Expedice Gumaj

Romania 78/79

VANDRY Z ROKU RAZ DVA

- část čtrnáctá –

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

 

Neuběhne ani rok a půl od minulé spanilé jízdy do Rumunska a na Balkán míříme znovu! Tentokrát ve složení Ben, Luboš a moje maličkost. Primárním důvodem je osobní setkání s hrnčíři, kteří by se měli nacházet v podhůří Retezatu. Pár volných dní mezi vánočními svátky a Novým rokem se jeví jako termín přímo ideální.

Známou železniční trasou přes Budapešť postupně doputujeme až do Brašova. Toto město založil na počátku 12 století Řád německých rytířů. Dnes čítá kolem 240 tisíc obyvatel. Kdysi to byli hlavně Němci, ale ti postupně utíkali do své pravlasti až jich tu zbyla jenom hrstka. Své město nazývají jako Kronstadt. Není bez zajímavosti, že se po válce Brašov na chvíli proměnil v Orasul Stalin, neboli Stalinovo město.

Z vlakového nádraží pádíme přímo do centra. Kromě jiných architektonických zajímavostí se tu nachází i největší kostel na rumunském území. Přestože je konec prosince, na žádnou bílou stopu tu nenarazíme. Venku je pošmourno a kraj ovládla protivně vlezlá zima. V malém zátiší si uvaříme teplou polévku a až do večera bloumáme s našimi ruksaky podél šedivých domů s více či méně oprýskanými fasádami. Až je jednou někdo opraví, bude Brašov jedním z nejkrásnějších rumunských měst.

Venku se rychle setmělo a my se vracíme k nádraží. Docela pozdě večer nám odtud odjíždí vlak do Sibiu. Bude kopírovat severní svahy největšího rumunského pohoří, všeobecně známého Fagaraše. Škoda, že ho během noční drkotavé jízdy nezahlédneme. Klimbáme na málo pohodlných sedadlech a uháníme k západu. V cílovém městě jsme někdy nad ránem.

V nádražním koutku dospíme zbytek noci a jen co se rozední, vypadneme do ulic. Sibiu, podobně jako zmíněný Brašov, bylo vybudováno německými rytíři. Germánským jazykem tu dosud mluví snad polovina domorodců. Stopadesátitisícové město se může pochlubit několika „nej“. Byla tu založena první rumunská nemocnice, knihovna, lékárna, divadlo, pivovar i banka.

Ve městě dlouho nepobudeme, protože to Luboše táhne za jeho vysněnými hrnčíři. Literatura jej nasměrovala do jedné konkrétní dědiny. Osedláme místní autobus a necháme se posunout blíž k horám. Náznaky rádobyrumunštiny, případně němčiny pátráme po výskytu lidových keramiků. „Ceramica (čerámika), to už tady dávno neexistuje. Jedině, že byste zašli do nějaké fabriky!“, odpovídají věci znalí domorodci.

Máme hlad a je nám zima. Ben tasí své vařiče. Benzínový i lihový. Teplou krmi produkujeme na mostku, těsně u hlavního vesnického bulváru. Proudí kolem nás lidé i oslíci a místní ogaři využívají břeh potoka ke sjezdům na svých podomácku spíchlých formulích.

Informátorům, kteří nás od pátrání po hrnčířích odrazovali, moc nevěříme. Sbalíme vercajk a jdeme se přesvědčit do terénu. Podle starých map míříme po cestách i necestách domnělým směrem. Hlíny je všude plno, dokonce i na našem odění, ale keramik žádný. Narazíme akorát na cikánskou vesnici. V porovnání s těmi tuzemskými na Slovensku jsou o mnoho pohlednější. Mají tu dokonce svou školu, obchod i hospodu. Okolní Rumuni s nimi údajně nemají žádný vážnější problém. Drtivá většina zdejších Romů totiž řádně pracuje a sem tam nějaká ukradená slepice se nepočítá.

Postupně se blížíme k vyšším kopečkům. Hřebeny Retezatu zahlédneme až v dálce. Potkáváme zdejšího, slušně vyhlížejícího borce. Prostřednictvím svého rodného jazyka, tedy němčiny, nám předává bezpočet poznatků. Ač napínáme uši až do krajnosti, stejně z výkladu pochytíme jenom pár směšných procent. Například to, že na lidové hrnčíře máme určitě zapomenout. Jejich působení v tomto kraji je už dávnou minulostí.

Dostáváme hlad. Nad příkopem u cesty Ben rozloží své nádobíčko a začíná s přípravou tuze lákavé krmě. Sbíhají se nám veškeré sliny, které v ústní dutině máme. Popojdu k centru dění a protáhnu se kolem vařiče. Tak nešťastně, že stačím zavadit o nestabilní ešus. Voňavá, takřka hotová nadílka míří k zemi. Zlatý hřeb dnešního dne přistává v suché trávě. Kamarádi budou sušit hubu a začnou mě mít od této chvíle nekonečně rádi!

Klopýtáme ještě blíž horám. Začíná se stmívat. A na krajinu padat čím dál citelnější mráz. Krmelec, kupa sena, či něco tomu podobného jsme cestou nepotkali. Rozprostřeme své vojenské celty na studenou trávu a po chvíli u plápolajícího ohýnku zalézáme do spacáku. Pár desítek metrů pod námi šumí potok. Je vyzdobený nádhernými ledovými okraji. Tak protivně dlouhou a nečekaně studenou noc jsme už dávno nezažili.

Ráno moudřejší večera! V ledové vodě opláchneme ospalé tváře, vyčistíme zuby a společně odpřísáháme, že venku už nebudeme spát ani náhodou. Míříme zpátky do civilizace. Chodníčky, cestami a nakonec i malým autobusem. Kolem poledne jsme zpátky v Sibiu. Pokud nás tu něco obzvlášť zaujme, pak jsou to prazvláštní individua. Mají snědou pleť, husté černé vlasy, stejně zbarvenou beranici a široký kožený pás. A na nohou něco jako gumáky. Začneme jim říkat Gumaji.

Na noc se uchylujeme do nádražní budovy. Už minule jsme si tu všimli neobvyklé čekárny. Většinu plochy zaplňují černá koženková křesla. A co je nejdůležitější, stojí tu i bytelná kachlová kamna. Vejdeme dovnitř, a co nevidíme? Gumaje! Jsou tu s celými rodinami a zaplnili skoro celou místnost. Ujišťujeme se v podezření, že jde o Romy. V rámci možností se s nimi pokoušíme komunikovat. Jsou opatrní a uzavření. Mírně roztají až poté, co usoudí, že se nechováme povýšeně. Někteří se uvelebují na noc do křesel, ti na které žádné nezbylo, což jsou většinou ženy s dětmi, uléhají na podlahu. Není pro nás problém se vtěsnat mezi ně. Vůbec jim to nevadí.

Naše snědé bratry pak opakovaně potkáváme v ulicích. Zbytek rodiny zůstává na nádraží. Pokoušíme se od nich vyloudit, jaký je účel jejich zdejšího pobytu. Nikdo z nich nám to však neprozradí. Jejich mlčenlivost je podezřelá. Policajti je však nechávají na pokoji, takže jsme v klidu. Se sbalenými bágly se potulujeme po městě. Čučíme do výloh, rukama nohama komunikujeme s domorodci a neustále narážíme na exotické Gumaje.

Večer zamíříme zpátky do tepla. Ben se v nádražní čekárně odváží rozkřesat plameny. Ale jenom na lihovém vařiči. Gumajům i jejich partnerkám v dlouhých, několikavrstvých sukních to připadá normální. Oheň je součástí jejich identity. Podělíme se o večeři, Luboš zabrnká na své ešusové banjo, přidáme pár českých popěvků a už podruhé zaléháme mezi své záhadné sourozence. Jediné, co nám o sobě odtajní, je skutečnost, že všichni pocházejí z jednoho menšího města.

V pátek se nám podaří vypátrat adventistickou modlitebnu. Vítá nás pastor se svou rodinou. Ochotně nás ubytovávají v jedné z bočních místností. Vyzvídají, kde jsme přespávali doposud. Když jim popíšeme vzhled našich spolunocležníků, strnou hrůzou. Prohlásí, že se jedná o zvláštní kmen Romů, kteří jsou neobyčejně bohatí, peníze a zlato ukrývají ve svých širokých pásech, nikoho mezi sebe nepustí a běžní lidé z nich mají panický strach. Příštího dne jsme účastníky bohoslužby. Toho dne probíhá tak zvaná Večeře Páně, což je protestantská varianta katolické mše. K našemu překvapení tu věřící nepopíjejí víno z kalicha, ale z miniaturních stakanů. Prostorem se ozývají tři jazyky.  Rumunština, němčina a maďarština. Ať už z kazatelny mluví kdokoliv, vždycky má po boku dva překladatele. Součástí společenství je i pěvecký sbor, který, jak je v kraji zvykem, zpívá ze zadního balkónu neboli kúru.

Pastor náleží k německé národnosti. Se svou manželkou vychovává tři pohledné dcery a jednoho neposedného synáčka. Malý Ervín je nám stále v patách a vyvádí nejrůznější lumpárny. Jeho nejstarší sestra nás rovněž neustále sleduje. Nepokrytě dává najevo, že by si chtěla jednoho z naší trojky osvojit. Je milá, pěkná, ale trochu naivní. Rodiče ji musí v její upřímné snaze opatrně usměrňovat. 

Přijímáme pozvání na velkou rodinnou večeři. Kromě nás k velkému stolu přisedne dalších jedenáct duší. Mezi nimi i jedna z pastorových dcer, Klaudia. Je nadprůměrně hudebně nadaná, a tak začala se studiem hry na příčnou flétnu. Když ji přinesla do hudebky, soudruzi jí ji zabavili. Údajně proto, že ji získala podloudně z kapitalistické ciziny. Nový nástroj si koupit nemohla, protože v celém širém Rumunsku je k nesehnání.  Nabízíme se, že kapitalistický nástroj zkusíme sehnat u nás. Po návratu vyhlásíme sbírku, pořídíme flétnu a Luboš s Benem a Kolodějem tam cennou příčnou fujaru později úspěšně přepašují. Zdá se, že jsme v muzikálním ráji. Jenom co v zákoutí zazní podmanivé tóny exotického banja, postarší dáma vytasí svoji kytaru, spontánně naváže na Lubošovu produkci a celou faru pak oblaží mezinárodní symfonie dvou strunných nástrojů.

Překlopíme se do dne našeho odjezdu. Zatímco v prostoru církevní budovy probíhají přípravy na oslavu dnešního Silvestra, dopřejeme si ještě poslední procházku po městě a jeho blízkém okolí. Teploměr ukazuje patnáct na nulou. Trochu hodně na poslední den roku.

Zatímco k večeru začíná srocování omladiny na zmíněnou oslavu, nám nezbývá než se s milými hostiteli rozloučit. Někteří nás doprovázejí až na nádraží. Kráčíme tam s dokořán rozepnutými bundami, a i tak je nám horko. Sotva vlezeme do vlaku, začne pršet. Déšť se postupně mění v docela slušný lijavec. Když ráno pádíme podél řeky Crisul Repede, začíná opouštět své koryto. V Maďarsku už evidentně přituhuje. Voda, ležící na zdejších polích, pomalu zamrzá. Večer dorazíme do Púchova. Teploměr ukazuje mínus třicet. Noc ze Silvestra na Nový rok vejde do dějin jako zatím nevídaný teplotní šok. Rychlík z Košic do Prahy má tříhodinové zpoždění. To se postupně prodlužuje. Nádražní hala je narvána čekajícími lidmi. Vytahujeme spacáky a zaléháme na holou zem. Postupně tak činí většina cestujících. Od zástupců dělnické třídy přes vracející se vojáky až po napomádované dámy, oděné do drahých kožichů. Ledem obalený pacifik přijíždí až nad ránem. Doma jsme až kolem deváté. Přežili jsme šok, přežijeme všechno! La revedere, Romania, na shledanou Rumunsko! Určitě se někdy vrátíme!!!

((((((((((((((((((((-: ahoj :-))))))))))))))))))))