jménem Ser-Joža!

Je tady poslední pracovní den a krytina pořád nikde. Už o den dříve musím přitvrdit. „Ivane,“ říkám vrchnímu náčelníkovi, „pokud nebudou slibované tašky zítra na místě, nedostaneš ani dolar!“ Ty  totiž nosím po celou dobu brigády stále u sebe. Důrazné varování zabírá. Ivan tasí poslední trumf a sází na známost s prokurátorem. V pozdním pátečním odpoledni je konečně krytina na místě! S pomocí sokolů ji ještě stačíme dopravit na střechu. Vlastní položení už zbude na Ivanovi a jeho hutských kamarádech.

Přichází úplně poslední den a s ním i nezbytné loučení.  Je docela dlouhé a dojemné. Nejdříve odjíždí místní autobus a o něco později i adrácký mikrobus. Moje maličkost se na zpáteční cestu svěřuje zlínské trojici. Náčelnicí přepravy je totiž jedna z mých nejbližších aktuálních příbuzných.

Tak, jako pokaždé, i tentokrát nás po návratu přepadává regionální televize. Na všetečné otázky redaktorky Dagmar Církvové odpovídá meziříčský reprezentant Marian, zvaný Čapítko. Takže i v daném případě je valašská obec informována o tom, co se v režii místní Adry právě odehrálo.

Součástí každé podobné akce musí být i závěrečné účtování. Pokud jde o hodnotu odvedené práce, pak je počítání poměrně jednoduché. Kvalifikovaný odhad v korunách převyšuje půlmilionovou částku. Posbírané zpovědi jednotlivých dobrovolníků však odhalují ještě důležitější skutečnosti. Naznačují že se pravá hodnota ani zdaleka nedá měřit pouze penězi…

--------------------------------------------------------

PODZIMNÍ MONITORING

Přichvátal měsíc říjen a my už potřetí v tomto roce míříme kolem Tater na Ukrajinu. Souvisí to se sbírkou sportovních a školních potřeb vyhlášenou valašskou Adrou už v měsíci červnu. Její výsledek sem v předstihu přiváží Hynek se svým kamarádem Gustavem. Našim úkolem bude asistence při předávání darů konkrétním školám či rodinám.

Jakkoli je podzim teprve v polovině, Hutu už zasypal bílý sníh. První, co nás zajímá, je vzhled střechy, kterou jsme v létě pomáhali opravovat. Červená krytina, kterou už pokládali místní borci, dodala staré budově mladistvý vzhled. Stěhujeme dovnitř pár dovezených darů a pak se stěhujeme k základce. K našemu potěšení opravené houpačky stále ještě bezproblémově fungují, což nám způsobuje nemalé potěšení.

Dopřávám si lehký špacír kolem údolní dědiny. Zima vše změnila nepoznání. Bílá peřina leží na polích, na střechách i vysokých kupkách uskladněného sena. Pokud je potřeba, zaparkuje u nich nějaký pojízdný vehikl a potřebné množství voňavého krmiva přiveze dobytku přímo ke korytu. Na nějaké velkokapacitní stodoly si tady příliš nehrají.

Stěžejní část letní sbírky se stěhuje do nové školy. Nejen klasické školní potřeby od desítek valašských dárců, ale i židle, deky, žíněnky od sokolů, sportovní potřeby a další a další užitečné věci. Zvědavě odzkoušíme nejen novou splachovací toaletu, ale nakoukneme i do kuchyně. Všecko tu pořád voní novotou a paní kuchařka nešetří úsměvem.

Když už jsme v tomto kraji, dovolíme si udělat malou vyjížďku do okolí. Od jednoho dobrého člověka z Vizovic totiž vezeme vzácný lék pro jeho zdejší známou. Trpí závažnou nemocí a podle jejich slov žádný z místních medikamentů nezabírá. Krátce popovídáme o životě, vypijeme teplý čaj a poté, co poměrně mladé ženě předáme nevelkou krabici, uháníme zasněženou krajinou zase nazpátek.

Cestou si dopřáváme asi hodinovou zastávku. Většina čtyřčlenné výpravy korzuje po vesnici, moje maličkost však šplhá do okolních kopců. Námaha je bohatě odměněna. Nejen krásnými výhledy na okolní divoké hvozdy, ale i pohledem pod nohy. Čerstvé stopy prozrazují, že tu vlk přeběhl teprve nedávno.

Příštího dne už začíná sníh odtávat. Krajina dostává novou podobu a vyhlíží jako někdy v předjaří. Na nějaké dlouhé procházky však není čas. Čeká nás rozvážení dárků sociálně ohroženým rodinám.

Přistavujeme mikrobus na dosah příručního skladu a veškerý volný prostor zaplňujeme malými i docela velkými krabicemi. Nachází se v nich nejen mírně obnošené, ale často i úplně nové oblečení. Zima je na krku a řada zdejších lidí nějaký textilní dárek zcela určitě uvítá.

Pod vedením certifikovaného humanitárního pracovníka Ivana pak postupně objíždíme vytipované rodiny z blízkého okolí. Šály, čepice, boty, košile a nejrůznější další ošacení bez dlouhých řečí mění své majitele. Kdekoliv se vynoří náš hutský náčelník, tam se okamžitě šíří vůně lidské solidarity. Je totiž prototypem ideálního křesťanského pastora. Vládne nejen jazykem, ale hlavně svýma upracovanýma rukama.

K domovu vyrážíme ještě za světla. Prosvištíme zatemnělým Slovenskem a nad ránem jsme na Moravě. Končí nejen nádherná série ukrajinských misí, ale v mém případě i dvanáctileté dobrodružství v barvách Adry. Po pěti letech se do ní sice ještě na chvíli vrátím, ale to už vstupuji do úplně, ale úplně jiné řeky. Mezitím se budu pohybovat ve stejně zaměřeném, ale daleko komornějším sdružení. Právě se klube na svět a jmenuje se Samari. Ať už je to jakkoli, na Adru mi zůstanou ty nejkrásnější vzpomínky…

((((((((((((((((((((-: adra :-))))))))))))))))))))