Od Moravanů na Moravu

- Ádié, Indie! -

 

díl desátý

Žlutý školní autobus s nápisem Moravian potkáváme v Lehu každou chvíli. Že by to mělo opravdu souvislost s východní částí naší republiky? Miloš a spolu s ním i další důvěryhodné prameny tvrdí, že ano. Ostatně, to jsme tak trochu věděli už před odletem a podle našeho Náčelníka to bylo i hlavním motivem jeho návštěvy Indie.

Jenom kousek od městského centra, na ulici, kde se stéká prakticky veškerý provoz, stojí údajně nejstarší ladacký obchod. Hned naproti této bizarní budovy se nachází větší a novější budova připomínající nějakou protestantskou modlitebnu. Na její stěně se vyjímá hodně nevšední nápis: Moravian Church Leh Ladakh. Po nezbytné předchozí domluvě, o kterou se v patřičném předstihu postarali Eva se Slávkem, vcházíme kovovou branou do přívětivého areálu. Otevírá nám štíhlý postarší muž. Je pastorem místního křesťanského sboru tak zvané Moravské církve.

 

 

 

 

 

Historie znalí jedinci si možná pamatují, že v době nešťastných nábožensko-politických tahanic musel Učitel národa Jan Ámos Komenský opustit svou vlast. Jím vedená Jednota bratrská tím prakticky přestala existovat. Navzdory tomu existovaly v zemích Koruny české, především na východě Moravy, ostrůvky věřících, kteří se svého pojetí křesťanské víry nemínili vzdát. Dokonce i za cenu toho, že by museli, podobně jako zmíněný Jan Ámos, odejít do exilu. Německy mluvící evangelíci z oblasti Suchdola nad Odrou k tomu dostali příležitost. Jistý hrabě Zinzendorf, sídlící v Horní Lužici, jim nabídl část svého panství. Po těžkém zvažování nechali svá hospodářství na Moravě, odešli i s rodinami do zmíněné oblasti a založili tam osadu jménem Herrnhut, neboli Ochranov. Přirozeně zde vzniklo i křesťanské společenství, pro nějž se později našel název Moravská církev. Už brzy po svém vzniku, což se stalo v roce 1727, začali do světa vysílat své misionáře. Dobrou zprávu, chcete-li evangelium, nesli grónským eskymákům, americkým indiánům, africkým černochům a také obyvatelům tehdejší Indie.

 

 

V samotném Lehu se Moravští bratří, jak si sami od jisté doby začali říkat, usadili v roce 1885. Vedle své víry sem přinesli i semena nám známé zeleniny a místní obyvatele postupně zasvěcovali do pěstování brambor, pletení ponožek a dalších praktických dovedností. Založili zde také školu a skrovný lazaret. V žádném případě nemínili místním obyvatelům znásilňovat jejich kulturu. Naopak jí velice citlivým způsobem využívali k prezentaci nového pohledu na svět, který byl domorodcům do té doby víceméně neznámý. Díky důslednému praktikování této filozofie se v novém prostředí nejen uchytili, ale stali se i respektovanou skupinou, která nepřišla brát, ale především nabízet.

 

 

 

Dlouhou dobu zde stával jenom jednoduchý kostel. Od roku 2014 jej poněkud zastiňuje zbrusu nová budova. Ještě než vstoupíme dovnitř, upozorňuje nás pastor na vyřezávané reliéfy nad každým z oken. Tuto neoddělitelnou součást zdejší architektury ztvárnili Moravané po svém. Stejně jako buddhisté, i oni do dřeva vtiskli své poselství. A tak tu vidíme povědomé křesťanské symboly, jako jsou kříž, voda, oheň, Davidova hvězda, holubice a další a další.

 

 

 

Z hlavní silnice, která jde v těsné blízkosti nového kostela, se na venkovní fasádě vyjímá zvláštní znak. Podle našeho průvodce se tak píše jméno Ježíš v tibetském jazyce. Misionáři se také postarali o vůbec první, zdejším lidem srozumitelný překlad Bible. Vznikal postupně a byl dokončen až po devadesáti letech mravenčí práce v roce 1956. Bratří však nezpřístupňovali jen duchovní literaturu. V roce 1904 se postarali o vydávání všeobecného ladackého periodika a o tři roky později například vytiskli publikaci s názvem Dějiny Západního Tibetu.

 

 

 

V doprovodu pastora, který by měl být podle některých zdrojů vnukem prvního křesťanského duchovního ladacké národnosti, vstupujeme dovnitř budovy. První, co nás na prostorné chodbě praští do očí, je nápis ´Jesus is reisen!´. Zatím jsme toto ústřední heslo vídali pouze v ruských pravoslavných kostelech. Co se však v běžných staveních tohoto typu nevyskytuje, je velká kuchyně. A vedle ní ještě větší jídelna. Dokládá to výše naznačený zvyk Moravanů, kteří nehledí jenom do nebe, ale všímají si i naprosto praktických záležitostí.

 

 

 

 

Hlavní sál je symbiózou několika kultur, které se tu zajímavě střetávají. Dřevěný strop z topolových kmenů a napříč položených větví je typicky ladackou záležitostí. Kříž, kalich a některé další symboly prezentují dva tisíce let starou křesťanskou klasiku. Mikrofony, reprobedny a další podobné nářadí zase všudy pronikající éru problematické globalizace.

 

 

 

 

Představitel tohoto společenství, který vedle teologie údajně vystudoval i botaniku, poté květnatě hovoří o odkazu Husa a Komenského, na který i oni, tibetští Moravané, navazují. Je hodně nezvyklé, abychom tisíce kilometrů od domova ucítili jeho zřetelný závan. Nevím jak na koho, ale na mne pastorovo vyznání působí velice dojemně.

 

Ještě před cestou na východ jsme obdrželi dárkový balíček. Má jej na svědomí jistý Zdeněk Valchář, jeden ze zakladatelů Muzea Moravských bratří ve vzpomínaném Suchdolu. Kromě malého obrázku, který coby uznávaný výtvarník sám namaloval, je v krabici i řada odznáčků, fotografií a dalších propagačních materiálů. Náčelník vše postupně předává přítomnému pastorovi. Ten každou věc bere do ruky a bedlivě ji prohlíží. Nepřestává přitom děkovat a stále opakovat přání, ať končiny, od nichž jejich církev dostala své jméno, necháváme ode všech ladackých křesťanů pozdravovat. Slávek to brzy po návratu domů stačí Zdeňkovi vyřídit. Ten, jenom pár dní nato nečekaně umírá...

 

 

 

 

Nakonec ještě vyšplháme na půdu a odtud nakukujeme do malé věže. Tak jak to bývá i u nás zvykem, visí tam veliký zvon. Tu a tam upozorňuje okolí, že kromě buddhistů, hinduistů a muslimů se v Lehu vyskytují i následovníci jistého nazaretského tesaře. Je chvályhodné, že nikoho nepohoršují, spíše nenápadně inspirují. Alespoň tak to tvrdí drtivá většina zdejších obyvatel.

 

 

 

 

Poslední neděli před odjezdem chytáme příležitost za pačesy a v plném počtu míříme na ´moravskou´ bohoslužbu. Před začátkem programu klečí nad nejčtenější knihou světa mladý muž a soustředěně se modlí. Postupně přicházejí další účastníci. Starší ženy a maminky s dětmi usedají na koberec, muži a přivandrvalci do kostelních lavic. Pastor otevírá Písmo a čte předem vybrané pasáže. Většina z přítomných text sleduje i ve své Bibli. Někteří jen tak letmo, jiní s nemalým zaujetím.

 

 

 

 

 

 

Křesťanskou bohoslužbu bez společného zpěvu si snad ani nejde představit. Tady se zpívá hodně a na několik způsobů. Někdy předzpěvuje skupina mladých s kytarou, jindy spontánně pěje celé shromáždění. Jeden usměvavý borec vše ještě potvrzuje decentním bubnováním. Zvědavě přes rameno nakukuji do jednoho zpěvníku. Postrádá noty, zato oplývá množstvím jakýchsi znaků. Na latinku to zcela jistě nevypadá.

 

 

 

 

 

 

Zatímco je v Českých zemích pojem Moravská církev víceméně neznámý, v řadě států celého světa tomu bývá opačně. Odhaduje se, že má kolem osmi set tisíc členů. Dodnes kromě Indie působí například v Kanadě, Nikaragui, Tibetu, Jihoafrické republice, Grónsku, Malawi, Hondurasu, na Aljašce a tak dále. Ale úplně nejvíc Moravanů se prý nachází v Tanzanii pod Kilimandžárem. Dnešní shromáždění poctila svou návštěvou skupina věřících ze Spojených států. Coby správní Američané o existenci, natož poloze jakési Moravy asi nic neví, ale to, že pokračují v odkazu českých reformátorů je pro nás více než potěšitelné. Jejich představitel předstupuje před shromážděný lid a podle toho, co říká a jak se přitom tváří, jde usoudit, že svou víru zdaleka nebere jako nějakou kulturně folklórní záležitost.

 

 

 

 

 

Jestliže výše zmíněný reprezentant západní civilizace předával své poselství se značným zaujetím, pak je to proti jeho indickému sourozenci jenom velice slabým odvarem. Kazatel tmavé pleti občas šeptá, hned nato křičí, dělá grimasy a rozhazuje rukama. Svým projevem trochu připomíná jednoho neslavně proslulého germánského demagoga. Teologicky vzdělaný Slávek je z něho na prášky, sekulárně postižené dámy z naší výpravy, které na bohoslužbě kupodivu vydržely až do tohoto okamžiku, v děsivé hrůze prchají na čerstvý vzduch. Tím je však počet pohoršených či zděšených zhruba vyčerpán. Domorodci tibetského i indického vzezření na mluvčího hledí s otevřenou pusou a hltají každé jeho slovo. Jakkoliv bych borce nechtěl za svého kazatele, není mi dáno jeho projev posuzovat. Za prvé netuším, co v jazyku urdu zvěstoval, za druhé nemám patent na to, abych rozeznal, co je ve které kultuře vhodné a co je už za hranou. Každopádně se domnívám, že sem dnes nepřišel apriori kázat pro pár bílých cizinců z daleké, obtížně srozumitelné Evropy.

 

 

Kromě hlavního proudu, jehož bohoslužba pomalu spěje k závěru, se současně odehrává něco podobného ve vedlejším starém kostele. Tamější Moravští bratří, sestry samozřejmě nevyjímaje, se údajně drží konzervativnějších způsobů a vyhovuje jim scházet se odděleně. Nemůžeme tušit, nakolik se obě skupiny musí či nemusí, je však nepochybně namístě, že si své místo může každý svobodně vyhledat.

 

 

 

 

Na Náčelníkovo naléhání jdu původní modlitebnu také navštívit. Ortodoxní varianta pomalu uvolňuje sál, aby se během chvíle zaplnil další skupinou. Pokud jsem dobře rozuměl, jedná se v tomto případě především o Nepálce, kteří sem ve velkém putují za prací. Přestože přichvátali z podhůří Mount Everestu, také si říkají Moravané. Styl jejich bohoslužby sice postrádá nějaký pevný řád, zato přímo srší nehranou srdečností. Rytmus jednoznačně udávají mladí. Stojí u moderátorského mikrofonu, sedí u bicích či kláves a šermují šestistrunnou kytarou. Dřevěným interiérem se nesou melodie známých spirituálů, které střídají gospely s nádechem asijských harmonií. Zpívají všichni a zpívají z plných plic. Někteří s rukama nahoře, někteří se zavřenýma očima. Caparti si při tom hrají na zemi a maminky bez ostychu kojí svá batolata.

 

 

 

 

 

 

Program je pestrý a prolíná se naprosto přirozeně. V jedné chvíli se mě třeba moderátor veřejně zeptá, odkud jsem, a že mám doma pozdravovat. Něco jako kázání tu netrvá víc než pět deset minut. Zato společné modlitby jsou delší a náramně vroucí. Modlí se všichni, protože se modlí najednou. Pokud na této pobožnosti něco chybí, pak je to nuda. Všechno plyne spontánně jako modré vody v nedalekém Indu.

 

 

 

 

Na pořadu jednoho z posledních dnů je návštěva další ´moravské´ záležitosti. Zmiňovaná nemocnice už svoji činnost ukončila, zato škola funguje vesele dál. V ulicích nás na ni upozorňují jak dopravní značky, tak čtveřice pendlujících školních autobusů. A také školáci v uniformách, kteří každé ráno směřují ke vzdělávacímu areálu. V současné době má 950 žáků a podle domorodců je suverénně nejuznávanější školou v celém Ladaku.

 

 

 

 

 

 

 

  

 

Vlastnímu vyučování předchází každodenní ranní nástup na několika nádvořích. Každá věková skupina má svůj vlastní. Naše parta se ocitá mezi páťáky šesťáky. Celý program vede skupina děcek stojících na vyvýšeném prostranství, odkud ostatním předříkávají či předcvičují, a ti vše po nich poslušně opakují. Jelikož se jedná o školu křesťanskou, je společná modlitba, zpěv i s ním spojený aerobik v tomto duchovním stylu. A to přesto, že děti Moravanů tu představují pouhá čtyři procenta docházejících žáků. Zbytek tvoří školáci z buddhistických , hinduistických a muslimských rodin.

 

 

 

 

 

 

To, co je na této škole sympatické, je přiměřené respektování kulturních či náboženských odlišností. Jestliže jsou všichni žáci povinni nosit uniformy včetně kravaty a čepice, pak mají muslimské dívky výjimku. Místo obvyklé pokrývky hlavy nosí omotaný bílý šátek. Každý je lehce rozezná, ale jak se zdá, vůbec je to nenutí k separaci. A pak je tu ještě jedna zvláštnost. Pokud má někdo narozeniny, může uniformu nechat doma ve skříni. Děcka, především dívky, se ohodí tím nejlepším, co v šatníku nalezou. I za cenu toho, že by si to měly vypůjčit. Na společném nástupu se pak oslavenci veřejně pogratuluje.

 

 

 

Jestliže tu někdo nemusí mít uniformu vůbec, pak to jsou předškoláci. Pod vedením neskutečně vitální paní učitelky právě procvičují angličtinu. Ne strnule zalezení v lavicích, ale pěkně na dvoře. Poskakují v kruhu a přitom společně opakují jednotlivá slovíčka. Dnes je sice na pořadu lidské tělo, ale to dobrotivému Milošovi nebrání v tom, aby capartům nedaroval plyšového zajíčka. Nápaditá instruktorka toho využije. Obchází kolem, nechá každého, aby si ušáčka pohladil, ale za podmínky, že řekne, jak jeho nohy, oči či čumák znějí v anglickém jazyce.

 

 

 

 

Přijímáme pozvání k návštěvě ředitelny. Sofistikovaně vyhlížející paní principálka nám ochotně odpovídá na dotazy a vděčně přijímá zbytek pozorností ze suchdolského muzea. Během lehkého pohoštění se mimo jiné dovídáme, že se jejich škola pravidelně zúčastňuje nejrůznějších sportovních zápolení a stejně pravidelně si z nich odváží medaile, poháry a jiné podobné suvenýry. Ty teď zdobí část místnosti, ve které se právě nacházíme. Na stěnách je vidět i jiná výzdoba. Třeba zarámované biblické citáty. Nebo znak a ústřední heslo veškeré Moravské církve: „Beránek byl obětován, následujme jej“. Pokud někdo neví, o co jde, ať se zeptá ladackých školáků. Vyobrazení zmíněného zvířátka i právě citované heslo nosí na svých čepicích či kravatách.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Konečně můžeme zavítat i do vlastních tříd. Zvědaví žáci to vnímají jako velkou senzaci. V jedné z učeben se za pomocí sympatické paní učitelky ptáme, zdali školáčci ví, kde leží Morava, od níž se název jejich milované školy odvíjí. Z přítomných páťáků o tom nemá nikdo ponětí. Mezeru ve vzdělání okamžitě vyplňujeme. Dost možná se to poprvé dovídá i sama vyučující. Setkání nakonec končí happyendem. Hlasitým zvoláním učitelky i všech přítomných žáků: „Greetings to Moravia!“

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Opouštíme prostředí náramně živých dětí a přesouváme se do nedalekého království mrtvých. Na Moravském hřbitově by mělo odpočívat nejméně šestnáct významných osobností, ale jenom jeden z nich je Moravák. Zato tam leží hodně Angličanů a dokonce sám Karl Marx! Nejedná se však o kamaráda Engelse a Vladimíra Iljiče, ale o prvního misionářského doktora v Lehu.

 

 

 

Daleko největší pomník tady náleží právě našemu rodákovi. Ferdinand Stoliczka se narodil roku 1838 v Bílanech u Kroměříže. Po absolvování tamějšího gymnázia se vydal na studia geologie do Vídně. Brzy nato už byl členem Indického geologického ústavu a účastnil se výprav do karakorumských a himalájských hor. Podílel se na řadě objevů, které pomohly objasnit složení jmenovaných pohoří, kromě toho významně zabrousil i do zdejší biologie a botaniky. Dokazuje to fakt, že Stoliczkovo jméno se dostalo do pojmenování některých druhů užovek, motýlů, ryb, dokonce nějakého česneku a dalších rostlin. Kromě toho by mu měl náležet i jeden z ostrovů Země Františka Josefa v Severním ledovém oceánu. Uznávaný vědec, který se potuloval po vysokých horách, se však vysokého věku nedožil. Zemřel pravděpodobně na vysokohorskou nemoc po překonání pět a půl kilometru vysokého sedla v pohoří Karakorum. Bylo mu pouhých pětatřicet let.

 

 

Co mě na hřbitově mile překvapuje, je pomník se jménem Daniel Kilty. Jedná se o katolického misionáře, který do Lehu nastoupil tři roky po příchodu prvních Moravanů. Po desíti letech misijního působení však umírá. Přestože by se mělo jednat o nesmiřitelného nepřítele, jehož souvěrci v minulosti vyštípali své evangelické konkurenty z Moravy, jejich potokům to nebrání v tom, aby jeho tělo uložili na svém hřbitově a dokonce mu tam vztyčili pomník. Zdá se, že Moravská církev na hony předhonila svou dobu a pojem ekumenická spolupráce objevila už za časů, kdy se na starém kontinentě obě entity stále ještě neúprosně mydlily.

 

 

Nadchází poslední večer a poslední noc v Ladaku. Slávek je charakter a proto dbá na to, aby se ke své milované ženě vrátil patřičně upravený. Na programu tedy bude repríza u osvědčeného holiče. Tentokrát místo fotografky Evy usedá v hledišti masérka Jana. Má za úkol odborné posouzení objednaného úkonu. Sedíme na venkovní lavičce vedle sebe a upřeně zíráme na právě začínající představení. Náčelník salonu krásy se do Náčelníka naší výpravy opět pouští s nejvyšším nasazením. Začíná známou operací obnášející důkladné odchlupení brady a přilehlých lokalit. S napětím sledujeme každý holičův pohyb, obzvláště když s břitvou ledabyle šermuje v oblasti vypjatých krčních tepen. Zatímco se nedávná premiéra odehrávala pouze v dolních partiích Slávkovy tváře, dnes to bude i o zbývajících zatravněných plochách. Se špičatými nůžkami si Mistr počíná stejně hravě, jako před chvílí s nabroušenou břitvou Po módním zkrácení vlasového porostu na několik mikronů následuje nejzajímavější dějství. Na scéně se i tentokrát objevuje snad dvacet flašek, tub a kelímků s krémy, deodoranty a voňavkami, které s náramnou vehemencí postupně přistávají na klientově hlavě, tváři a bezprostředním okolí. Nanášení chemie střídá drastické masírování hraničící s mučením. Rozvášněný borec se dostává do transu. Teď už neútočí jenom na hlavu, ale jeho invaze zabírá krk, záda a celé horní končetiny. Nebohého pacienta mlátí, natahuje, drtí a neomaleně naklepává svým vyzáblým předloktím. Zatímco se začínám důvodně strachovat o Náčelníkovo přežití a navrhuji přivolání záchranky, moje kolegyně Jana se jen spokojeně usmívá. Coby vyškolená masérka s vlastní praxí hodnotí Mistrovo počínání jak vysoce profesionální. Pro mne z toho plyne jednoznačné poučení. Pokud se už vypravit za holiči, tak jedině k amatérům.

Nadchází nejméně oblíbená chvíle jakékoliv expedice. Finální balení suvenýrů, nepoužitých zbytečností a zapoceného prádla se rovná hororu. Ještě, že jsme se nestačili naučit sprostá slova!

To by se to ve slušně vyhlížejícím ubytovacím prostoru začalo hemžit domestikovaným zvířectvem, pojmy z gynekologické ordinace a výdělečně činnými osobami z vyhlášených domů. Napínavé finále končí napjatými zipy, což znamená, že jsme k odletu z teplých krajin zodpovědně připraveni.

Pomalý rozbřesk stačí na to, abychom si uvědomili nemilé překvapení. Poprvé za celou dobu pobytu je venku nevábně. Prší a ve vyšších polohách napadl sníh. Štíty jsou zahaleny do zlověstných černých mraků. Víme o tom, že v případě zhoršeného počasí se z Lehu neodlétá. Ke vzdušnému přístavu však přesto přijíždějí desítky taxíků s nabalenými cestovateli. Nasoukáme se do stísněné letištní haly a stojíme frontu na odbavení. To však chvílemi až nepříjemně vázne. Na vině jsou časté výpadky elektrického proudu, což je těchto končinách úkaz naprosto běžný. Běžný úkaz by nám nevadil, kdyby nezastavil běžící pásy se zavazadly a nezpůsobil kolaps veškerých počítačů. Hlavní věc je však v dané chvíli to, že se venkovní stav dramaticky nezhoršuje. Jak se zdá, tak nakonec asi přece jenom odplachtíme!

 

V jedné chvíli se začíná zdát, že nemusíme odletět úplně všichni. Při jedné z posledních bezpečnostních kontrol je Jana poslána na stranu. Nikoliv na velkou či malou, ale pokud chce nasednout do aeroplánu, musí si nějak obstarat chybějící visačku na příručním zavazadle. Ještě že naše souputnice pochází ze sportovní rodiny! Začíná po letišti pobíhat jako zajíc při předvánočním honu a po sérii rychlých kristiánek a nečekaných vraceček se díky ostrým loktům nakonec přece jenom proboxuje k náležité přepážce. Poslední bariéra je tedy zdolána, můžeme se proto odklidit k dospávání do odletové haly.

 

 

Miloš je dobrák od kosti a stále něco nabízí. Nejen ty nejbláznivější nápady k realizaci, ale dost často i něco na zub. Ještě za tmy neváhal přepadnout pekaře, aby na něm vymámil čerstvé čapati, a teď někde objevil i stejně svěží rajská jablíčka. Protože po zásluze vyhlížím ze všech nejzchátraleji, adresátem jeho humanitární pomoci bývám většinou právě já. Jak se o něco později ukáže, moje nenažranost se mi tentokrát lehce vymstí. V tuto chvíli jsme však plně zaměstnáni nezbytnou podpisovou akcí. Zúčastňujeme se jí dobrovolně a velice rádi. Česká vlajka, která s námi putovala Indií, a na kterou teď umísťujeme svá jména, bude totiž v budoucnu velice ceněna. Až se jednou v Náčelníkově bydlišti Zábřehu vedle Eskymo Welzla objeví i Muzeum Slávka Vursta, tato počmáraná památka tam bude nepochybně zaujímat jedno z nejčestnějších míst. Zmíněné západomoravské město se tak díky cestovatelské dvojici VW stane světoběžnickým centrem celé republiky.

 

 

 

 

Co za svítání vypadalo jako nepravděpodobné, to se v tuto chvíli stává skutečností. Letadlo příkře vystoupá nad nejbližší štíty, křídly zamává mizejícímu Lehu a potom už v naprosté pohodě plachtí nad himalájskými, karakorumskými a možná i hindukúšskými velikány. Náš horolezec upřeně zírá z okýnka a s náramným nadšením nás upozorňuje na siluetu Nanga Parbatu a dalších rozpoznatelných zajímavostí.

 

 

Po třech týdnech jsme opět v Dillí. Miloš si ani tady nedopřeje chvilku klidu. S jazykem na vestě uhání někam do města, aby tam letmo zkontroloval nějakou význačnou památku. Marnotratně založené dámy naproti tomu zajímají přeplněné obchody a spirituálně postiženého Slávka nápis Prayer Room. V absolutně strohé místnosti připomínající vězeňskou celu je k vidění pouze malý pultík a na něm poslední výtisk Koránu. V zemi, kde spatřil světlo světa hinduismus, a kde vzkvétá vícero duchovních směrů, buddhismus a křesťanství nevyjímaje, se to jeví jako velice prapodivné.

 

 

 

 

Pokud bych měl za sebe odpovědět, co mě na jenom z nejmodernějších světových letišť nejvíce trklo do očí, pak je to překvapivě matoucí sdělení. Bílé na černém vidím před sebou anglicky napsáno BRATWURST (LAMB), což si díky přiměřené znalosti zmíněného jazyka nemohu přeložit jinak, než že bratr Vurst je beránek. Nějaký pátek Slávka znám, ale tohoto jsem si opravdu ještě nevšiml. Označení beránka ve finálním stadiu vývoje na něj rovněž nesedí, takže jsem z té beránčí záhady opravdu jelen. Vypadá to, že jenom co otevřou Univerzitu čtvrtého věku, vrhnu se na studium angličtiny. Musím pokorně uznat, že pradávno absolvovaný kurs pro začátečníky na trajdání světem opravdu nestačí.

 

 

Po jistých problémech s mým a Milošovým příručním zavazadlem, které vševidoucí rentgen vyhodnotil jako podezřelé, se nakonec všichni setkáváme na palubě monstrózního létajícího stroje. Kupodivu se mu se stovkami více či méně obézních pasažérů podaří odlepit od země a blížit se k nebeským výšinám. Mě ovšem v dané chvíli zajímají nejniternější tělesné hlubiny. Kilo ranních rajčat, které jsem drze Milošovi zlikvidoval, se začíná hlásit o slovo. A to jsme si celou dobu namlouvali, jací jsme to machři, že jsme jakékoliv střevní excesy dokázali udržet na uzdě. V žaludku to kručí a ve střevech začíná bublání. Napětí stoupá. Ve chvíli, kdy se dá označit jako vysoké, vysokou rychlostí odstartuji k patřičným komnatám. Jsou pochopitelně obsazené. Břišní dutina vibruje a hlavou se honí myšlenky, co by asi následovalo po nedobrovolném protržení hráze. Pasažéři právě s převelikým potěšením konzumují kořeněné kuře s rýží. V okamžiku, kdy monitor prozrazuje, že jsme překročili hranici Pákistánu, konečně překračují práh uvolněné toalety. Erupce je prudká a dobře slyšitelná. Doufám, že se to nedoví pákistánské úřady. Indický odpad totiž odkládám nad jejich výsostným územím. Nerad bych zavinil další mezinárodní šarvátku.

 

 

 

Přestože letíme stále nad pevninou, žaludek mám pořád jako na vodě. Po jisté chvíli se stává zázrak. Může za něj opět nezapomenutelný Miloš. Nezištně mi daruje svoje pivo. Nahořklý chmelový mok zabírá okamžitě. Pro jistotu přináší ještě jeden exemplář. Pocucávám ho po kapkách, takže během likvidace obsahu plechovky stačíme přeletět celý někdejší, vodkou prolezlý Sovětský svaz. Nad Polskem už se mohu pustit i do odloženého kuřátka s rýží. Po této zkušenosti řadím český národní nápoj mezi léčiva s doporučením jej skrovně užívat. A to i přesto, že biblické zdroje odkazují při žaludečních problémech na konkurenční tekutinu z vinné révy

 

 

 

Schyluje se k večeru a my se tiše snášíme k velkoměstu nad Temží. Hned po přistání se musíme urychleně přesunout na místo startu spoje do Stověžaté. Vyznat se na londýnském letišti je však složitější než písemka z čínštiny. Všechno s důvěrou svěřujeme do rukou naší osvědčené dámské dvojice. Obě sličné děvy totiž poutají pozornost svůdnými růžovými tričky, a tak nám jenom tak lehce nezmizí z dohledu. Ukázněně se za nimi táhneme ve spořádaném zástupu a vypadáme při tom jako absolventi zvláštní školy na prvním společném výletě. Bezpočet odboček, stovky metrů po halách i kilometry metrem nakonec úspěšně zvládáme a ledabyle se stavíme do fronty na odhalení teroristů. Celá naše výprava proplouvá bez nejmenšího zadrhnutí. Až na moji maličkost. Baťůžek putuje na stranu a já poslušně za ním. Nadprůměrně opálená dáma pokročile barokních tvarů se pouští do pátrání. Vytahuje všecky možné nabíječky, zapocenou mikinu, usmrkané kapesníky a další cestovatelské nezbytnosti, a až v samém závěru narazí na igelitový balíček poslední záchrany. Vězí v něm tři pozůstalé trojúhelníčky sýru Primator, které by měly primárně sloužit k zabránění smrti hladem po případném ztroskotání v pustinách. Bystrá dáma v tom patrně vidí dobře zamaskovaný semtex či jiný výbušný materiál české produkce a dotyčnou trojici okamžitě úředně zabavuje. Pravděpodobnější verzí však bude domněnka, že při svém nesporném apetitu narazila na vítaný zdroj potěšení směřující k dalšímu zvýraznění její prostorově náročné postavy.

 

 

 

 

Poslední překážka je snad zdolána a nám už zbývá jen pohodový večerní přelet kanálu La Manche s následným přistáním nedaleko hory Řípu. Zakroužíme nad milovanou Matkou měst a snášíme se k Ruzyni. Na nějaké důstojné rituální zakončení se vřelými objetími a nekonečným líbáním však nemáme čas. Do Brna, kam mají namířeno Jana s Milošem, co nevidět odjíždí úplně poslední dnešní vlak. Přidávám se k nim. Taxík nás za směšných sedm stovek, které mimochodem stále Milošovi dlužím, hodí na hlavní nádraží, a brněnský pacifik je, takřka doslova v hodině dvanácté, naší nerozlučnou dvojicí úspěšně zastižen.

 

 

 

 

 

Rudý svět nejhlavnější pražské nádražní haly sice oplývá prostorem, ale k nějaké útulnosti má poměrně dost daleko. Za pouhých pět hodin mi startuje první spoj na moravský Dálný Východ, což se dá při troše uskrovnění v pohodě vydržet. Ona pohoda, kdy se podobně jako desítka dalších vyčkávajících v horizontální poloze uvelebím na zem vedle svých zavazadel, však příliš dlouho netrvá. Příslušníci organizace, jež by měla pomáhat a chránit, mě vyzývají, abych polohu radikálně změnil, jinak použijí přítomných donucovacích prostředků. O něco později jsem pomocí rozhlasu, jakož i zmiňovaných ostražitých strážců veřejného pořádku vypoklonkován na čerstvý vzduch. Údajně zde nastoupí nažhavená úderka kosmetiků podlahových krytin a během příštích tří hodin se bude zabývat generálním úklidem. Při vší úctě k Českým drahám se mi takovýto přístup ke svým klientům jeví jako poněkud surový. Trocha dobré snahy, kterou uvedená státní instituce evidentně neoplývá, by pro těch pár nočních ztroskotanců našla zcela jistě elegantnější řešení. Zodpovědným papalášům, co si teď hoví doma v peleších, asi zatím nedocvaklo, že pražské centrum není po půlnoci zrovna nejbezpečnějším útočištěm. Tak jako tak se tu i s dalšími nešťastníky právě ocitám. S velkým báglem a malým batohem se tedy vydávám za krásami Stověžaté. Pod Václavem míjím pár bledých děv ve společnosti pasáků, na Můstku zase hejno tmavých výrostků v obležení policajtů. Závěr nočního pobytu se odehrává v přednádražním parku. Více či méně pinklí houmlesáci jsou zatím nejpřívětivější skupinou, kterou po přistání na rodné hroudě potkávám. Takovéto přivítání domovinou jsem si opravdu nepředstavoval!

 

 

 

Ranní vlak je opravdu přistaven. Úplně poslední cesta bude patrně tou nejpříjemnější za celé uplynulé tři týdny. V kupé se ozývá jen tiché šustění a za okny probíhá neuvěřitelné představení. Míhající se krajina s barevnými poli, zelenými lesy a ranními mlhami, zkrátka a dobře, zemský ráj to napohled.

 

 

 

Takže, ádié, Indie! Byla jsi úžasná, ale na Čechy a Moravu, kraj, která je nám domovem, jednoduše nemáš...

 

 

 

----------------- konec -----------------