Ahoj, děcka, z Řecka!

aneb

V krajině psů a medvědů

------------------------------------------------------------------------------

V krosně ukrytý zbytek majetku vyhrabávám z roští nad Samarinou už za tmy. Musím odtud někam dál, jinak se kvůli čtyřnohým narušitelům opět nevyspím. Určitě se jedná o hlídače stád, kteří si na noc trochu rozšíří akční rádius. S báglem na zádech stoupám pralesem nahoru. Po půlhodině narážím na parádní lesní paseku s kobercem nízké zelené trávy. Kousek odtud zurčí čistý horský potůček. Naprosto ideální místo k táboření.

Rozdělat kdekoliv a kdykoliv oheň nepatřilo zatím k mým největším slabinám. Až tady, v samarinské divočině. Větve černých pinií jsou natolik nasáklé vodou, že ať dělám co dělám, ne a ne vzplanout. Jiné stromy v dosahu nerostou. Sekerku pochopitelně nenosím a tak borovicové haluze kapesním nožíkem všelijak půlím, štípu, nařezávám, ostrouhávám, ale pořád nic. Své možná dělá i nadmořská výška a tím i nižší obsah kyslíku. Teď budu tak v šestnácti sedmnácti stech metrech. Papír k roztápění používám jen výjimečně a tak ta chvíle po hodině marných pokusů nevyhnutelně přichází. Lidovky, které mi zbyly z přeletu Balkánu zabírají. Vatra po nich zahoří a potom už plane dlouho, dlouho do noci. Večerní polévka dnes chutná obzvlášť výtečně. Patrně to bude tím, že jsem do ní nakrájel jedinou houbu, kterou mé oči  cestou zaregistrovaly. Přestože se v řecké mykologii nevyznám, odhadl jsem ji na ryzce. Možná po právu, ještě hodinu po půlnoci se ujišťuji, že jsem naživu. 

Probouzím se po dvou třech hodinách dokonale sladkého spánku. Průhlednou síťovinou, kterou mám hned u hlavy, pozoruji totálně černé nebe s tisícovkou jasných hvězd. Huňaté koruny černých borovic se pomalu kolébají v něžném vánku. Proud vody v kamenitém korytě posílá do ticha svoji mnohozvučnou melodii.Tomu se říká absolutní pohoda. Začínám se znovu propadat do hlubin nekonečného snění.

Najednou „haf, haf“! „Haf, haf, haf“!! „Vrrrr, haf, haf, haf, haf, haf“ !!! Studený pot je tady znovu! Tentokrát určitě nepůjde o bdělého strážce ovčince. Zdivočelý pes je prý stokrát horší než jemu příbuzný vlk. Narozdíl od něj se prý člověku nevyhýbá. Přečtené teorii musím dát chtě nechtě zapravdu. Bez jakéhokoliv přemýšlení mi naskakuje včerejší úspěšná obranná reakce. Vodopád jadrné češtiny se opět valí mocným proudem do řeckého pralesa! Ani tentokrát se okupant nezmůže na jakýkoliv odpor. S kvílením připomínajícím odjíždějící sanitku zbaběle mizí v nenávratnu.

Že už dál nebudu spát, je mi více než jasné. Vybavuje se mi úryvek z tesalonického dopisu : „ Až budou říkat ´je pokoj, nic nehrozí´, tu je náhle přepadne zhouba …“ Více než názorná demonstrace zmíněného textu se mi bude v příštích dnech znovu a znovu připomínat. Nikdy nevím, co přijde za chvíli, nikdy si nejsem jist, co bude za rohem. Všechno je „na vodě“. Nezbývá, než hledat pevný bod.

Přichází středa a s ní i nejvyšší čas opustit Samarinu. Nakoupím hrozny a rajčata, udělám pár posledních fotek a začínám klesat k nejbližšímu autobusovému spoji do dvacet kilometrů vzdáleného Distrata. K dispozici mám pouze automapu Makedonie, nic podrobnějšího tu nikde nemají. Pohodová úzká asfaltka, značená jako okresní silnice, se po třech kilometrech mění v šotolinu. Ta, jak ukazuje mapa, přechází na druhou stranu horské říčky. Čistá a docela teplá voda, hluboké tůně, omleté balvany a šumící peřeje. Kolem prales a naprosto žádní lidé. Kdo by odolal?

Shazuji krosnu z otlačených ramen, vzdávám se zapoceného odění  a navštěvuji nejbližší z vodních prohlubní. Nádhera! Peru prádlo, rozvěšuji jej všude po okolí, stařecké tělo vystavuji hřejivým zlatým paprskům. Na plochý kámen si prostírám knacke brott, vegepaštiku s oloupaným česnekem, rajčata a hrozny. Dokáže si někdo představit slastnější chvíle? Není divu, že start do další etapy několikrát posunuji. Není co řešit, tři hodinky po proudu a jsem v Distratu. Mapa přece nelže.

Okresní silnice, která právě přebrodila říčku se nějak podivně stáčí zpátky k Samarině. Čekám, že vystoupá trochu výš a po nějaké serpentině nabere zase správný kurs. Když ani po necelé hodině žádná vracečka nepřichází, nezbývá než abych dal zpátečku já. Dokonale otrávený se zrychleným přesunem vracím k výchozímu bodu. Zjišťuji, že mapa lhala. Potvrzuje mi to i albánsky mluvící pasáček, který už popohání stádo k salaši. Mám jít buď kratší cestou po chodníčku přes velký kopec nebo širší a delší po protějším úbočí. Druhou variantu mi ale z nějakých důvodů zásadně nedoporučuje. Co ale ví nějaký nevzdělanec z Albánie o zdejších komunikacích? Celkem logicky se rozhoduji pro širší cestu. Pokud vím, je to, ostatně, obecný trend. Navíc, měla by to být ona okresní silnice.

Z posledních sil se s plnou polní vyškrábu příkrým svahem o nějakých tři sta metrů výš. Lesní cesta mi silnici nepřipomíná ani náhodou. Je vytesaná ve skále, docela úzká a plná popadaných balvanů. Pořád mírně stoupá a po půlhodině chůze se prudce stáčí doprava. Začíná mi docházet, proč mi ji mladý bača nedoporučoval. Musí totiž obejít dlouhé, hluboko zařezané údolí. Takže dalších pět šest kilometrů navíc. Začíná se stmívat.

Svahy po obou stranách jsou tady skoro úplně holé. Jen sem tam trčí k hasnoucímu nebi suchý strom nebo jeho ohořelé torzo. Lesní požáry se nevyhýbají ani těmto divokým končinám. Co nezvládl oheň, dokonala dravá voda. V místě, kde  údajná okreska ještě nedávno přetínala vodní tok, je teď vymleté hluboké koryto. Proud odnesl s kusem cesty i dřevěný most. Do map by se měla co nejdříve dostat aktualizace: Silnice sjízdná pouze pěšky, nanejvýš na koni…

Je už pomalu tma, ale to, co zahlédnu uprostřed cesty, dokážu bleskurychle a spolehlivě identifikovat: Úhledná hromádka nefalšovaného medvědího trusu!  Po nějaké čtvrthodině další. Postupně nejméně pět neklamných znamení přítomnosti brtníka, z toho ten poslední docela čerstvý. Dobré náladě  nepřidává ani čím dál temnější, dramaticky tvarovaná krajina s dovysoka vyčnívajícími pahýly někdejších borovic.

V tuzemských a přilehlých medvědích teritoriích se pohybuji dost často, párkrát jsem dokonce náčelníka našich šelem viděl na vlastní oči. Nevím proč, ale z těch balkánských všežravců mám o hodně větší respekt. Neustále se mi teď totiž vybavuje mojí vnučkou přeposlaný mail s fotografií ohlodané holenní kosti zakončené obutou turistickou botou až příliš podobné té mojí. Bulharský Pirin, kde šelma nebohého turistu sejmula, není zas až tak daleko. Navíc, pokud je pravdou, že dravci všeho druhu jdou především po slabších a starších kusech, tak v daném případě není o čem přemýšlet. Obě kritéria jsou s přehledem splněna…

Strach k podobnému druhu cestování, jehož jsem právě účasten, naprosto neodmyslitelně patří. Dost možná je i jedním ze stěžejních aspektů jeho přitažlivosti. Každopádně vybízí k nějaké odpovídající reakci. Nenapadá mě nic jiného, než se jej pokusit zahnat halasně zpívanou písní. Na jazyk se mi dere stará křesťanská bojovka, pravděpodobně z dílny Armády spásy: „Kráčejíce do Kanaánu máme Boha vůdcem svým, za ním třeba cestou pustou jdeme krokem bezpečným. V temnotách a v nejistotě není možno zbloudit nám…“ a tak dále a tak dále. Třeba se to bud zdát divné, ale po hodinovém halekání v totálně potemnělých končinách strach odchází. Obávaný medvěd nikde. Asi bude na pobožné hitovky, stejně jako někteří moji kamarádi, alergický. Anebo z nich má, jako blahé paměti křižáci, přímo panický strach.

Na nebi sice poblikávají miliony hvězd, ale na osvícení údajné silnice nestačí. Klopýtám přes popadané kameny, dost možná, že občas nevědomky rozšlápnu i nějaký ten medvědinec. Důležité je, že se pořád posunuji dál. Konečně se  v dálce, na protějším svahu hlubokého údolí, objevují světýlka. Jsem zapřísáhlým milovníkem samoty, ale mít po dvou hodinách ve strašidelných pustinách na dohled lidské sídlo, je více než příjemné. Možná bude přece jenom pravda, že člověk je tvorem společenským.

Distrato mám sice na dohled, ale než se do něj dostanu, trvá to nejméně půldruhé hodiny. Nejdříve serpentinami dolů k řece a pak pomalu a ztěžka nahoru do dědiny. O půl jedenácté večer jsem na místě. Před první lampou veřejného osvětlení se kácím únavou. V nohách mám dobrých třicet kilometrů a za sebou sedm hodin takřka nepřetržité chůze. Samozřejmě i s mým bezmála dvacetikilovým závažím.