Do údolí řeky Suru

 

- Ádié, Indie! -

 

díl sedmý

Přichvátali jsme do Kargilu. Toto desetitisícové město má zvláštní tvář. Nejsme totiž už ani tak v Ladaku, jako spíš v Kašmíru. Jak později zjišťuji, nepořídil jsem tady ani jedinou fotografii. K vidění jsou tu buď nějaká skladiště nebo kasárna. A také lidé jiného vyznání, vzhledu i oblečení. Na mužích se to nepozná, zato dámy neklamně prozrazují, že náleží k přívržencům proroka Mohameda. V celém okrese, kde žije kolem sto dvaceti tisíc lidí, má být takto orientovaných až osmadevadesát procent. Je to úplně jiný svět, kde asi platí i jiná pravidla. Například náš řidič tu nemůže poskytovat své logistické služby. Najímá si proto svého kolegu, který patří mezi zdejší usedlíky. Na rozdíl od našeho parda je výrazně mladší a už na první pohled pochází z odlišné rasy. Pokud mají oba něco společné, pak je to stejné auto a podobně vstřícný přístup ke svým klientům.

 

 

U benzinové pumpy dochází k mohutnému přepřahání. Náš mobilní majetek jde i v tomto případě na střechu a my se spolu s příručními zavazadly nacpáváme dovnitř. Tentokrát to však bude malinko složitější. Už tak těsný interiér subtilního suzuki musí pojmout ještě jednoho pasažéra. Je jím náš starý dobrý veterán, který své vozidlo ponechává svému osudu na rohu přilehlého parkoviště.

 

Velice slušná asfaltová silnice se proplétá mezi poli a vesnicemi v údolí řeky Suru. Stromy jsou tu větší a zeleň se, na rozdíl od Ladaku, šplhá i do svahů. Mladík za volantem svůj vůz popohání k maximálnímu výkonu, takže jsme ještě za světla asi v polovině zamýšlené cesty. Asfalt poté vystřídá šotolina, denní světlo večerní temnota a nerušené putování vynucená zastávka. Jsme u nějakého kontrolního stanoviště se závorou, kde bychom měli k dalšímu posunu obdržet speciální povolení. Službu konající zřízenec však uvnitř podřimuje, takže jej zástupci naší delegace musí nejdříve probudit. Následují zádrhele s vyplňováním formulářů, nefungující propiskou a desítka dalších problémů, do jejich řešení se evidentně lenivému policajtovi ani trochu nechce. Poněkud bizarní záležitostí se však jeví identifikace našeho původního šoféra. Přestože pochází z jiného správního celku, nepřibalil si žádnou místní občanku, dokonce ani platný řidičák. Zatímco my s sebou taháme patnáctikilové bágly, on kromě mobilního telefonu neveze vůbec nic. Důležitějším je však fakt, že se na ostřeji sledované muslimské teritorium nakonec nějakým zázrakem dostává, byť jen s touto veleskromnou výbavou.

 

Podobně jako Fotoksar, i Suru Valley má na svědomí náš akční plánovač Miloš. Vymyslel trasu, po které zatím patrně nejel ani jeden z našich šoférů. Kraj už zahalila dokonalá tma a cesta opouští obydlené vesnice. Vystoupá nahoru a potom po vrstevnici věrně kopíruje krkolomné svahy pod námi. Na jejich dně se tu a tam objeví nějaká světýlka. Auto se kymácí ze strany na stranu a dává nám tak najevo, že povrch horské komunikace nebude ani zdaleka ideální. Nikdo z nás netuší, kde jsme a kam vlastně dojedeme. Venkovní temnota se začíná vkrádat i do duší. Jak se později dovídáme, i zapřísáhlá ateistka Jana měla v tuto chvíli nutkání poprosit Slávka, jinak nemocničního kaplana, o přímluvnou modlitbu.
 

 

Po dlouhých hodinách nekonečného drkotání nakonec přece jenom přijíždíme k nějakým budovám. Podle všeho se jedná o horolezeckou základnu. Přestože už máme kolem půlnoci, ochotní správcové v muslimském odění nám otevírají. Většina naší expedice využívá k přečkání noci nabídnutý spartánský interiér. Miloš však chce mermomocí fotografovat hvězdnou oblohu. Spolu s Janou se nad ním ustrneme a roztahujeme své spacáky hned vedle jeho výbavičky. Jen co ji Mistr zamíří na nekonečno, začne se nebe zahalovat do mraků. S tímto časosběrným snímkem se fotograf patrně moc chlubit nebude.

 

 

Chladná noc pod širákem končí stejně chladivým ránem. Až v tuto chvíli si můžeme uvědomit, kde jsme se to vlastně ocitli. Nad hlavami nám strmí nebetyčné sedmitisícovky. Dlouho to ve spacáku nevydržím a tak ještě za mírného šera vyrážím na základní průzkum nejbližšího okolí. Navzdory časné jitřní době tu už vesele pulsuje klasický pastevecký život. Místní kovbojové vyhání stáda do svahů, malí caparti jim přitom asistují a hospodyně sbírají do velkých košů na zádech trus na topení.

 

 

 

 

 

 

S výchovou dospívajících jedinců bývají problémy A to nejen u lidí. Odrostlá telata se nehodlají smířit s omezováním svobody a jakémukoliv nucenému směrování se vehementně brání. Pastevci i pastevkyně je vší silou tahají za rohy, za uši či za ocas, ale nakonec se jim dorostenci stejně nějak vysmeknou a s náramným potěšením si pak vyhazují s kopýtka. Totalita zkrátka netáhne, dokonce ani v typicky muslimském prostředí.

 

 

 

 

Nebe se začíná projasňovat. Neváháme a okamžitě startujeme k lehkému výšvihu do čtyřtisícového sedla. Že nebude zrovna lehký se přesvědčujeme co nevidět. Převýšení, na které starousedlíkům stačí půlhodina, zdoláváme za čtyřnásobek. Ale výhledy jsou omračující! Pod námi sytě zelená niva s políčky ječmene, vysoko nad hlavami zasněžené sedmitisícové štíty. Dojem, který se nám teď vrývá do duše, nedokáže zprostředkovat jakkoli kvalitní fotoaparát. K pojetí prostoru v celé jeho velebnosti je osobní účast nevyhnutelná.

 

 

 

 

Pomalu se i s Janou suneme po vyšlapaném chodníku k výšinám. Nejdříve narazíme na krávu a poté na Miloše. „Zajímavý, co?“, pronese svou obvyklou holou větu a zasněně hledí k sedmitisícovkám. Nepochybujeme o tom, že být tady o pár dnů déle, určitě si na některou z nich jen tak polehku vyběhne. Ostatně, se spásnými operacemi má už osobní zkušenosti. Někde v pákistánském Karakoramu jeho výpravu údajně zachraňovala helikoptéra. Dokonce i s nějakým ministerským papalášem na palubě!

 

 

 

 

 

Pod převisem kousek od nás zahlédneme stan. Nějaký borec si vedle něj právě připravuje něco k snědku. Že by si tu někdo z místních vyrazil na romantický vandr? Ale, kdepak! S největší pravděpodobností se jedná o jednoho z budovatelů mohutné vodní strouhy. Po dokončení bude asi sloužit k zavlažování polí v nedalekých údolních rovinách.

 

 

Zatímco souputníci volí k dobytí sedla víceméně přímý kurs, moje separatistické tendence lákají k obchvatu. Stoupám do svahů, drápu se po skalách a nepřestávám přitom obdivovat nádheru zdejší květeny. Zvláště na vlhčích místech svojí pestrostí přímo oplývá. Když k tomu přidáme zemitou barevnost kamenů a abstraktní kreace vytvořené přisátými lišejníky, pak máme šanci procítit jednu z nejpříjemnějších chvil celé himalájské výpravy.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Poněkud jsem tu cestu do sedla neodhadl a vystoupal o nějaké dvě stovky metrů výš. Což je v těchto sférách pro bídného Evropana z trapných nížin docela znát. Dýchám jako žíznivý pes i když jen postávám, co teprve, když má dojít k nějakému posunu směrem nahoru! To místní dorostenky, které si tady vyběhly zahrát na schovávanou, vykazují jiné výsledky. Pohybují se s lehkostí laní a po skalách poskakují jako kamzíci.

 

 

 

 

 

 

Výhledy z doporučovaného průsmyku nezklamaly! Je odsud vidět do údolí po obou stranách hřebene. Majestátní horské hradby se vypínají až do mraků, které je střídavě zahalují a zase napínavě odkrývají. Škoda, že na dokonalé vychutnání té dramatické nádhery nezbývá moc času. Naplánovaný odjezd tak i tak posouváme o pár hodin dozadu. Ale to zpoždění nám bezesporu tentokrát stojí za to!

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Spouštím se po kozích stezkách dolů, kde narazím na skupinu rozdováděných školáků. Docela drze po mně škemrají peníze, cigarety nebo něco na zub. Lehkou svačinku, kterou jsem si na výstup přibalil, velkoryse odmítají. Vypadá to, že z nich brzo vyrostou všeho schopní bojovníci příští kargilské svaté války. Ostatně, ta poslední se v těchto končinách odehrála mezi dubnem a červencem roku 1999. Tehdy do kraje kolem Kargilu pronikly vojenské oddíly ze sousedního muslimského Pákistánu, za pomocí zdejších partyzánů toužily tento region oddělit od vlastního Ladaku a posléze připojit ke svému nábožensky jednolitému území. Indové si to samozřejmě nenechali líbit a s leteckou podporou na separatisty zaútočili. Údaje o počtech obětí se různí, ale podle skrovných odhadů přesáhly tisícovku. Jakkoli se pod tlakem světových mocností situace nakonec uklidnila, v oblasti neustále operují mohamedánské gerily, které tu a tam vyrukují s nějakým militaristickým výpadem. Podle některých zdrojů mají tyto nešťastné územní spory za posledních třicet let na svědomí asi deset tisíc obětí. A jak to tak vypadá, horká kašmírská půda jen tak rychle nevychladne. O tom buď Miloš při verbování do těchto končin nevěděl nebo to velice mazaně zatajil. Ostatně, kromě nás se tady ani žádní jiní turisté v tuto chvíli nevyskytují. Přestože se má jednat o široko daleko nejkrásnější údolí.

 

 

 

Od budoucích muslimských osvoboditelů se přesouvám k nápadně něžnější množině. Sehraná parta několika dívenek tu právě v potoce pere prádlo. Samozřejmě ručně. Čisté kousky potom roztahují po zeleném trávníku, kde se už o jejich vysušení postará příjemně hřející sluníčko.

 

 

 

Pokud byli zmínění puberťáci až přehnaně militantní, potom o mnoho starší správcové chaty působí naprosto mírumilovně. S úsměvem na rtech nás pohostí a na příští cestu popřejí všecko nejlepší. S velkými díky jim zamáváme na rozloučenou a v náramně dobré náladě zamíříme zpátky ke Kargilu. Samozřejmě pozdravíme i pilně pracující stavaře, kteří kousek opodál budují z místních zdrojů úplně nový rodinný domek.

 

 

 

 

Konečně vidíme, o co jsme při včerejší večerní jízdě přišli. Hluboko pod námi je jako na dlani klikatý tok řeky Suru, kolem ní se zelenají louky či obilná políčka a celý obzor rámují nebetyčné velikány masívu Kun Nun. Připadá nám to jako bájná Šangri-la, vysněný, dokonale harmonický ráj na zemi. Že se nacházíme v jednom z největších ohnisek světového napětí, nemáme v danou chvíli ani nejmenšího tušení.

 

 

 

 

Obávané kontrolní stanoviště, které nás včera trochu potrápilo, dnes nevyvíjí žádnou zvláštní zdržovací aktivitu, takže můžeme vesele uhánět dál. A mladý šofér si na rychlosti posunu dává opravdu záležet. Dědina nedědina, se sedmi lidmi na palubě sviští jako uragán a s jednou rukou na klaksonu předjíždí povozy, krávy, pomalované mahindry i evidentně výkonnější osobáky. Nejpůvabnější dolinou plnou rozkvetlých himalájských růží se tak zanedlouho dostáváme do města nepříliš zajímavého vzhledu, do Kargilu.

 

 

 

 

U benzinky nad městem na nás kupodivu stále ještě čeká naše staré známé suzuki. Rozloučíme se s mladým řidičem kašmírského vzezření a opratě opět přenecháme jeho tibetskému kolegovi. Ten patrně chytil nějaký bacil bláznivé jízdy a zpáteční cestu k východu bere jako tréning na himalájskou rallye. I tak si však stačíme všímat neopakovaného kouzla horské pouště, která nás provází až k více než čtyři tisíce metrů vysokému průsmyku Fotu La. V podvečerním nasvícení bizarní krajiny potom klesneme k místu dnešního noclehu, náramně fotogenickému klášternímu městečku Lamayuru.

 

 

 

 

Monastýr, který se vypíná na protějším ostrohu, zde stojí už dobrých pět set let. Před jeho vybudováním však mniši obývali okolní jeskyně. Větší či menší skalní otvory sice zejí prázdnotou, ale dodávají tomuto místu velice tajuplný ráz. Určitě by nabídly velice romantické nocování. Moje záda se po včerejším poléhávání na chladném a tvrdém trávníku necítí zrovna v nejlepší kondici, a tak vzdávám Milošovu lákavou nabídku k přespání v klášteře a pokorně se uvelebím na mastňácké posteli v jednom místním penzionu.

 

 

 

 

Po snídani si dopřáváme pohodové potulování duchovním areálem. Ponořím se do šera jedné ze svatyní a ode dveří tiše zírám na systém výuky budoucích mnichů. Holohlaví chlapci v kutnách odříkávají monotónní mantry. Jeden z přítomných pedagogů při tom občas bouchne do bubnu. Že by to ve mně vyvolávalo nějaké velesvaté pocity, se určitě říct nedá, a proto se tvářím poněkud nezaujatě. Dost možná je má pozice tupého sekulára nějakým jasnozřivým jedincem rozpoznána, protože jsem vzápětí tiše vykázán na světlo Boží. Žádným bohabojným Tibeťanem, ale jakousi rádoby posvěcenou Evropankou. Což mi vůbec nevadí. Mám aspoň možnost se vydrápat nad monastýr, tam v dokonalé pohodě zírat do kraje a oddávat se vlastní meditaci. Nějaký láma, co se uvelebil opodál, dělá, jak se zdá, něco až nápadně podobného. A další někde v zákoutí možná mastí úplně normální světské karty. Ty leží pohozené v prachu přímo u klášterních prahů.

 

 

 

 

 

 

 

 

I svatí mužové musí tu a tam sáhnout po něčem tam pozemském jako je prachobyčejné jídlo. Což teprve my, naprosto běžní smrtelníci! Pokud je to možné, nacpáváme se jím v některé z restaurací. Výběr je většinou solidní a ceny až překvapivě nízké. Co se mé maličkosti týká, preferuji indickou klasiku, což bývá zpravidla variace na rýži s vegetariánským pozadím. Ale protože zdejší kuchtíci dokáží kouzlit s nejrůznějším kořením, jedná se nejen o zajímavé, ale v některých případech dokonce o prudce jedlé záležitosti. V Lamayuru je však na vrcholu blaženosti především Eva. Vybrala si krmi s významnými stopami kakaových bobů. Hladina čokolády v krvi je po pozření srovnána a psychika naší psycholožky tak může opět fungovat v obvyklém módu.

 

 

 

 

Nasedáme do auta. Nejedeme nejkratší silnicí do Lehu, ale rozbitou cestou kamsi k horám. Náš skvělý řidič si kvůli nám trochu zajel, to abychom neminuli jednu exkluzívní vyhlídku. Pohádkově dramatický kraj, ve kterém jsme se teď neplánovaně ocitli, mi připomíná scenérie z amerického Utahu. Ta nádhera se nedá popisovat, ta se musí vidět vlastníma očima!

 

 

 

 

 

Po třech dnech jsme znovu v Lehu. Ležení si tentokrát vybíráme jen kousíček od samotného centra. Pro Miloše je to však málo zážitková varianta a tak navrhuje přenocování pod širákem na konci údolí Phyang. Loni mu nebylo dopřáno a tak chce vše letos mermomocí napravit. Janu a mne přibírá s sebou.

 

Hned na začátku zmíněné lokality odbočuje náš šofér poněkud doleva. Ukazuje nám nevelký háj zelenajících se topolů. Uchytily se tady díky zvláštnímu experimentu, který by zdejší zelení chtěli zopakovat i na jiných místech. V zimě tady totiž vedou potrubím vodu z Indu, ta v prudkých mrazech zamrzá a vytváří obrovskou hromadu ledu. Od jara až do podzimu se led pomalu mění v kapalinu a ta zavlažuje stromky osázené prostory. Něco tak přirozeného jako je pro nás les, tady může vzniknout jen díky obrovskému úsilí.

 

 

Nedaleký klášter záměrně míjíme. Zdá se, že máme poněkud překlášterováno. Vystoupáme úzkou cestou k jednomu z posledních stavení a před kovovou branou vystupujeme. Miloš se tu cítí jako doma a bez ostychu vstupuje dovnitř. Pan domácí, kterého zná od minulého roku, není přítomen. S razancí sobě vlastní proto přemlouvá málomluvnou a zjevně velice plachou panímámu a domáhá se přespání na jejich zahradě. Nešťastná paní nakonec Milošovu soustředěnému náporu neodolá a pootevírá bránu.

 

 

 

Bágly se spacáky pohodíme na trávník nad domem a vydáváme se na lehký průzkum okolí. Ten začíná u chlívků pro dobytek. Nejedná se o žádnou budovu či přístřešek, ale o obyčejnou kamennou ohradu. Právě v ní tráví své mládí vyplašené odrostlé tele. Před rokem, kdy na stejném místě Jana s Milošem taktéž žadonili o nocleh, bylo všechno jinak. Zrovna v této ohradě přišla o život jedna kráva a druhá byla vážně zraněna. Na vině nebylo nic menšího než samotný himalájský tygr. Příštího rána byly na protější stráni spatřeny hned tři dospělé kusy. Že pan majitel tenkrát Milošovi nocování po širákem nedovolil, je celkem pochopitelné. Musel dát i s Janou zavděk nocování na vyvýšené terase. K jejich smůle však bez nároku na pozorování loveckých dovedností krále zdejší přírody. Oné noci se na tomto místě totiž neukázal.

 

 

 

 

Po prohlídce přilehlých plantáží s bramborami, zeleninou a horským ječmenem se ocitáme na hrbolaté cestě ohraničené vysokými kamennými zídkami. Mineme poslední dva domy, za kterými se kultivovaná krajina začíná měnit na běžnou divočinu. Obdivujeme tu především velice důmyslný systém zavlažování. Voda je z nedalekého potoka svedena do úzkých stružek, a v nich potom protéká kolem polí a jednotlivých hospodářských usedlostí.

 

 

 

 

 

Pomalu končí další zajímavý den. Žádnou šelmu nevidíme, a tak se v poklidu kocháme pohledem na blízké údolí i vzdálený hřbet šestitisícových vrcholů. Světla rychle ubývá. V tichém usebrání kráčíme ohrazenými cestami k našemu zamýšlenému nocležišti. Pan majitel se už mezitím stačil vrátit domů. V posledních třech týdnech prý nikdo velké kočky neviděl, můžeme proto klidně spát na jeho zahradě.

 

Rozprostíráme karimatky a roztahujeme spacáky. Miloš, coby správný majitel ajťácké firmy, si neodpustí svůj notebook, který kromě toalet tahá úplně všude, nastartovat ani pod hvězdnou oblohou „U tří tygrů“. Možná dává pokyny svým vzdáleným poddaným, možná píše poslední závěť pro případ eventuálního přepadení. Pokud by se šelmy objevily v plném počtu, měly by na večeři ideálně prostřeno. S výjimkou mých stařeckých tkání by jim zbylá dvě sousta zcela určitě přenáramně chutnala.

 

 

Musím přiznat, že se během této noci budím o něco častěji, než je to obvyklé. Snažím se identifikovat každý domnělý šramot a v hlavě osnuji plán, co dělat v případě nevítané návštěvy. Ať se namáhám sebevíc, žádná adekvátní obranná operace mě nenapadá. Noc je nakonec bezproblémová a pokud nepočítáme šumění vody v blízkém potůčku, i absolutně, skoro až vánočně tichá.

 

 

 

 

Ráno si dovolujeme nakouknout do velice solidního obydlí našich hostitelů. Pan domácí je údajně vysloužilý voják, který během aktivní služby zastával v indické armádě poměrně vysoké postavení. Navzdory tomu se chová normálně, skoro až pokorně. Hostí nás čajem a sušenkami a představuje místo, které slouží k uspokojení jeho spirituálních potřeb. Soukromá buddhistická svatyně si v mnohém nezadá s podobnými zákoutími v okolních klášterech. Ale to už tu s námi čeká na odjezd i náš spolehlivý pan řidič a tak nezbývá, než se opět nacpat do jeho krytého vozu a s větrem o závod uhánět zpátky do Lehu.

 

 

 

 

 

--------------------------------------------------------