Ke klášterům nad Indem

- Ádié, Indie! -

 

díl čtvrtý

Najímáme si subtilní minibus řízený podsaditým Ladačanem a širokým údolím Indu míříme k nejvýše položenému himalájskému klášteru. Než se k němu dostaneme, musíme úzkou silnicí vystoupat od řeky ještě kousek nahoru. Míjíme přitom malá políčka horského ječmene a velké keře himalájských růží.

 

 

 

 

 

 

 

Buddhistický monastýr v Hemisu byl založen roku 1672 tehdejším králem S. N. Gjarou. Na rozdíl od většiny staveb tohoto druhu neleží na nějakém kopci, ale v samém závěru údolí. Jednotlivé pavilony jsou přilepeny na skalním masivu a tak nabízejí nezapomenutelné výhledy. Než se tam ale podíváme, musíme vejít vstupní branou do areálu a pochopitelně se vzdát přiměřené částky rupií.

 

 

 

 

S povinně obnaženými chodidly vstupujeme do zdejších svatyní. S těmi mám, jak známo, poněkud problém. Evokují ve mně všecko možné, jenom ne posvátné nadšení. A tak se, coby spirituální barbar, zaměřuji pouze na vizuálně zajímavé náležitosti. A těch je tady tolik, že z nich nezasvěcený našinec po několika minutách málem zalyká.

 

 

 

 

Protože se celý život motám kolem barev a jejich využití, profesionální deformace mě neopouští ani v buddhistickém svatostánku. Potutelně se usmívající buddhové, stejně jako hněvem sršící obranná strašidla jsou vyobrazena s náramnou pečlivostí a vytříbeným smyslem pro barevnou kombinaci. Jakkoliv znázorněnému poselství nerozumím, musím autorům i pozdějším restaurátorům vzdát obdiv a přehlubokou poklonu.

 

 

 

 

 

Na hlavním klášterním nádvoří začíná být živo. Mistři trubači vyluzují hluboké tóny a bubeníci vše dotvrzují boucháním na zdejší nepřeslechnutelné tam – tamy. Rudě odění adepti lámského řemesla se pod vedením starších a zkušenějších kolegů snaží vtěsnat do rytmu své zatím dost nemotorné pohyby. Zjevně nacvičují na nějakou blížící se spartakiádu, což je ve zdejším pojetí něco jako tanečně duchovní festival. Těší se prý nevšednímu zájmu domorodců i přelétavých turistů.

 

 

 

 

 

 

Pokud je na zdejší atmosféře něco sympatického, pak to asi bude všeobecná uvolněnost. Nikdo tu nikoho nekomanduje a všechno jako by běželo v jakémsi spontánním řádu. Přestože tu spolu s dalšími bledými tvářemi šermujeme s kamerami a fotoaparáty, stoicky se tvářícím rudým pardům jsme totálně ukradení a bez nejmenší nervozity tady odvádějí svoji každodenní práci.

 

 

 

 

 

 

 

Svoji práci odvádějí také jejich profesně odlišní soukmenovci. Hned za posvátnými zdmi právě v potu tváře budují zbrusu nové obydlí. Dvoumužnou pilou rozřezávají topolové kmeny a jako nosné traverzy je ukládají na místo budoucího stropu. Míchání betonové směsi je rovněž vyloženě ruční záležitostí. Jeden borec svírá lopatu a druhý ji za uvázaný špagát v neměnném rytmu tahá k sobě. Pokud dojde k výpadku elektřiny, což je tady úkazem více než častým, na produktivitě práce se to ani v nejmenším neprojeví.

 

 

 

 

 

 

Sjíždíme zpátky do údolí a dostáváme se znovu na hlavní autostrádu. Zatímco osobáky vyhlížejí víceméně civilně, nákladní auta, neboli „mahindry“, hrají všemi barvami i uměleckými styly. Stát se v této zemi autolakýrníkem, to nepochybně vyžaduje nevšední talent a monstrózní dávku trpělivosti. A od pana dopravce i pořádný balík rupií.

 

 

 

 

Po proudu Indu se spouštíme o kousek níž. Už zdálky je vidět další z monastýrů. Jmenuje se Stakna a hrdě okupuje výrazné návrší hned nad řekou.

 

 

Po bytelném kovovém mostě se dostáváme na druhou stranu. I tady nás vítá nepřeberné množství třepetavých fáborků. Autem vystoupáme až k hradnímu nádvoří. Nejméně celou další hodinu pak věnujeme obhlídce kláštera. Ani tady nás nikdo k ničemu nenutí a nikam nezahání. Cítíme se absolutně svobodně.

 

 

 

 

 

 

 

Vlastní interiéry, včetně jejich výtvarné výzdoby, vykazují jisté znaky unifikace. Ale ne zas takové, aby návštěvníka nudila či přímo unavovala. I v tomto případě si všímám především detailů. Musím přiznat, že zdejší mistři štětce jsou opravdovými profíky.

 

 

 

 

 

Jestliže mě na tomto místě něco ohromuje, pak to jsou výhledy do okolí. Nehostinné himalájské kopce tu nádherně kontrastují se zelení kolem modré řeky. Voda je dárcem života a místní zemědělci toho náležitě využívají.

 

 

 

Jak se zdá, náš Náčelník si s mnichy náramně rozumí. Jak by ne, když svým způsobem patří ke stejné profesi. Zůstává ovšem otázkou, jestli by svůj zažitý způsob předávání spirituality s nimi vyměnil. Nejen kvůli ideologickým základům, ale i praktickým souvislostem. Duchovní meditace v přítmí kláštera a akční práce mezi lidmi jsou přece jen dvě rozdílné záležitosti. I když by při troše vyváženosti mohly přinášet zajímavé výsledky. Takový Ježíš z Nazareta zvládal obojí. Pobýval dlouho sám na pustých místech a poté předváděl ve prospěch lidí takové kousky, že se ho tehdejší mocipáni, kteří na něj neměli, museli zbavit. Je docela možné, že i Slávek má svůj utajený způsob  dobíjení baterek. Pokud vím, i jeho se tu a tam snaží  nějaký závistivec ze scény odklidit.

 

 

 

 

Posouváme se opět o kousek níž. Na skalním ostrohu se tyčí architektonická perla zvaná Thiksay. Přezdívá se jí také malá Pothala. Je pochopitelné, že se ani v tomto případě nespokojíme s pohledem ze dna údolí. Poctivě překonáme slušný počet výškových metrů a necháváme se pohltit spletí uliček, nádvoří a potemnělých interiérů.

 

 

 

Na čelním místě jedné ze svatyní visí obraz současného dalajlámy. Prostí i zámožnější věřící mu vzdávají úctu. Někteří opakovaným klaněním, někteří peněžním darem. Není nám dáno soudit cizí služebníky. Ti, jak tvrdí nám známá Písma, padají či stojí jen v očích svého pána. A my jím rozhodně v tomto případě nejsme.

 

 

 

 

 

 

 

Pokud byly výhledy ze Stakny úžasné, pak je Thiksay ještě překonává. S orámováním vyprahlých hor vyhlíží indské údolí jako rajská zahrada. Štíhlé topoly se vytahují k modré obloze a pečlivě obdělávaná políčka s ječmenem září bujnou zelení. Z pochopitelných důvodů se právě tento region stal jednou z nejobydlenějších oblastí východní části Ladaku.

 

 

 

 

 

 

 

Jakkoli to tady někomu může připadat jako v edenském ráji, ani zdejším obyvatelům se nevyhýbají problémy a nejrůznější neduhy. Na ty zdravotní si přímo v posvátném areálu pořídili lékárnu. Letmé nahlédnutí svědčí o tom, že naprostá většina vystavených medikamentů pochází z přírodních zdrojů. Je pravděpodobné, že podobně jako v západním světě, i v těchto končinách byly právě kláštery zdrojem vzdělanosti, kultury i lékařské osvěty. Naši namachrovaní medici s čerstvými tituly by asi ohrnovali nosy, pravdou však zůstává, že i bez jejich přítomnosti tu lidé přežili tisíciletí.

 

 

 

 

Bez ohledu na vzdělání, náboženství či třídní původ to návštěvníka donutí tu a tam zahnout poněkud stranou. Ta malá se v pánském případě odehrává v nečekaně komfortním prostředí. Takový přehled o okolním dění nemají při odpouštění ani největší zazobanci z nejluxusnějších hotelů.

 

 

 

Posledním ze čtyřdílné série je klášter nad vesnicí Shey. Začíná nad bažinatými úseky a šplhá až k vrcholům oblých slepencových skal. Nejvyšší patra sice zdobí jen kamenné zříceniny, nižší sféry však stále pulsují životem. Jsme takřka na dostřel hlavního města, a tak je tu, na rozdíl od předchozích zastávek, docela narváno.

 

 

 

 

 

 

 

 

Kromě jiných zajímavostí zde stojí za povšimnutí celá sbírka do kamenů vyrytých nápisů. Totální absence znalosti tibetštiny nám nedovoluje vypátrat o jaká sdělení se jedná, ale pokud se spolehneme na tvrzení domorodců, mělo by jít o posvátné mantry či úryvky ze starých spisů.

 

 

 

 

Také svatí mužové v rudých kutnách jsou všem lidským bídám poddaní. Budovatelé hromadných sídel proto museli pamatovat i na jejich nejzákladnější potřeby. Zatímco se nedalekého Thiksay už nápadně dotkla problematická modernizace, v Shay si stále potrpí na klasiku. A ta je k potřebným ještě vstřícnější než předchozí, modernější varianta. Panoramatický výhled z veřejné toalety vykazuje známky nejvyšší možné dokonalosti.

 

 

Jenom kousek odtud leží nepříliš nápadná dědina s názvem Choglamsar. Vyznavači buddhismu patrně vědí, oč běží. Právě tady má totiž letní sídlo sám velký dalajláma. K našemu nemalému údivu se však nejedná a žádné dech beroucí stavení. Evropou opěvovaný a Čínou zavrhovaný borec si patrně na velkou pompu nepotrpí. Stačí mu nevtíravá budova s rozlehlým prostranstvím. Během jeho přítomnosti prý bývá zcela zaplněno oddanými věřícími. Duchovní vůdce je údajně odtud učí nejen jak se chovat k nadpozemským a profánním záležitostem, ale především k sobě navzájem.

 

 

 

Vracíme se zpátky do Lehu. Našeho teologicky vzdělaného Náčelníka ještě před městem zaujme unikátní zástupce technického pokroku. Na nedalekých stavbách se kupodivu beton nepřipravuje ručně, ale levnou práci tu nahrazují drahé, dieselovým motorem poháněné míchačky.

 

 

Po pestře prožitém dni jsme opět v důvěrně známém „měsíčním“ hotelu. A protože do východu skutečné luny ještě zbývá trochu času, vybíhám si, kdoví pokolikáté, k našemu hradu. Na naši počest to asi nebude, ale všude kolem někdejšího královského sídla planou oranžové ohně. Teď, při pomalém klesání slunečního kotouče k západnímu horizontu to působí zvláštně, málem až trochu mysticky. S tím ovšem nekoresponduje pach zdejšího kadidla. Zavání po čemsi nevábném a citelně štípe do očí.

 

 

 

 

 

Seběhnu o něco níž, až k devítipatrové pevnosti. Nějakých devět metrů pod sebou vidím postávat špinavě blonďatou Evropanku. Při míjení ji pozdravím obligátním „hallo“, přičemž si stihnu všimnout části nápisu na jejím tričku. Vypadá to na češtinu. Přibrzdím, otočím se, a je to jasné! Dva kroky ode mne stojí nefalšovaná česká běžkyně z Ostravy! Za chvíli přichází i její životní partner. Potulují se tu i s rodinou a v příštích dnech mají namířeno na nejbližší šestitisícovku. Podle sportovního dojmu, jakým na svět působí, to zvládnou levou zadní a v dokonalé pohodě.

 

 

 

Ve městě se mezitím dost rychle setmělo. Právě teď začíná ta pravá romantika. Centrum je dost slušně osvětleno a panuje zde docela čilý večerní ruch. Poněkud jiným dojmem však působí odlehlé partie. Zvláště, když dojde k výpadku elektřiny. Tento jev tady není řídkou výjimkou, ale víceméně pravidlem. Stává se nám to skoro pokaždé, když se vracíme k našemu hotelu New Moon. Měsíc by sice k posvícení stačil, ale ten se dost často ulívá někde za horami. Temnotu ulice ještě umocňují proudící davy námezdních jižanů směřujících na pravidelnou bohoslužbu. Pleť mají už od přírody dost tmavou a když se k tomu ještě přidá práce načerno, k absolutní temnotě už skoro vůbec nic nechybí. Kdo nemá u sebe čelovku, natluče si brzo čelo, případně něco citlivějšího.

 

 

 

 

 

 

-----------------------------------------------------