Vestoje, vsedě, ale především v Lehu

 

- Ádié, Indie! -

 

 

díl třetí

 

Časně zrána, kdy je venku kolem třicítky, opouštíme solidně vyhřátý hotýlek a naposled využíváme služeb našeho věčně usměvavého převozníka. Propleteme se čtrnáctimilionovou metropolí a zajíždíme k jednomu z nejmodernějších světových letišť. Máme se vnitrostátní linkou přesunout až na samý sever Indie, do Ladaku. Ten je východní součástí státu Džamú – Kašmír a rozprostírá se na západě nejvyššího světového horstva, Himalájí.

Čekali jsme nějakou rozhrkanou létající dodávku, a zatím nasedáme do moderního Airbusu A 320. K naší malé radosti však nikdo z nás nemá místo u okýnka. Našeho Náčelníka to však ani trochu nevyvádí z míry. Brzo poté, co vystoupáme nad zmíněné pohoří, se začne nápadně tulit ke snědé dívence půvabného vzhledu a vytrvale jí před očima šermovat svojí náramně zvědavou kamerou. Něžné stvoření to zvládá hrdinně. Nejenže se nestaví na odpor, ale vetřelci všemožně umožňuje co nejlepší výhled ven. Díky tomu si později můžeme domů odvážet důkazy o tom, že jsme se ocitli ještě výš než sahají nedaleké zasněžené osmitisícovky.

 

 

 

 

Po dvou hodinách pohodového plachtění začne mohutný stroj nápadně ztrácet výšku a přibližovat se na dosah skalnatým štítům. Klesne do rozšířeného údolí řeky Indu a poté škvírou mezi příkrou kamennou strání a vyvýšeným ostrohem budhistického kláštera Spituk zamíří k přistávací dráze. Máme štěstí. Pokud kraj zavalí mlhy či přepadne jiná nepřízeň počasí, jsou cestující namydlení. Buď se vrátí do bezpečnějších lokalit nebo se roztříští o skálu.

 

 

 

 

Minibus nás z letištní plochy převeze do docela stísněné letištní haly. Začíná se nám točit hlava. Nejen z nadmořské výšky, která tu sahá ke třem a půl kilometrům, ale také z papírových lejster, která musíme před vstupem na žhavou pohraniční půdu vyplnit. Ocitli jsme totiž se Lehu, hlavním městě Ladaku, a jenom kousek je to odsud jak do nepřátelské Číny, tak do ještě nepřátelštějšího Pákistánu. Přítomnost vojáků s proklatě nízko zavěšenými samopaly to jenom potvrzuje.

 

 

 

 

 

Taxík, který měl údajně čekat před letištěm, tentokrát nečeká. Nebývá, než přivolat konkurenci. Naládujeme se do miniaturního japonského minibusu a úzkými drkotavými cestami poskakujeme na místo určení. Po sérii doptávání nás subtilní řidič vyklopí před solidně vyhlížejícím penzionem. Stojí pod vysokou skalní stěnou a nese název New Moon. Doufáme, že se z nás po plánovaném třídenním pobytu nestanou náměsíčníci.

 

 

 

 

Majitelem je sympatický učitel z nedaleké školy. Hotýlek vybavil jednoduchou kuchyní a venkovním stolováním. Na vedlejší zahrádce pěstuje kedlubny, zelí a další, nám důvěrně známou zeleninu. Jak se později dovíme, její semena sem před sto padesáti lety dovezli křesťanští misionáři, kteří si říkali Moravští bratři.

 

 

 

 

 

 

 

 

Láká mě impozantní stavení ve tvaru historického hradu, které se tyčí na příkré skále hned nad penzionem. Zatímco moji mladší kolegové reagují na náhlou změnu nadmořské výšky uložením těla do horizontální polohy, moje poněkud bláznivá maličkost se rozhoduje pro neprodlené dobytí hradního návrší. Mezi kamennými domy domorodců s rovnými střechami a bíle natřenými kuželovitými stúpami dojdu na nedávno zbudovaný chodník, který by mě tam měl pohodlně dovést. Pomalu stoupám nahoru a nestačím se divit. Udělám nějakých osm až deset kroků a tělo stávkuje. Nestačím s dechem a registruji stavy podobné závrati. Čím jsem výš, tím je mé sebevědomí pokleslejší. Když po nějakých padesáti zastávkách konečně dobelhám nahoru, jsem na pokraji infarktu. Pokorně leštím zábradlí a pokud někde zrovna chybí, držím se pěkně při zdi. Místní borec, který sem z druhé strany přifrčel na bicyklu, naproti tomu vrchovatě oplývá elánem a svůj dopravní prostředek elegantně poponáší vysoko nad hlavou. Mé pyšné já dostává K.O., a tak se raději klidím z dohledu veškerých, absolutně pohodových domorodců. Údaj na mém výškoměru ukazuje více než 3 600 metrů nad mořem.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Ať už je to jakkoliv, vlastními silami jsem se posunul na místo někdejšího opevněného královského sídla. Namgyal Tsemo, jak se mu přezdívá, tu vyrostlo už v šestnáctém století. Někdejšího monarchu dnes nahradilo pár budhistických mnichů, kteří okupují pár nehostinných horních komnat. Dominanta kraje je právě v konečném stádiu náročných oprav, a tak se tu proplétám mezi bizarními žebříky a zakopávám o pohozené piksle od vypotřebovaných barev.

 

 

 

 

 

 

Ladackou metropoli teď mám jako na dlani. Měla by ukrývat něco mezi patnácti až dvaceti tisíci stálých obyvatel. Ostatní jsou buď turisté nebo sezónní dělníci. Ti sem houfně na léto přijíždějí z jižních oblastí a za pár rupií dělají nejtěžší a nejpodřadnější práce. Když se všechno sečte dohromady, tak se tu ve špičce hemží až na pět desítek tisíc smrtelníků.

 

 

 

 

 

Spouštím se stejnou cestou nazpátek. S kopce to jde nápadně lehčeji, ale i tak funím jako lokomotiva. Kravám a oslům, které pak dolů potkávám, to ani trochu nevadí. Netuším proč, ale vše nasvědčuje tomu, že mě považují za svého.

 

 

 

 

 

V těsné blízkosti našeho hotýlku je nebývale rušno. Pomalu ale jistě se dokončuje další ubytovací trakt. Opálení stavaři romského vzezření ručně míchají maltu, jiní otroci ji bez jakéhokoliv strojového vybavení vytahují na dodělávanou rovnou střechu a další specialisté se ji pomocí lopat, hrábí a dalšího inteligentního náčiní snaží odborně a smysluplně zpracovat. V přízemí, kde je už všecko vybíleno, zase mistři stolaři vyrábějí nábytek. Žádné přímočaré či okružní pily a pilečky! Veškeré řezy, dokonce i ty podélné, zvládají předpotopním zubatým nářadím. „Hand made“ tady není módním výstřelkem, ale čirou nutností.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

K večeru už zvedáme kotvy společně a jdeme nasát něco z městské atmosféry. První, co ucítíme, je nadmíru přívětivá vůně čerstvého pečiva. Hned u cesty si zdejší mládenci otevřeli pekárnu. Neprodukují tu pecny chleba ani rohlíky, ale tak jako všude v Indii, placky čapati. Vytasí je z pece, zabalí do novin, a hladovec si může ještě za tepla pochutnávat. Podobně jako na houskách, které nabízí dáma od vedle.

 

 

 

 

 

 

Přestože jsme v typicky budhistickém kraji, jemuž se přezdívá Malý Tibet, první, co vidíme, je mohamedánská mešita. O jenom o kousek dál se zase tyčí hinduistická svatyně Chambo Temple. Ve městě od jistých dob nechybí ani křesťané, na které si posvítíme až úplně nakonec. To, že tu zástupci největších světových náboženství žijí v takřka absolutní harmonii, se jeví jako nemalý zázrak. „Nic jiného nám ani nezbývalo,“ říká jeden starší starousedlík. „ Před postavením letiště byl celý kraj díky sněhu na půl roku odříznut od světa. Pokud bychom si navzájem nevycházeli vstříc, byl by s námi konec.“

 

 

 

 

 

 

 

Temným uličkami se protáhneme do poměrně rušného centra. Tvoří jej v podstatě dvě ulice ve tvaru písmene L. Vedle šikmookých domorodců tibetského vzhledu se tu vyskytují snědí Kašmířané, černí gastarbaiteři z jihu, důstojně se tvářící Sikhové s turbany a početní rudooranžoví lámové. A samozřejmě i neodmyslitelní trhovci s nabídkou ovoce, zeleniny a nejrůznějšího koření.

 

 

 

 

 

 

 

 

  

Pokud našinec zabrousí do bočních lokalit, nabude dojmu, že tu zdechl pes. Zmíněné šelmy mazaně využívají budhistického vztahu ke zvířatům, a tak se tu poflakují v docela slušných počtech. Na rozdíl od našich končin, bez zotročujících páníčků a proto dokonale svobodně.

 

 

 

 

 

Sotva zahnu poněkud za roh, okamžitě se na mne vrhá jeden z místních obchodníků. Sympaťák z nedalekého Kašmíru si tu otevřel krámek s barevnými šálami, šátky a všelijakými suvenýry. „Odkud jsi?“, táže se mě obligátní otázkou na úvod. „ Z Evropy“, odpovídám suše. „Ze které země?“, nenechává se odradit. „Z České republiky, to určitě nebudeš znát“, odvětím na půl huby v domnění, že tím náš rozhovor skončil. „Dobry den“, reaguje střelhbitě, “jak se maš?. A ze kterého jsi města? Praha? Brno? Valašsko?“ Čučím na něho jako Alenka v říši divů a nejsem schopen adekvátní reakce. V zapadlém obchůdku na samém konci světa někdo ví o existenci mého rodného kraje. Valašské království už tím pádem dobylo i Himaláje!

 

 

 

 

 

Netrvá dlouho a narazím na další závan domoviny. Firemní nápis na vědomost dává, že si tu nějaký Malík otevřel velký hotel, do kterého možná dojíždí malou fabií, co stojí jen kousek opodál. Zmíněná škodovka se prý někde v Indii montuje a nesměle touží nahlodat totální převahu japonských přibližovadel. Český původ onoho maníka je ovšem nejistý. Pravděpodobně za vším stojí jistý Ved Prakaš Malik, vrchní velitel indických ozbrojených sil při velké pranici s Pákistánci v samém závěru minulého tisíciletí.

 

 

 

 

A pokud zůstaneme u aut, čeká na mne další překvapení. Počmáraný hranatý žigulík s daleko viditelným nápisem „Lada svetom.sk“. Dva mladí chaláni ze Žiliny ji za pár šupů koupili někde v Bombaji a poté, co předrkotali přes půlku Indie, mají nehoráznou chuť vyšplhat do nejvyššího silničního sedla na zeměkouli, které se jen kousek nad městem škrábe do pěti a půl kilometru nad mořem. Navíc už mají smluvené rande s populárními Přibáňovými trabanťáky, kteří se právě potulují jen pár stovek kilometrů odsud.

 

 

 

 

 

 

 

 

Třídenní ležení v Lehu má své opodstatnění. Naše nizozemské tělesné schránky by si za tu dobu měly zvyknout na poněkud větší blízkost nebe a až poté se nenápadně posunovat výš. Trajdáme proto bezcílně po městě a využíváme většiny jeho vymožeností. Coby členská země Evropské unie za mnohými zřetelně zaostáváme. Když jsem si u nás nechal před odjezdem na krosně vyměnit zip, nezbylo mi, než si na tento vysoce odborný úkon počkat celý měsíc. Tady se Slávek zastaví u pouličních ševců a poškozený batoh je znovuzrozený do desíti minut. A za desetkrát menší cenu!

 

 

 

 

 

 

 

Přestože i tady chodí s mobilem na uchu snad každý druhý puberťák, klasický přenos informací po drátě tu ani zdaleka ještě nevymizel. Akorát pouliční telefonní operátoři to možná mají o něco zapeklitější. Vyznat se v takové změti drátů a spojů, jakou vidíme v otevřené rozvodné skříni, dokáže jen vyložený génius. Případně rodilý Ladačan, kterého právě pozorujeme při práci. Nás ovšem v dané chvíli zajímá přenos signálu přes satelit. Normální simkarta tady nefunguje a proto Slávek s Evou, jimž aparáty zatím nestávkují, pádí do specializovaného krámku zakoupit tu zdejší. Dostává se jim lakonického vysvětlení. Simky došly a další budou k dostání až za tři týdny! Poprvé od vynálezu mobilního telefonu jsme všichni bez možnosti spojení. Připomeneme si aspoň nedávno zašlé časy, které si už málem ani neumíme představit.

 

 

 

 

 

 

Docela unikátní je v těchto zeměpisných šířkách také systém zamykání dveří. Postačí k tomu prachobyčejné zasouvací zařízení zvané hašpa dotvořené běžným visacím zámkem. Nač vymýšlet fabky či elektronické aparáty, když je zamezení vstupu tak jednoduché. Stejně jako násilné „odemčení“ pro případné zloděje.

 

 

 

 

 

Na své by si tady přišel i Evropou poznamenaný stavební dozor. Není to sice absolutním pravidlem, ale přímky a pravé úhly tady, podobně jako v živé přírodě, příliš nefrčí. Na plastová okna si tu zatím moc nehrají. Proč taky, když k výrobě rámu postačí ruční pilka a sekera? A nač dovážet jakési ytongy a vícekomorové cihly? Dokonale ekologická, sluncem vypálená tvárnice jde vyrobit na každém druhém dvorku. Beton namíchaný ze štěrku vyplaveného nedalekým Indem nakonec všecko dokonale zajistí.

 

 

 

 

 

Naše půvabná, vždycky dobře naladěná psycholožka vyhlíží po dnešní noci poněkud nevábně. Nejdříve si myslíme, že je na vině hraniční nedostatek čokolády v těle, na které je její fungování přímo závislé. Později se ukáže, že pravou příčinou jsou hned dvě probdělé noci. Během první si vedle spící indická rodinka dopřála indiánskou noc a při druhé zase gastarbaiteři nastoupili pod Eviným oknem na noční směnu. Místo polykání psychofarmak raději společně vyrážíme na lehký městský špacír. Máme štěstí. Hlavní dopravní tepna je čerstvě zkropená a docela pestře zaplněná. Auty, motorkami, lidmi, psíky i kravkami. Na psychiku psycholožky to nepochybně působí jako balzám. Ale stejně to jde nakonec pojistit do nedaleké cukrárny. Nějaká místní kakaová bomba ji staví na nohy a až do konce indického pobytu funguje jako bezporuchové švýcarské hodinky.

 

 

 

 

 

Zatímco lepší dvě třetiny naší výpravy hýří se svými foťáky ve víru hlavního města, moje maličkost se vydává směrem přesně opačným. Občas potřebuji doušek samoty a tak se ocitám na hřbitově. Chybí tu túje, kříže i leštěné žulové náhrobky. Způsoby zdejšího pohřebnictví jsem zatím nepochytil, takže se jenom pokusím o nepřesnou dedukci. V každé kamenné ohrádce se nachází něco na způsob kovového roštu. Což může předznamenávat nejméně dvě možnosti. Buďto tady čerstvého nebožtíka přímo upálí, anebo nad jeho ostatky později zažehují obětní ohně. A dost možná je všecko úplně, ale úplně jinak.

 

 

 

 

Kamennou sutí se plazím do nejbližšího kopce. Nikde v dosahu žádný strom či rašící tráva. Takřka nulové dešťové srážky a slunce, které tu svítí skoro nepřetržitě, dělají z této oblasti typickou horskou poušť. Pokud je někde něco zelené, pak za to může blízkost nějakého potoka či potůčku, které bývají zpravidla napájeny vodou z tajícího sněhu. Ten se v nejvyšších patrech, které tady sahají až k šesti tisícům metrů, naštěstí drží po celý dlouhý rok. Najednou si všímám vzácné výjimky. Jediné hřbitovní kvítko se krčí při zemi a kontrastuje s ní krásnou modrofialovou barvou. Napadá mě , jestli právě toto nechce Stvořitel i od lidí. Tedy, alespoň od některých. Nesplynout s šedivým davem, ale být někomu osvěžením. Moji dva přátelé se jím už ve své domovině nepochybně dokázali stát.

 

 

 

 

S vypětím veškerých sil zdolám nevysoký kamenný hřbet. Tak, jako na každém druhém návrší, i tady ve větru plápolají barevné, bohatě potištěné praporky. Mají do světa roznášet na nich zaznamenané modlitby. Nemám na to, abych se v těchto výškách nořil do teologických hloubek a tak ten plápolající svět vnímám pouze jako nezvyklou horskou přízdobu. Mé spirituální potřeby si tady, v relativní samotě, řeším po svém a vydržím při tom nejméně dvě příští hodiny.

 

 

 

 

 

 

Jakkoli je to v kraji nezvyklé, na nebi se srocují čím dál temnější mraky. Líně narovnám zatuhlou tělesnou schránku a chystám se k sestupu na opačnou stranu. Jestliže se poslední výšvih na hřeben rovnal masakru, potom se současný manévr jeví jako mnohem složitější. Příkrý svah je totiž pokryt malými kamínky, které působí jako kuličková ložiska. Vyčnívajících bodů je tu zatraceně málo, a pokud se tu a tam vyskytnou, pak se pod tíhou mé muší váhy spolehlivě rozpadají. Každý decimetr posunu proto musím předem promyslet a v mezích možností předem otestovat. Od údolí Indu se do toho ještě přihnala písečná bouře. Mračna prachu omezují viditelnost na pár desítek metrů. Poprvé si na nos nasazuji sluneční brýle a s maximální opatrnosti se posouvám níž. Nedobrovolný sešup si jednoduše nemohu dovolit. Končil by ostrými kameny a následným volným pádem na silnici. Z nepřehledné zatáčky se na ní čas od času objeví auto či divoce se řítící motocykl. Nepříjemná situace, znásobená hvízdající meluzínou, graduje na posledních metrech. Nestabilní šutry tu totiž hrozí zřícením na vzpomínanou cestu. Moje himalájská horolezecká premiéra v podobě popisovaného prvosestupu sice probíhá neslavně, ale nakonec přece jenom končí vítězně. Byla to však maturita!

 

 

 

 

 

 

 

Letmo se protáhnu kolem zdejšího hradu a klikatým chodníkem začínám klesat k pevnosti. Pohled, který se mi odtud naskýtá, určitě stojí za zaznamenání. Tasím zbrusu nový foťák ze dobrých deset litrů. Na displeji se však objevuje jen temný, sotva viditelný náznak skutečnosti. Měním baterii, poté i kartu, ale výsledek je pořád stejně neuspokojivý. V duchu nadávám na všecky moderní vynálezy a z baťůžku doluji záložní variantu. Osvědčený nikon, který s sebou tahám už pěkných pár let, určitě nezklame. Namířím jej na pevnost a k mému nemalému překvapení ji vidím stejně mizerně jako na novém aparátu. Konečně mi to dochází. Zapomněl jsem na nose sluneční brýle!

 

 

 

 

 

Konečně jsem u dominanty celého města! Královský palác, který byl zbudovaný v první polovině sedmnáctého století je svými devíti patry nejvyšší stavbou svého druhu v celém širém okolí. Stal se inspirací i pro slavnou pevnost Pothala v tibetské Lhase, která však spatřila světlo světa až o padesát let později. Dnes už pochopitelně neslouží svému účelu a po nedávných rozsáhlých opravách se stal jedním z hlavních lákadel nejen města Lehu, ale i celého Ladaku.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Historická budova prozrazuje celou řadu typických konstrukčních řešení. Je to vidět hlavně u stropů a vlastní střechy. Tento způsob si ponechává i hodně staveb současných. Úcta k tradicím je v těchto končinách nesrovnatelně větší než v našem poněkud rozplizlém západním teritoriu.

 

 

 

 

 

Rovné střechy nejsou jen poznávacím znakem Baťova Zlína, ale v obdobné podobě se vyskytují i tady, v Himalájích. Místní tu však mají, na rozdíl od nás, o jednu starost méně. Díky velmi sporým dešťům odpadá problém ze zatékáním. Vlastní střešní plášť je totiž tvořen jen mírně upravenou hliněnou mazanicí.

 

 

 

Nejvyšší patra pevnosti nabízí nevšední výhledy. Nejen na samotné město, ale také na jeho okolí. Nepříliš vzdálený horizont tvoří prstenec horských štítů, které atakují šestitisícovou hranici. Na vrchol jednoho z nich, 6 150 metrů vysokého kopce s názvem Stok Kangri, je možno dokonce legálně vystoupat. Chce to jen maličkost. Mít prachy na zaplacení průvodce a v neposlední řadě oplývat i nepostradatelnou zásobou tělesné svěžesti.

 

 

 

 

 

Zásobou tělesné svěžesti dnes oplývá jenom náš Náčelník. Jinak by si nevybral k výstupu na hrad tu nejnemožnější variantu. Pobočnice Eva, která má nad šéfem kvalifikovaný dohled, jej všemožně odrazuje, ale Slávkova touha po himalájském dobrodružství je neuhasitelná. Nenáročná pěšina, která traverzuje prudký svah, se postupně vytrácí a na řadu přichází více či méně rozeklaná skaliska. Nezbývá než od této chvíle do akce zapojit veškeré funkční končetiny. Úhel stoupání se zvyšuje, stejně jako frekvence lapání po dechu. Nešťastná psycholožka, která nepostrádá solidní horolezeckou průpravu, bedlivě sleduje každý Náčelníkův pohyb a před případnou nehodou jej zespodu jistí svým vlastním tělem. Pokud by došlo k neplánovanému sešupu, pomyslná cílová páska by se nacházela až dole ve městě.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Všechno nakonec dopadá až neočekávaně skvěle. Vrcholová kóta je úspěšně dobyta a na počest Vítězslavova vítězství se na ní rozevlály stovky pestrobarevných praporků. Vítr, který má nahoře sílu začínající vichřice, hvízdá oslavné fanfáry a jako obětní dar si odnáší krytku Evina profesionálního foťáku. Nejméně jedna polovina pánské dvojice se okamžitě odhodlává k její záchraně, ale reprezentantka Hasičského záchranného sboru k zásahu odmítá poskytnout patřičné svolení. Tahat z bryndy dalšího nezodpovědného amatéra se jí po nedávném přestálém napětí už jednoduše nechce.

 

 

 

 

 

 

Parádní hrad, u něhož jsem nejméně po čtvrté, si mi asi nikdy neomrzí. Eva se Slávkem šplhají až do nejvyšších pater a svojí přítomností na chvíli zpestřují jednotvárný úděl posedávajících mnichů. Já zase po jejich vzoru pokorně pokorně dlím na venkovních schodech a zírám k severnímu obzoru. Právě tam bychom měli za pár dní nejvýše položenou silnicí na světě vystoupat. Pokud to auto udýchá a nás do té doby nesklátí horská nemoc. Zatím se tam honí mraky a žení všichni čerti.

 

 

 

 

 

Překlápíme se na druhou stranu, kde se nachází naše „měsíční“ obydlí. Ještě kousek před ním musíme projít obytnou čtvrtí. Útlá stařenka nejdříve odežene černé kravky, porovná nasušené kravince a poté z nějaké tajné kapsy vytasí mobilní telefon. Chvíli s ním zarputile zápasí, a až se zadaří, nejméně čtvrthodinu postává na rohu svého letitého domu a přes nebeský satelit domlouvá cosi převelice důležitého. Kolem se trousí šikmooké dámy z generace jejich dětí a opodál si hrají či jenom tak postávají její vnučky a vnukové.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

---------------------------------------------------