Podél Indu k západu

 

- Ádié, Indie! -

 

 

díl pátý

Měsíční noc v penzionu New Moon končí nádherně slunečným ránem. Posedáváme u obvyklé ranní omelety, když kousek od nás zastaví taxík a z něho se vyhrnou dvě toužebně očekávaná individua. Obě jsou z Brna a navíc spolužáci. Miloš, který už před časem s Evou i Slávkem dobýval Castrovu Kubu, patří mezi vyložené dobrodruhy. Během minuty ho napadne šedesát věcí, do kterých se vás snaží nalákat. Jana, jinak účetní v jeho firmě, většinou na všechny přistoupí. S námi to bude horší. K Milošově lítosti ne na všechny naletíme. Ale pětidenní výlet k západním končinám si ujít nenecháme.

 

 

Objednané suzuki má sice šest míst, ale žádný zavazadlový prostor. Všech pět báglů proto musí na střechu. Domorodý řidič ryze tibetského vzhledu si kromě mobilního telefonu neveze vůbec nic. Dokonce, jak se později dovídáme, ani svůj řidičák. Zato oplývá ochotou, znalostí terénu a srozumitelnou angličtinou.

 

 

Sklouzneme zpátky k Indu a dáváme se po jeho proudu. Cesta je lemována vším možným, ale především úpěnlivě střeženými kasárenskými ploty. V Ladaku prý má být na sto tisíc vojáků. Připadáme si jako v Military Landu. Tato situace končí až v místech, kde od zužujícího se údolí začínáme stoupat do hor. A hned tu máme první zajímavost. Magnetická hora, kterou právě v rychlosti míjíme, prý dokáže obdivuhodné psí kusy. Třeba vytáhnout auto do mírného kopce. Testování protentokrát přenecháváme jiným a vesele svištíme dál.

 

 

 

Zastavujeme vysoko nad soutokem dvou řek. To modré nalevo je Indus, to kalné zase Zanskar. První zatím protékal zelenou údolní nivou, druhý divokým, hluboko zařezaným kaňonem. Miloš navrhuje neplánovanou odbočku. Spustit se dolů ke kalným vodám a pak se pokusit vyšplhat proti proudu co nejvýše.

 

 

 

Úzká silnice, která byla vytesána do příkrých okolních svahů, zatím vykazuje snesitelný asfaltový povrch. Kopíruje říční tok a nabízí výhledy na zajímavě probarvené skalní vrstvy vysoko nad námi. Zastavujeme a dopřáváme si lehký špacír k rozbouřeným vlnám. Vířící voda i pobřežní skaliska navozují dojem grandiózního dramatu. Zběsile se valící proud šplouchá, syčí i hučí a masívní ozvěna vše vrací zpátky v pekelné harmonii. Dalo by se tu vydržet o mnoho déle, nás ale k další jízdě popohání neúprosně ubíhající čas.

 

 

 

 

Cestou údolím se zaposloucháme do vyprávění našeho sdílného šoféra. Jeho rodiče kdysi pracovali na stavbě této silnice. Holýma rukama vytahovali z proudící ledové vody omleté kameny. Jeho, coby malého chlapce, brávali s sebou. Jednou jel kolem tehdejší dalajláma. Zajímal se o osud rodičů i jejich potomka. Ten ho natolik zaujal, že mu zařídil vzdělání v jedné z nemnoha zdejších škol. Chlapec z nejchudších poměrů se naučil anglicky a tím byl jeho start do samostatného života o mnoho snadnější než u jeho negramotných vrstevníků. Dnes vlastní pár malých minibusů, které za spolupráce svého syna využívá k taxislužbě. V létě v domovském Ladaku, přes zimu v okolí indické metropole Dillí.

 

Barevné svahy, které se míhají kolem, jsou jakoby bez života. Přesto se vzácně objeví nějaká zelená oáza. Ta prozrazuje neklamnou přítomnost nepostradatelné vláhy. Plácek, jakkoliv krkolomný, je pak domorodci důmyslně využíván k pěstování nenáročných zemědělských plodin nebo vysoce ceněných štíhlých topolů.

 

 

 

 

Další zastávka souvisí se vzpomínkou našich nových souputníků. Právě těmito místy projížděli i někdy před rokem. Řidič jim na chvíli přibrzdil u skupiny domorodců nabízejících něco na zub, případně na památku. Ve chvíli, kdy zatroubili k odjezdu, se kousek před nimi sesunul na cestu velký kus skály. Krátké zastavení, jak tvrdí, jim zachránilo život. Je v tom něčí záměr nebo jen bohapustá náhoda?

 

 

Netrvá dlouho a stojíme znovu. Zdá se, že situace je vážná. Stavební dělníci právě dokončují odklízení nedávno zřícené stěny. Převážně vlastníma rukama. Zbytky skály zlověstně visí nad jejich hlavami. Věci znalý šofér nám v žádném případě nedoporučuje zdržovat se v blízkosti. Je to prý nebezpečné a odlamování masivu může kdykoliv pokračovat.

 

 

 

O dvě stě metrů dál se zběsile otáčí veliký bagr. Tady sesuv zablokoval jakoukoliv dopravu. Silnice prý bude volná nejdříve za tři čtyři hodiny. Náš aktuální plán je jasný. Otočíme se o sto osmdesát stupňů a pokorně odtáhneme nazpátek.

 

 

 

Důkladněji si teď všímáme vlastní práce zdejších cestářů. Skály rozbíjejí kladivem a pak je ručně nakládají na přistavený náklaďák. Jiní vyrábějí přímo na cestě betonové dílce pro budovaný most. Další skupina připomíná dávnou písničku o cestáři. Stejně jako kdysi on, i současní budovatelé roztloukají kameny na štěrk a ten pak hráběmi rozhrnují po celé ploše. Kdo chce vědět, jak chutná dřina, ten ať se vypraví do indických Himalájí.

 

 

 

 

Malou zastávku věnujeme také možnosti nahlédnutí do ubytovacích zařízení zdejších silničářů. Žádné unimo buňky s postelemi, sprchami a dovozem teplých obědů. Indům postačí pár stanů, několik hrnců a jediným nadstandardem je v tomto případě dosluhující propan - butanový vařič. Ještě vloni prý tady přežívaly i ženy a děti pracujících dělníků. Díky velkému riziku, které tu hrozí prakticky každou vteřinu, to však úřady od letoška zakázaly.

 

 

 

 

 

Pokud někdo opravdově zatouží po enormní dávce adrenalinu, případně zkrácení života, může za pár rupií usednout na palubu gumového raftu. Kalné peřeje Zanskaru jej ve většině případů dopraví až k soutoku s řekou, po níž Indie dostala své jméno. Pamětníci možná vzpomenou na bestseler Štětiny a Štěrby nazvaný „S Matyldou po Indu“. Naši borci, jak dokazuje vydání zmíněné knížky, divokou plavbu, na rozdíl od mnoha jiných, přežili.

 

 

 

Zdárně překonáme spoustu stoupání, klesání a ostrých zatáček, abychom se ocitli v cíli dnešní cesty, v Alchi. Čeká tu na nás starý klášter a noc v soukromé chalupě. Nacházíme ji poměrně rychle. Stojí jen pár desítek metrů od centrální vesnické návsi.

 

 

 

Miloš, coby znalec místních poměrů nás okamžitě nasměruje do nejbližší restaurace. Vznosnými superlativy popisuje jídlo, bez kterého bychom určitě nepřežili. Poslušně dáváme na jeho doporučení. Dušená, patřičně kořeněná zelenina s rýží a nezbytnými čapati, kterou nám připravili přímo před našima očima, chutnala opravdu výtečně. Škoda, že nám při jídle ještě někdo nezabrnkal na pověšenou loutnu o pěti strunách. Gastronomický zážitek by byl absolutně dokonalý.

 

 

 

Zmíněný klášter leží jen o kousek níž. Nestojí na patřičně vyvýšeném místě, jak bývá v kraji zvykem, ale v meandru Lví řeky, jak tady Indu přezdívají. Pochází až z dvanáctého století a stále si zachovává svůj starobylý ráz. Miloš tu má od minulé návštěvy své známé. O jedné známosti však v superlativech zrovna nemluví. Jeden z mnichů jej totiž tenkrát z kláštera vypoklonkoval. Popravdě řečeno, moc se mu ani nedivíme. Konflikt to musel být docela vážný, protože  zmíněný láma si našeho spolucestovatele zapamatoval. Aby se Miloš vyhnul dalšímu nedorozumění, chytře vyčkává na výměnu šichty. Chová se pak ve svatostánku dost osvobozeně a druhý mnich mu to s úsměvem na rtech v pohodě toleruje.

 

Zatímco se moji zvídaví souputníci pouštějí do detailního zkoumání posvátného areálu, moje maličkost si jde pro spirituální inspiraci k nedaleké řece. Indus se tu valí v kalném proudu a omývá protější skály i pobřežní nánosy plné zajímavého kamení. Jsem tu úplně sám a přesně to mi v tuto chvíli vyhovuje. Obdivuji nejen abstraktní barevné kreace omletých šutrů, ale i zelené, či právě rozkvetlé zástupce botanické říše. V krajině tlumených zemitých barev působí jak hotový balzám.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Při svém bedlivém zkoumání pobřežní nádhery mě najednou při nějakém prudším pohybu citelně píchne v zádech. S bederní páteří mám jisté nezáviděníhodné zkušenosti, ale to je už věc dávno minulá. Že se mi skoro zapomenutý problém ozývá zrovna tady a teď, mě pochopitelně ani trochu netěší. V mírném náklonu odbelhám od řeky s neochvějnou vírou, že to do večera rozchodím.

 

 

 

Kousek proti proudu se rýsuje vysoká přehradní hráz, ke které klesá v pravidelných serpentinách do skály zařezaná silnice. Tuze mě láká popojít až samotné nádrži, ale čím dál bolavější záda mi to jednoduše nedovolí.

 

Malou oklikou se vracím zpátky do vesnice. Suchým korytem plným velkých balvanů vstupuji do topolového lesíku. Jak je vidět, právě zde probíhá těžba. Dřevorubci štíhlé krasavce poslali k zemi a neprodleně je zbavili šedé kůry. Neušetřili tenké větve ani rovné kmínky kolem rostoucích vrb. Vše bude pravděpodobně využito jako stavební materiál ke zhotovení stropních konstrukcí. Přesně tak, jak jsme to viděli na osm set let staré budově místního kláštera.

 

 

 

Slunce už zapadlo a nadchází údobí krátkého stmívání. Domorodci dokončují podvečerní zavlažování políček s ječmenem, bramborami a zeleninou. Používají staletími osvědčený systém postupného napouštění vody do jednotlivých vyvýšených ohrádek. Podobně to prý dělají i Inkové v Jižní Americe. Že by tam doputovali až kdesi z Himalájí? Někteří badatelé to vůbec nevylučují.

 

 

 

Dámy se svéráznými klobouky opouštějí pole, zablácení borci doplácávají poslední várku hliněných cihel a školáci končí s kopáním do omlácené mičudy. Dědina se nenápadně ukládá k nočnímu odpočinku. Pomalu se protáhnu ztichlým, liduprázdným klášterním areálem. Zamávám šumící Lví řece a vracím se ke smečce. Ta se právě vrátila z návštěvy jednoho čiperného devadesátiletého mnicha. Oplýval prý vytříbenou životní moudrostí a až neuvěřitelnou skromností.

 

 

 

 

Ještě před ulehnutím do rozestlaných pelechů přijímáme pozvání do rodinné kuchyně. Je vyzdobena pestrou škálou všelijakého nádobí. Zástupkyně nejstarší generace nám nabízí doušek místního vína. Hrozny tu nerostou a tak jej vyrábí z patřičně upraveného ječmenného zrní. Nejsem odborníkem na zmíněný mok, proto se zdržím jakýchkoliv komentářů. Chutnal mi jako směs ředěného octa a šťávy z kvašených okurek. Přítomná vnučka zato neskrývala nadšení. Obdržela právě pár drobností od našeho štědrého Náčelníka.

 

 

 

Přestože máme zaplacené spaní pod střechou, romantik Miloš si ustýlá na dvorku před chalupou. Normálně bych jej asi následoval, ale tentokrát mi to moje pochroumaná spinální aparatura nedovolí. Zalézám proto do pelechu a pokouším se najít co nejsnesitelnější polohu. Tato noc nebude patřit k nejšťastnějším, ale bílého rána se nakonec přece jenom dočkávám.

 

 

Výprava se po ránu znovu odebírá na výzkum klášterních tajemství. Tedy, až na Janu. Ta má smůlu, že prodělala nejen masérský výcvik, ale zvládla i následnou praxi na živých pacientech. Protože nevím o nikom, kdo by pod jejíma rukama přišel k fatální újmě na zdraví, s důvěrou ji svěřuji svoje značně zvetšelé zádové svalstvo. Masérka si mě uloží do patřičné polohy na odestlanou postel a pak to začne. Masívní mačkání, štípání, bušení a natahování se střídá s jemnými doteky a konejšivým hlazením. Vše je doprovázeno dokonale srozumitelným výkladem. Operace se nesoustřeďuje pouze na nejzchátralejší partie, ale postupně deformuje veškerou tělesnou schránku. Je otázkou, kdo je po bezmála hodinovém zákroku více zničený. Zatímco moje stařecké tkáně začínají prožívat rychlé znovuzrození, útlá masérka je evidentně na odpis. Každopádně jí budu za tento akt nezištného milosrdenství nadosmrti vděčný!

 

 

Máme ještě chvíli času a tak se jdu projít k Indu. Musím nejdříve překonat klášterní areál s nezbytným komerčním zázemím. Vystavené tretky, včetně celé armády miniaturních buddhů, mě příliš nezajímají. Všímám si pouze kumštýřů, kteří před očima prezentují svoje umění. Kromě toho mě zaujme také elektrický kabel pod proudem, který na jednom z nejrušnějších míst křižuje chodník. Naši elektrikáři, jejich revizory nevyjímaje, by sem měli chodit na exkurze. Naučili by se, jak rozvádět proud funkčně a přitom nesrovnatelně levněji.

 

 

 

Spustím se dolů prudkým a svahem a jsem jen pár kroků od uhánějících šedobéžových peřejí. Vyhledám rovné místečko s naplaveným jemným pískem, vzdám se totální většiny propocených textilií a své kultivovaně zmasakrované tělo uložím do horizontální polohy. Tady mě nemá šanci kdokoliv uvidět. Pozoruji řídké mráčky plující po modré obloze, naslouchám harmonickému šplouchání zčeřených vln a líbezným chvalozpěvům zdejšího nebeského ptactva. Nenápadně se začínám propadat do dokonale slastné nirvány. Když jsem už duchem na prahu jiné dimenze, zaregistruji přímo nad sebou obrovský stín. Nějaký domorodec s rozložitou otepí nalámaných větví zaparkoval přímo nade mnou. Nesrozumitelným jazykem něco pohoršeně zamrmlá a pak bezhlasně odklopýtá dál. Sotva se stačím ponořit do druhého dějství, je tady další borec s otepí. Ani jemu se moje přítomnost nezamlouvá. Příčinu nepřívětivých reakcí pochopím až později. V krajině zahalených lámů se odtajňování Božího stvoření nenosí. Maximem možného je krátký rukáv a šortky pod kolena. To druhé pouze u cizinců. Všechno ostatní se prý rovná těžkému, neřku-li přímo smrtelnému hříchu.

 

 

 

 

-----------------------------------------------------