K nejkrásnějšímu jezeru Himalájí

 

- Ádié, Indie! -

 

 

díl devátý

Protože nechceme našemu řidiči dávat příležitost k bláznivé jízdě, vyrážíme s více než dostatečným předstihem. Neujedeme z Diskitu ani pět kilometrů a už opět stojíme. Nejenom my, ale celá dlouhá kolona. Příčina je zcela jasná. Dva vojenské náklaďáky se zasekly v místě, kde je na jedné straně silnice kolmá stěna nahoru a na druhé totéž směrem dolů. Mezitím jen pár metrů, které na vzájemné minutí nestačí.

 

 

 

Tak jako všichni ostatní, i my opouštíme interiér našeho přibližovadla. Zatímco nervózně přešlapujeme na okraji srázu, bohorovní Asiaté to berou jako vítaný odpočinek. Postarší dáma využívá čas k modlitbě buddhistického růžence, najatí šoféři k poklidnému pospávání a vojáci, kteří všechno způsobili, si dělají ze všeho legraci. Čekání trvá už dobrou půlhodinu, ale neděje se vůbec nic. Zodpovědní velitelé asi čekají na povely z Generálního štábu. Po dalších dvaceti minutách přece jen registrujeme nenápadný pohyb. Jeden vůz se natlačil na skálu a druhý se po centimetrech sune po samém okraji propasti. „Spadne nebo nespadne?“, klade si otázku každý z účastníků napínavého divadla. Přání všech je nakonec splněno. Obranné síly Indie nepřišly o materiální ani lidskou sílu a předlouhý konvoj se může dát opět do pohybu.

 

 

 

 

 

Horská cesta se přesunuje ze skalního úbočí do rozlehlého řečiště. Náš nadržený kočí práskne do koní a s jedním kolem na rozmlácené krajnici předjíždí celou kolonu. Z protisměru se k nám blíží jiné auto. Normální šofér by se hleděl co nejdříve zařadit na svoji stranu. Ne tak náš závodník s tváří anděla! Neubírá plyn a řítí se vytrvale dopředu. V okamžiku, kdy se srážka zdá být nevyhnutelná, udělá střelhbitý manévr doleva a bez varování se drze nacpe do miniaturní skuliny. Protijedoucí kolega mu jen zahrozí pěstí, ale náš zběsilý ďábel si z toho absolutně nic nedělá. Předjíždí dál všechny a úplně všude. Až to Eva nevydrží a zřetelně mu dá najevo, že na rozdíl od něj je nám život stále ještě milý a netoužíme ho utratit v jakémsi himalájském zapadákově. Řidič zvolní a rychlost posunu upraví na třicet až čtyřicet. Přestože je cesta zase rovná a teď už i úplně prázdná.

 

 

Takřka veškerý provoz se už před chvílí stačil odchýlit k sedlu Kardung La, takže si můžeme užívat takřka úplné samoty. Nedávno vybudovaná silnice kopíruje údolí řeky Shyok, ve kterém není široko daleko žádná vesnice. Jenom hory a hory a hory. A také zmíněný horský tok, který se v rozvětvených pramíncích rozlévá po řečišti nebo v divokých peřejích burácí sevřeným kaňonem.

 

 

Jediným náznakem civilizace jsou tady kasárna s nevelkou posádkou. Službu konající borci zde bydlí ve stanech či jakýchsi zateplených kůlničkách pokrytých rezavým plechem ze sudů od asfaltu. V létě je to relativní pohoda, ale jen těžko si tu lze život představit v době, kdy strategická sedla zavalí sníh a sporá lidská sídla odřízne od světa.

 

 

Silnice se opět přesunula do skalních srázů, což znamená, že bude plná nepřehledných zatáček. Andělský ďáblík opět zapomněl na dobré vychování a znovu zkouší jet na hraně. V jedné ze zákrut se mu to znovu mohlo vymstít. Po naší straně cesty se zničehonic vyřítí podobný mládenec s nějakým gazíkem a nebýt bleskové reakce našeho šoféra, který nás málem přilepuje na skálu, mohl jeho kolega skončit v rozběsněných kaskádách. Dost možná, že po čelním střetu by se tam spolu s ním vykoupala i naše posádka. Tentokrát si pro změnu pěstí zahrozí zase náš snědý andílek. Protijezdec se na to tváří jako by se nechumelilo.

 

 

 

Jedeme už skoro dvě hodiny skalnatou divočinou, a proto se rozhodujeme pro krátkou zastávku. Zchátralejší třetina napravo, půvabnější zbytek světa doleva a náš přepravce ukládá své povadlé tělo do horizontální polohy. Optimální variantou je příjemně vyhřátý asfalt hned vedle auta. Tady si to může klidně dovolit. Potkat tu nějaké vozidlo se bezmála rovná zázraku.

 

 

 

 

Už si ani nepamatujeme, kdy jsme naposled projížděli nějakou osadou. Vesnička Shyok, která se usadila na stráni nad stejnojmennou řekou, si dovolila hned vedle silnice otevřít zbrusu novou restauraci. Je v ní pár plastových stolů a podlaha vysypaná štěrkem. Starousedlí i kočující domorodci ji využívají na vícero způsobů. Mimo jiné i jako modlitebnu. Šlachovitý stařík pohozený na prostém lůžku vytrvale odříkává naučené mantry a indická rodinka spíná ruce k prosbám o nadpozemské přiznání. My jsme ale tak vyhládlí, že se v tuto chvíli nedokážeme soustředit na nic jiného než na jídlo. Je prosté, přiměřeně kořeněné a na talíři vydrží sotva pár minut.

 

 

 

 

 

 

 

Hlavní tok odbočil směrem k blízké Číně a my se vydáváme sevřenějším údolím proti proudu menší říčky. Její břehy tu a tam obrůstá nízká zelená tráva. To je nadějným příslibem, že bychom mohli narazit na nějaké živočišstvo. Dlouho čekat nemusíme. Nejdříve obdivujeme pasoucí se stádečko vraných koní a o kousek dál i vztyčené postavičky zvědavých syslů.

 

 

 

Zničehonic k nám od hor zaduje velice silný vítr. Kvílející meluzína zvedá mračna jemného písku a ve zběsilých poryvech jej rozvívá všude okolo. Asfaltka se najednou vytrácí a naše auto musí překonávat bílé návěje. Překvapivé zpestření však nemá dlouhého trvání. Jak rychle se uragán zjevil, tak rychle je zase po něm. Do dnešního cíle nám už zbývá sotva patnáct kilometrů.

 

 

 

Ucházející povrch silnice se poměrně často promění v rozmlácený tankodrom. Stává se to v místech, kdy se na hlavní proud napojuje boční údolí. Při průtržích či jarním tání se jím valí obrovské proudy vody, které během krátké doby cestu zavalí vrstvou štěrku a balvanů. Nánosy mohou být i pět metrů vysoké. Bagr sice dříve či později nějaký průtah vytvoří, ale o normální komunikaci se v takových místech může jen zdát.

 

 

Netrpělivě očekávaná vodní plocha je konečně pod námi! Modrá kráska jménem Pangong Tso se nám představuje v plné nádheře. Jezero by mělo by být sto třicet čtyři kilometrů dlouhé a přibližně čtyři široké. Jedná se o úplně největší a prý i nejkrásnější přirozenou vodní plochu v celých Himalájích. Pouze jednu třetinu pobřeží spravuje Indie, zbytek připadá na Čínu. Tak jak bývá ve zdejších krajích zvykem, i tady došlo na územní spory. Vyústily i v několikeré čínsko-indické ozbrojené střety, kvůli nimž byla tato oblast normálním smrtelníkům dlouho zapovězena. Od poloviny devadesátých let se na indické straně závory otevřely, ale i tak je třeba k návštěvě této oblasti získat speciální povolení. Pohraniční šarvátky se tu staly už víceméně běžným folklórem. Naposled se na březích jezera poprali vojáci obou velmocí loni v srpnu. Naštěstí nedošlo na pušky a granáty, ale pouze na kameny. I tak prý museli ranění na obou stranách vyhledat lékařské ošetření.

 

 

 

Popojíždíme o něco dál a dostáváme se do Spangmilu. Původní vesnice se během posledních let stačila proměnit v masivní turistickou základnu. S přehledem míjíme veškeré nově vybudované ubytovací možnosti a zastavujeme u nejvýše položeného domku celé osady. Letmá inspekce Náčelníka a Hasičky roku však shledá v interiéru jisté nedostatky. Zavelí tedy k pátrání po způsobilejší variantě. Jenže, jak ukáže následný rychlý průzkum, nic takového se v celém areálu nevyskytuje. Šíleně hrbolatou cestou proto svižně pádíme zpátky na kopec. Původně vybrané místo však mezitím zabrala skupina indických výrostků. Náš přepravní andílek se pouští do vyjednávání. Doporučuje krajanům se rychle odklidit na jiné místo, protože jsme tu přijeli před nimi. Borci tento důvod odmítají. Dohadování dynamicky graduje a hrozí vyústit v násilnosti. Majitelka domu, která svým způsobem oběma stranám přislíbila nocleh, dělá mrtvého brouka. Asi ví proč. Ve chvíli, kdy napětí na obou frontách dosahuje vrcholu, nabídne řešení. Ubytuje všechny, ale za vyšší cenu. Souhlasíme my a oni taky. Dost dobře nám nic jiného nezbývá.

 

 

 

Slunce už zalezlo za čínský horizont. Paní domácí vypouští vodu ze solárního ohřívače a dobytku v ohradách připravuje večeři. Nakonec přichází řada i na nás. Kolem půl jedenácté přináší jídlo až do pokoje. Totálně odrovnaná Eva už nemá sílu z postele vstát a Slávek se po velkém přemáhání zmůže na stolování vkleče. Moje maličkost dává zavděk i této alternativě. Právě jsem se vrátil z náramně romantické vycházky do měsícem nasvícené okolní krajiny. Mám takový hlad, že bych zlikvidoval cokoliv a v jakékoliv poloze.

 

 

 

 

Tři bytelné postele nehrozí zřícením a navíc disponují i nachystanými přikrývkami. Moji souputníci však sází na jistotu a zahrabávají se do vlastních spacích pytlů. Protože si chci co nejvíce užít zdejších specifik, zakrývám své stařecké tělo jednou z dek. Je náramně tlustá, dostatečně teplá a váží nejméně dvacet kilo. Oplývá však jednou nezanedbatelnou vadou. Není dostatečně široká.

Ať podnikám cokoliv, vždycky na mne odněkud citelně táhne. Venkovní noční teploty se drží kolem několika málo stupňů nad nulou a v našem hotelovém pokoji se netopí. Někdy po půlnoci mi dochází trpělivost. Strhnu z vedlejšího lůžka stejnou přikrývací variantu a umístím ji napříč té původní. Křížové řešení, při němž mám nad sebou snad čtvrt metru povlečené, sofistikovaně zcupované zvířecí srsti vážící kolem půl metráku, však zabraňuje jakémukoliv dalšímu úniku tělesného tepla a až do Božího rána spím jako nakojené nemluvně.

 

 

Na snídani do postele to dnes nevypadá, takže nezbývá než navštívit obytnou haciendu našich hostitelů. Vstupujeme dovnitř temnou předsíní, kde se vzdáváme svého venkovního obutí. Za textilním závěsem se už nachází království paní domácí. Jednou rukou míchá naši ranní krmi, druhou si drží u ucha mobilní telefon a rozvláčně rozmlouvá se svým příbuzenstvem sídlícím někde v Lehu. Následné stolování potom neprobíhá u obvyklého stolu, ke kterému si hladovec přisedne na židli, ale u nějaké vyvýšené poličky, k níž se musí člověk uvelebit přímo na zem. Na ní naštěstí leží docela tučná izolační vrstva z dek a koberců, takže gastronomické posezení ani zdaleka není nepříjemné. Zvlášť, když je ještě na co se podívat. Nemám ani tak na mysli vzpomínanou náčelnici domácnosti, ale výstavu nejrůznějšího nádobí, kterým zaplnila všechna místečka zdejších prostorných kredenců.

 

 

 

 

 

Na našeho dopravního bosse čekáme už nejméně půlhodinu, ale stále není v dohledu. Slávek ho jde pod Eviným dohledem hledat do vesnického centra. Patrně nadešel čas vyhánění dobytka a tak hlavním bulvárem pochoduje sebevědomé stádo statných jaků. Najednou se odněkud přiřítí stejně namachrovaný šofér rozměrného auta a dost nevybíravě si začíná vynucovat přednost v jízdě. Rohatému náčelníkovi putujících sudokopytníků se takovéto omezování svobody pohybu ani trochu nelíbí a najíždějícímu vozidlu se staví na odpor. Něžné stvoření, které je součástí naší výpravy, se naneštěstí ocitá v samém epicentru dění a díky kamenným ohradám nemá kam uhnout. Rozdivočelý býk, na kterého útočící auto působí jako červený šátek toreadora, skloní hlavu, své rozvidlené špičaté rohy namíří na Evu a chystá se k bleskurychlému startu. Buďto v té chvíli dostává rozum vůl za volantem nebo zdivočelého čtyřnohého útočníka osvěcuje Vyšší moc, ale k takřka nevyhnutelnému střetu nakonec nedochází. Hasička roku tak mizí z kolbiště bez boje a přesto jako největší hrdinka.

 

 

Vykutálený přepravce, kterého nám tentokrát cestovka přidělila, si po nějakém utajeném flámu z kamarády asi přispal, proto se na průzkum pobřeží vydáváme po svých. Fotografická dvojka dlouho operuje někde přede mnou, až mi ze zorného úhlu zmizí úplně. Stopla si totiž projíždějící náklaďák, který ji nezištně posunul o nějakých pět šest kilometrů dál. Potuluji se proto kolem břehu v osamění a všímám si detailů, které předěl vody a pevniny činí zajímavým. Voda v jezeře je poněkud slaná a nejsou v ní údajně žádné ryby. Zato poskytuje bezpočet oku lahodících kreací, které jiné vodní plochy nabídnout nedokáží. Třeba bílou trávu či oranžově orámované balvany, za což mohou ve vodě rozpuštěné minerály.

 

 

 

 

 

Nacházíme se ve výškách okolo 4 300 metrů nad mořem. Přesto zde odpolední teplota dosahuje bezmála dvaceti stupňů. Coby vyloženě teplomilný druh si vyhledám nádherně zamaskovaný dolík vysypaný pískem a na příštích pár hodin se v horizontální poloze oddávám nerušenému lapání zdraví prospěšného bronzu. Kromě bezplatného přísunu vitaminu D má neplánovaný relax také další nečekaný efekt. Definitivně se během této statické termoterapie střepávám i dotěrného bolení v nešťastných zádech. Jediným narušitelem solární procedury se stává stádo ovcí, jemuž jsem ale v takovémto neškodném rozpoložení absolutně ukradený.

 

 

 

Ležet v červnu kousek od vody a neokusit slastí, které nabízí, by bylo samozřejmě neodpustitelnou chybou. Naráží to ovšem na malý problém. Některé zdroje koupání nezavrhují, jiné jej nedoporučují. Máme-li dát na mínění domorodců, čvachtání v posvátných vodách Pangongu prý není místním božstvům dvakrát po chuti. Protože můj respekt směřuje ke spirituálním veličinám, které zatím žádný podobný zákaz nevydaly, s naprosto klidným svědomím se do jezerní hladiny odvážím. A jelikož se pohoršovat nesluší, všechno probíhá v naprosto dokonalém utajení. Teplota vody může mít tak kolem osmi, devíti stupňů a proto je takovýto křest ponořením až neskutečně osvěžující.

 

 

 

Vracím se zpátky ke střediskové obci a co to tu nevidím! Nefalšovaná česká fabia! Přestože neoplývá náhonem na všechny čtyři, dovezla indickou rodinku po těch příšerných cestách až sem. Vzdám našim šikovným ručičkám, co makají pod germánským dohledem, přehlubokou poklonu a jdu se do dědiny poohlédnout po nějaké flašce balené pitné vody. Protože mi ji tu nějaký vykutálený borec nabízí za nekřesťanskou cenu, rozhodnu se, poprvé v Indii, pro malý experiment. Otestuji nezávadnost potůčku, který pramení někde vysoko v horách, na vlastním těle. Ostatně mám důvodné podezření, že onen vodní prodavač je podvodník, který tu drahou vodu čepuje do petek z úplně stejného zdroje. Dokazuje to i přítomnost pojízdné cisterny rozvážející nenahraditelnou tekutinu do okolí. Dlužno podotknout, že moje střevní flóra až do konce pobytu žádnou anomálii nenahlásila.

 

 

 

Do večera zbývá ještě chvíle času a tak zamířím na opačnou stranu jezera. Jsem jí přímo unesen! Úzké šíje vybíhající do vody, malá pobřežní jezírka, zatím nepoznané květy, barevné kameny a tisíc dalších pozoruhodností! Našlapuji potichu a nasávám a nasávám…

 

 

 

 

 

 

 

 

Ticho tu a tam přeruší zvuk motoru. Převážně tuzemští autoturisté zajíždí u jedné ploché písečné pláže málem až do vody. Motorkáři na brblajících anglických čtyřtaktech samozřejmě nezůstávají pozadu. Pozadu zůstávám snad jen já. Jakoukoliv stádovitost druhu Homo sapiens příliš neuznávám, a proto si ji, pokud možno, držím raději pěkně od těla.

 

 

 

 

 

 

 

Domů se vracím za rychlého stmívání a proto co nejpřímější cestou. Problém je v tom, že tudy žádná cesta nevede. Prodírám se mezi většími či menšími balvany, překonávám kamenné strže a místy i ostrůvky nízkých pichlavých keřů. V kempu se už rozblikávají lampy a černí budovatelé bílých haciend hlásí fajront. Pohodí žebříky do prachu a jdou do ubytovny. I tady je jí obyčejný hangárový stan.

 

 

 

Paní domácí se dneska vyznamenala! Zatímco patriarcha rodu obcházel stavení s modlitebním mlýnkem, ona navařila rýži, podusila zeleninu a všechno zalila náramně chutnou a dobře okořeněnou omáčkou. Jak se tak díváme, obsahuje i velice často používanou luštěninu připomínající čočku a hrách zároveň. Pokud se nepletu, klasičtí Indové jí říkají dal. Dal bych si pořádnou porci, ale ta je předem daná a podle místních zvyklostí i poměrně skrovná.

 

 

 

 

Po zkušenostech z minulé noci raději zalézám do spacáku i já. Ráno musíme vstávat ještě za tmy, protože před svítáním bude před domem přistaveno naše auto, které by nás mělo přemístit do nějakých fotogenických lokalit. Ve smluvenou hodinu se však žádné vozidlo neobjevuje a tak po čtvrthodince čekání vyrážím do ranního ticha po svých. Jdu opět na místa včerejší podvečerní procházky. I tentokrát je krajina ozářena nízkým sluncem, v daném případě ale z opačné strany. Navíc, široko daleko nevidím jediného človíčka. I kdyby nebylo jezero prohlášeno za posvátné, nepopsatelnou duchovní atmosféru bych tu stejně vycítil. Na katedrálu jménem příroda žádný, byť sebevyhlášenější svatostánek, jednoduše nemá!

 

 

 

 

 

 

 

 

Musím si pospíšit, abych stačil stihnout poslední snídani. Kuchařka nám servíruje křuplavé placky čapati a její životní partner mezitím zařizuje vyúčtování pobytu. S tužkou a papírem v ruce mu to zabere více času než naše likvidace jimi nabídnuté krmě. Jelikož stále platí, že ´co Čech, to kontrolor´, Slávek řeší účetní operace paralelně na svém chytrém telefonu. Konečný výsledek obou zanícených počtářů je však dosti rozdílný. Kupodivu však v neprospěch majitele nemovitosti. Náš charakterní Náčelník proto musí vynaložit nemalé úsilí, aby domorodého matematika přesvědčil o jeho pochybení a mohl mu tak následně vnutit jedinou správnou částku, která mu právem náleží.

 

 

 

 

 

Jenom co i s bágly naskočíme do našeho krytého vozu, pod hrozbou násilí donutíme našeho nespolehlivého kočího k malé zajížďce. Osm kilometrů kodrcání po šutrech a výmolech se mu ani trochu nezamlouvá, ale díky vědomí značného počtu hříchů, kterých se vůči nám dopustil, nakonec souhlasí. Vyklopí nás v úžasně kouzelné části pobřeží vyšperkované celou řadou lagun a písečných šíjí. Trousíme se ve dvojicích i v osamění tím nevšedním himalájským rájem a dosyta si vychutnáváme výjimečné chvíle, které nám na samý závěr pobytu nabízí.

 

 

 

 

 

 

S vědomím, že mohu být považován za hazardéra, exhibicionistu či blázna si ani tady nedokážu odepřít miniaturní vodní ochutnávku. Od Indie jsem sice spolehlivě chráněn vyhlodanými nánosy písku, zato Číňané mě mají z protějšího břehu přímo na ráně. Nemám nejmenších pochyb o tom, že jejich sofistikované pohraniční kamery pořídily detailní záběry a teď už nadosmrti vězím v utajené databázi komunismu nebezpečných osob.

 

 

 

 

 

 

 

Naposled zamáváme nezapomenutelné modré perle Himalájí a podél říčky Tangtse klesáme známou cestou k Durbuku. Míjíme obrovský vojenský komplex, na jehož nádvoří zahlédneme mezi zaparkovanými náklaďáky i dvě naše osmikolové tatrovky. O kousek níž se po delší době zase zasekáváme v koloně. Prý je nějaký svátek a u jeho příležitosti uspořádala indická armáda hned vedle silnice následováníhodnou propagační akci. Kolemjedoucím bez rozdílu státní, náboženské či rasové příslušnosti tu nabízí ochutnávku místních jídel, hrsti bonbónů, sáčky s rozinkami a sladce růžový pudink v bílých pohárcích. Jinak je dobré podotknout, že zdejší vojáci se chovají vždycky a všude přátelsky, neustále se usmívají a tuze rádi mávají na pozdrav. Pravý opak zapšklých khaki mozků, na které si někteří z nás moc dobře pamatují ze zašlých dob reálného socialismu.

 

 

 

Odbočíme z klesajícího údolí a po náramně rozmlácení silnici začínáme stoupat nahoru. Cesta by nás měla vyvést do druhého nejvýše položeného průsmyku planety. Andílek za volantem zase trochu pozapomněl na dobré rady a začíná se převtělovat v ďábla. V žádném případě nedovolí, aby jel někdo před ním. S plynovým pedálem na podlaze předjíždí všude, i v těch nejnemožnějších úsecích. Auto se kolébá, nadskakuje a vytrvale ve vysokých otáčkách naříká. Ještěže to majitelé cestovky, jíž zánovní vozidlo náleží, nevidí!

 

 

 

 

Sedlo Chang La, do kterého jsme kupodivu bez úrazu dorazili, vězí v nadmořské výšce asi 5 300 metrů. Netuším, zda je to způsobeno právě završenou zběsilou jízdou nebo začínající vysokohorskou nemocí, ale všichni se v těch nebeských výšinách cítíme nějak povadle. Slávek to řeší dávkou kofeinu, Eva orální injekcí tekuté čokolády, moje maličkost objímáním jednoho pevně zabudovaného bilboardu. Jediný, kdo se tady blahosklonně usmívá, je stárnoucí dalajláma zírající na svět z nástěnného obrazu zavěšeného v jedné z nejvýše položených indických hospod.

 

 

 

 

 

 

Jestliže bychom dosavadní závodnické ukázky našeho řidiče hodnotili jako příšerné, potom se právě probíhající sešup do údolí rovná hororu. Při dojíždění před námi jedoucího vozidla unisono trneme hrůzou. Pekelný anděl se na něj nalepí a neustálým dotíráním ho vytlačuje z cesty. Jen co nešťastník malinko uhne na stranu, náš borec šlápne na plyn a neurvale se dere dopředu. Většinou s jedním kolem nad propastí. Řekl bych, že i stodvacetiprocentní ateistka Eva se v takové chvíli odhodlá k opravdovým modlitbám. Není se co divit. Týden po našem návratu média zveřejňují zprávu, že z podobné silnice se v Himalájích zřítil autobus. Na místě zůstalo 38 mrtvých.

 

 

 

 

Musíme se trochu vzpamatovat, a tak si zažádáme o krátkou zastávku. Pod námi se otevírá zelené údolí jakoby z jiného světa. Po těch nekonečných kamenných sutích působí jako hřejivý balzám. Dolů nám zbývá snad jen pět set výškových metrů. Doufejme, že je s tím našim kamikadze nakonec zdárně zdoláme!

 

 

 

 

Dojíždíme k jakési nenápadné křižovatce. Snědý borec veškerý provoz směruje doprava. Všichni šoféři se pokynům tohoto regulovčíka poslušně podřizují. Kromě toho našeho. Za každou cenu se míní probojovat na zakázanou cestu. Když to nejde po zlém, musí to jít po dobrém. Dává synkovi plnou hrst rozinek, kterou dostal od vojáků, Slávek to jistí darováním propisky. Podmáznutý strážce pořádku se spokojeně usměje a vytáhne závoru. Tou není nic jiného než ohlodaná haluz z topolového proutí.

 

 

 

 

Nedovolená varianta představuje asi sedm kilometrů rozestavěné silnice. Navzdory občasné přítomnosti pracujících cestářů jí prosvištíme jako blesk. Ještě šílenější tempo vykazujeme na hlavní silnici v údolí Indu. Hustý provoz není vůbec na překážku tomu, abychom přiměřeně zvolnili. Mahindry, motorky i nesrovnatelně silnější osobáky zdejších zazobanců se musí co nejdříve ocitnout za námi. Děje se tak většinou v nepřehledné zatáčce nebo v uzavřené obci plné pěšáků, bicyklistů a volně putujících krav. Když konečně dosvištíme do Lehu, náramně si oddychneme. Právě skončilo jedno z největších dramat v našem životě.

 

 

 

Hodíme bágly do našeho ´Pís gesthausu´ a pádíme do města. Slávek už nejméně týden sní o tom, jak ochlupení své brady nechá zušlechtit místním specialistou. Holičů je tu nepřeberně a takřka všichni jsou na chlapy. Vybereme toho nejhezčího a svěříme mu našeho Náčelníka. Jeho počínání potom sledujeme v přímém přenosu přes okno výkladu. Je to napínavější než televizní seriál. Majitel salonu pánské krásy nejdříve klienta zmasíruje a poté několikanásobně namydlí. Načež uchopí ostrou břitvu, aby s ní celou příští čtvrthodinu šermoval v těsné blízkosti nosu, úst a napjatých krčních tepen. A to ještě zdaleka není konec. Následuje otevírání nejrůznějších flaštiček a postupné nanášení jejich obsahu na depilovanou Náčelníkovu tvář. Operace graduje ručním masírováním dotyčných oblastí, které nemá daleko k masakru. Celé představení trvá rovných čtyřicet minut! Pacient je kupodivu stále naživu a dokonce schopen zchvácenému mistrovi zaplatit. Doufejme, že bude z místních holičů nadosmrti vyléčený. Opak je pravdou. Sotva se vypotácí ze salonu, začne básnit o tom, že se tu musí ještě nejméně jednou vrátit.

 

 

 

 

Boční uličky oplývají neobyčejným kouzlem. Vedle zmíněných frizérů tu operují krejčí, ševci, kovotepci a další kumštýři. Mezi tím závodí kluci s rozdováděným pláštěm od kola, korzují maskovaní gastarbeitři a důstojně vykračují sebevědomí sikhové s turbany. Děcka na všechno zírají s otevřenou pusou z otevřených oken a jejich sousedé rádoby skrytě ovlažují vysušené zdivo tekutinou z močového měchýře. Kdo nenasál vůně odlehlých zákoutí, neví o Indii skoro nic.

 

 

 

 

 

 

 

 

Vracíme se do našeho ´Domu pokoje´. A hned vzápětí nás čeká obrovské překvapení. Jana i s Milošem přežili! Přestože je už černá tma, barvitě nám líčí průběh svého čtyřdenního putování. Najatí ´gajdové´ je za pomocí dvou koní tahali po sotva znatelných pěšinách ve čtyř až pětitisícových výškách. Občas je nechali pochodovat úplně o samotě. Bez jídla, signálu i informací. Když se do této hry začala jednou vkrádat i čím dál větší tma, začala z toho mít bobky nejen naše chrabrá dvojice, ale i samotní průvodci. Přečkávat noc bez ničeho na pětitisícovce, může znamenat, že se jedná o noc poslední. Jakýmsi zázrakem se obě skupiny nakonec našly. Díky Bohu pak mohli úspěšně doklopýtat do civilizace a nakonec se přesunout i k nám do Lehu.

 

 

Vše nasvědčuje tomu, že se schyluje k závěru indického pobytu. Je vyhlášeno osobní volno, a tak si každý dělá co chce. Moje ´cochcárna´směřuje především k obstarání nějakých nezbytných suvenýrů. Znovu se poflakuji po centru a přilehlém okolí. Trhovci a trhovkyně nabízí koření a zeleninu, řezníci před očima porcují čerstvé zvířecí mrtvolky a modlitební mlýnky či fáborky hlásají do větru svá tajemství. Potkávám vyholené mnichy v dlouhých hábitech, západní turisty v krátkých kalhotách, muslimky s šátky na hlavě a brněnského Kudrnu zírajícího z omšelého z plakátu. Mezi tím se tu občas objeví potulná kráva a bez jakýchkoliv rozpaků upustí na dlažbu voňavé znamení své přítomnosti. Při tom všem musí našinec ještě bedlivě sledovat dopravní dění, aby jej na hrbatém hlavním bulváru náhodou něco nesejmulo.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

V nejrušnějším místě Lehu, tedy na jejich jakémsi Václaváku, klesám znaven na lavičku a civím do blba. Zničehonic si ke mně přisedne šlachovitý dlouhovlasý obstarožník evropského vzezření. Ptá se odkud jsem, co tu pohledávám a takové ty nejběžnější otázky. Pomocí posledních padesáti anglických slovíček, které ještě z mé děravé makovice nestačily vyprchat, se mu snažím odpovídat. Musím mu dát na vědomí, že nejsem Francouz, jak se původně domníval, ale občan České republiky, což ho z nějakého neznámého důvodu evidentně potěší. Konverzace utěšeně pokračuje a já se postupně dovídám, že tento na první pohled zajímavý človíček je vlastně Angličan, který v těchto končinách tráví více času než na svých rodných ostrovech. Je hudebním skladatelem, a jak dosvědčují údaje na internetu, aranžoval i písně pro jednu z nejznámějších kapel své doby, populární Rolling Stones. Nick Harrison mi notuje melodie nějakých světoznámých hitů, na jejichž podobě se podílel, ale protože beat nebyl nikdy mým preferovaným šálkem kávy, vůbec se nechytám. Přestože v jeho očích musím vypadat jako absolutní muzikální analfabet, chová se ke mně neskutečně přátelsky a dokonce ochotně na sebe dává všecky možné kontakty. Když se potom doma podívám na internet, jsem docela mile překvapen. Jeho melodie nejsou žádnou tupou divočinou, ale naopak vynikají harmonickou nápaditostí a velmi slušnou dávkou lyriky. Kdo se chce přesvědčit, ať si vygúgluje https://nickthefiddle.com a možná mi dá zapravdu.

 

 

 

Kdosi z naší party se odkudsi dověděl, že ve Spituku by měli mniši právě dokončovat pověstnou mandalu. Volba je tedy jasná, míříme znovu k Indu! Pro jistotu si u službu konajícího taxikáře zavčasu zamlouváme i zpáteční odvoz. Repríza večerního pěšího návratu mě ani trochu neláká. Vstupujeme do kláštera. Pokojně se usmívající mnich otáčí modlitebním mlýnkem a na venkovních zdech visí anglicky psané odkazy současného dalajlámy. Mluví o míru, o pokoře a o samých ušlechtilých záležitostech. V zorném úhlu nápisů se však objevují i zmiňované mnohahektarové vojenské prostory. Celkový obraz odráží reálnou podobu současného světa. Je plná absurdních paradoxů.

 

 

 

 

Po doslova detektivním pátrání konečně nalézáme epicentrum hlavního dění. Buddhistická duchovní elita v rudooranžových kutnách je shromážděna kolem velkého pestrobarevného obrazce. S pekelným soustředěním právě vytváří neobyčejně složité výtvarné dílo. Výhradním materiálem je několik odstínů jemného písku. Kuželovitými trubičkami jej mniši vsypávají na přesně určená místa. Zhotovení takovéto mandaly prý zabere dva až tři týdny soustředěné práce několika lidí. Když je všecko hotové, na nějaký čas se dílo ponechá k možnému prohlédnutí. A potom se jedním trhnutím písek sesype na jednu hromadu. Ať už si o buddhismu myslíme cokoliv, poselství mandaly je jasné. Všecko na světě, byť sebepracnější a sebekrásnější, jedenkrát pomine! Co bude potom, je ovšem další otázka. Dost možná ta úplně nejdůležitější.

 

 

 

Dlouhý pobyt v klášterních komnatách není zrovna mým oblíbeným koníčkem, proto po půlhodince obdivu k sympatickým výtvarníkům vybíhám na otevřenou horní plošinu. Na jedné straně se klikatí Indus, pode mnou starý mnich stále otáčí modlitebním mlýnkem. Kdykoliv se naše oči střetnou, vždy se znovu náramně mile usměje. Zatímco někdo u sebe stále nosí růženec, talisman či debetní kartu s milionem eur, v mé kapse se permanentně ukrývá miniaturní souhrn novozákonních spisů. Tu a tam do své lékárničky na duši nahlédnu a hledám odpovědi na aktuální otázky. Ona chvíle právě nastala. Už poněkolikáté se sám sebe ptám, jaký postoj zaujmout k duchovnímu světu, který nabízí odlišná ideologie, v tomto případě buddhismus. Vymezit se, tolerovat nebo kopírovat? To třetí je v mém případě nadbytečné, protože mám za sebou už dostatek výrazných spirituálních zážitků, které se udály na vyloženě křesťanských základech. Možná to někdo pokládá za bizarní formu šarlatánství, ale otevírám onu kapesní knížečku. Texty, které mě praští do očí, mi zároveň málem vyráží dech. Už počtvrté v řadě se mi na podobné otázky položené v několika klášterech dostává úplně stejné odpovědi. Novozákonní úryvky zvěstují jediné: Milovat své bližní, přát jim dobré, svolávat na ně požehnání. Dokonce i v takových případech, kdy mě budou pokládat za svého nepřítele. Dál už pátrat nepotřebuji. Usměji se na mnicha a mizím v potemnělých zákoutích.

 

 

 

 

 

-------------------------------------------------------