Z Moravy do Rádžestánu

 

- Ádié, Indie! -

 

díl první

 

 

Třikrát a dost, tvrdí známé české přísloví. Protože se počet významnějších expedic s Cestovní kanceláří Sleva, což, jak z názvu vyplývá, není nikdo jiný než jistý Slávek a Eva, díky chystané cestě do druhé nejlidnatější země světa naplní, půjde tentokrát o poslední společně sdílené dobrodružství. Takže, ať už to dopadne jakkoliv, ádié, má CK Sleva, ádié, Indie!

 

 

 

 

 

Klíčem k otevření asijského putování jsou klíče. Ztratil jsem je  v den odjezdu někde v lese při sbírání hub. Teď tu stojím před zamčeným autem a vím, že vlak, který zanedlouho startuje do Matičky Stověžaté, odkud bych měl odletět, nepočká. Tak zaujatě jsem se už dávno nemodlil. Do půlhodiny se stane to, v co jsem sám moc nevěřil. Nenahraditelný svazek leží na přehledném místě u stromu. A to přesto, že  jsem se předtím protahoval neprostupným mlázím. Beru to jako zázrak a dobré znamení toho, že staré dobré vazby na neviditelný svět stále fungují. V duchu děkuji Všemohoucímu a k nebi vztyčuji sotva postřehnutelný křížek. To aby bylo jasno, ke kterému spirituálnímu vesmíru se míním i nadále s důvěrou upínat.
 

 

 

Nahodím na bedra svůj přenosný dvacetikilový majetek a ubírám se k nádraží. Vedle mé shrbené postavy kráčí nejmilejší tvor, jakého jsem zatím na světě potkal. Má životní souputnice, která mě krásou, povahou, dokonce i tělesnou výškou nápadně převyšuje, si zaslouží nekonečné poděkování. Ukažte mi další takto statečnou ženu, která svého neposedného chlápka nejen nevyrazí z domu, ale ochotně jej doprovodí ke startovní čáře do předaleké tramtárie.

 

 

 

Za ranního kuropění se ocitám na ruzyňském přístavišti vzdušných korábů. Stepuje tu už nejen sám velký Vítězslav, tedy někdejší ředitel Nadace ADRA, autor Ceny Michala Velíška a současný náčelník nemocničních kaplanů, ale i jeho nerozlučná, vytrvale kmitající profesní a cestovatelská pobočnice. Zůstává otázkou, jestli jí své výsadní postavení nebude muset přenechat. Nedostižná psycholožka Eva, jinak členka  středočeského Hasičského záchranného sboru, se totiž v poslední době vyhoupla na nejvyšší možný level ve svém současném zaměstnání. Stala se Hasičkou roku 2017! Nutnou podotknout, že mezi devíti tisíci kolegy, převážně chlapy. Vypadá to, že jí po zásluze začneme poníženě vykat, případně přeuctivě onikat.

 

 

 

 

Opouštíme rodnou českou hroudu a chystáme se k prvnímu přeletu. Po vzoru Kryštofa Kolumba míříme do zmíněné východní velmoci směrem západním. Středně velký aeroplán s námi přeplachtí zemi nejmocnějších Germánů a poté přistane v nízko položené krajině vodních kanálů, vyhlášených sýrů a pestrobarevných tulipánů. Jsme v Amsterodamu. Až tady dochází k zásadnímu obratu o rovných sto osmdesát stupňů. V zajetí věčně opálených indických domorodců čekáme na spoj do jejich tisíce kilometrů vzdáleného hlavního města Nového Dillí.

 

 

 

 

  

Pár stovek budoucích cestujících poté zaplní osmiřadý prostor obřího mezikontinentálního přibližovadla. Rozum průměrně chápavého smrtelníka dost dobře nebere, jak se může takový hromotluk vůbec odlepit od pevné země. A navíc se ještě nějakých osm devět hodin udržet ve vzduchu. Nezbývá než vzít prostou vírou fakt, že to tak skutečně může být a dál se už, pokud možno, o nic víc příliš nestarat.

 

 

 

Pro většinu přízemních suchozemců je jakýkoliv delší vzdušný přelet neskutečnou nudou, neřku-li přímo utrpením. Vyskytují se však i takoví, kteří si i v desetikilometrové výšce dokážou najít nějaké smysluplné potěšení. Jedním z nich může být permanentní sledování aktuální polohy, výšky či rychlosti svištícího letadla. Začíná to být zajímavé už nějaké půldruhé hodiny od startu. Po necelém dnu a několika stovkách utracených eur se ocitám v místech, která jsem právě včera opustil. Pokud Slávkův chytrý mobil zrovna nelže, pak do Dillí pádíme přes Litovel, Holešov a česko-slovenské hranice překračujeme někde u valašské Horní Lidče.

 

 

 

Nad Černým mořem naštěstí nečeká černá díra, ale černobíle oděné servírky s ohřátým obědem. Na knedlíky se zelím můžeme směle zapomenout. Příštích pár týdnů budeme odsouzeni ke konzumaci poněkud odlišné kuchyně. Můžeme však volit mezi dvěma alternativami. Buď s kořením nebo bez. Na rozdíl od nadřízené dvojky volím možnost číslo jedna. Letíme do Indie, tak ať si ji náležitě vychutnám!

 

 

 

 

 

Obeplouváme pohoří Kavkaz a pod námi by měla být ázerbájdžánská metropole Baku. Zrovna tady jsme s CK Sleva, kterou tvoří zmiňovaní Slávek a Eva, operovali někdy před dvěma roky. Pak už čeká jen přelet větrného Kaspiku a někdejších nejjižnějších sovětských socialistických republik. Odbojný Afghánistán se k nim však nakonec nepřidal. Zůstává otázkou, zda je to štěstí nebo naopak. Každopádně letíme jen kousek od hlavního města Kábulu. Ještě nedávno někde hluboko pod námi v uniformě české armády operoval nejmladší z mých synovců. Jen málokdo na palubě si asi uvědomuje, že se právě vznášíme nad jedním z nejrizikovějších ohnisek světového napětí.

 

 

 

 

 

 

Překonáme značně problémový Pákistán a co nevidět jsme v dosahu indické metropole. K našemu překvapení nejdeme na přistání, ale nejméně půlhodinu kroužíme v jejím nedalekém dosahu. Začíná to být podezřelé. Buď je problém na letišti anebo na našem létajícím stroji. Po nějakém pátém či desátém okruhu konečně klesáme. Zatím se zdá, že docela koordinovaně. Definitivně se nám ulevuje až po prvních kontaktech s pevnou zemí. Příčinu třicetiminutového zpoždění se asi nikdy nedovíme. Pokud někdo bere přelet třetiny zeměkoule za samozřejmost, tak k němu v žádném případě nepatřím. Považuji to za velice pádný důvod k neformálnímu děkování.

 

 

 

 

Na supermoderním letišti Indíry Ghándiové se setkáváme nejen s milým přijetím, ale kupodivu i se svými zavazadly. Před východem z haly dokonce čeká náš předem smluvený taxikář. Oplývá sněhobílým kostýmem a evidentně srdečným úsměvem. Společně zamíříme k prvnímu bankomatu. Ať se velezkušená CK Sleva snaží jakkoliv, z kovové bedny na peníze nevypadne ani rupie. Totéž se děje i u dalšího podobného aparátu. Začíná to být zajímavé. Šofér nemá u sebe ani vindru. Zato má dokonale prázdnou nádrž. Zajíždíme k nejbližší pumpě, natankujeme plnou a zkoušíme platit kartou. I tady je vytrvale a naprosto razantně odmítána. Stejně jako u naproti stojícího pouličního automatu. Co budeme dělat? Je jedna hodina po půlnoci, teplota kolem šestatřiceti nad nulou a všecky banky zabedněné.

 

 

 

 

 

Zbývá už jen poslední možnost. Vytasit papírové platidlo naší milované Evropské unie. O něj však obsluha benzinky nejeví nejmenší zájem. Do hry naštěstí vstupuje sympatický pár mladých a perspektivních domorodců. Na svém mobilu vyhmátnou aktuální kurs a úhlednou stoeurovku mění za balík pokrčených rupií. S přáním šťastné cesty a bez jakékoliv provize. Plná nádrž je splacena, můžeme vyrazit. Vyražení dechu však zažíváme po návratu. Dlužnou částku i s nemalými úroky si totiž kdosi zkásnul ještě jednou ze Slávkova účtu. O tom naštěstí v tuto chvíli nemáme nejmenšího tušení.

 

 

 

 

Další dění už vnímáme jen v polospánku. Řidič se postupně vymotává ze stále zahlcených ulic hlavního města a najíždí na jednu z hlavních výpadovek. Jak se zdá, drtivá většina zdejších kamioňáků jezdí s tatou. Nemíní se tím ostravský přepis názvu rodinného příslušníka, ale značka nejčastěji používaného náklaďáku. Prakticky všecky jsou nějak vyzdobeny. Buď pestrobarevnými malůvkami nebo vlajícími třásněmi. Nejčastěji však obojím. Některé se řítí krajinou zcela bez světel, většina z nich však teď v noci připomíná rozzářený vánoční stromek. Přestože je naše dálnice vymezena jen dvěma pruhy, jede se ve třech, čtyřech a někdy i v pěti. Předjíždí všichni všechny a úplně všude. Nejčastěji používaným přístrojem je pochopitelně klakson. Ty zpravidla vyluzují varovné signály podobné operním árijím. Celé to pohyblivé divadlo vypadá jako úprkem uhánějící banda komediantů před valící se vlnou tsunami.

 

 

 

 

 

Před svítáním jsme konečně v Radžestánu. Nad probouzející se krajinou visí podivný opar. Prý se jedná o zvířený prach. Většina stromů je bez listí. Kamenité svahy zdobí jen okrově zbarvené trsy suchých trav. Ocitli jsme se v pouštním státě, navíc na vrcholu údobí sucha.

 

 

 

 

 

 

Vjíždíme do hlavního města Jaipuru. Přestože je teprve brzo ráno, v ulicích je neobvykle živo. Sviští tu motorky, tříkolové tuk-tuky, pomalované kamiony, omlácené osobáky a rozvrzaná jízdní kola. Mezi tím se občas objeví důstojně kráčející slon či divoce uhánějící velbloud zapřažený do dvoukolového nákladního přívěsu. Naprostou samozřejmostí jsou potulní psi a především volně se pohybující krávy. Některé jsou normální, některé svaté. Ty druhé se poznají podle křivé páteře. Čím větší hrb na zádech, tím svatější zvíře. Netroufám si to zobecňovat, ale mám pokušení to převekslovat i na lidi. Alespoň na některé…

 

 

 

 

 

Odložíme svá zavazadla do slušně vyhlížejícího hotelu a po nezbytném vydechnutí vyrážíme k letmému prozkoumání první štace. Je jí zdaleka viditelná pevnost Amber, která tu ční už od šestnáctého století. Jen co stačíme zastavit na jejím úpatí, už se kolem začínají houfovat nejrůznější vykořisťovatelé. Jeden hraje na fujaru, druhý cpe pod nos nejrůznější tretky, třetí dráždí vztyčenou kobrou. Jak se zdá , klidu si tu příliš neužijeme.

 

 

 

 

 

 

Popojíždíme proto o kousek výš. V někdejších honosných venkovních bazénech, kde se kdysi čvachtali všemocní máharadžové ve společnosti svůdných dam, zůstaly na dně jen zbytky brčálově zelené vody a okolní vyvýšené ochozy opanovaly ofrkle se tvářící opice. Slunce vytrvale stoupá čím dál výš a údaj na zastíněném teploměru míří k pětačtyřicítce. Nezapomenutelný kulturní zážitek je tím pádem předem zaručen!

 

 

 

 

 

 

Ocitáme se na hlavním nádvoří. Velikostí připomíná fotbalové hřiště a atmosférou tržiště. I tady se nám místní borci snaží vnutit něco ze svých krásných zbytečností, zatímco jiní nepozorovaně testují zabezpečení našich příručních zavazadel. Poznávám to až později podle otevřeného baťůžku. Naštěstí v něm kapsář narazil jen na odloženou černou mikinu. Kdyby zajel jen o něco níž, mohl odtud lehce vylovit nový, zatím nepoužitý foťák za našich rovných deset tisíc.

 

 

 

 

 

Eva se Slávkem poté pokračují do zpoplatněných částí areálu. Díky kouzelným kartičkám, které vymámili v některém z českých muzeí, to mají v obdobných zařízeních na celé zeměkouli úplně grátis. Protože jsem tak trochu skot a navíc razím zásadu, že nejkrásnější věci jsou zadarmo, zůstávám protentokrát vně. Prý jsem utrpěl neskutečnou škodu, protože za branou se měly ukrývat úžasné objekty neslýchaných krás. Zatímco se moji milí kolegové blaženě rozplývali nad nádherou vykouzlenou pro někdejší zazobance, moje maličkost bloumala mezi útlými domorodci a mohutnými elefanty, kteří na svých bedrech poponášeli nemožně líné Evropany a dokonale vydlážděný povrch prestižního náměstí přizdobovali nápadnými hromádkami lahodně vonícího sloního trusu.

 

 

 

 

 

Každopádně ten někdejší máharadža z rodu Singhů nemohl být žádné béčko. Při svých budovatelských dovednostech dokázal průběžně obšťastňovat i svých dvanáct zákonných manželek. Zatímco pár nejvyvolenějších mělo k němu přístup kdykoliv se jim zamanulo, zbytek harému se o přízeň ucházel hraním šachu. Že se zmíněné roztoužené dámy tu a tam uchýlily i k nejrůznějším fintám, či že si tu a tam i vjely do pačesů, netřeba pochopitelně připomínat.

 

 

 

 

Sjíždíme do nižších pater rušného Jaipuru a zastavujeme naproti nedalekého Vodního paláce. Své nejlepší dny má patrně za sebou, protože v poslední době vody v krajině povážlivě ubývá. Naštěstí zde neubývá pohledných žen. Navzdory chudým poměrům a prašnému prostředí jsou vždycky čisté a přímo vzorně upravené. Styl jejich oblékání jejich ženskost ještě výrazně umocňuje. Kam se hrabou naše Evropanky s jejich šortkami, odrbanými džínami či trapnými minisukněmi?

 

 

 

 

 

 

Štíhlý průvodce, kterého patrně najala naše cestovka, nás přivádí do někdejší astronomické observatoře. Nechal ji vybudovat jistý Jai Sing, kterému hvězdářství a věci s ním spojené dlouho nedávaly spát. Vyslal své poddané astronomy do zahraničí, a až tam pořádně vykoumali, jak se věci mají, nechal vybudovat pozoruhodný areál. Ten dodnes s obdivuhodnou přesností dokáže měřit nejen čas, ale ukazovat i celou řadu dalších praktických náležitostí.

 

 

 

 

 

 

 

Necháme se zatáhnout do pozoruhodné tkalcovské dílny. Chybí tu jakékoliv stroje. Veškerá ta textilní nádhera je výhradně dílem lidských rukou. Dokonce i barevné potisky látek se dělají ručně. Na něco podobného jsme v našich zeměpisných šířkách už velice dávno odvykli.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Pokud se našinci zamane nového obleku či jiného odění, není nic jednoduššího, než si jej nechat ušít. Slávek je frajer, který musí za všech okolností vyhlížet reprezentativně, a tak se svěřuje místním odborníkům. Vezmou si míru a za pár hodin mu přinesou zbrusu novou košili až do hotelového pokoje.

 

 

 

 

 

 



Dopřáváme si lehký špacír v nejbližším sousedství našeho penzionu. Míjíme pouliční ševce, krejčí, prodavače uhlí či barev a laků. Všímám si žebříků a lešení, na kterých musí moji profesní kolegové pracovat. Popravdě řečeno, ani trochu jim nezávidím. Ani taková obyčejná procházka tu není bezproblémová. Chybí panely zakrývající kanalizaci, z proklatě nízko uložených transformátorů trčí dráty a každou vteřinu našinci hrozí sražení uhánějícím motorovým vozidlem či mírně nasupeným býkem, neřku-li přímo nějakým velesvatým volem.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Ochotný drajvr vyhovuje našemu přání a vyváží nás někam za město. Serpentinami šplháme do jednoho z okolních příkrých kopců. Na stromech bez listí občas zahlédneme nápadně zelené ptáky podobné papouškům. Pod nimi se tu a tam protáhne protivně vřískající páv. Z uctivé vzdálenosti vidíme uhánějící stádečko místních divočáků a z bezlistých větví na nás kyne odpočívající opičák. Jsou tu prý i hadi, ale ti patrně zalezli do svých úkrytů. Buď před námi nebo před čím dál razantněji se ozývajícím nebeským burácením.

 

 

 

 

 

 

Netrvá dlouho a jsme na další pevnosti. Obklopuje ji nejen podivné stromoví, ale také okaté Indky a více či méně nahrbené přesvaté krávy. Zachovalé hradby se táhnou po veškerých viditelných okolních návrších. Míříme k tomu, které nabízí nejlepší výhled na pod námi pulzující velkoměsto.

 

 

 

 

 

 

 

Rádžestánská metropole byla jako jedno z mála tehdejších měst vystavěna podle předem vypracovaného plánu. Může za to Jai Sawar Singham, který chtěl mít patřičný odstup od poddaných, kteří se mu ve stále větších počtech zabydlovali u jeho královského sídla. Od těch dob se vyprojektované lidské mraveniště patřičně rozrostlo. Údaje o současném počtu obyvatel se nebývale různí. Jeden připouští půldruhého, jiný tři a další dokonce neuvěřitelných pět milionů.

 

 

 

Jaipur si vydobyl přezdívku Pink city nebo-li Růžové město. Může za to návštěva prince Alberta z Walesu, který se v roce 1883 do těchto končin vypravil. Právě na jeho počest byla veškerá stavení opatřena zmíněným odstínem. Tato barevná tradice se tu prý víceméně dodnes stále ještě zachovává.

 

 

 

 

 

 

Zdaleka největším překvapením jsou pro nás však samotní domorodí návštěvníci. Jen co nás někde zahlédnou, okamžitě se k nám vrhají s vytasenými telefony. Netušíme proč, ale doslova každý se touží zvěčnit ve společnosti podivně vyhlížejícího západního exota. Zdaleka nejvíc pozornosti samozřejmě přitahuje naše jemně nazrzlá psycholožka. Ode dneška bude zaujímat nejčestnější místo v nejméně padesáti indických domácnostech.

 

 

 

 

 

 

Ještě než se z vyhřátého předpeklí vrátíme do klimatizovaných hotelových pozic, dopřeje si naše vůdčí dvojice jedno nečekané povyražení. Na radu  řidiče se svěří hbitým rukám zdejších masérů. Nikdo se samozřejmě nemá šanci dovědět, co všechno bylo zmasírováno, pravdou však zůstává, že Eva i Slávek se po opuštění salonu jeví jako čerstvě znovuzrození.

 

 

 

 

 

 

 

 

Ztrátu kalorií způsobenou už zmíněnou masáží je třeba co nejrychleji doplnit. Není nic jednoduššího než si odskočit pár metrů od hotelu. Sehraná rodinná dvojice tu přímo před očima vyrábí tradiční placky čapati. Jsou voňavé, křupkavé a absolutně čerstvé. Zkrátka a dobře, až nebezpečně jedlé.

 

 

 

 

Hotelová premiéra začíná zajímavě. Spaní na manželské posteli pod jednou dekou už máme se Slávkem celkem slušně zmáknuté. Poněkud záhadněji se jeví vyvážení hluku a teploty v interiéru. Obojí se totiž přímo vylučuje. Pokud zapneme klimu, pak cimru ovládne rámus, při kterém se nevyspíme. Když ji necháme odpočívat, bude tu sice hrobové ticho, ale horko jako v ohnivé peci. Takže opět si o spaní můžeme jen nechat zdát. Nakonec vítězí první vzpomenutá varianta. Chladící piksle sice rachotí jako rozeštelovaná mlátička, na požehnaný spánek spravedlivých však stejně dochází. Předchozí probdělá noc dělá divy!

 

 

 

 

Poměrně slušně odpočatí vyrážíme po ránu do pouličního ruchu. Za neustávajícího zvuku stovek klaksonů kličkujeme jaipurskými bulváry. Neopakovatelným zážitkem je už samotná jízda. Ten chaos nejde dost dobře popsat. Musí se procítit vlastním nosem, slyšet vlastníma ušima a pozorovat vlastníma očima. Foťák ani kamera na to ani zdaleka nestačí.

 

 

 

 

 

 

 

Tolik motorek, kolik se jich právě valí ulicemi, jsem jaktěživ neviděl. Náhle se nějakých sto metrů před námi tvoří rychle narůstající klubko motocyklistů. Jeden z nich se právě zvedá ze země. Evidentně přežil, a jedině to se počítá. Škrábance na těle i stroji se berou jako naprostý normál. Motorizovaný dav se rozpouští a v příští vteřině už s nezmenšenou vervou uhání přecpanými silnicemi dál.

 

 

 

 

 

Po nějaké chvíli znovu zastavujeme. Tentokrát u nějakého postaršího chrámového objektu. Na venkovním prostranství je jenom pár lidí. V jednom rohu právě dochází k rituálnímu léčení nemocné ženy, ve druhém se vychrtlé svaté krávy nacpávají čerstvě natrhanou trávou. Jako patřičně posvěcenou ji pak vyvrhují druhým koncem těla pod ocasem. Místní zřízenec, možná hinduistický mnich, trus pečlivě sbírá a ukládá do připraveného kbelíku. Nabýváme podezření, že i ten by potom mohl sloužit k nějakým bohulibým, ne-li přímo bohoslužebným úkonům.

 

 

 

 

 

 

 

 

----------------------------------------------