Přes nejvyšší průsmyk světa

 

- Ádié, Indie!  -

 

 

díl osmý

Ještě jsme se s novou částí výpravy ani nestačili pořádně sžít, a už dochází k rozdělení. Naštěstí nepramení z toho, že bychom se navzájem nemuseli. Jana s Milošem si totiž zaplatili náročný vysokohorský trek, na který bychom, kromě Evy, jednoduše neměli. Ani ne tak finančně, jako spíš fyzicky. Loučíme se v dobrém rozmaru před naší novou haciendou nesoucí název Peace Guest House. Doufáme, že se tu za pár dní v míru a plném počtu opět shromáždíme.

 

 

 

 

Před sebou máme celý půlden volna a odpočívat v pokoji v pokojném domě se nám dvakrát nechce. Najímáme taxíka a necháváme se dovézt ke vstupní bráně do úplně nejbližšího kláštera. Jmenuje se Spituk a už pěkných pár století okupuje výrazné skalnaté návrší nad řekou Indus. Tak jako ve všech podobných případech, i tentokrát se během prvních desíti minut stačíme zcela spontánně oddělit. Talentovaná fotografická dvojice s úměrně výkonnými aparáty míří za nevšedními motivy do tajemného šera zdejších svatyní, moje povrchněji založená maličkost s prťavým nikonem v ledvince se naproti tomu brzy ocitá na nejvýše položené vyhlídce celého areálu. Severní výhled odkrývá mohutnou kotlinu s letištěm, kasárnami a hlavním městem v pozadí, opačná strana nabízí nádherně zelené údolí s modrou stužkou Lví řeky uprostřed. Je tedy naprosto jasné, kam moje kroky co nevidět zamíří.

 

 

Nechce se mi velkou oklikou přes hlavní bránu, a tak se spouštím dolů přímo ze strmého svahu. Protože mám v živé paměti svůj nedávný himalájský prvosestup, dávám si při plánování příšerně klesající trasy pořádného majzla. Domorodci obývající přilehlé podhradí mě mají přímo na očích a potěšení vidět můj nekontrolovatelný sešup v přímém přenosu jim jednoduše nedopřeji! Dopřeji si však, hned po zdárně dokončeném sestupovém manévru, pohled na zajímavě pomalované skály klášterního masívu. Souvisí samozřejmě s buddhistickým viděním světa, které je pro mne španělskou vesnicí, a tak tento výtvarný projev vnímám pouze jako svéráznou dekorativní záležitost.

 

V zastrčeném krámku zakoupím flašku balené vody a vyrážím na svobodný průzkum indského údolí. Právě po tomto toužím od okamžiku, kdy jsem bájnou řeku poprvé uviděl. Fáborky vyzdobený most mi umožní přemístění na druhou stranu a dvě větrem ošlehané Ladačanky, které tu potkávám, zase příjemné zjištění, že tady už noha běžného turisty nejspíš vůbec nepáchne.

 

 

V dokonalém osamění se potloukám zatím nepoznanou krajinou. Skoro z každého místa je vidět fotogenické klášterní návrší. Spituk se od Indu jeví jako mnohem krásnější než ze všech stran obvyklých. Pohybuji se po silnici, bočních cestách a někde se musím prodírat i neprostupnými pobřežními porosty. Stále nacházím něco nového a překvapivého. Něco, o čem turistický průvodce nepíše, protože o tom vůbec neví.

 

 

 

 

Zatímco už nedaleké svahy představují vysušenou horskou poušť, údolní niva vodou přímo oplývá. Někde je odváděna uměle vybudovanými kanály, jinde se zdržuje v bažinách či malých jezírkách. Po té přemíře všudypřítomného prachu a kamení to tady působí jako lahodné, náramně milé pohlazení po duši.

 

 

 

 

 

Svěží zeleň tu pochopitelně neslouží jen pro potěšení domorodců. S náramnou chutí se na ní popásají také domestikovaná zvířata. Volně pobíhající koně či ve stínu odpočívající krávy zde potkávám mnohem častěji než než nervózní, neustále kmitající reprezentanty druhu Homo sapiens.

 

 

 

 

Právě ve chvíli, kdy si blahodárnou nepřítomnost lidí nejvíc pochvaluji, narazím na vysokou ohradu. Za plotem se nachází něco jako betonárna. Gastarbeiteři z jihu, kteří tu v improvizovaných stanech bydlí i se svými rodinami, z řečiště vyhrabávají štěrk, pomocí lopat ho promíchají s přiměřenou dávkou vody a cementu a následně z této kaše odlívají budoucí tvárnice, překlady či jiné stavebně využitelné profily. Pokud v Indii funguje tržní ekonomika, potom je jasné, že zaplacení lidské síly tu vyjde levněji než nákup potřebné techniky.

 

 

 

Pohled na těžkou dřinu raději měním za lehký špacír rovinatými pastvinami. Zleva ke mně doléhá harmonické šplouchání blízké řeky a nad hlavou je slyšet svištění nádherně osvěžujícího větru. Pohrává si s větvemi všudypřítomných vrb, které tu svými tvary představují velice působivou, skoro až pohádkovou přírodní kulisu.

 

 

 

 

 

 

Pro toho, kdo mě, byť jen trochu zná, musí být nepředstavitelné, abych se do tak slavného toku, jakým je Indus, alespoň na chvíli neponořil. A to i v případě, že by to bylo nežádoucí či přímo úředně zakázané. Ona správná chvíle právě nastala. Teplota vzduchu kolem dvaceti, nikde ani živáčka. Vodní proud je snesitelně osvěžující a odnáší s sebou čerstvé nánosy prachu i poslední zbytky v duši zapomenutých chmur. Pohled na himalájské panoráma z žabí perspektivy rozčeřené Lví řeky se nepochybně zařadí k těm nejnezapomenutelnějším.

 

 

 

 

Toulám se tu sám už skoro polovinu dne, ale do lidského mraveniště mě to přesto neláká. Slunce už zalezlo za karakorumské štíty a já tím pádem nemám na vybranou. Mohu jít buď na stopa , nebo se do Lehu vydat po svých. Z několika důvodů volím druhou variantu. Protahuji se úzkou cestou vinoucí se v těsné blízkosti odvrácené strany Spituku a blíže si všímám autentického života v podhradí. Upracovaná žena právě pere v potůčku prádlo, shrbený hospodář se prohýbá pod nákladem klestí a školou povinní pasáčci krav shánějí dobytek do miniaturních ohrad u domků. Naivní obdivovatele všeho východního bych sem pozval na agroturistickou exkurzi. Jak je znám, většina by jich tu déle než týden nevydržela.

Zcela jiný svět se mi otevírá jen o pár stovek metrů dál. Kasárenský plot, v jehož těsné blízkosti právě klopýtám, končí v nedohlednu. Na druhé straně silnice úplně totéž. Z vyvýšených kukaní mě ostřížím zrakem sledují ke všemu odhodlaní ostřelovači. Fotografování čehokoliv je tu samozřejmě zakázané. Pro těžko postřehnutelného kapesního nikona však vědomé porušení zákazu nepředstavuje žádný nebetyčný problém. Předpokládám, že tím neoslabím vliv chrabré indické armády a neohrozím ani světový mír. Jak už bylo naznačeno, tak horká půda, jako je zde, na severu Indie, se nachází jen málokde na světě. Přestože náležím mezi umírněné pacifisty, musím uznat, že masívní militaristická hrozba je v daném případě zcela na místě. Ke všemu odhodlané síly muslimských radikálů se houfují jen pár set kilometrů odsud. Ve vzpomínané Kargilské válce měla nejen tato oblast, ale vlastně celý svět namále. Pákistán i Indie rok předtím odzkoušeli jadernou zbraň, a jak americké tajné služby nezvratně zjistily, obě soupeřící strany ji neváhaly použít. Diplomatický tlak hlavních světových hráčů a především tehdejšího prezidenta Clintona, konfliktu naštěstí v hodině dvanácté zabránil. Experti se shodují na tom, že v roce 1999 byl svět jaderné katastrofě ještě blíž než při známé Kubánské krizi za dob Chruščova a Kennedyho. Z tohoto úhlu pohledu je namístě hledět na indickou armádu s respektem a příliš se nedivit závratným sumám, které vynakládá na zbrojení. Jsou to třetí největší ozbrojené síly na světě a co do importu zbraní zaujímají v posledním desetiletí většinou první světovou příčku. A možná ten vojenský plot, podél něhož teď osamoceně kráčím, bude držet také nějaké prvenství. Táhnu se v jeho blízkosti už hodinu a půl a to jsem teprve v polovině.

 

Mezitím se už dočista setmělo. Nezbývá mi než do centra vpochodovat dlouhým předměstím. Je plné nejrůznějších krámků a osvětlené pouze z reflektorů projíždějících aut. Musím dávat zatraceně velký pozor, abych se v té tmě nestřetl s ještě temnějším jižanem, nebo se nepropadl dírou do kanálu. Jeho neoddiskutovatelnou přítomnost identifikuji především podle silně působivé vůně splašků, které jím putují. Mezi početnými houfy asiatů jsem navíc lehce rozpoznatelný. Nejen díky světlejší pleti, ale hlavně kvůli oblečení. Kraťasy, které obnažují končetiny od kolen dolů, by si domorodec ani pod hrozbou trestu smrti na sebe nenavlékl. Konečné oddechnutí nastává až po dlouhé půlhodině, kdy se mi konečně podaří dobelhat do osvětleného, a proto i bezpečného městského středu. Když vstoupím do našeho Mírového domu, vypadá to, jako bych zaslechl neskutečný rachot. To starostlivé Evě i o něco méně úzkostlivému Náčelníkovi spadly ze srdce obrovské balvany. Protože jsme v celém Ladaku bez možnosti vzájemného telefonického spojení, nemohli tušit, co děje, a z mé dlouhé nepřítomnosti byli už skoro na prášky. Pokud bych se neobjevil právě teď, pak na mne v nejbližší chvíli poštvou místní policisty. Díky nějakému komunikačnímu šumu jsme si totiž čas a místo setkání vysvětlovali každý úplně rozdílně. Což je patrně opět má vina, má veliká vina, za kterou se psychicky vyřízené psycholožce, jakož i jejímu podobně postiženému kolegovi ještě jednou přeukrutně omlouvám.

Příštího rána je opět skvělá nálada, protože nás čeká start do dalšího dobrodružství. V cestovce rozhodli, že nás tentokrát nepoveze ošlehaný starý veterán, ale neškodný mladíček s líbeznou tváří anděla. Také auto je větší a už na první pohled mnohem pohodlnější. Nový kočí naplní interiér vozu značkovým parfémem a pozvolným rozjezdem dá najevo, že budoucí třídenní posunování bude jen přesladkou projížďkou ladackým růžovým sadem.

 

 

Rozvážně stoupáme nad nám důvěrně známý Leh. Pro jistotu upozorňuji mládence za volantem na to, že coby převážně starší kusy patříme mezi vyznavače vláčné, dokonale bezpečné jízdy. Vláčná, dokonale bezpečná jízda, kterou jsme se až do této chvíle dali unášet, se od tohoto okamžiku mění v ledabylé ploužení hlemýždě. Předjíždí nás osobáky, motorky i mikrobusy, a pokud by se na cestě k nejvyššímu horskému sedlu na světě odvážil i cyklista, určitě by nás do kopce předběhl i on.

Plíživé tempo využíváme k ničím nerušenému pororování okolí. Náčelník na předním sedadle však začíná být nesvůj. Coby typický workoholic považuje jakoukoliv pomalost za hříšné plýtvání časem, a tak na aktuální rychlost reaguje prostě a zřetelně: „Quickly, quickly!“ Poslušný šofér se dvakrát pobízet nenechá. V místech, kde končí asfalt a začíná šotolina, šlápne na plyn a okamžitě dohání všechny, kteří nás ještě před chvílí potupně předjížděli.

 

 

 

Před námi se táhne štrúdl kanystry ověšených motorek a podél cesty bez jakýchkoliv svodidel jsou k vidění pozůstatky nočního sněžení. Snesitelná šotolina ustupuje neupravenému povrchu plnému vystupujících balvanů a vodou naplněných rigolů. Navzdory Slávkovu pobídnutí ke svižnějšímu posunu to náš mladíček nepřehání a volí přímo ideální jízdní tempo.

 

Ještě pár zatáček po značně rozbité cestě a jsme nahoře! Kardung La má být úplně nejvýš položeným silničním průsmykem na planetě. Přestože to některé zdroje zpochybňují, měli bychom se nacházet v nadmořské výšce 5 602 metrů. To je suverénně nejvyšší pozemská meta, na níž moje noha kdy spočinula. Kdyby tu byl s námi Miloš, určitě by nás popoháněl do ještě nebetyčnějších výšin, které nám včera vehementně doporučoval.

 

 

 

 

 

 

Neinformovaný našinec by tu vedle značně prořídlého vzduchu čekal i tomu odpovídající, tedy řídký provoz. Ale takový blázinec, jaký tady právě panuje, jsme zažili snad jen v nejrušnějších ulicích čtrnáctimilionové metropole Dillí. Himalájské vrcholy teď opanovala nezvládnutelná zácpa s nepřeslechnutelnou symfonií desítek klaksonů. Ta nejzajímavější melodie náleží pomalované nákladní mahindře, která si nekompromisně razí cestu mezi méně odolnými přibližovadly. Po patnácti minutách se jí konečně podaří prolomit nepropustný třicetimetrový kordon vozidel a s vítěznou závěrečnou fanfárou zmizet za nejbližší zákrutou.

 

 

 

Osobní výškový rekord jsme jakž takž přežili a po nebytném zdokumentování naší přítomnosti začínáme klesat na druhou stranu. Cesta je tu ještě rozbitější a sníh teď už leží na většině okolních svahů. Pro naprostou většinu přítomných Indů, je to taková zvláštnost, že tady přeochotně zastavují a bez ohledu na věk či společenské postavení se oddávají nezřízeným zimním radovánkám.

 

 

 

K případným radovánkám však mají až příliš daleko námezdní dělníci černé pleti, kteří musí i v těchto pětitisícových výškách tvrdě pracovat. Rozbíjejí kameny, upravují krajnice a z prázdných sudů od asfaltu vztyčují kolem cesty svérázné patníky. Naše auto poskakuje ze strany na stranu a rigol nerigol se řítí serpentinami k hlubinám. Pravý horror však nastává až po najetí na úzký pruh asfaltu. Cesta se zařezává do kolmých svahů a zdobí ji bezpočet ostrých, nepřehledných zatáček. O něčem tak zbytečném , jako jsou svodidla, nemůže být v těchto končinách ani řeči. Náš líbezný andílek, který na Slávkův povel už stačil vystrčit své růžky, může až teď předvést své skutečné umění. Převtělený ďábel se s kopce se řítí jako dělová koule a předjíždí všechno, co se mu během chvilky podaří dohonit. Jedním kolem přitom musí využívat nezpevněnou krajnici, za níž už hrozivě číší stametrové propasti. Být tady Miloš, tak by už tak děsivou atmosféru umocnil ještě nějakou story z hrůzostrašné Karakorum highway. Třeba o tom, jak tam po půlkilometrovém letu vzduchem padají plně obsazené autobusy do rozvášněného Indu, odkud je už nikdo nikdy nevyloví.

 

 

 

 

V nekonečných hlubinách pod námi neteče Indus a na jejich dno ani nevidíme. Při způsobu jízdy, jaký nám právě prezentoval náš kamikadze, musí být poseto samými rezavějícími vraky. A kdyby tady cestmistři dolili každému zřícenému nebožtíkovi vztyčit křížek, muselo by to zde vypadat jako na přeplněném hřbitově. Náladu nám spravuje až zastávka nad širokým řečištěm zatím nepoznané řeky Shyok. Nikým nespoutaný horský tok tady vytvořil neskutečně působivé výtvarné dílo z šedomodrých písků a zemitě zbarvených vysokých skal. Nepřipadáme si až tak na zemi, jako spíš na úplně jiné planetě.

 

 

 

 

Pokračujeme po proudu a přijíždíme do malé osady Khalsar. V hospůdce s ochotnou obsluhou si objednáváme něco indického s čapati, rýží, případně obojím. Bezprostřední okolí vyhlíží velice dramaticky. Podle neklamných stop se tady přehnala tuze velká voda a nemilosrdně strhávala všecko, co jí stálo v cestě. Náčelník, který před léty pravidelně organizoval dobrovolnickou pomoc po českých povodních, o tom ví své. Jak ji ale poskytovat v tak odlehlých oblastech, jakou je údolí řeky Shyok, zatím ví snad jen místní vojenští specialisté.

 

 

 

 

Písečné řečiště, do kterého se místy odváží i naše dopravní komunikace, postupně přechází do regulérní pouště. Nubra, jak se jí přezdívá, je sice dlouhá jenom pár kilometrů, ale nabízí všechno, čím by měl podobný typ krajiny oplývat. Zatím si dopřejeme jenom miniaturní ochutnávku, ale jenom co vyhledáme nějaké noční útočiště, rádi se tady i s fotoaparáty navrátíme.

 

 

  

Zatímco jsme byli před pár dny u Kašmíru jedinými cizozemci, tady se to turisty přímo hemží. Domorodci s tím počítají a zcela samozřejmě se na tom snaží co nejvíce vyrýžovat. Ubytování ve střediskové obci Hundar vyhlíží velice solidně, ale jakž takž snesitelnou cenu musíme nakonec usmlouvat. Daří se nám to celkem rychle, a tak se bez velkých průtahů co nevidět vracíme zpátky do pouště.

 

Parkoviště je plné aut a jeho blízké okolí podobné mraveništi. Dvouhrbí velbloudi čekají na lenivé zákazníky a jejich majitelé na patřičný bakšiš. Stánkaři nabízí všecko možné a natěšené Indy to sem táhne víc než do nedalekých písečných dun. Centrem radosti je také sympatická tichá říčka, která tím sypkým rájem nerušeně a náramně klikatě protéká.

 

 

 

 

Moji souputníci jsou do lovení pouštních motivů tak zažraní, že je už po malé chvíli dočista ztrácím z dohledu. To je ostatně naprosto běžná situace, která všem zúčastněným dokonale vyhovuje. Čím jsem dál od vstupního blázince, tím méně lidí potkávám. Za chvíli zjišťuji, že jsem uprostřed dun a meandrujícího vodního toku úplně sám. Bezcílně se potloukám pustinou, šplhám do příkrých návějí a po zadku sjíždím kolmé převisy. Netřeba dodávat, že se tu cítím skvěle a písečný svět vnímám jako přeúchvatnou edenskou zahradu.

 

 

 

 

 

 

Nějakým nedopatřením se později ocitám na trávou porostlé stepní ploše. Vyjeté koleje mě dovedou až k zeleným vrbovým hájům. Nejdříve narazím na tlející mrtvolu potulného psa, kteří údajně v Ladaku ročně zadáví desítky lidí, a po chvíli na dva živé, nádherně divoké koně. Nepochybně, stejně jako já, milují samotu bez dotěrné přítomnosti pána tvorstva, a tak jim pouze zamávám na pozdrav a tiše zase mizím někam do ústraní.

 

 

 

 

Miloš, který tu byl i s Janou před rokem, nám barvitě popisoval nádheru hvězdnatého nebe pozorovaného právě z pouštních dun. Tato vymoženost nás naneštěstí nečeká, a tak si vychutnávám alespoň kouzlo přicházejícího podvečera. Když pronesu, že je nepopsatelné, tak to jen letmo přiblíží pocity, které mé nitro na sklonku tohoto výjimečného dne naplňují.

 

 

Temná noc v pohodlném pelechu uběhne jako voda a máme tu další slunečné ráno. První dnešní zastávka patří opět zvlněným písečným dunám pouště Nubra. Nezbývá na ni moc času, ale i tak si těch fotogenických návějí jaksepatří užívám. A co teprve na slovo vzatí mistři fotografové, jakými jsou Slávek a jeho nadprůměrně fundovaná instruktorka Eva!

 

 

 

 

 

 

 

 

Vracíme se pár kilometrů proti proudu Shyoku a zaparkujeme v těsné blízkosti jednoho nepřehlédnutelného buddhy. Soudě podle lešenářů, kteří odtud teprve odvážejí bambusové tyče, byl celý areál, jemuž dominuje buddhova pestrobarevná socha, dokončen teprve nedávno. Se svými pětatřiceti metry by to mohla být jedna z nejmohutnějších model na světě. Hned pod ní se rozprostírá upravená venkovní plocha, která slouží jako velkoprostorová učebna pro ctitele dalajlámy a jeho názorů. Současná hlava tibetských buddhistů tu prý občas zavítá a pod dohledem onoho převelikého buddhy učí své dychtivě naslouchající následovníky. V roce 2017 se jich tu prý shromáždilo až na padesát tisíc.

 

 

 

 

Posvátné monumenty tady nevyrostly jen tak náhodou. Hned naproti se už od roku 1464 tyčí věhlasný klášter Diskit. Vyrostl na místě někdejšího královského sídla ze dvanáctého století. V současné době tu prý pobývá přibližně stovka mnichů. Až do minulého roku zde údajně fungovala i škola pro malé nástupce mnišského povolání, kterou finančně dotovalo české sdružení Most pro Tibet. Českou stopu zde nesou také znovuvzkříšené nástěnné malby, do jejichž obnovy se od roku 2005 dobrovolně zapojovali naši mladí restaurátoři či spíše restaurátorky. Fotografie, dokumentující jejich záchranné aktivity, dodnes zdobí jeden z frekventovaných koutů zmíněného monastýru. Kromě jiných zajímavostí je v klášteře k vidění i originální tibetský zámek, který by měl stále sloužit svému původnímu účelu.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

-------------------------------------------------------