Ahoj, děcka, z Řecka!
aneb
K Samarině cesta dlouhá

---------------------------------------------------------------------------------

Večerní autobus mě přes někdejší Berii (dnešní Verii) přemísťuje o necelých tři sta kilometrů na západ, do okresního města Grevena. Půlnočními ulicemi se protáhnu na nejbližší kopec a ve vysoké suché trávě na okraji strniště stavím svůj miniaturní stan. Samozřejmě úplně potmě. Až po zalehnutí zjišťuji, že vlastně ležím zpola na nepovláčené oranici a zpola v hluboké brázdě. První noc tak není dvakrát pohodlná.

Za ranního rozbřesku scházím k živému tržišti v centru a pátrám po spoji do Samariny. Čítá něco kolem devíti stovek obyvatel, určitě tam něco pojede. Světe div se, ale nejede. Nejbližší možná varianta je vesnička Kalonni. Od Samariny ji dělí třicet kilometrů a autobus tam míří až odpoledne.

Vyrážím proto opět na kopec. V ulicích si začínám všímat, že jsem tu za exota. Se svým dvacetikilovým majetkem, který poponáším na hřbetě mezi domorodce ani trochu nezapadám. Dokonce si všímám, jak si na mne udiveně prstem ukazuje parta řemeslníků v zamaštěných montérkách a jediné slovo, jemuž rozumím, je několikrát opakované „turist, turist“. Autentické Řecko bez turistů, to je přesně ono, co jsem si přál. Dochází mi rovněž, že se tady  jinak než řecky ale nedomluvím.

Nad městem velikosti Otrokovic si v polostínu mezi ostružiním a suchými bodláky natahuji karimatku, abych se pokusil zmocnit alespoň nejpraktičtějších základů jazyka, jímž byl psán novozákonní text. Můj kamarád a zároveň nejvyšší náčelník teologického semináře, jehož tělesnou schránku toho času odvodňuje jeden z mých párových orgánů, by měl ze mne bezpochyby nezměrnou radost. Možná mu jednou doporučím jednu malou inovaci. Namísto vysedávání budoucích teologů nad učebnicí řečtiny v seminárních lavicích bych je samotné tak na tři měsíce poslal do těchto končin, aby se po svých, tak jako kdysi Pavel, vydali v jeho stopách. Jsem si jist, že by cestou zvládli nejen zmíněný jazyk, ale i další z povinných předmětů, praktickou teologii. Obojí by tu totiž nejen mohli, ale zcela nevyhnutelně také museli používat.

Odpolední autobus se úzkou, ale kvalitní silnicí, po níž takřka nic nejezdí, proplétá mezi řídce porostlými pahorky a chudými, pěkně upravenými vesničkami. Sedím vedle svěžího osmdesátníka a pomocí několika německých pojmů, které nějak uvízly v mé šedé kůře mozkové se snažím získat maximum informací. „Habst Du gross Messer?“( Máš velký nůž?), ptá se mě překvapivě znalec místních poměrů. „ Ne, jenom malý, tupý a navíc ještě  zavírací“, snažím se mu pomocí posunků naznačit. „Das ist schlechte!“(To je špatné!), dodává a více než zřetelně mi demonstruje útok nějaké divoké šelmy. „A také se tu potuluje hodně Albánců. Doma nic nemají, tak ilegálně překračují nedaleké hranice. Vidíš, dva jdou zrovna proti nám po cestě.“ Dvojice mladíků s igelitkou, jediných lidí, kteří jsou tu mimo vesnice k vidění, mi dvakrát nebezpečná nepřipadá. Trochu mě zarazí až starcovo doplnění, že zdaleka ne všichni jsou vyzbrojeni pouhou igelitkou. Policejní komanda si to tu rozdávají s bandami poněkud jiného kalibru. Romanticky zvlněná krajina s blížícím se panoramatem vysokých hor pro mne dostává další z rozměrů.

Na konečné v Kalonni vystupuje kromě mne už jen jediný, poslední pasažér. Tak jako v ostatních vesnicích, i tady mu jde s velkým nákupem pomoci někdo z příbuzných. Nezřídka se stávalo, že k zastávce doputovalo dokonce několik místních dopravců s kolečky. Ke  čtyřicet kilometrů vzdálenému zdroji základních životních potřeb se asi  každý druhý den nejezdí.

V přívětivé vesničce s mnoha kamennými domky v prudkém kopci je absolutně mrtvo. Pozdní odpoledne, čas siesty, nesmí být narušen ani kdyby vypukla Třetí světová. Jediným průvodcem je mi tu ne zrovna přítulný pes, vyjadřující svůj vztah ke mně, coby novému, exoticky páchnoucímu subjektu, nepřeslechnutelným vrčením.

Nápadně podobný zvuk, ale desetkrát intenzivnější, přerušovaný stokrát hlasitějším štěkotem,  mám možnost zaslechnout o hodinu později. Klikatou silničku, po níž mířím k Samarině, mi přehrazují jeho dva druhově totožní kolegové. Ze skály nad cestou se postupně přidávají čtyři další. Hlídají tu  padesátihlavé stádo rohatých koz zvědavě zírajících z kamenného horizontu. V krajině bez lidí, docela zajímavá situace. Obejít to tady nikterak nepůjde, nezbude, než se probít! Naštěstí je Řecko zemí kamení. Zvednu dva šutry, zamířím a neřízené střely okamžitě přistávají v těsné blízkosti rámusících šelem. Přidávají se další a další. Vůdčí dvojka se raději klidí z cesty na skálu. Pět metrů nade mnou se pak kompletní šestice občas formuje do klasického půlkruhového útočného postavení. Štěká, vrčí, zlověstně cení nabroušené tesáky. Ať se na mne mírumilovní pejskaři nezlobí, ale moje šutronáda pokračuje dalším kolem. Nějaký ten zásah tam patrně bude, přežívají však evidentně všichni. Je to zlé, ale silové řešení bývá někdy jediné možné. Cesta do Samariny má opět zelenou!

Jdu dál a marně přemýšlím, nač je tady silnice s dokonale rovným povrchem a dvojitou čárou uprostřed. Ploužím se už skoro dvě hodiny a zatím žádné auto. Podle modrých cedulí se znakem Unie je zřejmé, odkud prostředky na tuto komunikaci pocházejí. Co mi ale už hlava  vůbec nebere, je něco jako dětské hřiště s houpačkami, průlezkami a houpacími kohouty. Všechno  rezavé, zdevastované, zarostlé bodláčím. Nechápu, komu by to tu mělo sloužit. Jediným stavením široko daleko je prazvláštní objekt, který bychom mohli možná nazvat salaší. Je až dojemné, jak se Evropská unie stará o kvalitu života zdejších bačů. Problémy se současným řeckým dluhem začínají dostávat první vysvětlení.

O pár kilometrů dál si nemohu nevšimnout zatím nevídané dopravní značky. Uprostřed žlutého trojúhelníku, černý vepř domácí. U nás by asi nesla název „Pozor, prase!“ Zatím jenom tuším nač to upozorňuje v Řecku, zato přesně vím, co by to znamenalo v mé  rodné vlasti: Varování před způsobem jízdy většiny majitelů vozů nejvyšší třídy.

Pochoduji už dobré tři hodiny zvrásněnou hornatinou bez potoků a říček. Vymletá koryta jsou totálně vyschlá . Jediným zdrojem vláhy je čím dál silnější mrholení přecházející v mírný déšť. Blíží se páteční večer a s ním i následná sobota. Název víkendového dne pochází ze slova sabat, což znamená ustat, posedět, odpočinout. Ale kde tady, v bezvodé divočině? Přichází jeden z tisíců momentů, kdy se přízemní, horizontální  uvažování protíná s vertikálou. Mé myšlenky míří, jako už tolikrát během uplynulých dvou dnů, kamsi nahoru. Do půl hodiny jsem v malebném údolí s proudící vodou…