Ahoj, děcka, z Řecka!
aneb
Samari konečně v Samarině
---------------------------------------------------------------------------------
Kolem druhé hodiny odpolední, po
absolvování přibližně osmnácti kilometrů s plnou polní, jsem konečně na místě.
Nejvýše položená řecká obec, která leží jen o něco níž než vrchol
krkonošské Sněžky, působí docela
fotogenicky. Byla postavena ve svahu nad horskou říčkou na úpatí zalesněného
kopce, jehož horní partie dnes tají převalující se šedivé mraky. Založily ji údajně
kočovné pastevecké kmeny tzv.Arumunů, které sem před staletími přitáhly z
oblasti jižních Karpat. Samarina je díky tomu stále centrem chovu ovcí, ale i
koz a někde také koní. Naprostá většina obyvatel však tuto obec na zimu opouští
a vrací se tu až někdy na jaře.
Moje kroky nejdříve míří k pěkně
upravenému řeckokatolickému monastýru. Co mě okamžitě zaujme, je mohutná
borovice rostoucí na střeše jednoho z výklenků této kamenné budovy. Jak se tady
udrží a kam až sahají její kořeny pro mne zůstává neobjasněnou záhadou. V
církevním areálu stojí hned vedle křesťanského kříže také nadživotní socha
nějakého místního, granáty a samopalem vyzbrojeného osvoboditele. Docela
zajímavá symbióza.
Protáhnu se několika samarinskými
uličkami, kde se docela zdařile snoubí původní architektura s tou současnou až
na konec obce, abych se zavčasu poohlédnul po nějakém vhodném nocležišti. Na
všudypřítomných pastvinách to díky značné frekvenci popásajících se
sudokopytníků a hlavně ostrými tesáky vybavených psovitých šelem nepůjde.
Jedinou možností je hustý les nad dědinou. Než se tam s krosnou vyškrábu, přibývá mi další,
víceméně očekávaný konflikt s jedním až nezvykle odbojným bodygardem ovčích
stád. Čím víc dotírám zatím osvědčenou palicí, tím víc vystrkuje na odiv své žraločí
čelisti. Nálety běžných šutrů přehlíží, pomůže až vrhání balvanů velikosti
volejbalového míče.
Dobytí Samariny míním jaksepatří
oslavit. Moji vegánští přátelé mě asi ukamenují, ale dávám si zdejší
specialitu, grilované jehněčí. Ovečky jsme doma chovali, jako školní dítě jsem
je pravidelně pásával, skopové u nás nebývalo žádnou výjimkou. Ale tak lahodné,
jaké mi naservírovali na samarinském náměstíčku, to mé chuťové buňky zatím
nepoznaly. Při ohlodávání kostí mě začíná mysl nahlodávat myšlenka, která má s
pojídáním této potraviny více než úzkou souvislost. Už tisíce let zpátky si
pomocí rituálů měla jistá skupina lidí bytostně uvědomovat jednu naprosto
zásadní věc: Abych mohl přežít, musí někdo či něco zemřít. Můj život je
podmíněný něčí smrtí. Symbolika, jejíž naplnění se stalo základem křesťanství.
Nevím, jestli by mi tak chutnalo, kdybych si mladého beránka musel napřed
vlastnoručně zamordovat. Pamatuji si jenom, že když k tomu kdysi doma
docházelo, přišlo mi to vždycky hrozně, hrozně líto. Jako děcko jsem jehňata
miloval. Tuším, že se zas rychle uklidím mezi vegetariány.
Můj noční přístřešek značky Jurek stojí
tentokrát na malé plošině pod
rozvětvenými staletými piniemi. Okolí s vývraty a suchými torzy starých stromů
působí dojmem strašidelného pralesa. Ideální prostředí na točení pohádek o
ježibabách. Zvláště teď, při nasvícení mou skomírající čelovkou. V řídkých
korunách však začínají probleskovat první hvězdy. Zdá se, že monzun je
definitivně za námi.
Příští den, pondělí, věnuji nejbližšímu
okolí Samariny. Prodírám se prastarým lesem, který tu nikdo nekácí, znovu a v
klidu obdivuji mohutnost všelijak pokroucených černých borovic. Vydávám se na
protější holé návrší. Zdobí ho malý bílý kostelík s modrou střechou. Kolem
pastviny s řídce roztroušenými stromy, pode mnou vesnice jako na dlani. Honící
se mraky začínají tajuplně odhalovat další ze zamýšlených cílů mého putování.
Tam někde, mezi těmi skalními štíty, by měla být i druhá nejvyšší hora Řecka.
Doufám, že se tam zítra vydrápu.
Pro další noc posunuji stan až k
parádní vyhlídce na Samarinu. Večerní rozjímání nad usínající dědinou s
blikajícími světly pouličních lamp míří k zítřejšímu výstupu. Půjdu sám,
neznámou krajinou bez lidí. Horská služba je zde naprosto neznámým pojmem.
Skalnatý terén ve výškách nad dva tisíce metrů nemusí být dvakrát bezpečný.
Najde se někdo, kdo se v takových chvílích nemodlí?
Usínám a spím jako zabitý. Když jsem v
nejlepším, probouzí mě štěkot psa. V blouznivé rozespalosti mi to připadá jako
vzdálené šepotání. V následující vteřině mě však polije studený pot. Nějaká
potvora je hned za mým stanem! Že by si předvčerejší majitel žraločího chrupu přišel vyřizovat
účty za vržené kameny? Nemá to daleko,
ovčinec, za který zodpovídá, leží jen
nějakých sto padesát metrů pode mnou. Nejlepší obranou je útok. Hůl ani kameny
po ruce nemám, nezbude než atakovat verbálně. Začnu štěkat dvakrát hlasitěji a
desetkrát zuřivěji než on. Zdá se, že to zabralo. Nejméně hodinu je klid. Ale
pouze v pralese. Rozechvělá duše tuší novou návštěvu. Dočkává se! Halasný
štěkot opět hned za stanem! Oko za oko, zub za zub, na štěkání znovu odpovídám
štěkotem! Protivník se nevzdává. Na mé štěkání odpovídá zlověstným vrčením.
Pogumovaná tkanina přístřešku, která mě
dělí od vetřelce, nebude pro jeho tesáky pražádným problémem. Musím změnit
taktiku! Doslova z plných plic mu začínám nezřízeně nadávat. Samozřejmě česky.
Dochází k obratu. Náš rodný jazyk ho natolik vyděsí, že okamžitě bere nohy na
ramena a s poraženeckým povykováním mizí v temnotách.
Žádné komentáře:
Okomentovat