K zapadlé vesnici Fotoksar

 

- Ádié, Indie! -

 

 

díl šestý

Pokud pominu masérku Janu, obklopují mě tu samí na slovo vzatí fotografové. Devadesát procent jejich hovorů se točí kolem naznačeného fenoménu. Vzduchem lítají pojmy jako zonerama, kompozice, magapixely, clony, časy a hloubka ostrosti. Coby absolutní amatér si v této vybrané společnosti uvědomuji výši svojí tuposti. Každopádně má zmíněná fototrojice můj přehluboký obdiv. Pokud chtějí něco nezasvěcencům vyjádřit, stačí zmáčknout spoušť. Mně nezbývá než ledabylé pokusy o fotodokumentaci složitě okecat. Tak jako tak, startujeme do další etapy. Vzhledem k výše zmíněnému, nemůže být cílem nic jiného, než daleká vesnice Fotoksar. Byť by měla ležet až na samém konci širého světa.

 

 

Náš absolutně spolehlivý drajvr se při vyslovení uvedeného názvu poněkud ošívá. Tato lokalita v původním plánu nebyla a tak osedlal jen poměrně stísněné suzuki. Má sice náhon na všecky čtyři, ale ve složitějším terénu se chová poněkud nekomfortně. Tušíme, že právě něco takového bychom mohli mít před sebou. Plánovač trasy Miloš je však neoblomný. Za dobytí zapadlé dědiny jsme prý ochotni obětovat cokoli. Šofér rezignuje a nakonec přitaká. Kolem druhé odpolední už stojí na startovní čáře. Ať se děje co se děje, míříme na Fotoksar!

 

 

Od břehů Lví řeky se po nekonečné sérii prudkých zatáček odkloníme doleva a nápadně užší silnicí kopírujeme sevřený tok říčky Yapoly. Netrvá dlouho a máme tu další odbočení. Teď už nejedeme údolím, ale přehlubokým kaňonem. Nad hlavami se tyčí nebetyčné srázy, z nichž trčí zlověstné skalní bloky hrozící zřícením. Včerejší výjev u Zanskaru se vrací jako varovně zdvižený prst. Každý vstup na tuto komunikaci je sázkou do loterie. Zřítí se něco dnes nebo až později?

 

 

Podél divoké bystřiny Tokpo postupně vystoupáme k vesnici. Není to však vytoužený Fotoksar, ale poměrně malá osada Hanupatta. Nezbývá než pokračovat dál. Úzká soutěska se začíná nenápadně otevírat. Přibývá serpentin, které nás posouvají do stále větších výšek. Otevírá se nám pohled na majestátní štíty daleko za našimi zády. Tak barevnou nádheru jsem snad na žádných horách zatím ještě neviděl.

 

 

 

Výškoměr atakuje úctyhodné čtyři tisíce metrů nad mořem. Zatáček neubývá, spíše naopak. Příkré srázy klesají do hlubokého údolí končícího kaskádovitým potokem. V kraji, kde netušíme výraznější znaky života, se nám najednou do cesty postaví početné stádo. Jedná se o kašmírské kozy, z jejichž jemné srsti se zhotovuje vyhlášená tkanina. Pod dohledem větrem ošlehaného pastýře spásají sporé výhonky zdejších vysokohorských trav.

 

 

 

Z poslední dědiny se šplháme už nejméně hodinu a na obzoru stále žádné lidské sídlo. Dost dobře si jej v těchto nehostinných pustinách ani nedovedeme představit. Malé suzuki s šesti lidmi na palubě sice zřetelně úpí, ale hrdinně přes vyčnívající šutry a hluboké výmoly poskakuje dál. Zmasírovaná záda si dala po celé dopoledne pohov, ale teď se při každém výskoku vehementně hlásí o slovo. Na náladě dvakrát nepřidávají ani kanystry s benzinem umístěné hned za mými zády. Vzácná hořlavina v nich hlasitě šplouchá a díky mizernému těsnění svou vůní oblažuje celou pomalu odpadající osádku. Jediný, kdo neztrácí přehled ani náladu je náš nepřekonatelný domorodý vozataj.

 

 

 

Po nekonečných hodinách nepřetržitého natřásání si konečně dopřáváme významnější pauzu. Vystoupali jsme totiž do sedla. Leží ve výšce rovných 4 800 metrů. Lapáme sice po dechu, ale malou procházku si ujít nenecháme. Parádní výhledy jsou umocněny ještě nádhernějšími květy. Nikdo je tu nezasadil a nikdo je tu nezalévá. Působí to skoro jako fata morgána.

 

 

Nasedáme znovu do auta a začínáme se spouštět na druhou stranu. Nekonečná klikatice klesá v půvabných serpentinách k sotva viditelné dědině. Kulisa okolních hor jí poskytuje velice důstojné zarámování. Konečně jsme na dosah cíle! Konec světa s názvem Fotoksar jsme dobyli po dobrých šesti sedmi hodinách náročného posunování.

 

 

 

 

Podle reakcí domorodců je tu výskyt turistů vzácností. Skoro jako přítomnost duchovních hodnostářů. K našemu údivu jde právě nyní o onu výjimku. Vysoce postavení lámové zaujali postavení na vyvýšeném místě nad dědinou. Přečkají tu do rána a pak začne převeliká slavnost.

Nepřekonatelně akční Miloš okamžitě zavětří. Přenocovat mezi lámy, to tu ještě nebylo! Okamžitě žene řidiče ke hlavnímu stanu. Se sobě vlastním řečnickým nadáním se snaží ukecat službu konající komornictvo k těžko splnitelným ústupkům. Sklonit naše hlavy ve svatosvaté přítomnosti zdejších spirituálních špiček. Jakkoli je náš dobrodruh schopen umluvit mrtvého, v daném případě se mu záměr nepodaří. Jejich Svátost náleží k jiné dimenzi, a my ubozí smrtelníci, navíc z problematického západu, bychom ji mohli nenávratně narušit.

 

Spouštíme se proto pokorně do nižších sfér. Ubytování nacházíme v jednom z obytných stavení. Rodinka nám uvolní svůj obývák a sama se na noc uchyluje kdovíkde. Sympatická paní domácí, jinak učitelka v místní nové škole, připraví také čerstvou večeři a za asistence svých dětí nám ji servíruje na nevysoký stolek. Nevím jak kdo, ale já se tu cítím jako doma, tedy absolutně spokojeně. Prostí lidé, ať už kdekoliv na světě, jsou prostě nejlepší. Nemusí si na nic hrát, protože jim to jednoduše není zapotřebí.

 

 

 

 

 

 

 

 

Nacházíme se ve výšce výrazně převyšující čtyři tisíce metrů a tak se s podvečerem hlásí i docela citelná kosa. Svorně proto zalézáme do přibalených spacáků. Noc tedy přečkáváme vleže a v relativní pohodě. Tedy, až na moje poněkud rozbolavělá záda.

 

 

Ráno je ve znamení příprav na avizovanou bohoslužbu. Domorodci se halí do kostelového a začínají stoupat k pestrobarevné ohradě na návrší. Dámy s sebou přinášejí nějaké nádoby, kytice umělých květů či malé dýmající kadidelnice. Do toho se ozývá hlasité bubnování a nepřeslechnutelný hlas klarinetů. Z kamenné budovy konečně vychází nepočetný houf hluboce respektovaných lámů. Protáhnou se špalírem natěšených věřících a zmizí v nedalekém velkoprostorovém stanu. Co se v něm děje posléze, můžeme jen odhadovat. Možná si tam lidé chodí pro požehnání, možná pro něco úplně jiného.

 

 

 

 

 

 

Pamatováno je také na chléb vezdejší. Hned nad svatostánkem se nachází mobilní vývařovna. Mistři kuchaři tu nad ohněm kuchtí cosi tuze voňavého. Brýlatá dívenka v místním kroji nám nabízí obvyklý mok. Silný, jemně osolený čaj s kravským nebo spíš jačím mlékem. Po ostatních ingrediencích pro jistotu nepátráme. Chuť je sice trochu nezvyklá, ale nikoliv nepříjemná. Že jsme požili něčeho přiměřeně povzbuzujícího, o tom se přesvědčujeme už za pár okamžiků.

 

 

 

 

V dobré náladě si začínáme detailněji všímat zdejších žen. Tedy, jejich ošacení a s tím souvisejících ozdob. Zvláště nápadné jsou jejich rozměrné čepce zdobené vzácnými kamínky tyrkysových odstínů. Přímým kontrastem k tomu jsou zase žlutooranžově oháklí mládenci s neméně výraznou pokrývkou hlavy stejně výrazného zbarvení

 

 

 

 

Po nějaké chvíli se zástup svatých mužů vrací ze stanu setkávání do běžného světa smrtelníků a nasedá do přistavených automobilů. Nejváženější persona dokonce požívá policejní ochrany. Muzikanti se vyplazí na otevřenou korbu nákladní dodávky a celou kolonu odjíždějících vozů pak doprovází zdejší duchovní muzikou. Podotýkáme, že k velebným zvukům našich varhan má přece jen poněkud daleko.

 

 

 

 

 

 

 

Spirituální vůdcové odjeli, a tak se předsíň svatyně začíná zaplňovat běžnými hříšníky. Protože nad námi také nezaznamenali žádný náznak svatozáře, zvou nás do svého kruhu. V jeho středu se samozřejmě nachází něco na zub. Nenecháváme se pobízet a samozřejmě také ochutnáváme. Na oplátku vytasím sáček prachobyčejných bonbonů. Takový zájem jsem zdaleka nečekal. Děcka, maminky, strýčci i seniorky vysoce důchodového věku se na banální českou pochutinu vrhají s takovým důrazem, že se po chvíli málem schyluje ke spontánní, těžko kontrolovatelné rvačce.

 

 

 

 

 

Rozdováděná společnost strhuje i samotného Miloše. Možná díky vyšší porci zmíněného moku, možná díky úporné snaze zachytit na svůj aparát aktuální atmosféru, poněkud ztrácí rovnováhu a ke všeobecnému veselí přítomných předvádí unikátní, naprosto neřízený přemet vzad. To všechno na posvěceném místě, kde ještě před chvílí operovali vzpomínaní svatí mužové.

 

 

Davy se začínají nepozorované rozpouštět. Maminky berou svá nemluvňata na ruce nebo je umísťují do speciálních nůší na zádech. Zatímco u nás chodí do kostelů především staré babky či dědkové, což je v podstatě Slávkův a můj případ, tady si k duchovnímu světu přičichávají zástupci všech možných generací.

 

 

 

Po rušné slavnosti si ordinují malý relax v osamění. Protahuji se úzkými škvírami mezi jednotlivými domy. Většina domorodců se stáhla do svých komnat a dámy možná připravují sváteční oběd. K dosažení bodu varu jim nepřispívají jen vysušené kravince, ale i patřičně nasměrované sluneční paprsky. Stříbrná zařízení ve tvaru radarů, v jejichž centru se nachází nějaká varná nádoba, tu zdobí střechy snad všech zazobanějších starousedlíků. Po zdroji elektřiny jsme se neptali, ale s největší pravděpodobností pochází ze solárních panelů, které jsou k vidění u nedávno vybudovaného školního areálu.

 

 

 

 

 

Ve spleti obytných stavení a všelijakých chlívků narazím na hlasitě fňukající jehňátko, či spíše kašmírské kůzlátko. Okamžitě se ke mně přitulí a sleduje každý můj krok. Obtížně schůdným svahem se spouštím dolů k potoku. Jehně mě poslušně následuje. V kamenitých místech, kde se musím plazit po čtyřech, si vesele poskakuje, jako by se jednalo o rovný travnatý palouček. V jeho milé společnosti potom poznávám nová, docela překvapivá zákoutí. Náramně si to užívám. Především proto, že tady nepotkávám davy turistů a s nimi spojené náznaky naší slavné globalizace.

 

 

 

 

 

 

 

Blíží se odjezd a my se společně scházíme v obýváku našich hostitelů. Pod Náčelníkovým velením linkujeme retrospektivu právě prožitých u událostí. Shodně se shodujeme na skutečnosti, že Fotoksar není jen neobyčejně fotogenickou vesnicí, ale má i svou duši. A to nejen díky výše popisované slavnosti. A za vše prožité také našim obvyklým způsobem děkujeme. S milou paní učitelkou se pak loučíme u její školy. Přestože přežívá v chudých poměrech na konci světa, působí neobyčejně kultivovaně. Dost možná, že právě proto.

 

 

 

Vracíme se zpátky do známého průsmyku. Tentokrát si tu dopřáváme poněkud delší přestávku. Kdy se nám také podaří si něco podobného dovolit ve výškách alpských štítů? A navíc v dokonalé samotě, bez hluku vehiklů a štěbetání výletníků.

 

 

 

 

Osedláme opět našeho šestimístného oře a překlápíme se na druhou stranu. Tentokrát bez Miloše. Coby uznávanému sportovci, který má za sebou asijské sedmitisícovky, mu umožňujeme bezplatný vysokohorský trénink. Ve výškách, kde se běžný smrtelník po desíti krocích zadýchá a po dvojnásobku vypouští duši, náš rekordman zvládá dobrých pár stovek metrů. Tiše mu závidíme a po druhé serpentině jej milosrdně vpouštíme do mobilního japonského přibližovadla. To si bude zase na šutrech a rigolech vyskakovat, ale o to veseleji, že se dnes řítí s kopce do údolí.

 

Samozřejmě si ani tentokrát neupřeme sem tam nějakou relaxační přestávku. Jedna z nich se odehrává u uměle vybudované struhy, kterou z oblastí věčného sněhu proudí voda do sušších lokalit. Náš šofér bere prázdnou flašku a plní ji zmíněnou tekutinou. Když se ptáme po příčině jeho konání, jeho odpověď nás malinko zaskočí. Vodu dá cestářům makajícím v nižších polohách. Tak banální věc, jakou je pitná voda, může být pro některé z nich velikou vzácností.

 

 

 

 

 

 

Konečně jsme dokodrcali do Hanupatty. Tady jsme odsouzení k dalšímu zastavení. Mohou za to putující lámové. Zastaví se v každé z projížděných vesnic a místním věřícím dopřávají duchovní servis. To, že je díky tomu cesta neprůjezdná, je absolutně netankuje. Ve hře jsou podle nich asi nekonečně důležitější záležitosti. Naštěstí tu necivíme déle než nějakých patnáct dvacet minut. Dlouhá kolona se dává do pohybu a my ji poslušně údolím následujeme. K milému překvapení ani tentokrát nedochází k obávanému kamennému závalu a tak se po hodině štrúdlového posunu dostáváme na hranici další dědiny. Jmenuje se Panjila.

 

 

 

 

Dvacetičlenný konvoj opět stojí. Jedinou skupinou, která to nemíní respektovat, je sedmičlenné stádo oslů. S lámou si hlavu nelámou a svatý průvod nevšímavě ignorují. Jestli se i na zmíněné sudokopytníky vztahuje jeho požehnání, vůbec netušíme, ale podle toho, jak k vyzdobenému svatostánku pospíchají, je to více než pravděpodobné.

 

 

 

Po evoluční křivce se od oslů posunujeme k lidem. Nenápadně pozorujeme jejich chování. K rudě oděným mužům, usrkujícím slaný čaj s mlékem, chovají až nadpozemskou úctu. Ruce složené k modlitbě a oči soustředěně upřené k objektu jejich uctívání. Můžeme si o tom myslet cokoli, ale i tento obrázek dosvědčuje zjištění, že většina lidí vlastní, byť někde v suterénu své duše, něco jako spirituální prostor. A přirozeně touží po jeho naplnění. Že to prostí obyvatelé himalájských údolí dělají tímto způsobem, je vyloženě jejich vyšlapaná cesta. Možná by nebylo od věci, kdyby měli možnost srovnání. Třeba by se pak někteří svobodně rozhodli pro změnu.

 

 

 

 

 

 

 

Po necelé hodince zakvílejí klarinety, přidají se tam-tamy a poté i zvuk startujících motorů. Vysocí hodnostáři osedlají pod ozbrojeným dohledem luxusnější vozy, zbytek světa se nacpe do běžných ojetin. Svatý průvod nám zmizí z dohledu a my můžeme jiným směrem pokračovat v cestě. I v tomto případě se klikatí podél nespoutané řeky. V jednom místě si všímáme poškozených svodidel. Vedle leží zřícený balvan velikosti náklaďáku. Naštěstí spadl dřív než jsme tu stačili dorazit. Kdoví, třeba nás právě kvůli tomu mniši pozdrželi.

 

 

 

Na obzoru se objevuje další z klášterů. Jmenuje se Lamayuru. Protože máme namířeno ještě dál na západ, jenom mu od oběda v blízké restauraci krátce zamáváme a spěšně pokračujeme v naplánované cestě. Ta přes nekonečné hory a doly, povětšinou hodně vysušené, míří až do sousedního okresu se sídlem v Kargilu.

 

 

 

 

 

 

-------------------------------------------------