Přes Agru zpět do Dillí
 

- Ádié, Indie! -



díl druhý

 

Pár kilometrů za Jaipurem odbočujeme do sevřeného údolí. Jestli je tady něco zvlášť nápadné, pak to bude nepochybně větší počet lidoopů. Sedí na stromech, pobíhají kolem cesty, ale především se hrabou v nepředstavitelném množství pohozených odpadků. Míříme totiž do Galty, kde mají být chrámy opicím přímo zasvěcené. Netuším, co by na to řekl soudruh Darwin, ale jak to tak vypadá, jedná se tu o evoluci naruby.


 

 

 

 

Vstup do areálu je kupodivu zdarma. Platí se pouze za foťák a kameru. Sotva se stačím rozhlédnout, už mě nějaký hinduistický novic láká do jemu svěřeného svatostánku. Aniž by se na cokoliv zeptal, vlepí mi mezi oči barevný puntík a na ruku navleče nějaký náramek. Štěstí, zdraví a dlouhá léta prý mám tím pádem zaručené. Pokud ovšem v nastraženém košíku přistane příslušný počet rupií. Jelikož se mi tento způsob evangelizace jeví jako poněkud nešťastný, z mé kapsy neukápne ani vindra. Nenápadně otírám modrofialovou tečku a v dokonalém utajení sundávám i náramek. Na talismany jednoduše nevěřím. Navíc dost dobře nevím, s jakým pólem duchovního světa jsou spojeny. Později mi ale dochází, že ten sympatický mladík patrně jednal podle svého nejlepšího svědomí. Jenom mu nedošlo, že jiná kultura může stejnou věc vidět poněkud jinýma očima.
 

 

 

 

Patrně tu budu považován za absolutního bezvěrce. Zajímám se pouze o vzhled budov, případně o jejich venkovní výzdobu. A esteticky zajímavých detailů je tady bezpočet. Žádný nadpozemský rozměr tu však nevnímám. Asi jsem nějak vadný, ale s chrámy a svatyněmi mám tak trochu problém. Samozřejmě i s těmi křesťanskými. Pokud jsem Nejvyššímu někde opravdu nablízku, pak je to výhradně v zelené katedrále živé přírody.

 

 

 

 

 

 

Posvátné opice, vznešení opičáci a malá opičátka jsou tu vidět na každém kroku. Bohabojní domorodci je obšťastňují darovanými banány a dalšími dobrůtkami. Primáti se jim za to odměňují ledabylým odkládáním svého trusu na těch nejméně vhodných místech. Směsice pachů ze zahnívajícího ovoce, zvířecích výkalů, jakož i dalších příměsí, propůjčují duchovnímu areálu zvláštní atmosféru. Voní to tady jako v opičárně.


 

 

 

Vrcholem zdejší pouti je vysoko položený, poněkud stísněný venkovní bazén. Rituální očista uskutečněná v jeho nepříliš průhledné vodě má údajně stejné účinky jako obmytí těla v posvátné Ganze. Snědí Indové ve slipech, jejich dámské protějšky v průsvitných sárí a děcka jen tak, jak je Pán Bůh uplácal, se tu houfně ponořují, vzájemně polévají a lázeň si v dokonalém rozmaru nádherně užívají. Očištění, ať už fyzické nebo spirituální, je většinou spojeno s příjemnými pocity. Ne nadarmo se objevuje ve většině náboženských praktik, křesťanství nevyjímaje.


 

 

 

 

 

 

 

Dnes na nás čeká bezmála tři sta kilometrů dlouhý přesun do Agry. Přestože pádíme takřka dokonalou rovinou, o něčem, co se dá nazvat nudou, nemůže být ani řeč. Mohou za to především účastníci silničního provozu, kteří spolu s námi sdílejí společnou komunikaci. Potkáváme nejen typicky pomalované náklaďáky, kterým říkáme ´mahindry´, ale také bezpočet motorek bohatě ověšených nejrůznějším živým i neživým nákladem.

 

 

Někde v polovině trasy si náš sympatický řidič dopřává krátkou přestávku u nově postaveného hinduistického chrámu. Natěrači fasády se tu tedy vyřádili! Svatostánek hraje snad všemi odstíny přesladkých, netlumených barev. K jejich náležitému vychutnání nám však chybí jedna dost podstatná věc. Poněkud nižší venkovní teplota. Teploměr ukazuje kolem padesáti ve stínu. A stín je tu navíc až převelice vzácný.
 

 

 

Žízeň je veliká a občerstvení naštěstí hned po ruce. Místní borci, kteří někde posekali pole s cukrovou třtinou, ji teď před našima očima proměňují v lákavě vyhlížející tekutinu. Slouží jim k tomu pojízdný, naftovým motorem poháněný odšťavňovač. Dáváme si po kalíšku. Každý má obsah dobrého čtvrt litru. Hutný, lehce nažloutlý mok je však natolik sladký, že máme co dělat, abychom jej do svých rozmazlených hrdel vůbec vpravili. Navíc si netroufáme domyslet, jak na to zareaguje naše středoevropská střevní flóra. Uklidňuje nás však tvrzení věci znalého šoféra. Pokud si třtinový moštík nedáváme s ledem, absolutně žádné nebezpečí nehrozí.

 

Zemědělsky vyhlížející krajina působí poněkud vyprahle. Ale už za měsíc, kdy by mělo začít pravidelné období dešťů, se prý vše nádherně zazelená. Hlavně zásluhou rýže, jejíž pěstování tu má naprosto výsadní postavení. Některé vesnice však nedrží nad vodou jen využívání půdy. V místech, která nabízejí načervenalý pískovec, se například soustředili mistři sochaři. V délce několika kilometrů se rozprostírá nejen pestrá galerie jejich vystavených děl, ale je možné ony zručné kameníky vidět i při jejich nelehké tvůrčí práci.
 

V pozdním odpoledni konečně vjíždíme do už vzpomínané Agry. Půldruhamilionové město nás vítá nepředstavitelným dopravním chaosem. Řidiči nejroztodivnějších vehiklů tu působí ještě divočeji než v nedávno opuštěném Jaipuru. Každou vteřinu tu hrozí větší či menší havárie. To, že nakonec nevidíme ani jedinou, přičítáme buď přenáramné náhodě nebo nevysvětlitelnému zázraku. K zánovnímu hotelu na kraji města se dostáváme bez nejmenšího škrábance. Hejno pikolíků se okamžitě ujímá našich neforemných báglů a s naprostou lehkostí je přemísťuje do přehnaně vychlazených pokojů.

 

 

Podobně jako v Jaipuru, i tady se nás ujímá profesionální průvodce. Hned v úvodu jej seznamujeme s úrovní (ne)znalosti anglického jazyka. Reaguje ochotně, ale po svém. Nepracuje s maximálním zjednodušením, ale naučené fráze vyslovuje velice pomalu a extrémně zřetelně. Takže, až na lingvisticky nadanější psycholožku, mu stejně víceméně nerozumíme.
 

Výhradním cílem dnešního trmácení není nic jiného, než absolutní indická jednička, veleslavný Tadž Mahal. Už cestou k tomuto architektonickému zázraku nás průvodce seznamuje s tisícem nejrůznějších omezení. Vzhledem k tomu, že jsme si už navykli na nejrůznější letištní bezpečnostní prověrky, jeho varování příliš neprožíváme. Na místě samotném však začíná nenápadně přituhovat. Uniformovaní strážci bezúhonnosti nejdříve dav rozdělí na muže a ženy. Rentgenem proplouváme bez problémů. Ty začínají až při důkladném prošacování baťůžků i nás samotných. Netuším už, co zabavili mým souputníkům, ale v mém případě se jim krutě nelíbil kapesní výtisk Nového zákona, který mívám vždy a všude pěkně po ruce. Vzhledem k tomu, že tentokrát vstupujeme do muslimského revíru, dá se tomu rozumět. Islámští bratři by v útlé knížečce mohli vidět nebezpečnou ideologickou diverzi, případně zašifrovaný návod k teroristickému útoku. Hlava mi ale nebere, proč jsou mi odebrány dvě zapomenuté, v letadle servírované roličky baleného cukru a nedojezené ostatky indicky řízných čipsů. Možná proto, že dovnitř nesmí nic ostrého.

 

Tadž Mahal, který je považován za symbol Indie, není ani tak svatostánkem, jako spíš mauzoleem. Po Leninově na moskevském Rudém náměstí asi nejznámějším na světě. Nevybudovali jej nenávistí sršící proletáři, ale čirou láskou oplývající šáh Jahan Mahal.. Učinil tak pro svoji milovanou ženu Mumtar, která po sedmnáctiletém šťastném manželství zemřela při porodu patnáctého dítěte.

 

Stavba jednoho z divů světa začala roku 1631 a kolaudace proběhla o dvaadvacet roků později. Vypíná se nad posvátnou řekou Jamunou. Muslimský panovník při jejím budování dokázal zaměstnat až dvacet tisíc lidí. Plány narýsoval perský architekt Ustad Isa , který k vlastní realizaci díla přival i věhlasné experty z Evropy. Stavebním materiálem hlavní budovy se stal neporézní bílý mramor zdobený polodrahokamy.

 

Areál tvoří i komplex dalších, neméně pozoruhodných stavení. Jahan Mahal tu mínil vybudovat nějaký dostatečně pohodlný posmrtný koutek také pro sebe, ale v tom mu bylo zabráněno jeho vykutáleným synáčkem Aurangrebem. Ten strčil po nabytí patřičné moci milého otce do místní šatlavy, aby zde v chládku strávil posledních osm let života.

Zatímco venkovní vzhled ´bílého domu´ působí pompézně, vlastní interiér mauzolea vzbuzuje mírné rozpaky. Zástupy pobledlých, snědých i černočerných domorodců se s náramnou vervou nacpávají do co nejbližší vzdálenosti bytelných náhrobků s nepředstíranou snahou o vytvoření památného selfí se svou osobou. A to i přesto, že je tu jakékoliv fotografování více než striktně zakazováno. Profesionální hlídači posvátného ticha se jim v tom snaží zabránit hlasitým pískáním. Dav je evidentně v přesile, takže nepřerušená série blýskajících mobilů pokračuje převesele dál. Nebohá Mumtar tak nazažije klidu ani po smrti. Byť byla k věčnému spánku uložena do jednoho z největších divů našeho podivného světa.
 

Pomalu se začíná stmívat. Na popud našeho šoféra se zastavujeme v jedné miniaturní dílničce. Tři borci si tu pohrávají s barevnými kamínky. Jeden je obrušuje, zbylí dva z nich sestavují nejrůznější obrazce. Před našima očima tak vzniká dílo až neskutečné krásy. Mazaný majitel nás poté vede do výstavní místnosti. Oči nám jdou kolem nejenom z té nádhery, ale i z cen, za kterou je nabízena. Když se nikoho z nás nepodaří patřičně nalomit, jsme pozváni do komnaty s mozaikami cenově přijatelnějšími. Zájem byznysmana se tentokrát soustředí především na reprezentantku slabšího pohlaví. Eva je sice po brutálním psychologickém manévrování nebezpečně zviklána, nakonec však strategickému útoku hrdinně odolá. Zbývá jí tím pádem dostatek rupií na pořízení životně důležité čokolády. Pokud ji tady ale někde sežene.

 

 

 

 

Slušně vyhlížející hotýlek, do kterého jsme na příští noc odloženi, je nejen na kraji města, ale i na okraji zájmu číšnického personálu o své hosty. Pokud toto zařízení soutěží o získání trofeje za co nejpomalejší obsluhu, má více než zdárně nakročeno. Pro evropské návštěvníky se tak nabízí ideální příležitost k aktivnímu tréninku veskrze užitečné křesťanské trpělivosti.

Po večeru s tropickou bouří následuje jakž takž snesitelný noční klid doplňovaný zvukovou kulisou fungující klimatizace. Ranní čtyřicítka ve stínu začíná stoupat k obvyklým padesáti. Nasedáme do bílého přibližovadla a vyrážíme do Dillí. Hlavní město veškerých Indů nás čeká už po nějakých dvou stovkách rovinatých kilometrů.

 

Indický venkov působí v době nejvyšších ročních teplot poněkud ospale. Mezi přístřešky z rákosí a rýžové slámy se občas protáhne traktor či břemenem obtěžkaná žena v sárí. Vyschlá pole se začínají připravovat na novou sezónu. Jak nám říká náš pan řidič, většinu rolnických prací tu stále ještě zajišťuje lidská síla. Kupodivu je ekonomicky výhodnější než zakoupení u nás běžné zemědělské techniky.


 

Čím dál nápadnější dominantou zdejší krajiny jsou zdaleka viditelné dýmající komíny. Prozrazují neklamnou přítomnost poněkud primitivních cihelen. I tady jsou v hlavní roli lidské ruce. Patří těm nejspodnějším vrstvám místní společnosti. Sezónní dělníci sem přijíždějí za prací až z dalekého jihovýchodu. Berou s sebou celé rodiny a bydlí v jednoduchých přístřešcích.

Zastavujeme na krajnici a okamžitě se stáváme středem pozornosti. Nejen polonahé pohublé děti, ale i jejich matky natahují ruce přes ostnatý drát. Víme, že těch pár hrstí darovaných sladkostí je nezachrání. Začínají nám naskakovat neodbytné otázky. Třeba, proč jedna ze současných světových mocností musí stále ještě hledět na evidentní bídu značné části svých obyvatel. Odpovědi budou určitě daleko složitější než dokážeme ze svých omezených pozic dohlédnout.

 

 

 

 

 

 

 

 

Už zdálky jsou vidět převysoké škatule obytných domů. Blížíme se k mraveništi, které má být po Tokiu a Bombaji třetím nejlidnatějším městem světa. Zároveň se prý může chlubit nálepkou města nejznečištěnějšího. Mělo by se tu nacházet něco mezi čtrnácti až dvaceti miliony smrtelníků. Dillí však vedle slumů a běžných obytných čtvrtí oplývá i řadou cenných památek, supermoderním letištěm a autodráhou, kde si v poslední době dopřávají dostaveníčko nejprestižnější piloti Formule jedna.
 

 

První zastávkou je pro změnou opět mauzoleum. Měl by tu být pochován jistý císař jménem Humágum. Vrchního náčelníka i jeho věrnou asistentku k němu kupodivu pouštějí na jejich kouzelnou muzejní kartičku. Mně se za návštěvu honosného světa mrtvých vládců zrovna utrácet nechce, a tak si dopřávám jenom lehké bloudění podél chátrajících hradebních zdí. Musím přiznat, že i odvrácená strana turisticky profláklého areálu dýchá prazvláštním kouzlem. Mohou za to nejen architektonické pozůstatky starých časů, ale především ledabyle pohození občané velkoměsta, kteří si tu ve sporém stínu listnatých stromů užívají zasloužené odpolední siesty.
 

 

 

 

 

 

 

 

Prezidentská a vládní čtvrt s předlouhým navazujícím bulvárem rozpůleným tzv. Branou Indie, je však o něčem úplně odlišném. Běžnou výzdobu zdejších ulic v podobě nejrůznějších odpadků tu vystřídaly záhony pestrých květů a kmitající chudáky nahradily spokojeně korzující rodinky dobře oblečených zazobanců. Vnímání propastných rozdílů této země se nám ještě umocňuje.

 

 

 

 

 

Abychom se vrátili do běžnější reality, zastavujeme na chvilku v sídlišti zdejšího proletariátu. Atmosféra tohoto světa, v němž nechybí ševcovský obchod firmy Baťa, je sice svým způsobem přitažlivá, ale v nočních hodinách bychom se tu promenádovat určitě nechtěli. Každopádně je dalším ze zajímavých kamínků pomalu skládané indické mozaiky.

 

 

 

Poté, co si náš movitý majetek odložíme do jednoho z levnějších hotelů, vyrážíme do vedlejší ulice na poznávací podvečerní vycházku. Stát se jedním z účastníků zdejšího dopravního chaosu je úplně jiné kafe než jej pozorovat z bezpečných pozic nedobytného auta. Motorové tříkolky, šlapací rikše, motorky s nejméně třemi pasažéry, rachotící jízdní kola, odrbané osobáky, spěchající starousedlíci, polehávající psi a lelkující svaté krávy se tu slévají do náramně barevného pohyblivého obrazce, který nikde nezačíná a nikde nekončí.

 

 

 

 

 

Protože se nacházíme v místech, kde noha běžného turisty většinou nepáchne, nemůžeme tu zůstat bez povšimnutí. Prodavači se nám snaží všemožně nabízet své zaručeně nejlepší zboží či nejrůznější služby. Většinou odoláváme, až na jednu výjimku. Slávek už pociťuje značný pokles hladiny svého krevního cukru, a tak objednává třídecové stakany čerstvé třtinové šťávy. Borci hodí okamžitě nasekané stvoly do stroje a do dvou minut už stojí naplněné šálky na pultě. Jsou sladké a přívětivě chladivé. Právě když jsme na samém vrcholu blaha, naskočí někomu z nás jedna dost zásadní skutečnost. V lahodném moku plave tající led! A právě před ním jsme byli včera více než důrazně varováni. Naředění obsahu tlustého střeva je tím pádem zaručeno!
 

 

 

Naskakujeme do otevřeného tuk tuku a se zvukovou kulisou ječících klaksonů se proplétáme k hotelu. Navzdory docela slušné tmě je tržní třída stále plná lidí, vozidel a svatých i nesvatých živočichů. Teď se však především zaměřujeme na reakci naší střevní mikroflóry. Konečně jsme na místě! Eva se Slávkem se vrhají do svých lékárniček, moje maličkost to řeší douškem valašského penicilinu. Spánek je díky tomu klidný a pyžama i prostěradla absolutně čistá!


 

Všechno zásadní je sice v pořádku, až na můj předpotopní telefon. Při zastrčení nabíječky do zásuvky se poprvé od jeho existence na displeji objevuje informace, že prostě nenabíjí. Slávek vzal naštěstí do zásoby svůj podobně letitý aparát, ale jen co se s ním naučím jakž tak zacházet, vypovídá službu také. Z nastalé situace vyplývá jediné. Příští tři týdny budu bez spojení. A také bez ukazatele času, protože hodinky jsem zanechal v domově.

 

-------------------------------------------------------